V rámci festivalu Stimul vystoupil v pražském NoDu 31. března rakouský hráč na čtvrttónovou trubku Fraz Hautzinger s Abstract Monarchy Triem, v němž ho doplňují dva maďarští experimentátoři: Zsolt Kovács, hrající po roweovsku na tabletop kytaru, a Zsolt Söres, který podobným způsobem pracuje s violou položenou na stole vedle pružin a efektů. I Hautzinger hrál velmi netradičně – z jeho nástroje se linuly především šumy a vzdechy, jež jen výjimečně přešly v konkrétní tóny. Hautzinger hned na začátku rozhovoru řekl, že název tria je žert, své pojetí hudby však bere tento absolvent vídeňské konzervatoře a Vysoké školy pro hudbu a interpretační umění ve Štýrském Hradci zcela vážně.
Jak jste našel své spoluhráče, kteří vás v Abstract Monarchy Triu doprovázejí?
Na jedné oslavě nás dal dohromady Jozef Cseres, který je klíčovou postavou v několika hudebních organizacích ve východní Evropě. Od počátku to bylo velmi zajímavé, velice dobře se mi s nimi hovořilo o hudbě a bylo zajímavé s nimi i hrát, i když to zdaleka nebylo tak lehké.
Zkoušíte, abyste se sehráli a více poznali své možnosti, nebo vystupujete jen na koncertech?
Nezkoušíme. Když s kapelou zkoušíte, je hudba úplně jiná, mění se přístup i idea, záhy ztratíte možnost improvizovat, spontaneita zcela zmizí. Zůstanou z ní možná dvě procenta. Po patnácti letech, co hraji improvizovanou hudbu, si už ani nemyslím, že improvizuji. Předtím jsem dlouho improvizoval, ale teď spíše interpretuji obrazy, které právě přicházejí, vím, co chci hrát, jen to nemohu přesně říci dopředu. Pro mě slovo improvizace už před dlouhou dobou zmizelo. To, co zůstalo, je možnost potkávat další lidi a hrát s nimi.
Rozvíjíte nějak své pojetí?
Každý den se této hudbě věnuji, cvičím, rozvíjím své schopnosti a hledám materiál, což všechno považuji za velmi významné. Je to pro mě stejně důležité, jako dýchání pro mé tělo. Rád také zkouším kvaziimprovizaci s kapelami, dělám to už deset let a je to skvělé, ale pro budoucnost jsou důležité jiné věci, zejména však objevování vlastních schopností.
Miles Davis se jako jeden z prvních jazzmanů odklonil od průrazného zvuku trubky, kterýžto trend dále rozvinul třeba Jon Hassell a zřejmě nejdál jste ho dovedl vy. Občas ani není poznat, že hrajete na trubku. Proč jste se vzdal typického zvuku nástroje?
Při hře jsem měl potíže s nátiskem. Když jsem v osmdesátých letech přestal hrát klasiku a zaměřil se na jazz, po dvou letech jsem měl tak zničené rty, že jsem deset let nemohl hrát. Učil jsem, skládal a byl otrávený situací, která v hudbě nastala. V žádném stylu se nic zajímavého nedělo, ani v jazzu, ani v rocku, ani ve vážné hudbě, což byl obrovský kontrast k hudební situaci v sedmdesátých letech. Myslím, že to byla hlavně psychologická záležitost. Všichni avantgardisté i experimentátoři se odklonili od stylů z nichž vzešli, setřásli je ze sebe jako smeteme smítko ze saka, a opustili svou formu. Každý chtěl být hrozně hezký a získat smlouvu s firmou, zaměřit se na obchod a image. Když experimentujete v rámci nějakého stylu, musíte bojovat s vlastními lidmi. Zhruba před šesti lety se tato situace poněkud změnila, protože se v posledních deseti letech neobjevovaly žádné vlivy – hudba byla úplně čistá, s čistými strukturami. Nyní nastal úplný opak a já chci hrát po svém a všechny styly. Spolupracuji s Fenneszem, Yoshihide Otomem, Martinem Siewertem, Tonym Oxleyem, a ani nevím co hrajeme, něco mezi jazzem a noisem, ale možná se v této směsi ocitly všechny představitelné styly.
