Rozhovor není zpověď v kostele

Poprvé jsem ho viděl, když jsem chodil na Ježkárnu. Což znamená, že se už potkáváme nějakých těch patnáct let. Zpíval sám, jen s akustickou kytarou, v jazz klubu v Železné ulici v samém centru staré Prahy.harries Neměl nic společného s dylanovskými epigony, kterých je všude plno. Jeho zpěv byl intenzivní, naléhavý, připomínal buckleyovské volání sirén – čehož si brzy všimli recenzenti v Anglii i USA, kteří ho pasovali na pokračovatele této zpěvné linie písničkářství. Sledovali jsme ho s Petrem Vizinou od malého stolku, kde s námi sedělo duo The Transmissionary Six, tvořené bubenicí skupiny Walkabouts a zakladatelem kapely Willard Grant Conspiracy. Byli jsme okouzleni už tím jeho soundem. Texty jako by v tu chvíli ani nehrály roli, hlavní byla kombinace kytarové hry a hlasového projevu. Souhra, které si už brzy všimne jazzový pianista Emil Viklický – výsledkem bude improvizované CD The Straight Street Session, nahrávané v kapli zámku v Brandýse nad Labem. Jinou výbornou desku, Growing Pains, natočí James Harries v kalifornském kostele The Plymouth Church Of Jazz And Justice. Pro tohoto Brita, jenž založil rodinu v Čechách, je důležité potkat správné lidi ve správnou chvíli. Totéž se mu povedlo na jeho zatím posledním, v pořadí šestém albu Until The Sky Bends Down.

Pojďme začít od konce. Aby novou desku uzavírala písnička The Hillside, to bylo tvé výslovné přání. Už na první poslech je ta skladba jiná než zbytek alba. Tak mi o ní něco pověz…
Někdo napsal, že je autobiografická. Nevím, možná. „The consolation prize was a job on a cruise ship / Singing the songs of Sinatra & Elvis / The Beatles & Stones…“ Opravdu jsem dostal nabídku, abych zpíval na výletní lodi, která plula Středozemním mořem do Řecka. Ale já na ni nenastoupil, takže je to spíš nadsázka. Zvukově se píseň liší, protože jsem ji točil zvlášť. V té době jsem si připadal trošku zmatený, nevěděl jsem, kudy kam. Vilda Béreš, klávesák, mi ten zmatek pomohl dostat z hlavy. Na mě to paradoxně působí jako typický Harries, i s tím tvým vzrušeným projevem. V dalších písních ale nezníš tak, jak tě znám. Zpíváš níž, s hlasem tolik nekouzlíš…

Změnila se i tvá image, ostříhal ses, v klipu k písni Salvation máš na sobě kvádro. Čili je to všechno záměr?
Asi jsem chtěl něco změnit. Já to tak ostře nevnímám, posledních pár desek jsem natočil úplně živě, improvizuju i na koncertech. Ne že bych se nudil, ale vystupuju už tak strašně dlouho, že mi z toho pokaždé vyjde něco trochu jiného. Když zpíváš stejnou věc po padesáté, je normální, že z ní občas uděláš valčík, někdy ji posuneš do jiné tóniny, nebo pozměníš melodii. Dokonce tam můžeš strčit trochu jiný text… Takže když jsem přišel do studia, automaticky jsem začal hledat nové cesty. Je to zvláštní, říkají o mně, že jsem hlavně zpěvák, ale já na to, co ze mě leze, vlastně nikdy moc nemyslel. Při natáčení jsem vždycky na prvním místě řešil kapelu a hudbu. Ovšem tentokrát jsem měl producenta, který mi dopředu řekl: „Hele, Jamesi, soustřeď se na zpěv, postavíme na tom celou desku.“ Přesvědčil mě, že bych to měl zkusit.

Znamená to, že teď jdeš víc po obsahu a zvuková stránka slov už pro tebe tolik neznamená?
Tedy, rozhovor není zpověď v kostele, ale co když jsem dřív nebyl přesvědčený, že jsem tak dobrý textař…? Ne že bych se za své starší texty styděl, prostě jsem se pokaždé ponořil do určité nálady a atmosféry, v tom smyslu jsou snad v pořádku. Na albu Until The Sky Bends Down jsem se jen snažil, aby byly srozumitelnější.

Nahrávku ti produkoval Ir jménem Paul Bell. Jak jsi na něj narazil?
Oslovil mě.

Měl jsi i nabídky z Ameriky a Francie…
Mohl jsem natáčet v jednom starém studiu v Memphisu, to mě strašně lákalo.

Jak by asi taková deska dopadla?
Určitě by vypadala jinak. Nejspíš by na ní byly jiné písničky, a co teprve zvuk… Potom mi tentýž člověk navrhl, že bychom mohli odjet natáčet do Francie. A to by taky byla paráda.

Tobě je jedno, v jaké zemi točíš? V Čechách jsi zapustil kořeny – kde všude existuješ jako muzikant?
V poslední době víc v Evropě než v Anglii. A samozřejmě i tady. To víš, že jsem chtěl točit v České republice, za ta léta jsem tu poznal spoustu skvělých muzikantů a zvukařů. Tahle deska ale vznikala na více místech.

Před pár lety jsi na sebe upozornil skladbou Fifteen, napsanou pro soundtrack k filmu Lidice. Je zvláštní, že musel přijít Angličan, aby – lépe než kdokoliv z rodilých Čechů – trefil tu nepopsatelnou hrůzu. Ty jsi ji totiž popsal jaksi bokem, nepřímo, a o to je tvá píseň intenzivnější.
Díky. Mně se do toho ze začátku nechtělo. Říkal jsem si: co já komu budu vyprávět…

harreis_2Připadáš si tady doma, nebo ne? Máš tu ženu, měl bys mít právo mluvit o všem a do všeho.
Já jsem tady šťastný, tohle je můj domov, mám to tady rád. A mám pocit, že dneska už rozumím víc situaci v Čechách než v Anglii. Hypotéka, děti, školství… Ale Čech pořád nejsem. A asi nikdy nebudu. Ale už nejsem skoro ani Angličan. Mimochodem, mně se zdá, že Češi o sobě pořád chtějí slyšet něco negativního. A já vždycky říkám: „Není to tak špatný, podívej, co všechno umíte a máte.“ Zeman je samozřejmě idiot. Ale královna taky není úplně normální stav. Divné věci najdeš všude. Mě ta tvoje schopnost měnit prostředí a existovat v mnohem širším prostoru upřímně fascinuje.

Já jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Až teď, když jsem starší… O svém soukromí moc nemluvíš. Vím o tobě, že jsi z Bath…
Ne. V Bath jsem se narodil, ale nejsem z Bath. Je to zvláštní. Dokonce si pamatuju, jak jsem jednou přijel do Anglie autobusem, a v Doveru byly kontroly: britské pasy, EU pasy a ty ostatní. Celník na mě ukázal, povídá: „Pojďte sem, vy jste z Bath.“ No a vysvětluj mu, že se mýlí. Já jsem tam byl jenom jako miminko, v nemocnici, myslím, že dva měsíce.

Připadá ti dneska Anglie jako dobré místo pro život?
Pokud se bavíme o Anglii obecně, tak ano. Třeba Manchester. Tam je teď zase cítit nějaká energie, myslím, že je na vzestupu. Ale Londýn, kde jsem tři roky fakt intenzivně pobýval… Ještě před pár lety byly v Soho kluby, žilo tam dost stálých obyvatel. Teď už tam nejsou. Zato se postavily veliké baráky pro lidi, kteří tam nebydlí. Normální lidé si tamní nájmy nemohou dovolit.

