Chicagský rodák Ronnie Baker Brooks (* 1967) je syn loni zesnulého bluesového kytaristy Lonnieho Brookse. Sám jako kytarista a zpěvák vychází z kořenů, které mu pomáhal objevovat otec, ale současně se snaží – jak sám říká – propojovat starší a novější afroamerickou hudbu. Vystoupil jako jedna z hlavních hvězd letošního ročníku festivalu Blues Alive v Šumperku.
Loni jste se zúčastnil nahrávání albové pocty Chicago Plays the Stones. Co především vy jako rodák z Chicaga oceňujete na britském blues Rolling Stones? Považujete je vůbec za bluesové muzikanty?
Rolling Stones vyšli z chicagského blues, inspirovali se tvorbou hudebníků, jako byli Muddy Waters, Howlin’ Wolf nebo Bo Diddley. A také samozřejmě písněmi Chucka Berryho. Jsou to pro mě velcí bluesoví hudebníci, protože vzali blues na cestu kolem světa a seznámili s chicagským blues obrovské množství svých fanoušků.
Vaše nejnovější vlastní album Times Have Changed z roku 2016 se z poloviny skládá z autorských a z poloviny z převzatých písní. Jak jste repertoár vybírali?
Skladby pro toto album jsem vybíral společně s producentem Stevem Jordanem. Zatímco na minulých albech jsem měl pouze své vlastní skladby, tentokrát jsme se rozhodli, že poprvé zařadíme i coververze. Měl jsem sice materiál na celou desku, ale Steve měl chuť udělat něco jiného, nečekaného. Navrhl mi, že bych na album mohl zařadit i něco, co lidé na první poslech poznají. Jako první takovou skladbu jsme vybrali Give Me Your Love od Curtise Mayfielda, jednu z mých nejoblíbenějších písní všech dob. Protože mám rád Joea Texe, zařadili jsme na album písně Show Me a Give The Baby Anything The Baby Wants. A Old Love od Erika Claptona a Roberta Craye je opět jedna z mých vůbec nejoblíbenějších písní, dlouho jsem ji chtěl nahrát. A pak jsem byl velmi rád, že jsem mohl společně se svým otcem nahrát skladbu Twine Time. Velmi mě to bavilo.
Jakým způsobem natáčení s otcem probíhalo?
Skladbu Twine Time jsem nahrával v Royal Studios v Memphisu s hvězdnou rytmickou sekcí – Willie Weeks hrál na basu, Michael Toles na rytmickou kytaru, Charles Hodges na varhany a Steve Jordan na bicí. Když byla nahrávka hotová, navrhl jsem, že bychom do ní mohli pozvat ještě mého otce. Ten byl ovšem v Chicagu. Zavolal jsem tedy do Chicaga svému příteli Big Head Toddovi, jestli by mohl mého otce nahrát, když mu z Memphisu pošlu už hotovou skladbu. Řekl, že ano. Jakmile jsme dostali z Chicaga zpět soubory s nahrávkou mého otce, Steve „zakouzlil“, mistr zvuku to smíchal a výsledek zní, jako kdybychom byli všichni spolu v jedné místnosti.
Co považujete za nejdůležitější věc, kterou vás otec naučil?
Otec mě především motivoval k tomu, abych hudbu seriózně studoval, abych se zabýval jejími kořeny a hledal ty nejlepší cesty. Nasměroval mě k tomu, abych byl kreativní a pracoval na svém vlastním zvuku. Ať už člověk hraje vlastní, nebo převzaté skladby, měl by si vyvinout svůj vlastní způsob interpretace. Je důležité být originální a – což je asi ze všeho nejdůležitější – psát vlastní hudbu.
V písni Show Me, úvodní skladbě alba Times Have Changed, hraje výrazná dechová sekce. Máte nějaký recept na to, jak dechy zakomponovat do bluesové písně, aby to znělo přirozeně?
Přímo recept nemám, ale mám pravidlo, že když to tak cítím a myslím, že by to mohlo znít dobře, pak dechovou sekci použiji. Dechy mám ostatně na všech svých albech. Důležité je, aby do nahrávky přinesly něco nového a zároveň příliš nevyčnívaly. Musí sloužit skladbě a nestrhávat na sebe víc pozornosti, než je třeba.
V titulní skladbě alba hostuje raper Al Kapone. Proč právě on?
Al Kapone není jen raper, ale především výborný hudebník. Spolupracoval jsem s ním už dříve, účinkuje na mém starším albu The Torch ve skladbě If It Donʼt Make Dollars, Then It Donʼt Make Sense. Když jsme měli natáčet skladbu Times Have Changed, Steve Jordan mu zavolal a požádal jej, aby přijel.
