Franz Hautzinger: neimprovizuji, interpretuji obrazy

V rámci festivalu Stimul vystoupil v pražském NoDu 31. března  rakouský hráč na čtvrttónovou trubku Fraz Hautzinger s Abstract  Monarchy Triem, v němž ho doplňují dva maďarští experimentátoři:  Zsolt Kovács, hrající po roweovsku na tabletop kytaru,  a Zsolt Söres, který podobným způsobem pracuje s violou položenou  na stole vedle pružin a efektů. I Hautzinger hrál velmi netradičně  – z jeho nástroje se linuly především šumy a vzdechy,  jež jen výjimečně přešly v konkrétní tóny. Hautzinger hned na začátku  rozhovoru řekl, že název tria je žert, své pojetí hudby však  bere tento absolvent vídeňské konzervatoře a Vysoké školy pro  hudbu a interpretační umění ve Štýrském Hradci zcela vážně.

5_06_FranzJak jste našel své spoluhráče, kteří  vás v Abstract Monarchy Triu doprovázejí?
Na jedné oslavě nás dal dohromady  Jozef Cseres, který je klíčovou  postavou v několika hudebních organizacích  ve východní Evropě. Od počátku  to bylo velmi zajímavé, velice  dobře se mi s nimi hovořilo o hudbě  a bylo zajímavé s nimi i hrát, i když  to zdaleka nebylo tak lehké.

Zkoušíte, abyste se sehráli a více  poznali své možnosti, nebo vystupujete  jen na koncertech?
Nezkoušíme. Když s kapelou zkoušíte,  je hudba úplně jiná, mění se přístup  i idea, záhy ztratíte možnost improvizovat,  spontaneita zcela zmizí.  Zůstanou z ní možná dvě procenta.  Po patnácti letech, co hraji improvizovanou  hudbu, si už ani nemyslím,  že improvizuji. Předtím jsem dlouho  improvizoval, ale teď spíše interpretuji  obrazy, které právě přicházejí,  vím, co chci hrát, jen to nemohu  přesně říci dopředu. Pro mě slovo  improvizace už před dlouhou dobou  zmizelo. To, co zůstalo, je možnost  potkávat další lidi a hrát s nimi.

Rozvíjíte nějak své pojetí?
Každý den se této hudbě věnuji,  cvičím, rozvíjím své schopnosti a hledám materiál, což všechno považuji  za velmi významné. Je to pro mě  stejně důležité, jako dýchání pro mé  tělo. Rád také zkouším kvaziimprovizaci  s kapelami, dělám to už deset  let a je to skvělé, ale pro budoucnost  jsou důležité jiné věci, zejména však  objevování vlastních schopností.

Miles Davis se jako jeden z prvních  jazzmanů odklonil od průrazného  zvuku trubky, kterýžto trend dále  rozvinul třeba Jon Hassell a zřejmě  nejdál jste ho dovedl vy. Občas ani  není poznat, že hrajete na trubku.  Proč jste se vzdal typického zvuku  nástroje?
Při hře jsem měl potíže s nátiskem.  Když jsem v osmdesátých letech  přestal hrát klasiku a zaměřil se  na jazz, po dvou letech jsem měl tak  zničené rty, že jsem deset let nemohl  hrát. Učil jsem, skládal a byl otrávený  situací, která v hudbě nastala.  V žádném stylu se nic zajímavého  nedělo, ani v jazzu, ani v rocku, ani  ve vážné hudbě, což byl obrovský  kontrast k hudební situaci v sedmdesátých  letech. Myslím, že to byla  hlavně psychologická záležitost.  Všichni avantgardisté i experimentátoři  se odklonili od stylů z nichž vzešli,  setřásli je ze sebe jako smeteme  smítko ze saka, a opustili svou  formu. Každý chtěl být hrozně hezký  a získat smlouvu s firmou, zaměřit  se na obchod a image. Když experimentujete  v rámci nějakého stylu,  musíte bojovat s vlastními lidmi.  Zhruba před šesti lety se tato situace  poněkud změnila, protože se  v posledních deseti letech neobjevovaly  žádné vlivy – hudba byla úplně  čistá, s čistými strukturami. Nyní nastal  úplný opak a já chci hrát po svém  a všechny styly. Spolupracuji s Fenneszem,  Yoshihide Otomem, Martinem  Siewertem, Tonym Oxleyem, a ani  nevím co hrajeme, něco mezi jazzem  a noisem, ale možná se v této směsi  ocitly všechny představitelné styly. 

