Britští Extreme Noise Terror spolu s Napalm Death pomáhali v polovině osmdesátých let posouvat hranice crust punku směrem ke grindu a death metalu. Letos v létě byli hlavními hvězdami pražského festivalu Fekal Party.
Na přelomu let 1984 a 1985 se dali dohromady v Ipswitchi kolem dvou zpěváků Phila Vanea a Deana Jonese, kteří byli ovlivnění Dischrage. Crust dovedli do extrému, což ukázal už debutový split s Chaos UK Radioactive Earslaughter. Už to ukazuje, že měli k hard core punku blízko, i když dnes jsou považováni především za praotce extrémních podob metalu, který obohatili o do té doby neobvyklou kombinaci dvou zpěváků. Pomohl je prosadit DJ Radia 1 John Peel, který jim také umožnil nahrávat ve studiích BBC. Rostoucí popularita vyústila v roce 1988 ve vydání debutové desky A Holocaust In Your Head. Ryze extrémní kapela na sebe upoutala i pozornost mas, které se jinak podobným žánrům vyhýbají. V roce 1991 natočila singl s tehdy velmi populárními KLF 3 AM Eternal. Ten byl natolik úspěšný, že o rok později vystoupil Extreme Noise Terror na vyhlášení prestižních hudebních cen Brit Awards. Nóbl publikum bylo zcela konsternováno. Kanonádu bicích a agresivní zvuk kytar i ryk dvou vokalistů ještě umocňovala střelba ze samopalů. Kapela poté podobně jako Napalm Death zamířila k extrémnímu metalu. V novějších skladbách se objevovala i kytarová sóla, i když kořenů své tvorby se Extreme Noise Terror nikdy nevzdali. A tak se v proměnlivém obsazení objevili jak členové Napalm Death, s nimiž zase na oplátku v půlce devadesátých let zpíval PHIL VANE, tak muzikanti z Cradle Of Filth.
Považujete se stále za extrémní kapelu?
Nemyslím si, že bychom někdy byli extrémní kapela, je to jen jméno, které jsme si dali v roce 1985 nebo 1984. Zdálo se nám, že se hodí k hudbě, kterou jsme hráli. Ale už si nemyslím, že bychom byli extrémní, je tolik extrémních kapel, svým způsobem jich je až příliš moc. Hranice byla posunuta dál za slovo extrémní, a to už pro mě nemá ten význam jako před pětadvaceti lety.
Myslím, že kdybyste hráli dnes na Brit Awards, stále by to lidi šokovalo.
To je pravda.
A i dneska by vám ve většině rádií odmítli vaše nahrávky.
Rozhodně by to udělali, protože máme daleko k mainstreamovému zvuku. Lidi mimo scénu, lidi, kteří neposlouchají to, co se označuje za extrémní hudbu, by mohli říci, že náš sound je příliš extrémní. Ale pro nás a pro mnoho dalších lidí je naprosto normální. Lidi, pro které hrajeme obvykle, se na tento zvuk aklimatizovali a nepovažují ho za zvlášť extrémní. Někdy ale grindcorový a hardcorový sound sklouzne do uniformního hluku. Je sice fajn, že se lidi pokoušejí vyjádřit pomocí hudby, jenže dneska příliš mnoho z nich hraje totéž, i když by mělo být snahou uchovat v hudbě něco skutečně původního, aby se vydělila, takže vás nebo kapelu lidi pořád poznají. Je třeba hledat inovativní způsoby, jimiž vyjádříte sami sebe v hudbě i v textech.
Jak jste dospěli v polovině osmdesátých let ke své originální hudbě?
Dean a já jsme poslouchali hard core z celého světa, což nás ovlivnilo v tom, co bychom chtěli zkusit. Už od roku 1977 jsme poslouchali punk. Když jsme dospívali, tak jsme viděli, jak se v Anglii punk na jednu stranu změnil v novou vlnu, ale na druhou se přitvrzoval, změnil se v hard core a zvuk byl stále více drtivý. Pak se objevil termín grind, původně spíš jako slangový výraz nebo takové legrační označení. Jeden člověk tehdy řekl, že je to grind, protože beat byl rychlejší a zvuk ostřejší. Ale nejde jen o to, jak extrémní je hudba. Přáli jsme si, aby hudba měla extrémní texty v politickém slova smyslu, aby to nebyly jen protiválečné písně a písně proti vládě. Tehdy ovládl punk mír, bylo to trochu jako hippie punk, nebo se zpívalo o vegetariánství, o právech zvířat, případně sociálně orientované politické písně. Ale my jsme se chtěli vyjadřovat po svém, protože vegetariáni jsme už byli – vydrželo nám to až do roku 1995. Dávali jsme najevo, jak nás všechno štve.
