Cítím se být mužem

Lydia Lunch patří k nejvýznamnějším představitelkám amerického undergroundu. Známá je především jako zpěvačka, která začínala s hysterickými noisepunkovými skupinami jako byly Teenage Jesus And The Jerks Beirut Slump nebe 8 Eyed Spy. Během let natáčela s předními představiteli newyorské, losangeleské i australskoberlínské scény, jako byli Clint Ruin (Foetus), Thurston Moore ze Sonic Youth nebo Caveův raný spolupracovník Rowland S. Howard. V poslední době hraje s vlastní skupinou Big Sexy Noise, kterou tvoří členové Gallon Drunk. Lydia Lunch ale také napsala několik knih, letos vydalo nakladatelství Maťa její poslední dílo Budu dělat 6_cítím_se_1za drogy. Natočila také řadu podzemních filmů, často pornografického ražení, a věnovala se i komiksu.

Jaký je život v revoltě?
Fantastický. Nikdy mi nedojde palivo, které mě pohání, i když jsem se odstěhovala z Ameriky a Amerika je můj hlavní terč. Dostává příliš velká práva a není dostatečně stíhána za zločiny, které spáchala. To je jediný důvod, proč mám rockovou kapelu. Poté, co byl zvolen Obama s těmi svými kravinami, není v Americe kromě Rollinse a Biafry mnoho muzikantů, kteří hovoří o politice. Herců, kteří mluví o politice, je víc. A já se chtěla vrátit k tomu, čemu jsem se věnovala na začátku – prásk, prásk, prásk. Pokračovat v tom, co jsem dělala. Co se změnilo? Situace je ztracená, ale je tu revoluce. Jen nevíme, co přinese. Prásk, prásk, prásk. Úlevu nabízí Big Sexy Noise.

Osobně jsem rád, že jste se vrátila k rocku, protože Big Sexy Noise mě baví víc než předchozí projekty.
Ale já pořád pokračuju v sólových vystoupeních. A nyní mám taky výstavu fotomontáží War Is Never Over. Na jedné je můj obličej, jeho texturu ale vytváří voják se samopalem a na jiném je obličej krásné ženy a přes něj dva vojáci se samopaly. Pořád přemýšlím o válce, která nikdy nekončí. Nemohu už dál říkat, ne, už ne, dost bylo války. Jsem unavená mluvením, takže pracuji s jinou formou, která hovoří jiným jazykem o tom, jaké mám stále obsese. Musím pořád nacházet nové formy vyjádření pro stejná témata, protože pořád přemítám o tomtéž, ať už je to sexuální politika, znásilňování politiky nebo politické znásilnění.

Angažujete se, burcujete, ale je možné něco změnit?
Věci se mění, samozřejmě, podívejte se nyní na Blízký východ, ten se mění sám. Dostávají se tam do bodu, jaký se objevuje v historii u jakéhokoli hnutí, ať už hudebního, uměleckého, jako byl surrealismus, dada a Fluxus, nebo politického. Množí se jako virus, přenáší se jako skupinová psychóza. Myslím si, že lidi to už dál nezvládali. To, co se děje na blízkém východě, kdy desetitisíce lidí prostě naráz řeknou NE, je úžasné. Kolektivně lidé mohou něco změnit, ale jedna osoba nemůže změnit nic. Já nikoho nemohu změnit, nechci ani změnit něčí myšlení. Jediné, co zkouším, je vyjadřovat se za ty, kteří jsou frustrovaní. Nejsem politik, co něco mění. Je to mimo moje možnosti. Jen dokumentuji, co vidím, jsem hysterický historik. Nemám žádné řešení, jen znám problém.

Osobně si myslím, že jste toho docela dost změnila, zejména, co se týká vnímání žen. Před vámi nebylo mnoho žen, které by našly odvahu popisovat sex tak otevřeně a nevyhýbaly se vulgárním slovům.

Přepokládáte, že jsem žena?

No vypadáte tak.
Ďábel mě vystrčil do světa v této podobě, jsem uzavřena v ženské formě, ale cítím se víc být mužem než ženou. Kdo jsem, to je docela unikátní hlavolam. Jsme zvyklí zařazovat věci do škatulek. Platí to i u pohlaví, určité vlastnosti spojujeme s mužským pohlavím, určité s ženským. Já jsem ale velmi agresivní, vášnivá a vůbec se nestydím, nemám pocit viny, jsem psychopat nebo spíš sociopat. A když říkám, že jsem sociopat, je to velmi mužský popis skutečnosti. Dusí mě ta schizofrenie, protiklad toho, jací lidé doopravdy jsou a jací by měli „správně“ být. To je totiž vede k tomu, jsou zbytečně stydliví nebo se z nich stanou skuteční psychotici. Od dětství se pokoušejí vecpat do těchto těsných škatulek – jsi muž, tak jednej, neplač, buď mužem, jsi žena, buď milá, buď hezká, nic nerozbíjej.