Co vůbec oceňujete na práci Stevea Jordana jako producenta?
Stevea Jordana mám rád. V žánru, kterému se věnuji, je to jeden z nejlepších producentů. Je mimořádně talentovaný, a to i jako hudebník. Také je to dobrý člověk, ve studiu mi byl bratrem. A čeho si na jeho práci konkrétně vážím? Především pro mne vytvořil příjemné prostředí. Naše spolupráce ve studiu začala tím, že mi řekl: „Podívej se pořádně kolem sebe.“ Já jsem si na svých předchozích albech dělal všechno sám: komponoval jsem, aranžoval, všechno sestavoval dohromady. Teď mi Steve řekl, že mu mám věřit a že nasměruje můj talent tam, kam to bude třeba. Zpočátku mě to jeho „Buď sám sebou“ trochu vylekalo, ale udělal ze mne lepšího hudebníka, než jsem byl předtím.
Říkáte o sobě, že jste mostem mezi starší a mladou generací, mezi bluesovou a hiphopovou kulturou. Mají podle vás blues a hip hop něco společného?
Ano, opravdu se stále se snažím být takovým mostem. Nastoupil jsem na scénu po svém otci Lonniem Brooksovi. Nemohu hrát stejně jako on, nemohu být ani jako Albert Collins nebo B. B. King. Ti všichni mi radili, abych propojil to, co dělali oni, s tím, co mám sám rád. Pak mohu být sám sebou. Snažím se tedy vytvářet vlastní zvuk, který by měl být tak autentický, že se bude líbit starší generaci, a zároveň tak svěží, že zaujme i mladé posluchače. Já jsem vyrůstal na začátku 80. let, což byla doba, kdy se výrazně rozvíjel hip hop, ale zároveň jsem byl odmalička obklopený bluesovými muzikanty. Blues i hip hop vycházejí z afroamerické kultury, oba tyto žánry vznikly na ulici a jejich interpreti zpívají o tom, co cítí ve svých srdcích. To je ovšem společný rys mnoha žánrů – blues, gospelu, hip hopu a vlastně i rocku nebo heavy metalu. Interpretace je sice různá, ale všechno je to hudba, která vychází ze srdce.
Jste skvělý kytarista, ale také zpěvák. Vnímáte tyto dvě disciplíny jako „oddělené nádoby“, nebo jedna přirozeně ovlivňuje druhou?
To záleží na konkrétní písni. Ale spíše to vnímám jako jednu propojenou dovednost. Snažím se myslet na obojí, ale některé vyžadují více soustředění na kytaru a jiné zase na zpěv. Ovšem mým cílem je, aby se obojí dobře doplňovalo. Pořád na tom pracuji.
Jakou kytaru používáte při koncertech?
Hraji na Gibson 336. Mám jednu kytaru, kterou mi vyrobili v Nashvillu přímo na míru, a pak ještě jednu záložní téhož typu.
Sledujete, co je na bluesové scéně nového?
Ano snažím se sledovat, co se na scéně děje. Z mladších umělců se mi líbí například Eric Gales, Christone „Kingfish“ Ingram a samozřejmě ten úplně nejmladší, Toby Lee. S ním jsem si zahrál v Dánsku v roce 2017, někdo to zavěsil na Facebook a to video mělo obrovský počet zhlédnutí. Tobyho tedy dál sleduji a vím, že právě dokončuje desku.
A vy chystáte nové album?
Ano, stále píšu nový materiál, a myslím na novou desku. Doufám, že v roce 2020 ji vydám.
Vaše velká premiéra se odehrála v roce 1988, kdy jste účinkoval na albu svého otce Live from Chicago: Bayou Lightning Strikes. Co té nahrávce říkáte dnes?
Natáčení alba Bayou Lightning Strikes po boku mého otce pro mne byl mimořádně silný zážitek. Bylo to poprvé, co jsem se natáčení nějakého alba zúčastnil. To otec chtěl, abych s ním na desce účinkoval, abych si to vyzkoušel. Věděl totiž, že se jednou stanu profesionálním umělcem, a věřil, že toto pro mne bude dobrý odrazový můstek pro další kariéru. Album se natáčelo živě v Chicagu a pro mne bylo důležité už to, že stojím před tolika lidmi. Byla to skvělá zkušenost a dnes to vnímám jako velkou čest. Jsem hrdý na to, že jsem syn Lonnieho Brookse a že otec mi tímto způsobem připravil prostředí pro mou vlastní uměleckou dráhu. Mým posláním je udržovat jeho odkaz a zároveň budovat své vlastní jméno.