Cítil jste agresi?
Necítil jsem ale negativní agresi, byl to druh pozitivní agrese. Nebyl jsem člověk, který by chtěl jít ven a napadat ostatní, ubližovat jim. Šlo o uvolnění energie, kterou mohu použít, abych se vyjádřil. Je to způsob, jakým vyjadřuju, co si myslím. V hlavě mám hodně věcí. Můžu je posílat dál, když dokážu ovládat svou energii. Energii můžete kontrolovat a posílat dál. Tehdy před lety jsme byli velice naivní a vyjadřovali jsme se naivně. Jak stárneš, tak si někdy uvědomíš, co je pro tebe nejlepší a co ne. Lépe se rozhoduješ, protože máš hodně životních zkušeností. S přibývajícími zkušenostmi musíš víc přemýšlet a vyjadřovat se odlišně, i když tenhle druh hudby je velmi esenciální, takže tomu musejí odpovídat i texty.
Považujete Extreme Noise Terror za politickou kapelu?
Pro mě je politická, ale mohu mluvit jen za sebe a ne za ostatní, i když se domnívám, že mohu mluvit i za Deana, se kterým píšu texty, což je náš způsob vyjádření. Kluci k tomu – nebo spíš s tím – hrají hudbu.
Já i Dean jsme hodně sociálně orientovaní, víc sociálně než politicky. Lze se oddat politickým postojům, ale vedle toho je ještě tolik dalších aspektů. Vím, že všechny formy vlády jsou špatné, protože společnost by měla být mnohem autonomnější, mělo by v ní být více malých komunit, kde lidi společně pracují, a ne tahle velká města a velké vlády, které jen ničí svět. Ale takhle to vždycky bylo od dob politických šarvátek mezi různými lidmi ve své vlastní zemi a proti ostatním zemím. A máte tu i náboženství, které též chce mít určitou moc. Než se zformovaly vlády, tak byli lidi ovládáni především právě pomocí náboženství. Jak vidíte, osobně jsem stále velmi politický.
Jak jste přišli na nápad mít dva zpěváky? To bylo tehdy docela neobvyklé.
Dva zpěváky měli Antisect a možná ještě jedna dvě další kapely. Dnes má mnoho kapel dva zpěváky, ale tehdy to byla docela nová myšlenka. Nebyl to však záměr, že bychom si řekli, musíme mít dva zpěváky. Já a Dean jsme spolu vyrůstali. Každý jsme byli v jiné kapele a když se obě rozpadly, tak jsme si řekli, že bychom měli postavit kapelu společně. Ale já ani Dean jsme neuměli hrát na žádný nástroj, jen jsme zpívali, takže jsme museli mít dva zpěváky.
Vaše společná debutová deska s Chaos UK musela zaskočit hodně jejich fanoušků.
Když jsme v roce hráli první koncert právě s Chaos UK, taky jen koukali – do prdele, co je to za peklo? Po koncertě jsme popíjeli, vypili jsme toho hodně, a oni řekli, kluci, musíme spolu udělat desku. Chcete? A my jo, proč ne. Nebyl v tom žádný záměr udělat desku právě s Chaos UK, i když jsem se v letech 1983 a 1984 kamarádil právě s nimi a s kluky z Disorder.
Jak vznikla idea spolupráce s KLF, s nimiž jste se podíleli na hitu 3AM Eternal, což byla ještě podivnější kombinace?
Jednou někomu z nás volali, ale my jim nevěřili. Pak zkusili zatelefonovat Deana a ten je taky poslal do prdele, řekl, že jim nevěří. Když zavolali znovu, pověděl jim: koukněte, někdo si z nás dělá srandu, fuck off. O dva dny později u něj zazvonil znovu telefon, to volal John Peel a ptal se, jestli známe KLF, tu elektronickou kapelu. Dean mu odpověděl: já jim nevěřil, myslel jsem si, že si z nás někdo střílí. John mu řekl: Deane – oni byli docela dobří přátelé – ne, oni to myslí vážně, chtěli vás kontaktovat a mě požádali o vaše číslo. Pak tedy KLF Deanovi zavolali znovu a domluvilo se to.
Jak se vám spolupracovalo s tak odlišnou kapelou?
Byli to pohodoví kluci, vím, že dělali pop, co se dostal do žebříčků, ale jeden z nich žil ve squatu, vedl prostý život, měl to v hlavě srovnané. Dělali to jen pro zábavu a chtěli ukázat, že kdokoli, kdo se chce hudbě věnovat, se může prosadit ve středním proudu a dostat se do čela žebříčku. Byli to docela zábavní lidé, ale pak se dali úplně jiným směrem a to už bylo pro nás příliš, s tím už jsme nechtěli mít nic společného.
Pro mě byla ta spolupráce a vaše účinkování na Brit Awards stejně neuvěřitelná, jako fakt, že někdo v tak ofi ciální instituci jako je BBC, klidně pouštěl nahrávky Extreme Noise Terror nebo Scum od Napalm Death. To by v Českém rozhlase bylo nepředstavitelné.
John Peel byl spojen s pirátskými stanicemi, s těmi začínal (v roce 1967 po návratu z USA, kde pracoval v lokálních FM stanicích – pozn. aš) a v Anglii byl dobře známý mezi lidmi z alternativní scény. Někteří se dali na mainstream, ale John dal na své pocity, nezměnil své názory, i když ta hudba byla daleko od středního proudu. Navíc ho bavilo vyhledávat zajímavou hudbu. Bez něj by hudba v Anglii byla úplně jiná. Pomohl hodně lidem. Byl to zajímavý a zábavný člověk. Veškerou hudbu a kapely, které pouštěl, skutečně miloval. A se svou rodinou, se svou ženou a svými dětmi, chodil na hardcorové koncerty. Užívali jsme si to, obě strany si to užívaly. Bylo to neuvěřitelné, že někdo, kdo má rád tenhle typ hudby, ji současně může pouštět. Naneštěstí už odešel. Je to skutečná ztráta. Nejen pro hard core nebo grind core či punk, ale pro každého, pro veškerou hudbu.
Nedovedu si představit, že by v Českém rozhlase mohl být někdo jako on.
Byl osvícený a měl velký respekt. Proto v tom mohl pokračovat.
Tady by asi nikdo nehrál vaši hudbu v rádiu.
Na tom ale není nic špatného, já jsem sám proti tomu, aby to hráli. Než jsme nahrávali pro BBC, tak jsme s Johnem probírali, jestli to máme udělat nebo ne. Protože s tím přišel John Peel, tak jsme souhlasili. Normálně bych nechtěl být v mainstreamovém rádiu. Nemyslím si, že je to nutné u kapely, která je ze scény DIY, která reprezentuje alternativní kulturu. Nemusíte být součástí tohoto druhu života, protože je úplně odlišná od toho, jak se na život dívám já. Není to vůbec nutné.
Ale Jude Abbotová z Chumbawamby říkala, že je někdy lepší jít k velké fi rmě, protože se poselství dostane k více lidem, než když si vše děláte sami a prodáte tři desky anarchistům, co na vás chodí.
Tomu rozumím, ale oni to mohou udělat, protože hrají chytlavou hudbu, která se lidem líbí. Jejich desky se neprodávají kvůli textům. Samozřejmě, že mezi kupujícími jsou lidi, kteří vidí dál, ale já tvrdím, že je jedno, jestli hrajete pro jednoho člověka nebo pro tisíc. Nestarám se o to. Nemyslím si, že by hard core a undergroundová politicky orientovaná scéna, která se zajímá o společenské problémy, zaujala tolik lidí. Lidi mají mít svobodu volby poslouchat, co chtějí. Navíc pochybuji, že by lidi obecně měli zájem zkusit něco změnit.
Pokud jste ale příliš ukryti v undergroundu, možná o vás neuslyší lidi, které by mohla právě vaše hudba zaujmout.
Na tom nezáleží. To je způsob, který uplatňujeme. Jak už jsem řekl, nezáleží na tom, jestli nás poslouchá jen jeden člověk. Nejsme slavní nebo citovaní.
Jaké to je, udržet kapelu tak dlouho?
Skvělé, i když to není snadné. Jenže je to náš život. Od počátku došlo v kapele k řadě změn, objevily se v ní odlišné přístupy, přinesli je různí lidé, kteří do kapely přišli a zase ji opustili. Někteří měli na kapelu pozitivní dopad, jiní negativní. Musíte se ale poučit jak z negativního, tak i z pozitivního. Nyní se v textech i v hudbě přibližujeme původním idejím.
Cítíte taky nějaké vazby na Napalm Death, když s vámi bubnoval Mick Harris a krátce zpíval Barney?
S Napalm Death se kamarádím, jsme přátelé, ale nijak zvláštní, ani se moc nevídáme. Vidíme se všichni jednou za rok nebo za dva. Dneska necítím žádné vazby. Bylo to něco, co se odehrálo v minulosti.
Foto autor