Hudební špionáž v kuchyni zvané Longital

Ve třetím a posledním setkání s „kosmopolitními zvukovými designéry,“ jak mezinárodní hudební tisk označil bratislavskou dvojici Longital, se podíváme, jakou cestou vznikají jejich skladby a zjistíme, do jaké míry souvisí jejich píseň Na mori, kterou končí své koncerty, s filmem Jurský park.
6_hudební_špionáž_1Ve vrcholných letech kariéry Beatles se McCartney s Lennonem dopracovali k tomu, že písničky natáčeli a podepisovali společně, ale přitom skládali každý zvlášť. Jak to dělá Longital?
Dano: U nás se to vyvíjelo opačně. Naše první stadium by se dalo nazvat „já a moje písničky“. Každý jsme si ty svoje žárlivě střežili. Já se tehdy neodvážil žádnou skladbu, která byla v zárodečné podobě, třeba ukázat Šině. Hudba je přece ta nejintimnější věc. Ale pak se ten vzájemný ostych zlomil.
Šina: My máme byt sice 60 m2 , ale je to jen jeden pokoj a ten zastává všechny možné role. Je to kancelář, ložnice, studio. I z mé strany ty bariéry už padly, takže když Dano cvičí na kytaru, inspiruje mě to.
Dano: Já jen tak brnkám, aniž bych to zachycoval. A Šina najednou přiběhne od plotny: Nahrát!
Šina: Teď už mu to někdy ani neřeknu. V tomhle jsme sehraní, protože kdybych mu to řekla, myšlenka uletí. Poprvé nás to takhle propojilo, když jsme psali skladby pro CD Gloria.

Loni jste hráli na Blues Alive v Šumperku. Jaké to je, když se alternativní hitmaker ocitne mezi bluesmany?
Dano:
Pro nás to byla přirozená volba, protože já mám legitimní bluesové kořeny. Když jsem studoval jazzovou kytaru v Clevelandu, chodil jsem potají do bluesových klubů. Z jazzového studia jsem nakonec utekl, blues pro mě bylo zásadnější.
Šina:
Blues Alive, to pro nás byla výjimečná akce, ale na koncertech pro naše standardní publikum hrajeme písničky z Glorie, také Modrý plyn z filmu Hodinu nevíš, a ze starších skladeb Na mori. Ta je vždy na závěr.

6_hudební_špionáž_2Do jaké míry hledáte nabídky na koncerty nebo je naopak odmítáte?
Šina:
Hledáme, a to už z principu, protože my jsme ta kapela, co pořád něco nového hledá, způsob jak naši hudbu vydávat i místa kde hrát. Vysíláme signály a čekáme na odpověď. Hrajeme tak 90 koncertů za rok, ale zahráli bychom i víc, nás to neunavuje. Svého času mě třeba fascinoval Glen Hansard, ten tráví celý svůj život jako muzikant na šňůře. Neztrácí čas tím, že by tu hudbu někde vymýšlel, jeho písničky prostě vznikají za pochodu.

Ničím nenahraditelnou školou pro tenhle přístup, tedy maximální hudební nasazení, je hraní na ulici. Prošli jste tímhle stadiem?
Šina:
Já jednou na Karlově mostě. Kamarádi mě vytáhli na Portu, když jsem studovala na vysoké škole, byl to tak rok 1987, a cestou přes Prahu jsme si udělali koncert na mostě.
Dano:
Ale hrát se dá i na rozhledně, třeba teď nedávno, když jsme měli šňůru v Jižních Čechách, se k nám připojili filmaři, a akusticky jsme s nimi točili třeba v Telči na rozhledně, ta je kovová a krásně rezonuje.

