Bonusův život je zajímavější než můj

S Ememvoodoopöká to dotáhl až k sošce Anděla, se Sporto k jeho nominaci, projel snad všechny kluby a zremixoval kdekoho. Mimo to založil úspěšné grafické studio Carton Clan a zrodil své dnešní alterego BONUS, pod kterým aktuálně vydal výtečné album Náměstí Míru. Martin Hůla, známý také jako Bourek, zkrátka na jednom místě dlouho nevydrží.

Kdysi dávno ses někde charakterizoval jako „multitasking superhero“. Pořád to platí?
Asi jo, to označení vzniklo pro Hype, tenkrát šéfredaktor chtěl nějaké charakteristiky redaktorů. Vzhledem k tomu, že pořád dělám spoustu věcí najednou a ne jen jednu, tak určitě… Někdy mám pocit, že toho dělám až moc.

Dneska ještě někam píšeš?
Málo, vloni něco na Aktualne.cz, do časopisu Redway píšu do-it-yourself seriál, takové návody. Měl jsem tam i nějaké větší materiály, třeba o roli smrti v popkultuře. Mám pocit, že tam můžu něco předat – je to celostátní školní časopis pro středoškoláky, pomáhá jim… jak to říct normálně… najít lepší přístup ke světu?

Abychom se v tom vyznali: můžeš nějak zrekapitulovat, co všechno současně děláš?
Hraju v několika kapelách, v Komunistech, pak jako Bonus, a v dalších projektech – Jazzmani, Ufoni. Míchám nějaké věci ve studiu, takže když to stíhám, jsem tak trochu producent. Teď jsem si zrovna nechal poslat od Kapely Štěstí jejich písničky s tím, že se mi líbí, ale nelíbí se mi, jak je to nahrané. Chci to zkusit trošku přemíchat, přearanžovat. Nemám na to absolutně čas, ale hodně mě to zajímá. Dělám teda hodně muziky, živí mě grafický design, teď zkouším přijít na to, jak se pracuje s videem, takže děláme klipy, zkouším něco točit a pak z toho jsou projekce na koncertech, s Peklem (zvukař a muzikant Petr Klouček – pozn. aut.) děláme workshopy o zvuku a hudbě na počítači – a plánuju udělat také workshopy o grafice a tisku, aspoň nějaký technologický základ, aby se lidi nedostávali zbytečně do obvyklých problémů s barvami, formáty nebo rozlišením. Mám dvě děti, to je taky záběr, haha, a s Peklem se snažíme dopsat knihu o našem vnímání diy kultury. Trochu se angažuji v časopise Komfort, a mám ještě další projekty, které jsou zatím jen ve stádiu příprav – třeba virtuální talk show.

Zastavil bych se u Carton Clanu. To je grafické studio, které zase nefunguje tak dlouho, ale už má poměrně slušné renomé, také nějaké ceny. Jak tě vůbec napadlo ho založit?
Carton Clan vzniknul jako ideální kreativní spojení tří lidí, který si do tý doby dělali věci po vlastní ose. Tvoříme a vystupujeme jako kolektiv, práci si vybíráme a děláme jenom to, co chceme, takže nás to baví – a přitom nás to uživí. Je to v mnoha ohledech strašně svobodný – ať už z tý tvůrčí stránky, ale i prakticky (chodíme do práce kdy chceme), nebo ekonomicky – umožňuje nám to třeba pracovat zadarmo na věcech, které jsou pro nás důležité.

Jedna z věcí, která mě na Carton Clanu fascinuje, je, že dělá kompletní výtvarnou podobu časopisu Full Moon. To jsou desítky stránek, které jinde dělají lidé na plný úvazek, a u vás je to jen jedna z mnoha „zakázek“. Jak se to dá zvládat?
Jsme minimalisti, snažíme se dělat věci co nejčistší… A Full Moon je od začátku koncipovaný hodně velkoryse po všech stránkách – je s tím hodně práce, ale je to vymyšlený, má to jasnou koncepci, kterou naplnit je jednodušší, než se motat v kruhu bezradnosti.

