Kontrabasistu Tomáše Lišku známe nejen z jazzových kapel, ale například také ze skupiny Druhá tráva nebo ze společného projektu se zpěvačkou Martou Töpferovou Milokraj. Jeho nejnovějším počinem je rozsáhlá skladba Bercheros Odyssey, která vyšla na stejnojmenném CD u vydavatelství Animal Music. Album, aktuálně nominované na žánrového Anděla v jazzové kategorii, Tomáš Liška s mezinárodní skupinou Pénte představí například 15. dubna na festivalu JazzFestBrno. Další koncerty se budou konat ve Zlíně, v Pardubicích, v Opavě, v Praze a také v Berlíně, kde skladba vznikla.
Tomáši, tvé nové album Bercheros Odyssey obsahuje rozsáhlou skladbu, kterou jsi napsal během svého studia na Jazz-Institutu v Berlíně. Kdy přesně to bylo?
Bylo to v roce 2013. Do Berlína jsem jezdil už asi rok a půl předtím. Když jsem měl pár dnů volna a měl jsem příležitost, jel jsem si zahrát do Berlína, protože to město mě naprosto uchvátilo. Později jsem se přes místní muzikanty dostal k JazzInstitutu a začal jsem trochu přemýšlet o tom, že bych se tam přihlásil ke studiu.
V Berlíně jsi studoval skladbu a Bercheros Odyssey je především autorská záležitost, jako interpret tam figuruješ nikoli v roli sólisty, ale coby součást kapely. Na CD dílo vyšlo rozdělené do šesti vět. Byla tato struktura jasná od počátku?
Struktura díla byla jasná od počátku, ale nikoli rozdělení do těch šesti vět. Dokonce ani teď si v některých případech nejsem jistý, zda jsem to vůbec měl takto dělit – například pátá a šestá část na sebe přímo navazují, je to plynulé pokračování jedné myšlenky. A pokud jde o strukturu skladby, nakreslil jsem si při komponování takovou mapu, podle které jsem postupoval. Měl jsem tak pořád před sebou jasný tvar celé skladby.
Slovo Bercheros je tvůj neologismus…
Ano, název vznikl spojením slov Berlín a Cherokee. Muziku jsem napsal v Berlíně, kde jsem také potkal tři ze čtyř spoluhráčů. A Cherokee je jazzový standard od Raye Nobla. Celé to vzniklo tak, že mě John Hollenbeck, americký bubeník a skladatel a můj profesor skladby na Jazz-Institutu, donutil přijít s nějakým způsobem psaní, který obvykle nepoužívám. Povídali jsme si o tom, já jsem měl vypsat na papír, které různé způsoby kompozice používám a které naopak znám, ale nepoužívám. A toto byl jeden z nich. Já bych se totiž bez tohoto impulsu asi nikdy nepustil do psaní muziky inspirované nějakým jazzovým standardem. Sice se to dělá a v 50. nebo v 60. letech to mělo své kouzlo. Ale že bych si dnes vzal jazzový standard, nějakou melodii nebo harmonii, napsal na to parafrázi a vydával to za vlastní muziku? Do toho bych se nikdy nepustil. A právě toho se chytil John Hollenbeck a řekl: „Tak si vezmi nějaký standard a něco napiš.“ Neměl to být žádný velký kus, stačilo pár taktů muziky tím standardem inspirované. Já jsem si úplnou náhodou – píchl jsem prstem do knížky – vybral Cherokee, začal jsem jej preparovat, a najednou se přede mnou začaly objevovat zajímavé věci. Je to skladba v rychlém tempu, dochází v ní k zajímavé modulaci v prostřední části, a mě to začalo inspirovat. Pohrával jsem si s tím materiálem víc a víc, až vznikla nová muzika, která je s původním standardem nějak spojena, ale už v ní není slyšet ani původní melodie ani harmonie.
A proč Odyssey?
Když jsem si nakreslil tu mapu, říkal jsem si: tady to vygraduje, tady to spadne, tady by měla nastat nějaká modulace… A jak jsem se tak na tu mapu díval, uvědomil jsem si, že by to byl pěkný výlet – tady si vylezu na horu, tady spadnu do nížiny, tady se budu trochu válet. Je to tedy Odyssea jako putování, dobrodružství…
Skladbu nahrála pětičlenná skupina Pénte, kterou vedle tvého kontrabasu tvoří housle, violoncello, klarinet/ basklarinet, saxofon a kontrabas. Proč právě toto obsazení?
Lákalo mě to. Mé autorské desky jsou zvláštní tím, že na nich – prozatím – nejsou bicí nástroje. Není to žádná averze, ale láká mě pracovat s pojetím času, který plyne latentněji, než když je rytmus úplně jasný. Rytmus je samozřejmě přítomen i ve skladbách bez bicích, i zde do sebe musí všechno zapadat, ale přece jen tady cítím větší uvolněnost, větší možnosti k tomu, abych se vydal do neznáma. Mohu celkový zvuk otevřít, hrát si s tichem…
Na rozdíl od své předchozí desky Invisible World jsi tentokrát použil pouze melodické nástroje. Harmonii může tvořit jen jejich souhra. Vnímáš to jako svobodu, nebo jako určité omezení, z kterého se však dá těžit?
Ano, přesně tak to vidím. Omezení, z kterého se dá těžit a které mě nutí dívat se na skladbu z jiného pohledu, než když napíšu akord nad melodii a kytara nebo piano ten akord zahrají a harmonii vyjádří. Takto jsem jako skladatel musel použít celou kapelu jako harmonický nástroj. To byl jeden z důvodů, proč mě to lákalo. Nikdy dřív jsem nepsal třeba pro smyčcový kvartet.
V případě komorních smyčcových nebo dechových souborů se pracuje zpravidla s předem daným rozvrstvením hlasů. Jak je to v případě tvé kapely? Má každý hlas po celou skladbu svoji roli, nebo se jejich úlohy mění a proplétají?
Snažil jsem se při psaní přistupovat k rolím nástrojů trochu nevšedně. V některých pasážích plní například violoncello roli perkusivního nástroje, jinde kontrabas s klarinetem hrají melodii a do toho housle vytvářejí akordový doprovod a podobně.
Sám hraješ na kontrabas. Přistihl ses při psaní, že na basu myslíš víc než na ostatní nástroje?
Nepřistihl. Já za svým nástrojem především sloužím a obecně s tím nemám problém. K tomu byl totiž ten nástroj podle mého vytvořen, a proto ani ve svých vlastních projektech jeho roli nevyzdvihuji. Vždycky se snažím, aby moje hra sloužila hudbě jako celku.
Jak jsi vybíral konkrétní muzikanty?
Oslovil jsem skvělou houslistku Fabianu Striffler, kterou jsem potkal v Berlíně na škole. Je to velice zajímavá hudebnice, líbí se mi, jak k hraní přistupuje, je velice originální. Markuse Ehrlicha jsem potkal jako saxofonistu v Berlíně na sessionech. Když jsem sháněl klarinetistu, všichni mi radili právě Markuse, který sice v posledních letech opravdu hraje na saxofon, ale předtím se celý život věnoval klarinetu. Na tenorsaxofon mi hraje Natalie Hausmann, moje vrstevnice z Kolína nad Rýnem. Potkali jsme se také v Berlíně – na sessionu s islandským kytaristou Daníelem Friðrikem Böðvarssonem. Malý oříšek byl sehnat violoncellistu. Nejprve jsem se obrátil na prostředí klasické akademie v Berlíně a oslovil jsem korejského hráče Sola Daniela Kima. Na první zkoušce všechno probíhalo dobře, ale při druhém setkání mi oznámil, že letí do Koreje a už se nevrátí. Pak jsem se domluvil s jedním italským muzikantem, který to však odmítl den před zkouškou. Podíval se prý na noty a zjistil, že to z listu nezahraje. Třetí byl Johannes Köthke, kterého jsem potkal na jednom workshopu. Odehráli jsme spolu tři koncerty, natočili demo, ale na turné, po kterém následovalo natáčení alba, nemohl dorazit. Nakonec jsem tedy do projektu přizval jediného českého kolegu, Šimona Marka.
Zamýšlel jsi Bercheros Odyssey jako studiový projekt, nebo bude kapela běžně hrát?
Budu se snažit dělat všechno pro to, aby kapela fungovala a hrála. Vydat jen CD dnes nestačí, pokud člověk není úplná hvězda, tak se deska mezi lidi nedostane. Proto se snažím každý svůj projekt hned v počátku natočit a potom jej rok a půl nebo dva roky hrát živě. Tak se lze dostat k více posluchačům. Ale není to jednoduché, musím hledat stále nová místa. Bercheros Odyssey není typická hudba do jazzových klubů. Není to čistý jazz, ale ani vážná hudba nebo volná improvizace. Jsou tam prvky world music i scénické hudby a také dost dynamických zvratů. Snažím se tedy hledat vhodná místa nebo nadžánrové festivaly, kde bychom tuto hudbu mohli uvést.
V dubnu vystoupíte ve Zlíně, v Pardubicích, v Opavě, 13. dubna v Praze v Jazz Docku a 15. dubna na festivalu JazzFestBrno v brněnském Besedním domě. Pak máte ještě jeden koncert přímo v Berlíně. Rýsuje se po tomto jarním turné něco dalšího?
Zatím ne. Počkám, až kolegové v dubnu přijedou, a budeme společně hledat volné termíny na konec roku nebo na začátek roku příštího.
Co tě momentálně nejvíc zaměstnává kromě chystaného turné s Pénte?
Jsem vytížen v kapele Druhá tráva, hraju s Tomáš Hobzek Quartetem a momentálně chystáme nový společný projekt s Lubošem Malinou, banjistou z Druhé trávy, a s vynikajícím klávesistou a skladatelem Michalem Nejtkem. V tomto triu budeme letos natáčet desku a já k tomu potřebuju ještě dopsat nějaký materiál. Rýsuje se něco nového i pro Druhou trávu, ale o tom zatím nechci víc prozrazovat. Letos už nechci plánovat další věci. Minulé roky byly hodně hektické, a tak chci trochu zabrzdit a věnovat se rodině nebo práci kolem domu, případně psaní muziky.
Foto: Jan Tichý