Don Letts: Sun Ra je punk

Jméno černého britského filmaře Dona Lettse je spojováno především s punkem – není divu, většina jeho snímků se snaží přiblížit punkové hnutí i osudy jeho představitelů, přičemž je i autorem 5_Don_Lattsvůbec prvního dokumentu zachycujícího nástup punku v Anglii, filmu Punk Rock Movie z roku 1978. Letts ale není jen nezúčastněný pozorovatel, sledující chladným okem objektivu vzteklou revoltu. Po boku kytaristy The Clash Mika Jonese se v polovině osmdesátých let objevil v průkopnickém projektu Big Audio Dynamite, který předjímal budoucí podobu městského folklóru, v němž se snoubil vzdor se snahami vytvořit si vlastní hudbu na základě postmoderní eklektické estetiky DJů, kdy se v jedné skladbě jako v dadaistických kolážích potkávaly na hiphopovém základě hybné groovy funku s nabroušenými metalovými kytarami, postupy dubu i rapem. Lettsův záběr je však širší, vedle dokumentů o The Jam (The Making Of All Mod Cons) a The Clash (Westway to the World a London Calling The Clash Testament) natočil také profily průkopnických černošských muzikantů, přibližující Lee ,Scratche‘ Perryho (Return Of The Super Ape), George Clintona (Tales Of Dr. Funkenstein) a dokonce free jazzového pianisty Sun Ra (Brother From Another Planet – Bratr z jiné planety). Ten byl spolu s hranou love story z Jamajky One Love a se snímkem Punk Attitude uveden předloni na pražském festivalu MOFFOM (Music on Film / Film On Music)

Pozn.: V celém rozhovoru Don Letts používá slovo punk v několika rozdílných významech. Označuje jím jak hudební styl punk rock, tak ho používá pro označení přístupu založeného na konstantní rebelii proti establishmentu. V prvním případě jsem používal spojení punk rock, v druhém případě pak slovo punk nebo punkový přístup. I když by mnohdy bylo vhodnější použít slova vzdor či rebelie, snažil jsem se v maximální míře zachovat terminologii, kterou Letts používal, byť se liší od běžně zažitého významu slov.

Jak to, že se černoch z Londýna připojil k punkové revoltě, které se účastnila především bílá mládež?
Punkové hnutí na konci sedmdesátých let bylo skutečně především bílé, jako černoch jsem se však narodil s punkovým přístupem. Kultura, ze které pocházím, je silně proti establishmentu, a i moje hudba, myslím reggae, je hudbou protestu. Nebylo pro mě obtížné ztotožnit se s lidmi, kteří uplatňovali hudbu stejným způsobem, aby vyjádřili, jak se cítí. Zvuk byl úplně jiný, ale ideologie si jsou velmi blízké. Dění v sedmdesátých letech ukázalo anglický způsob vyjádření téže ideje kontrakultury. Stali jsme se přáteli, protože punkeři se identifikovali s mojí kulturou, s reggae, a já se mohl ztotožnit s nimi, neboť nám šlo o totéž. Punkerům se na reggae líbilo, že se stavělo proti establishmentu, že to byla rebelská hudba, ale taky se jim líbil zvuk basy a taky měli rádi trávu. A taky se jim líbilo, že písně byly o něčem, že reggae je jako hudební reportáž, že to nebylo jen nějaké ,I love you baby, you love me‘. Reggae vyprávělo o tom, jak žijeme. S písněmi jako I Need A Roof Over My Head, Them Belly Full (but we hungry), Money In My Pocket se mladí lidi ztotožnili. Tradice, že bílá hudba hledá v černé rebelskou inspiraci je dlouhá, existovala dávno před vznikem punk rocku. Já naštěstí měl svou hudbu, reggae, ale moji bílí přátelé neměli nic, tak si museli něco vytvořit.
Jsem přesvědčen, že člověk v každé generaci potřebuje svou vlastní hudbu. V polovině sedmdesátých let Eagles, Emerson Lake And Palmer a Yes už neměli nic společného s mým životem, a co bylo ještě důležitější, ani s životy mých bílých kamarádů.