Vy si rádi hrajete se zvuky, jednou použijete klapot zobáků čápů, jindy zvuky ledovce. Je ten výběr dílem náhody?
Šina:
Náhoda neexistuje.
Dano:
Ty zvuky přicházejí nečekaně, dost často mi je někdo doporučí, čápy mám třeba z rozhlasu. Objevil jsem, že ty přírodní zvuky, terénní nahrávky, jsou strašně důležitou protiváhou při použití elektroniky. Něco jako živá voda. Když mezi ty neživé zvuky, pronikne příroda, lidské ucho to okamžitě pozná. Na Glorii máme ve skladbě Berlin-Grenoble-Arles rytmus vystavěný z kuchyňského nádobí, to mě napadlo, když Šina byla u plotny. Snažím se být pozorný vůči všemu, co letí okolo a zjistit, jestli to není zrovna nějaký důležitý signál.
Šina:
Třeba v Irsku, když jsme si natáčeli nejprve moře, pak vrány. Přidáváním dalších vrstev písnička získává krůček po krůčku tvar. Máme sluchátka, co jsou vlastně mikrofony, při měření ve studiu se vkládají do umělé hlavy, aby se otestovala akustika. To je neocenitelná hračka, chodíte venku a nahráváte, co potřebujete, aniž byste přitom na sebe upozornili, všichni si totiž myslí, že posloucháte walkmana. Minidisk s těmi sluchátky-mikrofony se nakonec stal třetím, virtuálním, členem kapely, má jméno Xi-di-nim, což je minidisk pozpátku. Když jsme na turné, místní organizátoři se ptají: To je Japonec? A není to vegetarián? Jednou mu dokonce rezervovali vlastní pokoj.

6_hudební_špionáž_3Vy jste si také vyzkoušeli remixování hudby jiných autorů. Co je na tom nejtěžší?
Dano:
Dostat se ke zdrojové nahrávce, která má ještě oddělené stopy. Já jsem si třeba pořídil software pro DJe, a od firmy, která ho vyrábí, jsem pak dostal nabídku stáhnout si po jednotlivých stopách nahrávku. Byla to soutěž, umělec, který svoji nahrávku poskytne, pak vybere vítěze, a tentokrát to byli Coldcut, což jsou zakladatelé Ninja Tune, renomovaného labelu. Měl jsem to hotové za pár hodin, dokončil jsem to těsně před uzávěrkou, dal jsem tam do toho kus své hudby, a dostal jsem se tak do první desítky. Ne že by to pak někdo vydal jako můj remix, ale v domácích slovenských podmínkách si toho místní specialisté na elektroniku všimli. Remix, to je vždycky dobrá příležitost se podívat těm autorům do kuchyně. V jednom z dalších případů jsem si všiml: čím je mi to tak blízké. A zjistil jsem, že ten autor vyrůstal stejně jako já na Joeovi Zawinulovi a Herbiem Hancockovi. A Hancocka jsem taky remixoval, on ale poskytl jen útržky klavírní stopy, takže jediná možnost úpravy byla posouvat je navzájem po časové ose.

Vy už léta pomaličku, ale vytrvale sledujete stoupající křivku. Je vůbec takový trvalý růst kompatibilní s těmi vašimi ideály nezávislých hudebníků?
Dano:
Sami si říkáme, že tu káru do kopce tlačíme už dlouho, těšíme se, až přijde aspoň kousek rovinky.
Šina: Loni za námi do Vídně přijel reportér z britského hudebního časopisu Rock’n’Reel, pro kterého byl Longital jedním z témat jeho východoevropské reportáže. Ptal se mě, jestli chceme být BIG. Zaskočil mě. How BIG? To přece není žádné vítězství. Tam nahoře končí všechna zábava. Svět celebrit mi osobně zavání otravnou prací, která se stává povinností. Čím jste větší, tím víc převažuje povinnost nad spontánností. Není kam spěchat.

Takže, priority nezávislých se kryjí s prioritami nomádů? Tím dlouhodobým cílem pro vás zůstává cesta? Anebo máte nějaké jiné, tajné sny?
Dano:
Když mi bylo třináct, začal jsem vyhrabávat alba z archivu mých rodičů, objevoval jsem klenoty, a pokud by se nám dvěma podařilo dělat hudbu, která podobným způsobem změní život někoho dalšího, považoval bych to za docela obstojný cíl. My už tam ale skoro jsme! Po koncertech za námi chodí lidé a říkají, jak se jich ta naše hudba dotkla.
Šina: To bych nazvala rodinný kruh, společenství fanoušků, kteří se nám takhle svěřují. To jsou vlastně oni, kdo pro nás otevírá další dveře. Ještě roku 2000 bylo mým cílem jen hudbu hrát a uživit se jí.
Dano:
Kdežto teď mám sen potkat se s tím bílým tygrem, co se mi o něm zdálo.

