Parta na pódiu nezapřela venkovské kořeny. Většina sice měla černé košile, ale další kostkované flanelky a na hlavách stetsony. Přesně jako lidi v Coloradu. I obsazení bylo countryové: banjo, kytara, steel kytara, kontrabas. Žádnou typickou country kapela ale nehrála, i když balady sem tam podmalovaly sladké slideové tóny nebo se občas hudba rozběhla, jako když koně cválají prérií, struny basy pleskaly a banja zněla jak v bluegrassu.
Jenže kytarista se tu a tam s dvoukrkým nástrojem sklonil ke kombu a nechal ho rozhoukat do vazby. Výrazné akcenty bicích a dlouhé stopky zdůrazňovaly extrémní dramatičnost písní plných zmaru, násilí a smrti, nevyhnutelného tragického osudu, jemuž není šance uniknout. Naléhavost umocňoval expresivní projev dvou zpěváků, kteří si předávali chmurné texty s biblickými obraty s obdivuhodnou lehkostí, aby vše v další skladbě odlehčili rozvernou čtverylkou.
Slim Cessna’s Auto Club je považován za jednu z nejlepších amerických koncertních kapel, aspoň takto ji vyhodnotily časopisy Spin a No Depression. Další časopis Gadfly o ní napsal: „Po léta byl Auto Club považován za nejlepší živou kapelu v Denveru. Čerta starýho, vždyť můžou bejt nejlepší kapelou v Americe.“
Ohromná síla kapely se ukázala už předloni. Auto Club hrál v Lucerna Music Baru, jako by ten večer měl být úplně poslední, se silou připomínající raná vystoupení Once Upon A Time nebo Nicka Cavea. Jejich nasazení neuniklo ani Jello Biafrovi, jehož label Alternative Tentacles Slima Cessnu vydává. „Tohle je country kapela, která hraje v baru na konci světa,“ komentoval přístup kapely.
Auto Club ale není žádným objevem posledních let, Slim Cessna, který hrával v Denver Gentlemen se členy 16 Horsepower Davidem Eugenem Edwardsem a Jeffery-Paulem Norlanderem, jej sestavil v roce 1993. I v nové kapele se rozhodl spojovat tradici americké hudby, zejména venkovské country z Apalačských hor s folkem, ale také s prvky rocku a ohlasy jazzu, vše podané s energií Pogues. O jeho přesahu do jiných žánrů vypovídá, s kým vším tahle parta hrála na pódiích – kromě spřízněných 16 Horsepower a Johnnyho Cashe také s Dresden Dolls, Primus, Reverendem Hortonem Heatem a dokonce s Melvins.
Ve srovnání s mainstreamovými nahrávkami je váš zvuk velmi syrový. Jak podstatná je pro vás neučesanost?
Nemyslím si, že tohle je pro nás naprosto nutné. Je to spíš způsob, jakým to děláme, ani nevím, jestli bychom byli schopni to dělat jinak.
Vaše tvorba mi připomíná kramářské písně nebo morytáty o vrazích, ztracencích a desperátech.
Ano, právě ty nás inspirovaly, abychom vyprávěli dobové příběhy. Tvar mordýřské balady je velmi starou podobou vyprávění příběhů v písních, ve folku. Myslím si, že ve skutečnosti hrajeme folk, který vypráví o tom, odkud jsme přišli a o tom, co se stalo. Dokonce vytváří naše mýty.
Jak důležité jsou příběhy v písních?
Hodně. Jay Munly, který napsal většinu příběhů a textů k písním, je fantastický vypravěč, který ke všemu pronikl do hloubky ke kořenům tradiční americké hudby a tomu, co jí předcházelo v Evropě, kde jsou naše kořeny a odkud jsme přišli do Ameriky.
Stavíte primárně na odkazu původní country?
Tradice americké hudby je pro nás velmi důležitá, snažíme se jí v tom, co děláme, vzdávat hold.
Studoval jste ji?
Nestudoval jsem ji ve škole, takže formálně ne, ale při poslouchání a sbírání nahrávek a při hraní. Pořád však umím jen tři akordy. To je taky důvod, proč mám kapelu z lidí, kteří jsou velmi talentovaní. Nemusím se starat o to, že se mi talentu nedostává.
Jak jste tak dobré muzikanty našel?
Našli jsme se navzájem, myslím si, že to je lepší cesta, nikdy jsem si nedával do novin inzerát, že hledám muzikanty. Většina z nás jsme už léta přátelé, někteří hráli na denverské scéně v jiných kapelách, odkud jsme se znali a nakonec jsme se všichni sešli v jedné kapele. Prostě jsme našli jeden druhého a já jsem za to vděčný.
Co vás přitahuje na tradiční americké hudbě?
Vlastně nevím, ale je to něco, co nás svedlo dohromady. Je to hudba, na které jsem vyrůstal, i když je to velmi široký termín, který zasahuje úplně všude, zahrnuje folk, gospel, country a dokonce i rock’n’roll. Myslím si, že americká hudba představuje svým způsobem dar světu, rock’n’roll, který poslouchají lidé na celém světě, je důležitý, ale jak bych to řekl… Lituju, nejsem dobrý na vysvětlování…
Ještě před Auto Clubem jste stál u zrodu alternativní country. Čím si myslíte, že na začátku devadesátých let zaujala tato hudba posluchače?
Nevím, proč se lidem líbí, čím je atraktivní, ale pro nás je štěstí, že ji lidé mají rádi, že je přijímána, že jsme schopni žít z toho, že ji hrajeme.
Myslíte si, že i vaše písně se v budoucnu stanou součástí tradice americké hudby?
Možná, ale to je těžké říci. Neznám na to odpověď. Samozřejmě bych byl rád, kdyby naše hudba obstála v testu času a lidé ji v následujících letech poslouchali a případně i studovali.
Možná někdo už vaši hudbu hraje.
Nevím o tom, ale doufám, že jo…
Existuje nějaká scéna okolo alternativní country?
Mezi denverskými kapelami vazby jsou. Navzájem se známe, hráli jsme v kapelách jiných muzikantů, dělali jsme spolu projekty. Když se ohlédnu za osmdesátými léty, ne že by všechny kapely zněly stejně, ale je mezi nimi určitá podobnost, duch a atmosféra. Jedním z důvodů je, že máme podobné zájmy a vycházíme ze stejného backgroundu. Myslím, že to je přirozené, že se to stalo. Předpokládám ale, že jsou tu i mladší kapely, které se pokoušejí dělat totéž co my. Možná jsme je inspirovali, ale nemůžu za ně mluvit.
Jak jste přišli k tomu podivnému názvu?
Není to moc dobré jméno pro kapelu, že? Je pošetilé, nevypadá to, že by toho mělo moc společného s hudbou, kterou hrajeme, ale před jednadvaceti lety, nebo vlastně dvaadvaceti lety, když kapela začínala, vypadalo jako dobré, i když nikdy nic neznamenalo. Ale patří k nám a jsme s ním spokojení.
Vydáváte u původně punkových Alternative Tentacles. Spojuje vás něco s šéfem firmy Jello Biafrou?
Rozhodně, jsme ze stejného města jako Jello Biafra. Jako teenager jsem byl v osmdesátých letech jeho fanouškem. Když jsme dostali možnost spolupracovat s jeho labelem, bylo to, jako když se vám splní sen. A myslím si, že se jeho label posunul dál za punk rock, protože on je velký milovník a sběratel hudby. Sám chtěl, abychom u něj vydávali. On byl fanoušek kapely a chtěl mít její desku na vinylu, které tehdy nikdo jiný nevydával, takže ji vydal sám.
Cítíte se s Biafrou spjati i politickými názory?
Auto Club není politická kapela, ale osobně mám blízko k hodně věcem z toho, co říká. Jistě ne ke všemu, ale nemyslím, že bych musel souhlasit se vším.
Na mě jsou některé jeho názory až moc extrémní.
To pro mě taky, ale jde o to, z čeho vycházejí, jaké mají kořeny. Přicházejí od člověka, který je velkorysý a má dobré srdce. Lidem na celém světě přeje jen to nejlepší a to je podle mě velmi důležité. Věřím mu jako člověku. Kdyby kandidoval na prezidenta Spojených států, jistě bych ho volil.
Chystáte s kapelou něco nového?
Nějaké nápady už jsme dotáhli do konce, ale ještě ne úplně do podoby, ve které je natočíme.
A nezkusíte natočit hudbu k filmu?
V několika filmech už použili naše písně, ale upřímně si nevybavím název žádného (Robot Stories, Jig Saw a Audience Of One – pozn. aut.) Ani jsme z toho neměli moc peněz. V několika případech jsme jim umožnili použít hudbu zadarmo jen proto, abychom si trochu „udělali jméno“.
Já měl na mysli celý soundtrack.
Nikdo nás o to nepožádal, ale velmi by nás to zajímalo. Třeba k tomu v budoucnosti dojde. Hrozně rád bych dělal soundtrack třeba k filmu bratří Coenových.
Vybral jste si dobré režiséry.
Nemáte na ně spojení? Můžete nám to zprostředkovat?
Bohužel ne.
Škoda, já ho taky nemám…
PS: Slim Cessna’s Auto Club vystoupí na Colours of Ostrava na scéně Drive.