Kde jste se potkal s punkery?
Měl jsem butik Acme Attractions na Kings Road v Chelsea. Ve stejné ulici kde měla podobný obchod Let It Rock Vivian Westwoodová a 5_Don_Latts1Malcolm McLaren. Prodávali jsme tam retro oděvy, které je zajímaly, ale hlavní důvod, proč tam chodili, byla hudba, kterou jsem v obchodě hrál, reggae a dub. Díky ní jsem se stal prvním DJ v klubu Roxy. Když explodoval punk rock, protože mladí lidé chtěli svou vlastní hudbu, tak se otevřelo Roxy, první punkový klub v Londýně. Nabídli mi, jestli to tam nechci zkusit jako DJ. To bylo v úplných počátcích punk rocku, kdy ještě nebyly žádné punkové desky, které by se daly pouštět, rozhodně ne žádný anglický punkový desky. Pouštěl jsem proto desky, kde jsem cítil podobný přístup, něco od New York Dolls, něcood Iggyho se Stooges a taky MC5, ale hlavně to, co se líbilo mně samotnému, tedy hard core dub reggae. A punkerům se taky líbilo. Stali jsme se přáteli, protože jsme porozuměli rozdílným kulturám místo toho, abychom se snažili být jako všichni ostatní.

Co vás vedlo k tomu, abyste dění zachytil filmovou kamerou?
Když v Londýně nastoupil punk, každý vzal do ruky kytaru. Všude bylo plno energie a hodně inspirace. Chtěl jsem se toho účastnit a nechtěl jsem být pasivní, nechtěl jsem být fanoušek, což je velmi důležitý aspekt punku. Před punkem existovala stěna, která říkala, my jsme kapela a vy jste publikum, my jsme tady na pódiu a vy stojíte tam dole. Punk řekl, kašlem na to. Jestli máš nějaký nápad, tak se toho můžeš zúčastnit. To neznamenalo, že jsi nutně musel postavit kapelu, mohl jsi se nechat energii inspirovat v čemkoli, co jsi dělal. Po boku punkové scény se proto objevovali spisovatelé, novináři, fotografové, básníci, módní návrháři, grafici a designéři i lidé jako já – filmaři. Měl jsem chuť se vyjadřovat obrazem, ale nevěděl jsem jak, protože před nástupem punku byl film světem úplně jiných lidí, než jsem byl já. Někdo jako já nemohl dělat film. A punk rock přišel a říkal – máš nápad, tak ho kurva realizuj! Tak jsem vzal kameru, superosmičku, koupila mi ji kamarádka, která dělala editorku magazínu Vogue. A já jsem začal natáčet kapely, které se mi líbily, Pistole, Clash, Siouxsie And The Banshees, Slits. Protože jsme byli přátelé, dělal jsem DJ v Roxy, tak mi věřili a pustili mě do své blízkosti.

Proč jste začal filmovat zrovna kapely?
Pár let předtím jsem viděl film Harder They Come o Jimmym Cliffovi, který mě uchvátil. Byl zábavný, ale současně velmi poučný a hodně politický. Líbí se mi myšlenka, že umění může měnit názory, že je konfrontační, že lidi nakopne.

Od záznamů na amatérskou kameru ale vede k filmu dost dlouhá cesta.
Jo, ale jednou jsem se dočetl v New Musical Expressu, že Don Letts točí film o punk rocku. Tak jsem si řekl, že je to dobrý nápad udělat z těch záznamů film. Výsledkem byl vznik Punk Rock Movie. A byl to totální punk, vypadal punkově, zněl punkově a vznikl díky punk rocku typicky punkovou metodou udělej si sám.

Proč jste ale vy jako člověk, který se věnuje punku, natočil snímek o jazzovém avantgardistovi Sun Ra? Protože je to zase punk. Ve filmu Punk Attitude jsem se snažil ukázat, že punkový přístup existoval dávno před zrozením punku, snažil jsem se zařadit punk do kontextu nepřetržitého proudu kontrakultury. Kontrakultura nevznikla na konci nebo v polovině sedmdesátých let. Ve skutečnosti tento přístup se objevil v jiných žánrech ještě dříve než v hudbě. Surrealismus je vlastně punk, Marcel Duchamp a jeho pisoir jsou punk, Lenny Bruce je punk – a bez kytar! Je důležité, aby lidi porozuměli, že přístup je důležitější než kytary, číra a zavírací špendlíky. Já si dokonce myslím, že svět už ani další muzikanty nepotřebuje.