Zmínili jste se, že vaše koncerty pravidelně uzavíráte skladbou Na mori, přestože je mnohem staršího data než váš současný repertoár z alba Gloria. Je to tedy skladba mimo čas a prostor?
Dano:
Mluvíme o snech, a zrovna tohle je skladba, u níž se stal zázrak. Jednou jsme ji hráli v Brně, a najednou, člověk jako by pocítil, že ho něco překročilo. Sám na to nedosáhneš, ale umožnil jsi, aby se to stalo. Tehdy jsme zjistili, že tahle zkušenost se dá opakovat. Naprat to do těch diváků znova. Pro nás to byl první případ, kdy hudbou dosáhneme výsledku, který je silnější než součet složek.
Šina: Podobná síla to byla, když jsme v rámci projektu Divadla Continuo Kratochvílení hráli roku 2005 na zámku Kratochvíle. Stáli jsme na lešení, ve výši druhého patra, zvuk se nesl daleko, pro mě to byl zážitek, jako kdybych hrála někde ve Wembley. Takový zážitek dokáže silně posunout vaši realitu.

Ta písnička Na mori jakoby žila vlastním životem, a ve své současné podobě je působivým příběhem strážce majáku.
Dano:
Skutečně prošla řadou proměn, původně to byla instrumentálka. Inspirovaly mě k ní mé oblíbené filmy od Godfreyho Reggia jako Koyaanisqatsi, Anima Mundi, hudbu k nim dělal Philip Glass, vrstvil na sebe tradiční nástroje a jejich skládáním vznikly zvuky jak z jiného světa. I ta naše písnička má tektoniku minimalistické skladby, člověka odvede do úplně jiné reality. A najednou mi k tomu začalo omylem hrát na počítači EST, Esbjorn Svensson Trio, a ty jejich jazzově junglové rytmy mi naznačily jak dál.
Šina: A když jsme ji měli skoro hotovou, narazila jsem na jednu stránku v mém zápisníku, a na ni jsem měla zapsaný text Bradburyho povídky Volání v mlze, která mě kdysi silně oslovila. Hned jsem věděla: tohle sem patří. Ale jak? Nedá se to zpívat, nemá to rytmus, takže jsme z toho udělali vyprávění, recitativ. Karel Heřman z Čankišou nám to namluvil, on má dramatický přednes, ale bez manýr, a navíc, my jsme měli ten Bradburyho text v českém překladu, takže všechno to pasovalo dohromady.
Dano:
Když jsme pak šli do studia tu skladbu natáčet, zjistili jsme, že tam ještě musíme přidat to irské moře, které bude burácet jako doopravdy. Dali jsme nahrávku moře technikovi, ale on nám tvrdil, že mu to dělá nějaký problém. Výsledkem nebylo burácení, ale šustění papíru. To byl signál, že si musíme vybrat jiné studio a také zvukaře s jinou estetikou. Tahle písnička zkrátka přerostla možnosti toho, jak jsme dosud pracovali. Náš tehdejší zvukař měl rád všechno uhlazené, jako Sting, ale my to chtěli jinak. Tak jsme museli čekat celý rok, zorientovat se v technologii. A navíc, ta písnička je spíš pro živé provedení než na album. Je to fyzický zážitek do koncertního sálu, ne do obýváku.

Já na ni mám zcela nesmazatelnou vzpomínku z vašeho koncertu v Budapešti na konferenci Región roku 2008. Na mori je ta nejúčinnější páka jak skeptika konvertovat na Longital.
Dano: Po téhle písničce se totiž nedá už zahrát nic dalšího, jen přídavek. Nemáme k ní vlastnický vztah, spíš je to naopak, ona má nás. Skladba na jednom akordu, která funguje jen svojí tektonikou, tedy jak je vystavěná, přidáváním prvků.