Jaká je odezva publika v Rakousku?
Většinou s každým programem vystoupím tak dvakrát až třikrát.
Radikální tvorbu Abstract Monarchy Trio by mnozí lidé už nepovažovali za hudbu. Co je vlastně hudba a kde se nacházejí její hranice?
Po řadě diskusí s Johnem Cagem – který byl nejsilnějším oponentem v označování něčeho za hudební nebo naopak nehudební – musím říci, že hudba je to, co sám za hudbu označím. Vyplývá to i z toho, že nová hudba je vždycky někým označována za ,nehudbu‘. Navíc žijeme v době, kdy se všechny systémy postupně rozpadají a hroutí a nové se staví, takže to závisí jen na vlastním rozhodnutí umělce a ne na publiku nebo někom dalším.
Vaše pojetí je hodně zvukomalebné. Píšete pro film?
V posledních letech moje skladatelská práce postupně utichla, píšu jenom když mi někdo zavolá, i když jsem dřív skládal každý den. Nedávno jsem ale vytvořil hudbu k filmu svého benátského přítele, který natočil dokument o své rodině: jeho otec byl newyorský Žid a jeho matka pocházela z rodiny nacistů, ale ne nějakých malých, skutečných pohlavárů, jako byl velitel Vídně, který se osobně znal s Hitlerem a Göringem a prodal Mauthausen SS. On to zachytil, na filmu pracoval osm let. Já k němu udělal hudbu, zní tam jen trubky, tři čtyři pět trubek, nic dalšího. Je to minimalistická hudba, jejíž minimálnost ovšem není v rytmu, ale ve zvuku.
Proč hrajete na čtvrttónovou trubku? Co vás tak zaujalo na mikrointervalové hudbě?
Před lety jsem si sice koupil čtvrttónovou trubku, ale musím se přiznat, že se nezaměřuji na mikrotóny, i když je používám stejně jako všechno to, co slyším. Musím říci, že nástroj je jen základ, trubka není jako saxofon nebo piano, kde zmáčknete klapku a tón se změní. Čtvrttóny jsem musel hodně dlouho cvičit, postupovat krůček za krůčkem. A dál to cvičím, abych mohl fungovat jako sampler. Vedle abstraktního materiálu, který jsem představil v Praze, se podílím na dalších projektech, v nichž hraji konkrétně. Spojuji cizí materiál se svým a vracím se i k melodice, včetně té mikrotonální.
Při hře jste však hodně pracoval s mikrofonem, zejména jste měnil vzdálenost.
Mikrofon potřebuji, hraji na něj z různých vzdáleností i z různých úhlů, slouží mi jako filtr, lupa i mikroskop. Hrát přes mikrofon je podobné jako se podívat na kapku vody pod mikroskopem. Vidíte úplně jiné věci. Zkoušel jsem totéž dělat bez mikrofonu, ale není to možné, je to stejné jako u kytary, elektrická nabízí také jiné možnosti než akustická.
Zaujaly vás nějak zvukové procesory?
Nepoužívám procesory, není to nutné, i když je mám rád. Možná to bude další krok, ale pokud to mohu zahrát na trubku anebo vytvořit na nástroji třeba pomocí krabičky od zápalek, tak to udělám. V devadesátých letech jsem používal hodně elektroniky a sampler, všechny výkřiky techniky. Když jsem ale v roce 1996 hrál s Otomem, rozhodl jsem v tom nepokračovat, protože jsem viděl, že by zabralo dalších pět let, než bych se dostal na jeho úroveň. Veškeré vybavení jsem prodal. Řekl jsem si: když hraju dvacet let na trubku, tak v tom budu pokračovat, protože ji ovládám nejlépe. Nemusím se tahat s vybavením a řešit to, že klávesy jsou za rok zastaralé, protože trubka se nemění.
Foto Karel Šuster