V čem je Sun Ra punker?
Sun Ra vycházel z tradičního jazzu, a ve třicetičtyřiceti si řekl – použiju syntezátor. Byl jedním z prvních lidí, kteří hráli na moog. Jazzový establishment říkal, ne, to není jazz, to je úpadek, pár lidem se to sice líbilo, ale v zásadě všechny rozčílil. A to je přístup punku. Se svým souborem Arkestra měl už v šedesátých letech vlastní značku, na které si sami vydávali desky, k nimž si sami dělali obaly, a pak je prodávali na koncertech. To je postup, o kterém si lidi v Londýně myslí, že byl vynalezen v roce 1976, když s ním jako první přišli Buzzcocks. Oni to taky udělali, v Anglii, ale je nutné od toho poodstoupit a vidět, že v jiných žánrech postupovali lidé přesně stejně deset let před Buzzcocks.
A ještě jedna věc je zajímavá. Ve filmu Punk Attitude hovoří MC5 a John Sinclair (DJ a představitel radikální americké kontrakultury konce šedesátých let, který byl managerem souboru, v té době skupina vydala radikální debut Kick Out The Jams – pozn. aut.). Dokud jsem ale nenatočil snímek o Sun Ra, tak jsem si neuvědomil, že v roce 1968 MC5 a Sun Ra hráli na jednom koncertu. MC 5 hledali spojení a dokonce od Sun Ra převzali jednu z jeho skladeb. Abych lidem ukázal tuto vazbu, vystupují v mém dokumentu o Sun Ra i MC 5.

Proč jste se zaměřil na méně známého Sun Ra a ne na Milese Davise, o němž se vždy tvrdilo, že byl o krok před ostatními?
Miles jen prověřoval to, co před ním už udělal Sun Ra. Ten byl jako Salvator Dalí ve výtvarném umění. Chtěl jsem říci, že byl jako Lee Perry,5_Don_Latts2 ale to by nebyla pravda, byl mnohem dál než Lee Perry. Legrační je, že i poté, co jsem dokončil dokument o něm, je většina hudby Sun Ra nad mé chápání. Na tom ale nezáleží, protože on je především člověk, dokonce černoch a tím je mi blízký. Jeho osobnost je větší než hudba. Lidé, černí lidé jako Sun Ra, jsou velmi vzácní. Ještě tu byl Jimi Hendrix, ale těžko uvést další, snad Sly Stone, možná George Clinton… Je málo lidí, kteří jsou tak inspirativní. A nesejde na tom, zda mám rád jejich hudbu nebo ne, protože oni jsou větší než hudba.

Proč jste nazval dokument Bratr z jiné planety?
Víte co má Sun Ra v pase – že pochází ze Saturnu.

Nakonec jste ale načas skončil u muziky. Jak začala vaše spolupráce s kapelou Big Audio Dynamite? Když byl Mick Jones vykopnut z The Clash, přišel za mnou, abych hrál s rockovou kapelou. Když jste mladý,tak je to velmi atraktivní nabídka. A nemusel jsem přestat s tím, co jsem dělal, jen jsem to posunul dál. Pro mě hudba, film a obrazy jsou jen různé podoby téhož. Dělal jsem pro B.A.D. řadu samplů i dialogů a napsal pro ně řadu textů. Do svých textů jsem dal hodně ze svých vizuálních představ. Hudba je jen jiný prostředek mezilidské komunikace. Mám ji pořád rád, stále mě dokáže zvednout z postele, vzrušit.