Jaká je odezva publika v Rakousku?
Většinou s každým programem  vystoupím tak dvakrát až třikrát.

Radikální tvorbu Abstract Monarchy  Trio by mnozí lidé už nepovažovali  za hudbu. Co je vlastně hudba  a kde se nacházejí její hranice?
Po řadě diskusí s Johnem Cagem  – který byl nejsilnějším oponentem  v označování něčeho za hudební  nebo naopak nehudební – musím  říci, že hudba je to, co sám za hudbu  označím. Vyplývá to i z toho, že nová  hudba je vždycky někým označována  za ,nehudbu‘. Navíc žijeme v době,  kdy se všechny systémy postupně  rozpadají a hroutí a nové se staví,  takže to závisí jen na vlastním rozhodnutí  umělce a ne na publiku nebo  někom dalším.

Vaše pojetí je hodně zvukomalebné.  Píšete pro film?
V posledních letech moje skladatelská  práce postupně utichla, píšu  jenom když mi někdo zavolá, i když  jsem dřív skládal každý den. Nedávno  jsem ale vytvořil hudbu k filmu  svého benátského přítele, který natočil  dokument o své rodině: jeho otec  byl newyorský Žid a jeho matka pocházela  z rodiny nacistů, ale ne nějakých  malých, skutečných pohlavárů,  jako byl velitel Vídně, který se osobně  znal s Hitlerem a Göringem a prodal  Mauthausen SS. On to zachytil,  na filmu pracoval osm let. Já k němu  udělal hudbu, zní tam jen trubky,  tři čtyři pět trubek, nic dalšího.  Je to minimalistická hudba, jejíž minimálnost  ovšem není v rytmu, ale  ve zvuku.

Proč hrajete na čtvrttónovou trubku?  Co vás tak zaujalo na mikrointervalové hudbě?
Před lety jsem si sice koupil čtvrttónovou  trubku, ale musím se přiznat,  že se nezaměřuji na mikrotóny,  i když je používám stejně jako všechno  to, co slyším. Musím říci, že nástroj je jen základ, trubka není jako  saxofon nebo piano, kde zmáčknete  klapku a tón se změní. Čtvrttóny jsem musel hodně dlouho cvičit,  postupovat krůček za krůčkem. A dál to cvičím, abych mohl fungovat jako  sampler. Vedle abstraktního materiálu,  který jsem představil v Praze,  se podílím na dalších projektech,  v nichž hraji konkrétně. Spojuji cizí  materiál se svým a vracím se i k melodice,  včetně té mikrotonální.

Při hře jste však hodně pracoval  s mikrofonem, zejména jste měnil  vzdálenost.
Mikrofon potřebuji, hraji na něj z různých vzdáleností i z různých  úhlů, slouží mi jako filtr, lupa i mikroskop.  Hrát přes mikrofon je podobné  jako se podívat na kapku vody  pod mikroskopem. Vidíte úplně jiné věci. Zkoušel jsem totéž dělat bez  mikrofonu, ale není to možné, je to  stejné jako u kytary, elektrická nabízí  také jiné možnosti než akustická.

Zaujaly vás nějak zvukové procesory?
Nepoužívám procesory, není to nutné, i když je mám rád. Možná to  bude další krok, ale pokud to mohu  zahrát na trubku anebo vytvořit na  nástroji třeba pomocí krabičky od  zápalek, tak to udělám. V devadesátých  letech jsem používal hodně  elektroniky a sampler, všechny výkřiky  techniky. Když jsem ale v roce  1996 hrál s Otomem, rozhodl  jsem v tom nepokračovat, protože  jsem viděl, že by zabralo dalších pět  let, než bych se dostal na jeho úroveň.  Veškeré vybavení jsem prodal.  Řekl jsem si: když hraju dvacet let na  trubku, tak v tom budu pokračovat,  protože ji ovládám nejlépe. Nemusím  se tahat s vybavením a řešit to,  že klávesy jsou za rok zastaralé, protože  trubka se nemění.

Foto Karel Šuster

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *