Ana Moura, která vystoupila na začátku října v Praze v rámci festivalu Struny podzimu, patří k nejmladším interpretkám portugalského fada. Tento tradiční styl si získává stále větší publikum, neboť oplývá skutečnými emocemi, jaké se třeba ve francouzském šansonu dnes už nenajdou. Moura přes své mládí však velmi dbá na tradice. A právě okamžik, kdy se ona i její doprovodná kapela 
obešly bez zesilovačů, patřil v kostele sv. Anny k těm nejpůsobivějším.
Proč jste se rozhodla zpívat fado?
Fado a jeho osobitou náladu znám od dětství, protože je zpívali oba moji rodiče a celá matčina rodina. Jak jsem vyrůstala, tak jsem začala poslouchat i další hudební styly, rock a soul.
A co vás přivedlo zpět k fadu?
Před pár lety jsem zašla na koncert do baru, kde zpívala velmi známá interpretka fada Maria de Fe a ona mě pozvala, abych s ní zpívala v jejím domě. Takhle to všechno začalo. Zpívala jsem tam každý den a tento způsob života jsem si rychle zamilovala.
Nechybí vám moderní technika, třeba elektrické kytary?
Ne, jsem velmi tradiční, nepoužívám ani kontrabas, místo něj mám v kapele hráče na akustickou basovou kytaru. Přitom mě baví mísit kultury a ráda vytvářím něco, kde se kombinují různé hudební styly. Nazpívala jsem dvě písně Rolling Stones včetně Brown Sugar pro desku coververzí jejich písní, která ale ještě nevyšla, myslím, že vyjde v příštím roce. Na svém prvním CD jsem zase měla flamenco. Snažím se vytvořit spojení mezi kulturami, které je velmi zajímavé, ale když hraji svou hudbu, fado, tak v ní chci mít tradiční nástroje.
Nedělá vám potíže při interpretaci fada, která vypráví o strastech bytí, že jste docela mladá?
Zpívat fado není jako zpívat jiné druhy hudby, není to tak jednoduché jako rock. Pomůže vám, když žijete mezi staršími lidmi – v mém případě tomu vždycky tak bylo. Už jako malá jsem žila s lidmi, kteří byli mnohem starší než já. Ale samozřejmě, že taky někdy dělám věci, které jsou v mém věku obvyklé.
Myslíte si, že se fado mění nebo bude měnit?
Veškeré umění se stále mění. I fado během let prodělalo vývoj stejně jako všechny věci v životě. Když si poslechneme hudbu, která je třeba sto let stará, cítíme, že je úplně jiná než na desce staré jen padesát let. Vnímáme rozdíl, ale je to přirozený vývoj, podstata zůstává. Během evoluce se fado mění, ale bude to vždycky fado, esence bude vždycky stejná, protože pak už by to nebylo fado, ale jiný druh hudby s vlivy fada.
Jak hledáte témata pro nové písně, když se život tak mění?
Potíže generace Marie de Fe, byly jiné, než jaké máme my. Ale pořád jde o to, v čem žijeme.
Fado je velmi portugalské. Jaké to je zpívat cizincům, kteří většinou nerozumějí textu?
Na této hudbě je zvláštní jedna věc: zpívala jsem ji na celém světě, lidé sice nerozuměli textu, ale vnímali, o čem je. Většinou, když skončí koncert a já jdu podepisovat svá CD, tak mi říkají, že skutečně cítí, o čem zpíváme. To je tajemství této hudby. Fado je univerzální jazyk.
Foto archiv