Ty přece hodně cestuješ a máš srovnání: tak kde na téhle planetě je to teď relativně snesitelné? Kde se lidé ještě chovají slušně a působí jakž takž sympaticky?
Sympatické lidi najdeš všude, tady i v Londýně. To není v lidech, ale v životním stylu. Když se ptáš, tak docela vyrovnané mi přijde Německo. Berlín se za posledních dvacet, třicet let neskutečně změnil. Ale pořád tam fungují komunity, lidé z různých sociálních vrstev se navzájem mísí a propojují… Cítíš, že to město žije a má ducha.

Tobě se líbí, když se lidé spojují? Já myslel, že jsi spíš solitér. Chvíli tady a hned zas jinde, nikdo tě nechytí…
To je možné. Ale duch pospolitosti mi není cizí. Neříkám, že to potřebuju každý den… Není nutné se zúčastnit, stačí, když nějaká komunita funguje, a tu čtvrť to jaksi ozdraví. A pak se tam žije lépe i solitérům.

Čím je pro tebe zajímavý právě Manchester?
Tak Manchester je trochu specifické město. V Čechách se s ním dá srovnat snad jenom Ostrava. Dřív se tam sjížděli na práci lidé z Irska i Skotska, bývalo to takové industriální prostředí: továrny, přístav, textilní průmysl… A navíc počasí: když často prší, má to dopad na společnost i na umění. Vysloveně krásné místo to není, ale já mám rád industriální feeling. Něco je tam ve vzduchu. Anebo v dešti…

harries_3Zpátky ke zpívání: jednu dobu tě přirovnávali k Jeffu Buckleymu. Já bych spíš jmenoval Jeffova otce Tima Buckleyho, jenže ani tenhle příměr nesedí. Sice jste oba dva měli rádi Kind Of Blue od Milese Davise, jinak tu ale moc styčných bodů nevidím. Taky jsem hodně sjížděl Blue Train od Johna Coltranea. Jeden čas byla móda přirovnávat k Buckleymu – ať už k otci, nebo synovi – každého písničkáře, který je dostatečně naléhavý, vychází aspoň trochu z jazzu a doopravdy umí zpívat. Jenže – ty sám ses jím inspiroval?
Tima Buckleyho jsem moc neposlouchal, nebylo kde sehnat jeho elpíčka. Pamatuju se, že mi jednou někdo pustil asi tři písničky, a to je všechno. To máš stejné jako s Nickem Drakem. Když mi bylo patnáct, šestnáct, pustil mi někdo jeho kazetu. Ale v obchodech jsi na takové věci nenarazil.

Takže to je iluze, že legenda pokračuje?
Vzpomínám si, když začal být populární Jeff Buckley. Rok 1995, 1996. To jsem byl zrovna v Manchesteru, a nějaký kamarád z Leedsu mi dal kazetu se slovy: „To tě bude bavit.“ A bavilo mě to. Ale potom jsem mu tu kazetu zase vrátil. Tenkrát už jsem zpíval a hrál – tak, jak mě znáš, zpívám odjakživa. Takže Jeff Buckley mě přímo neovlivnil; najednou byl ale slavný, a potom vyšly znovu desky Tima Buckleyho, všude byly k dostání. Nicka Drakea bylo taky všude plno, jenže já ho pro sebe objevil až koncem devadesátých let. A když jsem se trochu prosadil a přišly první recenze, napsali o mně: „James Harries připomíná toho a toho.“ Znáš to, někdo něco řekne a všichni to opakují. Já si myslím, že důležitější než Jeff Buckley pro mě byli třeba Radiohead.

To je sice hezké, říct mi, že takhle zpíváš odjakživa, ale něco jsi do sebe musel v mládí vstřebat. Co tě obklopovalo za muziku, když jsi vyrůstal?
Můj děda si pořád pouštěl Johnnyho Cashe, strejda zase jenom Elvise. Od něj jsem dostal k narozeninám tři Elvisova elpíčka – první dárek, na který si pamatuju. Když jsem byl malý, budila mě máma ráno tím, že vždycky pustila hrozně nahlas Cata Stevense. Dlouho jsem tuhle muziku nesnášel, něco na tom jeho projevu mě příšerně iritovalo. Teprve nedávno jsem byl na dovolené a v baru na pláži zase zpíval Cat Stevens na plné pecky z repráků. Tak jsem tam seděl a říkal si: Není to špatný…

Kolik ti je vlastně roků?
Čtyřicet. Máma schraňovala singly s hudbou z konce šedesátých let, takže mi v uších zněli Smokey Robinson, Dusty Springfield… Dylan ne. Zato měla ráda Donovana.

A co soul?
Ten se ke mně dostal až později díky filmu Blues Brothers, který jsem viděl, když mi bylo kolik… čtrnáct? V pubertě jsem poslouchal Beatles a Rolling Stones, přes jednoho bratrance jsem objevil The Smiths. V Manchesteru mě provázela hudba skupin jako Stone Roses, Happy Mondays… Ale abych je viděl naživo, na to jsem byl ještě moc mladý. Můj táta poslouchal tradiční jazz. Čili jsem plynule přecházel od Donovana k Louisi Armstrongovi.

V uplynulých pěti, deseti letech sis zahrál na mnoha zajímavých místech, od klubu Troubadour přes BBC (kde ses těsně minul s kapelou Fun Lovin’ Criminals) až po Vietnam, kde tě sledovaly tisíce diváků. Trvá tahle tvoje „světová“ popularita, nebo máš klidnější období?
Poslední dobou hraju méně. A s tou popularitou… já si nemyslím, že jsem nějak moc známý. Což je přirozené, protože nehraju mainstream, takže se o mě média nezajímají. Považuju za úspěch, že se mi podaří naplnit klub – řekněme – v Olomouci. Ale když uvážím, že se tam vejde asi dvě stě lidí, tak rozhodně nemůžu mluvit o nějaké velké slávě. V Amsterdamu nebo kdekoliv jinde je to podobné.

Písnička Salvation, ke které jsi udělal pilotní klip, popisuje situaci, kdy jsi zůstal sám v prázdném hotelu, v cizím městě, jen se svou kytarou. Málokdo z lidí, kteří se nevěnují muzice, si uvědomuje, že ježdění po koncertech s sebou přináší i samotu a splín. Podepisuje se na tobě cestování? Nedrtí tě to občas?
Ne, mě to vůbec neotravuje. Naopak mě to strašně baví. Těžké je chodit každý den do kanclu, dřít se na stavbě a v pětatřicetistupňovém vedru míchat beton. Neříkej mi, že to není obtížné. Zvlášť když máš ženu a děti…
Je to něco za něco. A když jsem doma, tak se opravdu starám. Dětem se věnuju, vařím. Být on the road, to je daň, kterou platíš, abys mohl dělat něco, co miluješ a s čím nemůžeš přestat.

Co má člověk podniknout, aby se na turné nedostal do depky?
Vzít si hodně knížek a nepít. Já se do žádných depresí nedostávám. Hraju sólo, ale po koncertě potkám tolik zajímavých lidí, že se vůbec necítím sám. Většinou se jich zeptám: „Kam mám jít, co se u vás dá dělat, co byste mi doporučili?“ Nebo mě někam pozvou. Nedávno jsem byl v Antverpách a jeden místní, docela známý malíř, který tam zrovna vystavoval v národní galerii, mi povídá: „Stav se za mnou zítra v ateliéru, já ti uvařím kafe…“ To je přece úžasné. A když se ti nikam nechce, prostě se vrátíš do hotelu, otevřeš si knížku, nebo si vezmeš kytaru a něco píšeš.

foto: Petr Jedinák a archiv Jamese Harriese

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *