Hudba z kubánského Absurdistánu

„Chci slyšet pravdu, ty vaše drobné lži mě už nezajímají, v hlavě z toho mám zmatek a schyluje se k bouři,“ zpívá šestapadesátiletý písničkář Pedro Luis Ferrer ve skladbě Fundamento. Zatímco ve svobodném světě takové verše působí jako docela banální protest, na Kubě mají kouzlo spiklenecké výzvy, lákavou příchuť pečlivě utajených koncertů. Jinou ze svých dalších písní, Conga Vegetariana, věnoval Ferrer svým vegetariánským přátelům z Norska, aby tím mezi řádky upozornil na fakt, že na Kubě se člověk nestává vegetariánem z přesvědčení, ale z holé nutnosti: maso je vzácností. Ferrerovy skladby přitom nejsou žádné jednoúčelové protestsongy, ale sofi stikované písně s muzikantskou hloubkou. Ferrer čerpá z hudby kubánského venkova, a své noblesní melodie zpívá s akustickým doprovodem. Zpěvem, na kytaru a peruánský cajon ho podporuje jeho dcera Lena. Kontrabas v jeho sestavě nahrazuje kuriozní nástroj marimbula, který navzdory svému názvu není spřízněný s marimbou, ale s africkými jazýčkovými drnkátky mbira či kalimba – s tím rozdílem, že je mnohonásobně větší. Marimbula se na Kubě používala v 19. století, spřízněné nástroje existovaly i v Africe.

Odpovídá ta vaše marimbula nějakému historickému modelu, anebo jste ji zmodernizovali?
Původním účelem marimbuly bylo vytvářet basové tóny. Stačilo, že ty tóny jsou hluboké, nějakým laděním se nikdo nezabýval. My jsme to změnili, rozhodli jsme se marimbulu přesně naladit. Můj hráč na marimbulu hraje ještě na další nástroje – bonga, claves a kravský zvonec.

Vy jste jedno z vašich posledních alb nazval Rústico, což je zřetelná narážka na venkovskou kulturu. Souvisí váš repertoár nějak s kubánským venkovským žánrem guajira?
Guajira je všechno co pochází z venkova, i lidé. Hudba kubánského venkova je od městských stylů odlišná podobně jako jinde na světě – je zvukově lehčí, jakoby průhledná, třeba bicí se na Kubě začaly používat až v městských stylech. K té venkovské hudbě patří španělské kytary, malá kubánská kytara tres, loutna laúd, která má podobně jako arabská loutna zdvojené struny. Kubánská hudba z venkova je obvykle spojována s bělochy. Moje hudba v sobě má ale navíc i černošské vlivy.

Které symbolizuje například marimbula?
Ta reprezentuje subsaharskou Afriku. Málo se ví o tom, že africké vlivy se na Kubu dostaly souběžně dvěma cestami, jednak prostřednictvím otroků, ale také vlivem Španělů, protože ti žili po sedmstoletí na Pyrenejském poloostrově společně s africkými Maury. Obě dvě africké kultury jsou nejzřetelnější právě na kubánském venkově.

Vy jste původně chtěl mít rockovou kapelu. Proč z toho nakonec sešlo?
Rock jsem hrál od roku 1969 s profesionální skupinou, která se jmenovala Los Dada, tedy Dadaisti. Já jsem tehdy o rocku nic nevěděl, ale muzikantům se líbil můj hlas, proto mě vzali. A když jsem později zakládal vlastní skupinu, chtěl jsem v ní mít rockové nástroje, což se ale nepodařilo, protože jsme neměli peníze, a tak jsem se nakonec rozhodl pro akustické nástroje. Tím pádem jsme zůstali blízko ke kubánské tradici.