Dlouhá léta jsi byl součástí komunity okolo vydavatelství Silver Rocket, ale před časem jsi mi říkal, že chceš tuhle aktivitu ukončit. Jak to dopadlo?
Úplně v pohodě. Odešel jsem, protože mezi těmi všemi věcmi to pro mě přestalo být prioritou, a štvalo mě, že se tomu nevěnuju naplno.

š pocit, že se to, co Silver Rocket dělají, tedy dnes hlavně pořádání koncertů, svým zaměřením nějak změnilo?
Možná trochu ano – anebo jsem se změnil já. Pro mě je dnes důležitější dělat workshop pro deset lidí, než dělat koncert obrovský zahraniční kapely. 1_Bonusuv_zivot1Prostě už mě to tolik nepřitahuje. Asi to tak bylo vždycky, ale teď jsem si to začal víc uvědomovat. Nedávno jsem si říkal, jaké jsme, když jsem byl v Silver Rocket, udělali chyby, kdy jsme měli jít třeba jinou cestou, i když ta naše byla třeba logická, přirozená nebo nevyhnutelná. Silver Rocket je možná dlouhodobě nejvýznamnější lokální label a přitom nemá žádnou evropskou integritu, to je hrozná chyba. Vozí sem hodně kapel z Ameriky, ale má jen minimální kontakt se střední Evropou, s rakouskými, polskými nebo německými labely. Ti, co přijdou po SR, by to měli dělat jinak – a oni to ti menší promotéři v podstatě dělají, ale to je spíš jenom otázka času, kdy dosáhnou na větší jména ze zámoří. Navíc máme všichni v sobě nějaký absurdní předsudek, který se dost těžko překonává, že když ti přijde nabídka od nějaké polské nebo slovenské kapely, většinou si to ani neposlechneš. Je super, že nedávno kluci dělali třeba koncert kapele ze Slovinska, ale většinou to tak není. Většinou jsou to Američani a často také třeba bývalí členové nějaké kdysi slavné party. Na druhou stranu, hnacím motorem Silver Rocket je fanouškovství, takže v tomhle kontextu to dává smy

Souviselo s tím i to, že zatímco tvoje hudební aktivity bují, kapely lidí ze Silver Rocket spíš zvolňují, nebo se rovnou ukládají k dočasným pauzám?
To, co dělám já, je jiné. Nestálost mojí činnosti, její velká pestrost a četnost je způsobená hlavně tím, že mě zajímá trošku něco jiného, než kluky. Pro mě je hodně důležitá práce s formou a posouvání hranic, konfrontování lidí s něčím, co nečekají, ale v podstatě myslím, že dělám stále jednu a tu samou věc. Důležitý jsou ty momenty, kdy konfrontuješ lidi s určitými předsudky – že třeba předhodíš hardcoristům popovou kapelu nebo začneš dělat hip-hop, nebo že kapelu nazveš Komunisti, princip je stejný, jen se liší forma.

Komunisti vydali před časem desku Dlouhá zima, která, ačkoliv jde vlastně „jen“ o kolekci coververzí, byla docela událostí – alespoň na poměry české scény. Ze začátku jsem se bál, že celá ta provokace lacině začne a skončí tím názvem, takže deska mě příjemně překvapila, i tím, jak je důkladně vyprodukovaná. Jaké jsou další plány? Neusnulo to trochu?
Měli jsme vlastně jen jeden koncert, na svatbě… Komunisti hrají jen coververze, je to koncept znárodnění tvorby, 1_Bonusuv_zivot2duševního majetku. To je trošku riskantní v tom, že bychom asi investovali spoustu sil a času do nacvičení něčeho, co by nás třeba brzy přestalo bavit. Říkali jsme si také, že by bylo dobré, aby ta kapela byla velká, osm nebo deset lidí, aby tam byl sbor, dechy, tři kytaristi… Dlouhá zima je udělaná hodně velkoryse a ta kapela by si zasloužila, aby byla i naživo takhle vybroušená a na to nemáme dost času. I když už jsme dostali pozvání na příští May Day, takže na tom budeme muset nějak máknout. Nová nahrávka Komunistů už má jasný koncept, takže to neusnulo.