Ale když jedete do ciziny, českému předčítání Karla Heřmana asi nikdo nerozumí?
Dano:
My tu pasáž v cizině říkáme anglicky. Ne že bychom si mysleli, že si to lidé budou slovo po slovu přebírat, ale jen chceme naznačit, že v téhle chvíli chceme něco říct. Oni si to pak dešifrují po svém.

RAY BRADBURY A JEHO MLŽNÝ ROH

Když na mořskou hladinu sedne mlha, pro mořeplavce nastávají ty nejtěžší chvíle, tedy v dobách, než byl vynalezen radar. Lodě plují s největší opatrností a svůj pohyb signalizují pomocí zvonů a píšťal. Roli pevných navigačních bodů, tedy majáků či bójí, které varují před mělčinami anebo vytyčují vjezd do přístavu, přebírají mlžné rohy. Jejich tóny se vám natrvalo vryjí do paměti, a to nejen svojí hloubkou, ale i zabarvením. Mlžnému rohu totiž chybí jakákoli pozemská zvuková paralela, je to abstraktní hlas bez člověku srozumitelné emocionální náplně. Zároveň je to zvuk nadčasový a teskný jako vlnobití rozléhající se v mořské jeskyni. Je to hlas, který si dřív či později podrobí vaši fantazii, což se přesně stalo jednomu z klasiků sci-fi literatury 20. století, Rayi Bradburymu (*1920). Pro něj byl zvuk mlžného rohu signálem, který neosloví člověka či nám známé bytosti, ale příšeru z mořských hlubin. Netvor z hloubky 20 000 sáhů mlžný roh identifikuje jako milostné volání.
Bradbury napsal svoji povídku původně pod názvem The Beast from 20,000 Fathoms pro Saturday Evening Post roku 1951, tedy více než 40 let před Stephenem Spielbergem, který časovou zkratku mezi prehistorickými ještěry a moderní dobou rozvinul na dvouhodinové ploše fascinujícího velkofilmu Jurský park. Když si pak autorská práva na Bradburyho povídku koupil producent, který příběh zfilmoval, autor změnil název literární verze na Foghorn, tedy Mlžný roh. Do češtiny byla povídka přeložena jako Volání v mlze. Předlohou filmového netvora se stala ilustrace ze Saturday Evening Post.
Longital si do písně Na mori
vypůjčili úvodní noční obraz mořské scenérie: „V chladných vodách, daleko od pevniny, jsme čekali každou noc na příchod mlhy, a ta přišla. Olejem jsme namazali mechanismus a zažehli mlhové světlo v kamenné věži.
Děj povídky se odehrává ve 20. století na ostrově s majákem, o který se starají dva osamělí strážci, nicméně dinosaurovi podobný netvor žijící v hlubině je daleko osamělejší. „Pokud by naše světlo nebylo vidět, tak tu byl ještě náš Hlas, mohutný hluboký křik našeho mlžného rohu, který burácí skrz cáry mlhy a odežene vyděšené racky jako rozsypané balíčky plaší karet a vlny vyžene do výšky a promění v pěnu,“ píše Bradbury. Mlžný roh pravidelně troubí, jeden ze strážců majáku, McDunn, prohodí, že ten hlas by mohl patřit zvířeti. „Obrovské osamělé zvíře, které v noci kvílí. Sedí na hraně deseti milionů let a volá do hlubin: jsem zde. A z hlubin přijde odpověď.“ Ještěr, který přežil miliony let na mořském dně, skutečně přijde. „Netvor volá na maják. Mlžný roh troubí. Netvor volá na maják. Mlžný roh troubí. Netvor otevřel svou zubatou tlamu a zvuk, který z ní vyšel, byl vlastní zvuk mlžného rohu. Osamělý a mohutný a vzdálený. Zvuk izolace, vln zakrývajících rozhled, studené noci, oddělenosti. To byl ten zvuk.“ Obří pazoury ještěra zničí kamennou věž, strážci se zachrání v sutinách.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *