Henry Rollins je u nás známý především jako hardcorový zpěvák, který začínal v slovutných Black Flag a v 90. letech se proslavil na sólové dráze. 8. února jsme ho mohli v pražském Paláci Akropolis vidět v jiné roli – představil se sólově s mluveným slovem a nabídl to, čemu se v USA říká infotainment – infozábava, což je žánr, kterému se věnuje například i Jello Biafra. Ve více než dvouhodinovém vystoupení přinesl svůj pohled na svět a sžíravou kritiku americké společnosti, kdy se trefoval do nejrůznějších politiků, zejména republikánských od Gerge Bushe mladšího přes Johna McCaina až po Sarah Palinovou.
Jak moc se l
iší vystoupení s mluveným slovem od koncertů?
Koncerty vyžadují větší fyzičku, spálíte mnoho kalorií, ale je to jen sled písní, jedna za druhou a dobrou noc. Hudba je v mnoha ohledech jednodušší, protože píseň je jednou daná, má strukturu, text, kterého zase není tolik, a vy jste jen jedním z několika lidí na pódiu. A když něco popletete, tak se vaše chyba ztratí v celkovém hluku produkovaném kapelou na scéně. Pokud ale zazmatkujete, když jste na pódiu sám, tak se na vás každý bude dívat a říkat, co to proboha ráno vykouřil. Proto je velmi obtížné zabránit tomu, aby na mne lidi nehodili židli, když jsem na pódiu sám jen se svým omezeným intelektem. Vystoupení s mluveným slovem mohou zamířit kamkoli, můžete se vydat tímto směrem nebo tamtím, je tam hodně možností. Ale je tam taky hodně možností, jak to zmršit. Z mé strany to vyžaduje hodně velkou pozornost, abych sám sebe správně navigoval a abych u vás, svého publika, udržel pozornost až do konce vystoupení. Je to výzva, která mě hodně baví. Vede mě to k tomu, abych skutečně soustředil svou pozornost po dobu, co jsem sám na pódiu, takže mne dostanete celého. Když tam stojím, tak to není nějaké blábolení jako bych spal, v danou chvíli jsem plně zaměstnán svými myšlenkami a hovorem k vám. Je to velká výzva, je to pro mě mnohem větší výzva než jakou kdy představovala hudba.
Zajímá vás ještě hudba?
Myslím, že se loni objevilo dost zajímavých nahrávek. Mojí nejoblíbenější je album Primary Colours britské kapely Horrors. Už jejich první album Strange House je velmi dobré, ale Primary Colours je podle mne úplně fantastické. Také nová deska Dinosaur Jr. je velmi dobrá. A i když jsem doma jen půldruhého dne, třikrát jsem si pustil nové album Slayer, velmi se mi líbí, mnohem víc než deska, kterou udělali předtím. Vycházejí dobré desky ve všech žánrech, zajímavý metal, punk rock i bláznivý avantgardní noise. Myslím si, že hudba teď zažívá dobré časy.
Možná je to lepší než tady.
S internetem je všude ,tady‘, můžete najít skoro všechno, co chcete, ale samozřejmě vím, že na některých místech je jednodušší najít hudbu než na jiných. Přesto nechápu, jak někteří lidi mohou říkat, že dnešní hudba je ,vopruz‘. Dobrá hudba přichází v cyklech, někdy je příliv, někdy odliv. Objeví se pár kapel, které inspirují další lidi, aby se věnovali muzice. Kapely napomáhají vzniku dalších skupin, kapely tvoří sama scéna, jako je tomu v Seattlu, který má jednu z nejzajímavějších lokálních scén. Je neuvěřitelná. Kluby jsou všude, bez větších problémů se můžete dostat dovnitř a vidět nějakou zajímavou kapelu nebo muzikanta a užít si skvělý večer.
Jak jste se dostal k scéně v Seattlu, když jste z Los Angeles?
V Seattlu mám holku, kterou jsem jel navštívit. Ona zná scénu a říkala mi, půjdeme semhle a pak támhle, podíváme se na tuhle kapelu a ještě na tamtu. Nikdy jsem o žádné z nich neslyšel, ale ty kapely jsou fakt dobrý. Taková scéna se náhle objeví, ale za rok může být klidně zas úplně nezajímavá, než se opět něco stane. Musíte být trpěliví, chodit na koncerty a podporovat místní scénu, kupovat si desky a nekrást nahrávky na internetu. U punku a nezávislé scény je hudba vysloveně závislá na publiku. Publikum je s touto hudbou hodně propojené. Podporuje kapely, protože MTV jim nijak nepomáhá, tyhle kapely se nevysílají, takže bez publika a fanoušků by scéna nevznikla. Myslím si, že komunity okolo kapel jsou velmi důležité. Proto mám tak rád festivaly, které se konají v Evropě během léta – spojují mladé lidi a vedou je k tomu, aby objevovali hudbu a setkávali se a nacházeli nové myšlenky, to dělá svět mnohem zdravější, dělá to z něj lepší místo.
Při vašem vystoupení bylo vidět, že vás ovlivnily četné cesty po světě. Kde jste byl naposledy?
Na konci prosince jsem se vrátil z Pekingu. Byl jsem osm týdnů na cestách jen se svou kamerou. Jakmile jsem dokončil práci pro televizi, hrál jsem v seriálu Kurta Suttera Synové anarchie (o motocyklovém gangu z fiktivního severokalifornského městečka Charming, v němž ztvárnil bílého rasistu AJ Westona – pozn. aš), hned jsem sbalil své vybavení a odjel do Jordánska. Pak jsem zamířil do Saúdské Arábie a pokračoval přes Brunej a Indonésii do Srí Lanky, Bangladéše, Indie a Nepálu a pak do Číny, odkud jsem se vrátil. A na začátku roku jsem vyrazil do Senegalu a Mali. Z Timbuktu jsem jel do Paříže, kde jsem začal turné. Byl to rušný rok a jsem trochu unaven, ale bylo to zajímavé.
Vybral jste si zajímavé země.
Když jedete do těchto zemí, tak je asi nejmenší pravděpodobnost, že byste nebyl něčím zaujat. To je taky důvod, proč jezdím právě do těchto oblastí, zaručuje vám to, že uvidíte nejméně tisíc, ale možná taky pět tisíc věcí, u nichž si řeknete: „Proklatě…! Právě kvůli tomu žiju a jezdím na tato místa.“ Taky to ovlivňuje co říkám na pódiu a umožňuje mi to nafotit zajímavé fotografie. Nejsem dobrý fotograf, ale to, co tam vidím, je opravdu zajímavé.
Píšete stále knihy?
Jo, loni jsem vydal dvě. Jedna obsahovala příběhy z cest z roku 2007 a druhá zápisky z roku 2008. Nyní pracuju na dalších dvou knihách, jednou jsou deníkové záznamy a druhou je kniha fotografií. Ale ty vyjdou až v roce 2011.
Foto: archiv