Jak s odstupem hodnotíte své účinkování v B.A.D.?
Jsem na Big Audio Dynamite velmi hrdý, protože řada věcí, které jsme tam udělali v osmdesátých letech, jsou dneska velmi populární. Jamajskou basovou linku, newyorské beaty, rockové kytary, dialogy a samply používaly už Big Audio Dynamite.
Ale kapela už neměla mnoho společného s punkem.
Big Audio Dynamite je zase punk. Proč? Protože neumím hrát na žádný nástroj. Věřím, že dobrý nápad, který se zkazí, je lepší než špatný nápad, který se dokonale ztvární. Mnoho lidí mělo technické zkušenosti, ale jejich nápady stály za hovno. Když jsem hrál v Big Audio Dynamite, musel jsem si na klávesy lepit barevné nálepky, abych věděl, kterou mám mačkat.
Punk nejsou jen hlasité kytary, jsem dokonce přesvědčen, že hudba začala být mnohem zajímavější až po punkové explozi z konce sedmdesátých let. Rychlé hlasité agresivní kytary byly jen začátek, kdy si mladí lidé kolíkovali prostor, který teprve musíte využít k tomu, abyste se posunul dopředu. Dobrým příkladem je rozdíl mezi prvním albem Pistolí Never Mind The Bolocks a Public Image nebo první deskou The Clash a albem London Calling. Debut The Clash je uhnaný, ale pak vyrostli, využili, co jim svět nabízel, když si pustíte Lodnon Calling, zní tam reggae i řada dalších stylů. Nemůžete například pořád jen opakovat ,fuck you fuck you fuck you‘. V pořádku, vysrat se na ně – ale co pak? Když začali Sex Pistols, stali se známí tím, že šli hlavou proti zdi. Když přišli The Clash, dali tomu důvod. Pistols říkali, ok, jsme šílení, Clash říkali ok, jsme šílení, ale co s tím můžeme dělat? Dneska si každý myslí, že punk rock jsou hlasité kytary, číra, agrese. Jenomže můžete být tichý a přitom vražedný. Já si ale myslím, že západní hudba už není schopna uplatnit punkový přístup, že je nemožné, aby byla radikální. Většina kapel ze Západu se totiž snaží dostat do zasrané MTV. Jak ale můžete být radikální, když chcete být v MTV, když chcete být v Top 4 0?
Když jsem já začal dělat hudbu, byla proti establishmentu, a to mi pomohlo, abych se stal tím, kým jsem dnes, svobodně myslící osobou. Hodně mladých lidí na Západě se nyní věnuje hudbě, aby se stali součástí establishmentu, zatímco já se jí věnoval, protože jsem byl proti němu. Když nemáš nové ideály a chceš dělat stejný sračky jako ostatní, kam se můžeš dostat? Problémem je, že pro řadu mladých lidí, je jediným zdrojem informací a jediným arbitrem informací v oblasti kultury MTV. MTV přitom začínala bez programu, jediné o co jí šlo, byly získat vaše peníze. Vzít vám peníze a ohlupovat vás. Hudební vydavatelství tu nejsou proto, aby lidi dělala chytřejšími, protože, oč jste chytřejší o to je obtížnější vás připravit o peníze.

Není ale osudem každé rebelie, že se časem vyčerpá?
Na kontrakultuře je legrační, že vznikla jako okrajová záležitost, jak ale zaujala více lidí, stala se populární, poselství se rozředilo. To se stalo hippies a velmi rychle to postihlo i punk rock. A podívej se dnes na hip hop. To je nepřetržitý proces. Na konci sedmdesátých let byli hippies na odstřel, fuckovali jsme je. Za deset let se z hippies stal mainstream, hrály se dvacetiminutový kytarový sóla, který neodrážely pocity člověka z ulice. To byl taky důvod, proč se zrodil punk. Ale v době, kdy se hnutí hippies zrodilo, bylo úplně jiné, bylo jako ten obrázek dívky, která dává květinu do hlavně pušky vojáka. Jako punk se stavělo proti establishmentu, mladí lidé se snažili uplatnit svůj hlas v politice a v ideologii. Pokoušelo o totéž, oč později punk, jen používalo jiné prostředky. Hippies se snažili jít mírovou poklidnou cestou, punk postupoval radikálněji a myslím i mnohem násilněji. Punkový přístup je konstantním bojem proti úslužnosti a podbízivosti, který má stále svou cenu, protože veškerá kontrakultura se může stát populární kulturou. A punk rock představuje návrat dolů k realitě. Je to žádost o navrácení rezerv.

Foto archiv

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *