Rozbít hudbu na prvočinitele

_KAR5635Radomil Uhlíř je pojem. Zničující moderátor, nepřehlédnutelný frontman, filmová hvězda i v několikaminutových rolích. A poslední dobou i malíř. Na sklonku roku mu vyšlo DVD Ordinarium, zachycující svérázné pódiové improvizace.V bookletu píšeš, že všechno začalo tím, že si kameraman Miroslav Vránek potřeboval vyzkoušet novou kameru. A že album tak vzniklo zcela neplánovaně. Stávají se ti podobné náhody často?
Určitě. Bylo to navíc mnohem bizarnější. Vymysleli jsme si původně určitý filmový příběh, a že ta vystoupení budou jeho součástí. Zalíbilo se nám to, a postupně došlo na čtyři koncertní záznamy v Ryběnaruby. Jenže potom z toho projektu sešlo, a my si řekli, že když už to máme zachycené a věnovali jsme tomu tolik energie, že je škoda to nepoužít. Nicméně je to stejně spíš takové home video. Jsme zkrátka ve věku, kdy už k tomu přece jen přistupujeme z pozice altruismu k sobě a vůči těm nepočetným posluchačům, které to zajímá.
Jak moc je nakonec pro vás důležitá vizuální složka? Neuvažovali jste o tom, použít jen zvukovou stopu a udělat z toho tradiční desku?
Ano. Zaujalo mě, že ačkoli ta hudba je asi pro mnohé lidi docela kakofonická, je radost se dívat na ty hudebníky, jak jsou u toho soustředěni. Přistupují k tomu odpovědně a seriózně, naprosto tam absentuje prvek humoru, a je naopak znát, že tomu dávají všechno. Řekli jsme si, že to lidé musí vidět. Mikoláš Chadima místy vyhlíží spokojeně nad tím výsledkem, dokonce se usmívá – a všichni, kteří ho alespoň trochu znají, vědí, že to opravdu není u něj úplně obvyklé.
DSC_3041Dlouhá léta jsi značně proměnlivou sestavu svých doprovodných muzikantů označoval Kvartet Dr. Konopného. Proč ses tentokrát zavedené značky zřekl?
Z legrace jsme chtěli, aby to vypadalo trochu jazzově. Ty velké hvězdy vlastně nikdy své kapely nepojmenovávaly, manifestovaly se příjmením – nebo to bylo třeba jen Ornette Coleman Trio. Navíc by to nebyla pravda – i na plakátech těch koncertů jsme mívali třeba Uhlíř – Chadima – Jirucha. Zpětně si ale nyní říkám, že to nebylo šťastné řešení, a že by bývalo bylo mnohem praktičtější zůstat u názvu kapely.
Ke spolupráci s Mikolášem Chadimou došlo jak? Na stejných pódiích jste se předpokládám už předtím potkávali dlouhá léta?
Vždycky jsem ho obdivoval a už „za minulého systému“ patřil spolu s Janem Štolbou k mým nejoblíbenějším hudebníkům. Byl o krok dál. A jako člověku, který má rád jazz víc než rock, se mi líbilo, jaký má přesah. Že se nedrží těch rockových schémat, že ho ovlivnil i punk, který ačkoli jsem nikdy nehrál, se mi také líbil. Naše setkání ovšem bylo úplně náhodné. Před pěti lety se mnou v Kvartetu hrál baskytarista Martin Schneider. A tomu jsme se smáli, že jeho diagnóza je „Pětadvacet let u Chadimy“. Dalo by se také říci, že je to „nejposlušnější a zároveň nejtolerantnější muzikant“. No a Martin mi jednou říkal: „Proč ty vlastně nehraješ s Mikolášem? On by přesně takového zpěváka potřeboval.“
To mě zaujalo už jen tím, že mě považuje za zpěváka. Tak jsme se s Mikolášem spojili, zahráli si spolu a postupně se zjistilo, že se to pohybuje v až magické úrovni. Chadima totiž má s ostatními spoluhudebníky telepatické schopnosti komunikace. Velmi mě to inspiruje a já zas doufám inspiruju je. Navíc nás spojuje to, že nás vždycky zajímalo něco jiného než všechny ostatní.