Klasikem kubánské venkovské hudby byl zpěvák Guillermo Portabales. Ovlivnil vás nějak?
Jako mladý jsem vstřebával všechno, aniž bych uvažoval co mě ovlivňuje a co ne. U nás doma se hrálo na kytaru, na tres, znal jsem všechny místní muzikanty, hodně důležité bylo tehdy radio. Poslouchal jsem Miguela Matamorose [viz rámeček], to byl autor spousty dodnes slavných písní, ale taky třeba Paula Anku. Vzpomínám si, že moji rodiče každé ráno naladili Hlas Ameriky. Kuba se tehdy stala díky americkému rozhlasu hodně pestrým tavícím kotlíkem.

Ale cožpak není Hlas Ameriky na Kubě zakázaný?
Tehdy ještě nebyl, revoluce přišla až když mi bylo sedm let. A hudební vlivy z Ameriky na Kubě přežily navzdory revoluci.

Na vašem albu Rustico je ale pár písní, z nichž by Fidel Castro určitě neměl radost. Nejsou na černé listině?
Moje desky vycházejí u americké značky, a já nejsem ten typ člověka, který by myslel na to, co udělá Fidelovi radost a co ne. V kubánském rádiu možná ani nevědí že ty nahrávky existují. Mého vydavatele žádný kubánský distributor nekontaktoval, takže to album na Kubě nevyšlo. Od doby, kdy mi na Kubě vycházely desky, uplynulo hezkých pár let.

Dříve vás tedy rádio vysílalo?
V 70. a 80. letech mi byla kubánská média daleko víc nakloněná než dnes, dokonce jsem měl svoji TV show a napsal jsem pár hitů, které rychle pronikly do veřejného vědomí, jako třeba Inseminación Artifi cial, což je lamentace sexuálně frustrované krávy způsobená umělým oplodňováním, které se tehdy masově zavádělo v kubánském zemědělství. Takže, některé moje písně se vysílaly, zatímco jiné se vysílat nesměly. S televizními redaktory jsem kvůli tomu vedl spoustu sporů, až jednoho dne z vysílání zmizelo všechno, co jsem kdy napsal, dokonce i písně, které by se daly vykládat jako idealistická podpora revoluce. Jeden den jsem byl TV hvězda a druhý den mě nikde nechtěli. Vzpomínám si, že několik týdnů poté mě na ulici zastavila jedna žena a ptala se mě: „Pane, nehrál vy jste v TV roli Pedra Luise Ferrera?“

Jedna z možností, jak se rozejít se svojí zemí, je exil. Také existuje smrt, jak fyzická, tak duševní. Odcizení je další alternativa. Často se mluví o tom, že člověk opustí svoji zem, ale nikdy o tom, že země opustí člověka. To je stav, kdy žijete bez své země. Je tolik cest, jak opustit zemi, ale země může také opustit vás, a pak přichází osamělost. – Pedro Luis Ferrer v komentáři k jedné ze svých písní.

Kdybyste teď dostal nějakou nabídku, využil byste ji?
Já už léta nevstoupil do televizního studia a považuji za nebezpečné to zkoušet znovu. Musel bych sám sobě dělat autocenzuru, chovat se podle dvojího standardu, jeden pro velká media, druhý pro malé koncerty. Ale proti těmto dvojím standardům já také protestuji. Snažím se tedy hrát jen jeden repertoár. Když mě cenzurují media, nemůžu proti tomu nic dělat, ale odmítám se cenzurovat dobrovolně.

Do jaké míry je nebezpečné zpívat ty kritické písně na veřejnosti? Kubánský raper Gorki Aguila Carrasco se například roku 2003 ocitl ve vězení, pod záminkou, že údajně pašoval drogy.
Na to je jednoduchá odpověď: píseň zakážou, když je příliš populární, ale to není můj případ, já už nejsem na Kubě žádná hvězda. A druhý riskantní faktor je, když se hudba stane politickým manifestem, což také není můj případ. Zajímavé ale je, že existuje spousta kriticky zaměřené umělecké tvorby na půdě tak ofi ciální organizace jako je Kubánský fi lmový institut, například fi lm Fresa y Chocolate – Jahody a čokoláda [viz rámeček], takže v jiných disciplínách je přece jen o něco větší svoboda než třeba v rádiu, kde vládnou hodně represivní předpisy.

Do jaké míry jsou na Kubě tolerovány žánry, které jsou protestní už svojí podstatou, jako třeba hip hop?
Přestože se nejedná jen o protest politický, ale spíš obecnější sociální kritiku, existovala na Kubě proti této hudbě spousta předsudků, ale to už pominulo, dokonce na našem ministerstvu kultury jsou liberální tendence, a třeba knihy autorů, kdysi označovaných za nepřátele revoluce, teď smějí vycházet, jedním z příkladů je spisovatel José Lezama Lima, dříve zcela ignorovaný, a teď jsou o něm konference. Tolerance kulturních inspektorů ale má své limity.

Album Lagrimas Negras, které patří k nejvýznamnějším nahrávkám španělsky mluvícího světa poslední dekády, natočili společně devadesátiletý kubánský pianista Bebo Valdés (otec Chucho Valdése) a o dvě generace mladší španělský zpěvák fl amenca Diego El Cigala. Autorem titulní písně Lagrimas Negras je jeden z vůbec nejdůležitějších kubánských skladatelů, Miguel Matamoros. Ten založil roku 1925 spolu s hráčem na perkuse Siro Rodriguezem a kytaristou Rafaelem Cueto Trio Matamoros. Slupina během dalších čtyř dekád slavila úspěchy na Kubě i ve Spojených státech, v dobách prosperity se měnila v septeto či orchestr, a když s přibývajícím věkem Miguelu Matamorosovi slábl hlas, sestavu posílil později velmi slavný Beny Moré.

Když je tedy překročíte, skončíte ve vězení, jako se to třeba stalo Gorki Aguila Carrascovi?
To se teď stává jen když má vaše hudba politický podtext – ale dříve docházelo k naprostým absurditám. Tak třeba Beatles byli na Kubě dlouho zakázaní, a mnohé lidi tedy překvapilo, když u nás Lennonovi k dvacetiletému výročí jeho smrti odhalili pomník, dokonce v parku v centru Havany. Ceremoniálu se zúčastnil Fidel Castro i ministr kultury, a nikdo z nich se od těch absurdit revoluční éry, kdy byla anglosaská hudba označována za úpadkovou kulturní diverzi, neodvážil distancovat. Situace se mění, dnes třeba můžou muzikanti z Kuby volně cestovat a vracet se domů a mají to tedy snadnější než to mě-li Arturo Sandoval či Paquito d’Rivera, který požádal během turné ve Španělsku o asyl na americkém velvyslanectví v Madridu.

Kde nejčastěji vystupujete?
Pokud jsem tedy v Havaně a nikoli v cizině na turné, tak v bytech přátel, u sebe doma, v malých prostranstvích ve městě, kam se vejde tak maximálně stovka lidí, lidé si to natáčejí na kazety nebo vypalují na cédéčka. Někdy uplynou měsíce, aniž bych někde hrál, někdy mám i zcela ofi ciální koncert, třeba v Hudebním muzeu anebo na předměstí Havany v kulturním středisku.

Fresa y Chocolate, Jahody a čokoláda
K palčivým problémům Kuby, které zůstávají ve stínu politických represí, je diskriminace homosexuálů, což je zároveň téma vůbec prvního kubánského fi lmu, který byl nominován na Oskara. Politicky uvědomělý, ale sexuálně frustrovaný komunista David se setká s Diegem, kritikem kubánského režimu, který je navíc gay. I když David zpočátku váhá, jestli by Diega neměl kvůli jeho politickým názorům udat, Diego si jej získá – disponuje totiž na Kubě zakázanými a vzácnými požitky jako jsou americké časopisy, nahrávky, i lahev Johnnyho Walkera. Film natočil roku 1993 světově respektovaný kubánský režisér Tomas Gutierrez Alea, další ocenění získal na Berlínském mezinárodním fi lmovém festivalu a Sundance festivalu.

Ale ty politické absurdity mají i svou druhou tvář: mezinárodní blokáda Kuby. Jaký je vztah normálních Kubánců ke Spojeným státům?
Já osobně Ameriku obdivuji, to je země, která mnohého dosáhla, několikrát jsem USA navštívil, respektuji ten pozitivní a konstruktivní postoj Američanů k životu, ale upřímně lituju, že zahraniční politika vůči Kubě se od tohoto ideálu odchyluje. Ten dnešní stav vznikl dlouholetou kumulací problémů, které se nikdy neřešily a které se teď propojily dohromady s problémy novými. Jako když si chain smoker zapaluje novou cigaretu od té předešlé, která dosud hoří. Revoluce roku 1959 měla za úkol svrhnout Fulgencio Batistu, to byl hodně nechutný diktátor, a měla na Kubě obnovit status zaručený ústavou z roku 1940, která byla na svoji dobu velmi pokroková. Batista tento příslib demokracie zradil, zemi přivedl k rozvratu, a první chyba, kterou tehdy Spojené státy udělaly, bylo, že držely s Batistovými lidmi, a v očích Kubánců tedy podporovaly tyranii. A s touhle image vstoupily do porevoluční éry.

Jak se ta diktatura promítla do vašeho života?
Vyrůstal jsem v rodině, kde byl ten útlak zcela citelný, a revoluce tedy představovala naději. Ale z pohledu exilových komunit v Miami jsem dnes já ten zločinec, který – tím, že bydlí na Kubě – propůjčuje Castrovi legitimitu. To je jedna z těch permanentně hořících cigaret současné konfl iktní situace, z níž není východisko. Jedině snad, kdyby Spojené státy svoje vztahy s Kubou uvedly do normálního stavu, a totéž by vyžadovaly od Kuby, to by přineslo zlepšení. Obě země měly vždycky velmi těsné vztahy, před revolucí byla kubánská hudba ve světě známá díky americkému nahrávacímu průmyslu – mambo, chachacha, rumba, son, to všechno byly trendy, které do světa pronikly z Kuby přes Spojené státy. Kubánská a americká hudba žily až do revoluce v oboustranně prospěšné symbióze.

Beatles Kuba a Castro
Lennonův pomník patří v dnešní Havaně k atrakcím, které přitahují západní turisty. Když byl pomník před osmi lety slavnostně odhalen za přítomnosti Fidela Castra, zahraniční novinář se ho zeptal, jestli v tom není jistá ironie, vzhledem k tomu, že Beatles byli na Kubě zakázaní. Castro předstíral údiv: „Beatles že byli zakázaní? Nemáte špatné informace? O tom já nic nevím, možná, že ten zákaz vydal někdo jiný.“

Kauza Gorki Aguila Carrasco
Pokud se na Kubě chcete hudbou živit, musíte postoupit test, udělat přehrávky. Kytarista Gorki Aguila Carrasco měl sice nabídku od mexické nahrávací společnosti, ale protože neprošel přehrávkami, z kubánského hlediska to nebyl profesionální muzikant. Pro své chystané album napsal punkrocko vou verzi Internacionály, v níž pochodovali revolucionáři společně s narkomany a homosexuály, průvod vedla revolucionářka, která pochodovala nahoře bez. Na obalu alba byla polootevřená konzerva s jakousi zahnívající masitou potravinou, což byl zjevný odkaz na slavné dílo Andyho Warhola Campbell’s Soup. Svoji skupinu nazval Porno para Ricardo, a jejím logem byly karikatury komunistických symbolů: kladivo nahradil penisem a místo srpu použil vaginu. Gorki tak chtěl vyjádřit, že takzvaná dělnická třída ve skutečnosti holduje konzumu. Když přihlásil svoji verzi Internacionály u nakladatele, dostal závažné varování: buď změní název skupiny a texty, anebo musí počítat s následky. Nakonec byl odsouzen na čtyři roky za údajné pašování drog, propuštěn byl po dvou letech vězení.