Nepřijala jste roli, kterou vám dali.
Vyjádřil jste to přesně. Odmítla jsem nálepku, kterou mi dali. Nestrávila jsem ji.

Ale to je jen snaha být přirozená.
Přesně, já přijímám vše, co je ve mně přirozené. Přirozenost je velmi násilná, což jsem často dávala najevo ve svých vystoupeních. Příroda je agresivní a destruktivní, ale taky tvůrčí.

6_cítím_se_3U ženy ale takováto agresivita působí překvapivě.
Existuje fantastická kniha Ženy, střílejte první. Byla napsána v sedmdesátých letech. Je o ženách teroristkách a vypráví, jak cvičili protiteroristická komanda, aby napřed střílela teroristky, protože jsou mnohem divočejší. Ženy musejí být agresivnější a patriotičtější, aby ochránily své děti. Ale moje přirozenost nemůže být definována jen jednou polohou. Možná je to spojené s tím, že jsem se narodila jako dvojče, ale to druhé dvojče bylo mrtvé. Byl to muž a já ho zabila. Možná jsem se odmítla dělit. Dělit o emoce, vášně a intelekt.

Jak takovou zátěž zvládáte?
Ve skutečném světě funguju velmi dobře, jsem asi ta nejsilnější osoba, kterou jste kdy potkal. Na povrchu.

Taky jste odmítla náboženství, i když to nemohu tak dobře posoudit. V našem životě hraje církev minimální roli.
To je skvělé, protože ve většině světa představuje další způsob uvěznění. Každého chytí. Je to další instituce, proti které je potřeba být, strhnout ji. Mnoho desetiletí bojuji proti Bohu.

Nejde ale jen o otevřenost v textech. Ve filmech jste se věnovala nejen otázce násilí, ale točila i snímky, které byly až pornografické.

Mám několik vazeb na pornografii. Jednou je práce s fantastickou filmařkou Mariou Beatty, Američankou, která žije v Paříži a má společnost Bleu. Točí filmy, kde jsou holky s holkama (a taky fetišistické snímky – pozn. aut.), některé s hudbou Johna Zorna. Teď jsem začala na soundtraccích k jejím filmům pracovat já.

Filmy, které jsem dělala s Richardem Kornerem, byly spíš antipornografie, protože pornografie je definována jako nabídka určitého chvilkového uspokojení za jistou úplatu. A tyto filmy přinášely jen podráždění mysli. Zatímco cílem pornografie je uspokojení, cílem mých filmů je ukázat, že podráždění nemůže být nikdy uspokojeno. I když já už teď nemohu mluvit o podstatě pornografie, protože ta doslova zaplavila internet. V Americe je to nyní nekonečné dostupné vzrušení. Je snadné se nechat chytit, snadné se nekontrolovat, ztrácet čas a energii tím, že to děláte. Pro vládu je to přijatelná forma vzrušení, kterou lze povolit, takže teď všichni h-h-h-honí u počítače.

Když máte zapnutý počítač, může snadno zjistit, kde jste a co děláte.
Přesně.

Ale stejně té posedlosti sexem na internetu moc nerozumím. Zajímá mě skutečný sex.
Pro mě je to taky tak nezajímavé. Když mám myšlenky na sex, chci si vzít někoho do postele a ne vidět někoho na zajebaný obrazovce. Chci těmi myšlenkami mít zcela zaplněnou hlavou a chci mít plnou – no, řekněme postel –, i když to nemusí být postel. Idea, že se dívám na nezajímavé lidi – a to bez ohledu na to, jak vypadají –, kteří se něčemu věnují, mi připadá příliš šedivá na to, aby mě uspokojila, i když to není třeba nudné. Ale je to předstírané.
6_cítm_se_2Pornografie, která mě zaujme, je ta nejvíce nechutná s hnusnými nudnými nemocnými lidmi. I když kurva nevím, proč mě tohle zajímá. Prostě nechci vidět nudnou nablýskanou pornografii, já chci vidět skutečné lidi, jak šukají, udělat se a vykopat je z domu. Zajímavé je ale sledovat podoby pornografie. Mám skutečně ráda pornografii devadesátých let, myslím tzv. azylovou pornografii, kdy lidi odvezli do nějakého prostoru, četli jim sexuální fantazie a pak je nechali, aby jednali. To bylo zajímavé, protože to v sobě mělo psychologický element, bylo to trochu jako sci-fi a trochu medicínské. Pro mě jsou operace mnohem pornografičtější než většina pornografie.

Je zajímavé, jak je puritánská Amerika

posedlá sexem.
To je úplné šílenství. Víte, proč je Amerika plná násilí a proč je v ní tolik sériových vrahů? Protože my na jednu stranu všude cpeme obrázky sexu, prodávají zboží, jsou ve filmech, úplně všude, ale současně jsme velmi puritánští.

Musíte být velmi puritánští, jestliže chcete prodávat sex a co nejvíc na něm vydělat.
Přesně, děkuji. Je to ten největší obchod.

To asi přece jenom ne…
Máte pravdu, největší obchod má vojenskoprůmyslový komplex. Podívejte se na podvod z 11. září, byla to největší věc, kterou kdy americká vláda vyprovokovala, zosnovala nebo možná dokonce provedla. Vy si asi nemyslíte, že do toho byla americká vláda zapletena, jenomže sám Dick Cheney (viceprezident za dob vlády George Bushe – pozn. aut.) šest nebo sedm let předtím napsal ve své knize – potřebujeme Pearl Harbor na obloze. A ty budovy se zřítily jako domečky z karet. To nebylo kvůli tomu, že by do nich narazila letadla. Někdo to musel připravit, aby se ty budovy rozplácly. U budovy, která ani nebyla zasažena letadlem, to trvalo jen šest sekund. Ani nepotřebujeme jít dál, když žádné letadlo nenarazilo do Pentagonu. Je to podvod.

Když se vyšetřuje zločin, vždy se říká – komu to prospělo? Víte, komu se vyplatila pojistka? Nejbohatšímu newyorskému židovskému developerovi. A víte, kdo byl placen za bezpečnost Světového obchodního střediska? Vy jste určitě neslyšel o Marvinu Bushovi, nejmladším bratrovi George Bushe (šéfoval fi rmě Securaton, která měla na starosti ochranu WTC – pozn. aut.). Je to absurdní. Osmdesát tisíc Newyorčanů a dokonce i prezident Obama žádali, aby se opět otevřelo vyšetřování. Vítejte v Americe, plné vězení a idiotských bláznů.

Opustila jsem Ameriku, když Bush vyrazil podruhé ukrást volby. Od té doby žiju ve Španělsku. Pro mě je lepší žít v zemi, která je třicet let nebo čtyřicet let po pádu fašismu, než v zemi, kde je hluboce zakořeněn, a v jejíž propagandě se projevuje snaha fašismus prohloubit. A taky je lepší být ve Španělsku než žít ve vězeňské společnosti, protože Amerika je vězeňská společnost. Tři milióny vězňů. To je Amerika.

Teď už ale u moci není Bush, ale Obama.
Podle mě je to ještě horší, ne lepší. Nazývám Obamu béžovou loutkou, on není černý. Jesse Jackson je černý, ale Obama je béžový. Vnímám ho jako horšího, protože pokračuje v mnohém z Bushovy politiky, ale přišel s usmívající se inteligentní tváří, představuje vítězství přetvářky, je falešný, má víc peněz od korporací a z Wall Streetu než jakýkoli prezident před ním.

Bush byl hrozný nedemokratický kovboj. Obama ale vytváří dojem, že je uvážlivá, docela liberální, inteligentní, vyjadřování schopná lidská bytost. Možná on sám takový je, ale jeho politika taková není. Nestáhl se z Afghánistánu, nyní může jít do Libye, válečné stroje se valí dál. Pořád vede války na úkor zbytku světa. Proč jsme stále na Blízkém východě? Proč máme po světě osm set vojenských základen? Ve funkci hlavy státu nemá žádný přínos, neudělal vůbec nic. Vůbec nic z toho, co říkal, že by se mělo udělat. Guantánamo není uzavřené. Je tu hypotéční krize, která přivedla na buben miliony lidí a zavinili ji lidé v čele bank, kteří mají velký vliv na vývoj americké ekonomiky. Organizace, která se měla snažit pomoci postiženým majitelům domů, neudělala nic. Za to bankéře dosadil do pozice, v níž kontrolují peníze.

Dá se ale válečná mašinérie zastavit?
Ano, je to možné – když odříznete fondy, které živí vojenskoprůmyslový komplex, fi rmy Lokcheed Martin a Boeing a vůbec všechny, co profi tují z války. A když odstřihnete Mezinárodní měnový fond, což je jedna z nejhorších zločineckých organizací, která kdy existovala. NATO by se mělo rozpustit. Svět je v rukou malé smečky vojenskoprůmyslového komplexu. Není to jen vězeňský stát, je to celá vězeňská planeta. Tímto směrem míříme.

Přemýšlím o tom od chvíle, kdy byl u moci Ronald Reagan a já udělala představení Zbraň je nabitá. Plná kulek. Mohu vzít své třicet let staré projevy. Pořád platí. Nic se nezměnilo, jen pár jmen. Ale všechny velké společnosti tu pořád jsou a vydělávají a tuto planetu vězní.

A že jsme někam přinesli trochu demokracie? Do Čech? Do Polska? Ale to není demokracie, to je šíření kapitalismu. To, co Amerika vyváží, co zpočátku vypadalo jako demokracie, svoboda a volnost, je jen svoboda nakupovat. V některých zemích máme otroky, jako v Číně, ve Vietnamu a v Indonésii, v dalších zemích zase máme nové spotřebitele. Zpočátku to lidem pomáhá. Mají západní zboží, západní obchody na každém rohu všech bulvárů, ve všech nákupních čtvrtích, abyste zotročili sami sebe.

Dá se tomu nějak čelit?
Většinu mého oblečení ušil stejný člověk, který zaměstnává dva další lidi. Nosím to, co jsem si vybrala, protože se mi to líbí. Moji poslechovou aparaturu doma tvoří walkman, který mám pět let a pořád funguje, a dvě reprobedny. To je moje vzpoura, i když je to jen malý krůček. Vyhněte se značkám. Nekupujte si poslední technické vymoženosti. Další I-phone, další počítač, další laptop, a tak dál. Zotročují lidi na celé planetě a dělají z nich vězně druhých. Pro spotřebitele je to perfektní situace, platí to otroci z druhé půlky světa. Každý může ovládat někoho dalšího a to je problém.

Co s tím?
Když budete více uvažovat, kam dáváte své peníze, za co je utrácíte. Protože nevydělávám mnoho peněz a nikdy jsem mnoho peněz nevydělávala, tak o tom přemýšlím. Jednou z mála věcí, o které na tomto světě mohu rozhodovat, je to, kam jdou moje peníze. Na Západě každý den utrácíme tolik peněz, je potřeba přemýšlet nad každým dolarem, abychom ho nedali těm, co zotročují lid. Stačí si uvědomit, komu platíme. I proto je pro mne dobré, že žiju ve Španělsku. Když jdu od obchodu, chodím hlavně pro jídlo, vím, že potraviny prodává syn farmáře, který je pěstuje. Španělsko je pořád takové. I většina zařízení pro domácnost je vyrobena ve Španělsku, i když je kvůli tomu dražší. Ale kupujete to, co je tam vyrobené. To má smysl.

Chamtivost a nadměrná spotřeba ale není jen problémem vyspělého světa.
Chamtivost není jen na Západě, je všude, ale problémem je, že Západ vyváží tenhle podělanej sen, tu hollywoodskou skutečnost. Je to opravdu jeden z největších amerických zločinů, když nám podsouvají, jací bychom měli být. Nejsme všichni bohatí, nevypadáme jako z Hollywoodu, a obvykle nezapadáme do těchto hloupých představ. Ani v Americe. Je tu mnoho chudých, je tu špatné vzdělání, lidé jsou na tom mizerně, je tu velké zbídačování populace. Říkají, že tu je deset procent nezaměstnaných, ale ve skutečnosti je jich 25 procent. Říkají, že čtyřicet milionů lidí žije v chudobě. A to je vládní číslo. Já si myslím, že je to víc, že je jich 70 milionů, takže jinak řečeno, třetina Ameriky žije v chudobě. Ale to nezaznamenáte, protože neprojíždíte Apalačské hory ani nejdete hluboko dolů na jih nebo na středozápad. Když jedete do Ameriky, jedete do New Yorku, Chicaga, San Franciska nebo Los Angeles, nebo možná do Charlotte v Severní Karolíně. Nenavštívíte skutečnou Ameriku, kde jsou megavěznice s tisíci a tisíci vězni, nebo zemědělské oblasti, znesvěcené těžbou uhlí atd. Je to ta největší lež a ta nevětší propaganda od dob fašismu. On to je fašismus. V určitém smyslu mě ale právě tohle vede k tomu, abych pokračovala. Volá mě to. Nemám na vystoupení víc lidí, než jsem měla před dvaceti lety, během dvaceti let nepřibyli, a přesto dál pokračuju na této úrovni, protože chci vystupovat pro lidi, kteří na mě přicházejí, aby něco slyšeli. Já neoroduji, aby konvertovali, nic nekážu. K čemu konvertovat? Nemám dogmatickou filozofii, kterou bych hlásala. Pro mě je důležité, abych pokračovala v psaní, v tom, co dělám jako tvrdošíjně nezávislý ženský umělec, který má koule říkat to, co říká. A který bude ostudně stárnout před očima veřejnosti bez pomoci módních stylistů. Svět má Lady Gaga, ale já bych byla radši Lady Gaza. Musím pokračovat, protože ignorantští tvorové, jako je ona, jsou jen obětí módních stylů, které vedou miliony lidí k tomu, aby si kupovali její desky, aniž by mohli posoudit, jestli skutečně zní tak, jak zní, protože je všechno neuvěřitelně přeprodukované. A to je to, proč pořád pokračuju ve vzpouře. Všechno tohle mě dál pohání.

Přidat komentář