_DSC0310Co přesně máš na mysli?
To se těžko popisuje. Ta kapela vypadá na podiu stejně, ale jsou tam úplně jiné prvky. Jiná atmosféra, jiná forma magie. Základem je volné hraní, improvizace. Už když jsem hrál divadlo, tak mě zajímala nejvíce. Kdysi na začátku jsem se jako každý naučil nějaké základy, harmonii a tak – a okamžitě mě to pak přestalo bavit. To už bylo někdy v roce 1987. Předtím jsem hrál s kapelou Dvouletá fáma, kde byli dva dominantní chlapci – jeden se jmenoval Martin Vik a druhý Zdeněk Konopásek. A ti hráli všechno naprosto přesně, pokaždé stejně nastoupili i skončili. Takže tou dobou jsem znal zpaměti nějakých pětatřicet skladeb. Dokázal jsem si, že je umím zazpívat pokaždé stejně, a bavilo mě to stále méně. Tak jsem začal hrát improvizovanou hudbu. A dodnes mě mrzí, že toho spousta nebyla zaznamenaná a propadla se v čase. Protože třeba spolupráce s Janem Štolbou byla vyloženě šťastná.
Chadima či Štolba jsou muzikanti stejné generace. Jak ses ale dostal k bubeníkovi Cyrilovi Kaplanovi z kapely Vložte kočku, který by klidně mohl být tvůj syn?
Už když mu bylo asi dvacet, tak jsem ho jednou viděl hrát a zaujalo mě to. Tehdy jsme zrovna vystupovali s Joe Karafiátem a hledali jsme někoho na bubny. A on hrál moderně, živě. S ním a basistou Otou Sukovským jsme pak koncertovali asi pět let. Oty, stejně jako Štolby, je taky škoda, že emigrovali. S Cyrilem jsem pořád zažíval historky, u kterých jsem si vždy až potom uvědomil, že by se mi to asi jinak nepřihodilo. Vzpomínám si třeba, jak jsme hráli na Deltě, a on říkal, že na koncert přijdou jeho dvě sestřenice z Ameriky, které právě přiletěly na návštěvu do Prahy. A přišly dvě nádherný mladý černošky. Což se mi fakt nestává každý den.
A co hudební vliv nebo jiný přístup současné generace?
Cyril nebo i jeho brácha a další lidi, se kterými hraje, mě fascinují především tím, že jsou docela dobrodruzi, mají v sobě tu vnitřní svobodu, ale zároveň jsou schopni najít i systém a řád. A vystudovat třeba náročnou vysokou školu. Umí získat ty doktoráty, ale zároveň být vnitřně anarchisty. Jsou schopni „vydýchat“ ten rozpor mezi řádem na jedné straně a vnitřní anarchií a svobodou na druhé. To my jsme v mládí nebyli, u nás vítězila ta anarchie. Nás sralo všechno a ta škola mnohdy nejvíc.
_KAR5641Dlouhá léta jsi byl pověstný svými texty, plnými absurdních slovních spojení. Později – a nové album je toho praktickým důkazem – jsi už na konkrétní slova úplně rezignoval, a nyní jen vyluzuješ zvuky a hraješ si s hlasem. Co tě k tomu dovedlo?
Ano, vždycky mě znovu rozesměje, když si vzpomenu, jak o mně kdysi jeden kritik napsal, že jsem „textař holanovského typu“… asi mi to tehdy nějak mimořádně šlo. Dneska už ta bizarní sousloví používám jen jako názvy skladeb. (Na Ordinariu září tituly Autokoberce gumové s možností ostřihu či Ekonomika má skvěle našlápnuto – pozn. aut.) Už ale koncem devadesátých let jsem texty začal omezovat jen třeba na jednu větu, kterou jsem různě varioval a opakoval. Třeba „Dobrý kohout nikdy nehubne“. Pak už jsem ale získal nutkavý pocit, že to sdělení by v téhle nové době mělo být naprosto jasné a nové. A to jsem najednou nedokázal vymyslet. Hodně lidí se mě na to ptá a stále té proměny lituje. A možná v tom také hraje roli podvědomá touha být součástí těch muzikantů, přispět k hudební složce. Nekonkrétní slova se také mnohem lépe spojují s improvizací, než když je snaha sladit s ní harmonicky text.
Ale úplně jsem se slov nevzdal. Občas používám některá slova z orientálních jazyků, která znějí spíš jako zvuky, a mnohdy si toho ani nikdo nevšimne, že jde o konkrétní výrazy. Pomáhá tomu i moje hrozná výslovnost. Jen těm anglosaským jazykům se vyhýbám.
Školil jsi někdy svůj hlas nebo jsi v tom samouk?
Kdysi. Chodili tam všichni. Jmenovalo se to tehdy Specializované kurzy a probíhalo to na Lidové konzervatoři pracujících. Pak z toho udělali Ježkovu konzervatoř. Chodil jsem tam ovšem ne na zpěv, ale na divadlo. K profesoru Vyskočilovi. A měl jsem učitelku zpěvu, která s oblibou říkala, že kdyby měla můj hlas, že už by dávno zpívala v Metropolitní opeře. Byl jsem před ní nervózní, byla to samice. A neuvolněný. A to nejde zpívat. Když jsem to obvykle spíš náhodou trefil, byla z toho úplně paf. Moc se mi na ní líbil ten její sexuální apetit, který z ní přímo vyzařoval. Když je člověku pětadvacet, a má před sebou tu zralou, asi čtyřicetiletou paní plných tvarů, pak už moc nemá potřebu zpívat Voskovce a Wericha. Samozřejmě nás cíleně provokovala, a možná už tam někde vznikl základ mých sklonů k nonkonformnímu vyjádření, chuť rozbít veškerou harmonii. Vždycky, když nás pak něco naučili, okamžitě jsme to zahodili, protože jsme chtěli být avantgardní a moderní. A já se o to snažím celý život – rozbít tu hudbu na prvočinitele.
Dokáže to ještě dneska někoho provokovat?
Ano. Moje přítelkyně, která zpívá v seriózních sborech, mi občas vytýká, že ne vždy správně intonuju. Ale muzikanti, se kterými vystupuju, si všichni naopak mou intonaci pochvalují. Z čehož je jasné, že pro potřebu hudby, kterou dělám, je to skvělé, ale v jiné hudbě by to zřejmě neobstálo. Původně to tam ale určitě bylo. Možná jsem se tomu měl tehdy více věnovat. Mé spolužačky z konzervatoře, které potom ještě chodily na zpěv k nějaké operní zpěvačce, což je případ třeba Lenky Vychodilové nebo Marky Míkové, mají dodnes techniku zpěvu i intonaci skvělou.
raw0001Na DVD probíhá i cosi, co s nadsázkou označuješ jako „Laterna magika chudých“, tedy projekce tvých vlastních obrazů. Překvapil mě u toho už fakt, že také maluješ. Kdy jsi s tím začal?
Před časem jsem onemocněl se srdcem, a musel jsem skončit s divadlem. Divadlo je fyzicky mnohem větší dřina než hudba. Dívka, se kterou jsem tehdy žil, byla restaurátorka, a k mému překvapení, protože mě by to vůbec nenapadlo, mi pořád říkala, jak jsem šikovný. Tak jsem začal zkoušet malovat, a už se tomu věnuju asi sedm let. Protože o tu moji hudbu je zájem jen omezený, a vystupuju tak jednou měsíčně, věnuju malování poslední dobou asi nejvíc času.
Znamená to, že je zájem o něj větší?
U výtvarného umění mě ten zájem spíš nezajímá. Nechci své obrazy prodávat. Nemám ambice a potřebu někam proniknout. Výtvarníci jsou dost uzavřená komunita, jsou propojení tím, že spolu studovali, nebo tvoří umělecké skupiny a spolky. S nápadem promítat obrazy na koncertech přišel Mikoláš Chadima. A když jsem pak viděl záznam, došlo mi, že to je jiný druh média, který oslovuje jiná mozková centra, a s tou hudbou se to dobře doplňuje.