Asi nejpopulárnější z tvých aktivit je Bonus. A také nejaktivnější.
No jo, vzniklo to v půlce roku 2009, pak půl roku nebylo nic, v lednu 2010 vyšlo EP Unabomber, v dubnu pak Inkognito, a na konci roku Konec civilizace jako dlouhohrající debut. A mezi tím spousta koncertů, a taky ještě Sporto a už i Komunisti.

Druhá Bonusova deska,
Náměstí Míru, teď vyšla už po roce, a ještě to z venku vypadá tak, že ses vydal úplně odlišným tvůrčím směrem. Proč?
Mě nezajímá hip hop jako něco, čím se chci stát nebo co budu teď programově dělat, že třeba začnu nosit široké kalhoty. Mě zajímá ta muzika, forma. Nějakej druh elektroniky, která s tím souvisí, jsem ostatně dělal vždycky. I Sporto bylo hodně ovlivněné hip hopem. Novej zvuk inspiroval nanoru, bavili jsme se o tom, a on řekl, že vidí Bonuse spíš jako chlápka s kytarou v průjezdu. Na nové desce je drtivá většina akustických nástrojů, ale mám pocit, že to z jeho strany byla víc metafora, že vlastně myslel něco úplně jiného – abych vzal diktafon, a zahrál to všechno najednou, na první pokus, aby to znělo jako garážový záznam. Ta myšlenka je taková, že důležité jsou ty texty, ale není důležitá produkce, to jak jsou ty texty podávány. Já zas myslím, že kdyby ty texty byly prezentovány tím syrovým, nepřístupným způsobem, že by to nikdo neposlouchal. Takže svým způsobem mě navedl k tomu, jak to teď dělám, i když to myslel jinak.

Proč vlastně vůbec vzniklo alterego Bonus? Všichni byli léta zvyklí, že se ti říká Bourek a najednou je to jinak. Ne, že by to byl problém, ale pořád se mi to zdá jako taková vykonstruovaná změna.
Bylo potřeba to trochu oddělit. Když jdeš na pódium, potřebuješ být někdo jiný. Potřebuješ něco, co ti pomůže překonat stud. Třeba Adam Nenadál mluví o svém projektu Aran Satan ve třetí osobě. To vystihuje tu situaci úplně přesně. Spoustu věcí nedokážeš nahlédnout ze své perspektivy a alterego ti pomáhá ty věci vidět jinak, reagovat na ně jiným způsobem a také tím řešíš problém s autenticitou. Takže to, co říká Bonus, co se děje Bonusovi, není automaticky nutně to, co žiju já. Jeho život je určitě zajímavější než ten můj.

Říkal jsi, že jsi nikdy nechtěl dělat hip hop jako takový, ale deskami ses na této scéně docela etabloval. Změnil se tak názor lidí kolem tebe na to, co děláš? 1_Bonusuv_zivot3
V první řadě u nás neexistuje žádná alternativní nebo undergroundová hiphopová scéna. Moje konfrontace se skutečnou hiphopovou scénou byly vždycky poněkud zvláštní, pár těch lidí to cení, líbí se jim to, ale většinové publikum to není schopné akceptovat. Když jsme hráli na hiphopové stagi na festivalu Votvírák, tak… no tak to byla hodně zajímavá zkušenost. Nevím, jestli bych to dal ještě jednou.

Hodně vás nenáviděli?
No, nevypískali nás, ale s prvními řadami to bylo trošku konfrontační…

A opačný zážitek? Byly někde ty reakce lepší, než jsi očekával?
Na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. To bylo open air a bylo to před Prago Union a bylo to fakt dobrý. Jeden z nejlepších koncertů, co jsme hráli.

Bonus nejdřív vystupoval sám, ale pak ho začali doprovázet Plug’n’Play. To vzniklo jak?
Ty první skladby byly jednodušší, ale pak jeden notebook přestal stačit. Tak jsme měli s Kubou a Peklem nejdřív tři, ale pak se nám to podařilo zredukovat na dva. Konec civilizace měl princip takový, že všechny beaty byly poskládané ze samplů a šlo i o to, že tam není ani kousek legální, ani kousek vlastní hudby. Tak trošku manifest nízkoprahovosti a digitálního socialismu. A také toho, že potřebuješ jen slovo, hudbu nepotřebuješ, protože té je všude dost. Zatímco na nové desce naopak nejsou žádné samply – kromě té skladby Houpacích koní a jednoho kytarového loopu, vše ostatní jsem nahrál. Předtím jsme koncerty hráli tak, že to bylo volné, a rapoval jsem do různých mashupů, skladeb od Fleetwood Mac až po Underworld. Teď máme novou sestavu, Peklo hraje na kytaru, má looper a vrství to všechno přes sebe, a hraje tam Machy z kapely Sulk na basu, a já občas na piano. Kuba z toho vypadl, protože odjíždí v lednu do Anglie. Snažíme se to hrát co nejvěrnějc. Mělo by to tentokrát znít co nejvíc jako na desce.

Konec civilizace zní poměrně dost naštvaně. Je tam určité znechucení ze stavu věci, kdežto letošní Náměstí Míru je takové více smířené… Ta původní cesta se ti už zdála uzavřená nebo vyčerpaná?
Nem1_Bonusuv_zivot4yslím, že to je víc smířené, spíš je to jako zen. Neplýtváš sílu nebo energii na nesmyslnou nenávist a boj. Neřešíš to, s čím nic neuděláš. Místo toho dáváš energii tam, kde se to nějak vyplatí. Je z toho vynechaná naštvanost a je tam místo pro jiné věci. Ta deska je dost smutná. Když přemýšlím o tom, co budu dělat dál, myslím, že ten směr bude po tomhle zase trochu jiný. Tady si sedla ta nálada a intimní zvuk. Je to celé nahrávané hodně zblízka a texty, které jsem do poslední chvíle přepisoval, jsem ještě při nahrávání rapoval nebo zpíval jinak než jsem měl napsané, je tam hodně promítnutá osobní rovina, okamžik a místo. Původní idea byla, že po konci civilizace bude následovat Ostrov, a celé to bude vtipné, ironické. Sice kritické, ale pozitivní. To se moc nepovedlo, uhnul jsem z toho. Ale není potřeba to vnímat v nějakém kontextu, není to úplně jiný postoj, je to prostě jen jiná rovina toho, co se dělo na předchozí desce.

Každopádně jsi vnímaný jako dost radikální člověk, ale z této desky mi ten radikalismus skoro vyprchal. Mělo na to vliv to, že se ti narodily děti?
Děti měly naopak vliv spíš na ten radikalismus. Je to shoda okolností, která vzešla z toho procesu. Uvědomil jsem si, že některé věci prostě nemá cenu řešit. Pak se mi stalo to, že jsem po letech měl možnost vystoupit mimo tu scénu, oslovit i jiné lidi, moje věci začaly zajímat i „normály“, a najednou jsem to viděl zvenku a viděl jsem, že existuje spousta důležitějších věcí. Třeba život a nějaký jeho vývoj. Spousta lidí je zaseknutá na tom, že se spolu nebaví – nemusí se bavit, ale proč ještě tráví čas tím, že se tím zabývají?

Opakovaně jsi dal najevo, že tě hodně štve tzv. virtuální scéna. Lidé, kteří se „potkávají“ jen prostřednictvím internetu a třeba se baví o koncertech a kapelách, na které ale nechodí. S tím ses nesmířil?
No, já jsem používal Twitter a smazal jsem ho, zablokoval jsem si Facebook, a dlouho tam vůbec nefungoval, až teď tam zase dávám věci, co se týkají desky, protože je to momentálně pro spoustu lidí nejdostupnější zdroj. Ale i když je to dobrý kanál, snažím se nečíst, co tam probíhá. Ale rozumím tomu, proč se ten virtuální svět tak rozmáhá. Je to totiž v mnoha ohledech jednodušší, vztahy s virtuálními lidmi jsou lepší než ty normální. Vidíš, co se komu líbí, nelíbí, kolik má kdo přátel, kolik lidí oslovuješ, je v tom silnej boj o popularitu, který v běžném životě neprobíhá. Lidi nechávají své špatné vlastnosti doma a na odiv dávají ty dobré. Pak lepší lidi kamarádí s lepšími lidmi…

Virtuální elitářství?
Je mnohem snazší fungovat v tomhle prostředí, než chodit mezi normální lidi, kteří jsou samozřejmě děsiví – i třeba jenom tím, jak jsou složití. Já bych taky radši nechodil ven. A mám teď rodičovský alibi, takže jsem v poslední době krom toho, co jsem musel, šel ven večer možná dvakrát. Máme miminko, tak mi to i vyhovuje. Ale myslím, že je fakt jednodušší se stýkat prostřednictvím těch obrazů lidí. Nemám vůbec nic proti pokroku, internet je výborná věc, především z hlediska sdílení technologií a know-how. I sociální sítě jsou svým způsobem skvělé. Ale to bychom se mohli bavit i o spoustě jiných primárně skvělých věcí, třeba o squattingu, což je fantastická idea, která často selhává, protože ji realizují lidi. A ti mají tendenci být nespolehliví a nezodpovědní.

Na nové desce mě hned napoprvé zaujala skladba Jez, co ti dají, u které mi vyskočila vzpomínka na dětská léta a tlak rodičů… Ale tuším, že jsi to myslel úplně jinak.
Částečně to je o médiích, částečně to je alegorické – četl jsem nějakou knížku, která je přesně o tom, o čem je ten text. Někdy ze čtrnáctého-patnáctého století. Jak je to možné, že jeden člověk, který je většinou extra slabý, je schopný ovládat tolik lidí. Jak je možné, že mu jsou lidi ochotni sloužit, aby mohl vykonávat zlo na ostatních? Je to tím, že je mocný nebo prostě takoví jsou ti lidé? Třeba v 80. letech – všechny ty represivní složky, to fízlování, udávání, to nedělal „Husák“ nebo „Strana“, to dělali lidi. A o tom je ta skladba. Říkáme „Systém s vámi zamete“, ale zametou s vámi sami lidi.

Ano, často se dnes objevuje to dělení na „my“ a „oni“, ale tak to nikdy nefunguje.
Jasně. Není to tisícihlavá saň, ale jsou to lidi jako my. Každý je jiný, a jak jsme říkali na Konci civilizace, „nikdo není dobrý člověk“. Je to o míře toho, jací jsme, jak je člověk zodpovědný, jak moc je mu všechno jedno. Hodně je to i o tom, jak si uvědomuješ to, čím žiješ. Nemusíš to ani odmítnout, bojkotovat, ale měl by sis uvědomit, jaká je ta realita.

Na Náměstí Míru je nejen zajímavá ta výrazně akustičtější podoba, ale i to, že jsi její kompletní dokončovací práce snad poprvé nechal dělat někoho úplně jiného. Proč?
Mě tohle hodně baví, dát tu věc někomu a dát mu tu důvěru. A nechat ho dělat to po svém. Já jsem Tomášovi Karáskovi do toho skoro vůbec nekecal. Poslal jsem mu ty věci úplně bez beatů, jenom na konci tam byly bubny, a on tomu vlastně ty beaty zpátky přidal.

Jak sis vlastně vybral zrovna jeho?
Jednak je to kámoš, znám ho už dlouho a líbí se mi věci, který dělá a jak je dělá. Dělá elektroniku a hodně pracuje s různými ruchy, nalezenými zvuky, vytváří smyčky. To, co jsem chtěl, aby tam vnesl, i když jsem mu to neříkal, tak to tam sám dal. Jsou to reálné zasmyčkované zvuky – třeba kopírka. Vytváří takové mikropříběhy uvnitř skladeb. Pracuje s chybami a podobnými věcmi. To je jeden důvod. Další důvod je to, že je výborný zvukař, masteroval Komunisty. Po ta léta, co se známe, jsme spolu vlastně nic nedělali. On hrál jako techno DJ …. pak odešel do Irska, kde maká několik dní v týdnu, zbytek chodí na zvukařské kurzy, zvučí, je hodně šikovný, dobře slyší, jde mu to… Prostě mi přišel jako jediný vhodný producent. Třeba Ondřej Ježek by z toho asi udělal něco úplně jiného. Ten by to nechal v podobě těch demáčů, jeho zajímá ta syrovost. Když jsem to pouštěl Markovi Čulenovi ze Starcastic, tak se mu to tak líbilo, že to chtěl vydat na vinylu – já myslel, že to bude jen k volnému stažení a bál jsem se, že si to nikdo nekoupí. A Tomáš, to byl krok, jak to udělat přístupnější lidem. Pár lidí mi i pak říkalo, že jsme to udělali až moc dokonalé. Ale mně se to líbí. Když máš nějakého producenta, tak je také zajímavé, že máš trošku lepší vztah k té hudbě.