Nicméně obrazy i vystavuješ.
Ano. Měl jsem výstavu v Pardubicích, v takovém terapeutickém prostoru, který se jmenuje Apatyka, a právě chystám další v Sušici, v galerii Sirkus. Tam mi zavolali, a poněkud mě zaskočili dotazem, zda bych tam nechtěl vystavovat, protože „kolega Sopko onemocněl“. Mám tam pětadvacet obrazů z posledních tří let, výstava bude trvat až do 22. února, a 17. února budu mít i komentovanou prohlídku, po které spolu s Chadimou a Jiruchou i zahrajeme.
Říkal jsi, že jsi ze zdravotních důvodů musel skončit s divadlem. Znamená to, že už jsi přestal i se svými stand-up výstupy, jaké byly k vidění třeba v show Na stojáka?
To už skončilo dávno. I když to tak nevypadá, protože záznamy z toho se pořád objevují. Oni už pak zen nevydýchali, tak mě odtamtud radši vyštípali. Bylo to zjevně na ně moc. Na mejdanech tím občas lidi pořád bavím, ale oni se těmi zenovými nebo punkovými vtipy nebavili. Vlastně to dost připomínalo vývoj jinde – když jsem tam začínal, tak tam lidé měli občas dost ostré nápady, bylo to energické a svobodné. Pak jsem tam skončil a po delší době mě tam ještě jednou znovu pozvali. A úplně jsem jen čuměl, jak je tam vše najednou uhlazené, bezkonfliktní a sterilní. Masová zábava.
Ty jsi ovšem v devadesátých letech dělal i rozhlasové hry?
No protože to tehdy bylo možné. To až tak někdy v roce 1997 mě tam potkal jeden z kamarádů a sarkasticky mi říkal: „Ty a ve veřejnoprávním médiu? A jak je to možný? To se tady ještě ten establishment nestabilizoval?“ A měl pravdu, zakrátko na to mě odtamtud vyhodili. Což ale bylo jedno, protože pak už to stejně možný nikdy nebylo. Došlo k té „stabilizaci“ a skoro na všechna důležitá místa byli dosazeni poslušní lidé, kteří zaručili to, aby tam už nikdo nedělal „žádné opičárny“. Ale dodnes můžu odpovědně říct, že jsem měl opravdu velké štěstí, protože do té doby – a pak jsem to ještě nějaký čas zažil i na rádiu Limonádový Joe – po mně nikdo nic nechtěl vysvětlovat dopředu, nikdo nic neschvaloval, nikdo nic nezakazoval a nikdo nic neomezoval. Což je to jediné prostředí, ve kterém mohou vznikat výjimečné a třeba i nadprůměrné věci.
raw0003Co filmy? Myslím, že jen k málokomu se tak dobře hodí ono okřídlené „velký herec malých rolí“? Budeš teď v něčem k vidění?
Už hraju jen u Vorla. Ale i jemu jsem říkal, ať mi tam dává jen nějaké menší úlohy. Celý natáčecí den už je na mě fyzicky náročný. Zajímavé je, že u koncertů mi to nevadí. I když – jak říkala Hana Hegerová – „den před koncertem a den po koncertě spím“. S Tomášem Vorlem se ovšem stále kamarádím. Stejně tak s jeho bratrem, a dokonce si mě oblíbila i jeho paní matka.
Teď sis ale zahrál v novém klipu kapely Vložte kočku. To byla výjimka?
Víceméně ano. Cyril mě oslovil, ostatně hrál tam i jeho otec. A komu jinému bych podobnou věc měl neodmítnout? Jsou to fajn kluci.
Co chystáš v nejbližší době?
Máme takový projekt… Chodíme s Honzou Jiruchou do studia, já tam dělám zvuky na různá klepátka a mám tam zas jednou takový text a on do toho hraje na trombón. Dost nás to baví.

FOTO Karel Šuster

Přidat komentář