Proč myslíš?
Já když ty věci dělám, tak mě to baví ve chvíli, kdy je dělám a pak poslouchám ty rozdělané věci a pořád hledám, co předělám. Slyšel jsem jednou rozhovor s Vlastou Redlem, a i když myslim, že je trošku mimo, tak v tomhle se shodneme: když má člověk možnost si to smíchat sám, tak ráno vstane, jde si udělat kafe a cestou si řekne, že si poslechne to, co nahrál v noci. Sedne si k tomu, tohle předělá a tohle zas přehraje a najednou namísto rána je šest večer… Tohle není kapela, která nazkouší věc od začátku do konce, pak jde do studia a nahraje ji. Tohle vzniká přímo při tom nahrávání a je to dobrodružství, který tě pohltí. I Sporto tak fungovalo. Ty věci před nahráním neexistovaly, my jsme je poskládali, a pak jsme to teprve nazkoušeli. Zároveň tenhle způsob práce může urychlit to, jak brzy začneš tu desku nenávidět. Konec civilizace jsem naposledy slyšel, když jsme byli v Loděnicích řezat master. Od té doby jsem si to nepustil. Vím, že by mě to hrozně štvalo, mám to přeposlouchané, a všechno bych to udělal jinak. Ale když to dáš dodělat někomu jinému, tak si pak od toho odpočineš a můžeš si užít poslech hotového.

Obě Bonusova EP byla volně ke stažení, More od Sporto byl digitální download zdarma a k tomu vinyl… Náměstí míru má najednou i placené stažení. Proč? To bylo přání vydavatele?
Placený download měl i Konec civilizace. Ale stejně si to lze pustit zdarma jako stream. Což jde dnes v každém druhém 1_Bonusuv_zivot5mobilu. Hned po vydání to navíc někdo samozřejmě dá na web, což mi nevadí, naopak, a neřeším to. Jsou to samozřejmě jakési hypotetické peníze, které ti pomůžou splatit ty náklady, protože asi to tentokrát nebude jako Konec civilizace, kdy se za 3 měsíce prodalo 300 ks vinylů, takže ty náklady se zaplatily během krátké doby. Ale pak je tu jiná věc – tím placením se snažíme etablovat digitální formát. Když to vyjde jenom jako download, tak to nikdo nebude brát vážně. Teprve to, že je to ještě i na vinylu nebo na CD, tomu dává nějakou serióznost.

A proč k vinylu ještě CD? Myslel jsem, že to je pro tebe mrtvý formát.
No jasně – to je jen do auta. My jsme měli dobrý deal s časopisem Full Moon, že větší část zaplatili a menší podíl CD si vzali jako přílohu. Je to fajn, protože vinyly spousta lidí bere jako sběratelskou věc a neposlouchá je, a v autě mají všichni CD přehrávač. Ale samotné CD bych už nevydal… Zajímavé je, jak – i když by to vlastně digitál snadno umožňoval – už vůbec nikdo nebere vážně singly. Četl jsem teď Keithe Richardse, jak se vždycky s Beatles dohadovali, kdo kdy bude vydávat nový singl, aby si zbytečně nekonkurovali… A co nikdo nebere vážně, to vlastně neexistuje.

Jak se díváš na ty různé další druhy digitálních prodejů?
Myslím, že iTunes všechno převálcuje. Jako Appstore – rozmohly se iPhony a lidi si najednou začali kupovat programy. Je to integrované v iPhonu, je to cool věc. A je to jednodušší, než někde hledat pirátské kopie. Možná to s muzikou dopadne taky tak. Ale týká se to toho iTunes – ty ostatní fungovat nebudou – a není to jejich vina.

A víš kolik se Bonusových desek prodalo přes iTunes?
Tak to teda fakt nevím.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *