Hugh Masekela: Nejsem jazzman, ale muzikant

Věru dlouho očekávaná premiéra. Ikona afrického jazzu, jeden z muzikantů, který „vrátil“ žánr na kontinent jeho prenatálního stádia, konečně zahraje v Česku. Konkrétně v rámci festivalu Colours Of Ostrava. Přestože původem jihoafrický trumpetista Hugh Masekela oslavil třiasedmdesáté narozeniny, nečekejme chlápka v bačkorách. Pořád točí desky a působí energicky. Přitom má na důchod odpracováno až až – viz medailonek.

7_hughNové album máme prakticky hotové, mělo by vyjít v červenci a momentálně vymýšlíme vhodný název. V Ostravě z něj určitě něco zahrajeme. Ale neošidíme posluchače ani o staré známé kousky a určitě zařadíme i něco z poslední doby, z desek Phola a Jabulani,“ zahájil Masekela rozhovor pozvánkou na koncert. Můžete představit kapelu, která by s vámi měla v Ostravě vystupovat?
Fana Zulu se mnou hraje na basu už jednadvacet let. A perkusista Francis Fuster, původem ze Sierra Leone, se mnou byl dokonce už v roce 1975. A pak máme tři mladíky. Třiadvacetiletý kytarista Cameron Ward, pětadvacetiletý bubeník Leeroy Sauls a třiatřicetiletý klávesista Randall Skippers jsou všichni z Kapského města a přidali se k nám před třemi lety, když jsme sestavovali novou kapelu, která by přivedla publikum na celém světě k šílenství. Což se nám, omlouváme se, podařilo. (smích)

Zažil jste Monterey Pop Festival, nahrával s The Byrds v jejich psychedelickém období. To musela být docela divoká doba, že?
Bral jsem všechno spíš profesionálně, žádné divoké historky nečekejte. Seznámili jsme se, nahrávali a zase šli svojí cestou. Ovšem řada muzikantů od těch dob zůstává mými velmi dobrými kamarády.

Hrál jste nejen jazz, ale také řadu dalších žánrů…
…já totiž nedělím muziku na žánry! Nepovažuji se za jazzmana, ale za muzikanta. Jsem na scéně už 66 let a když jsem začínal, tak stěží vůbec nějaké žánry byly. Z toho vyplývá, že se všemi lidmi, se kterými jsem hrál, jsem měl společnou jednu důležitou věc. Hudbu.

Hodně se psalo o vašem boji proti apartheidu, třeba o málem diverzní činnosti, kdy jste s mobilním nahrávacím studiem jezdil botswanskou savanou na hranicích s J.A.R., kam za vámi ilegálně „docházeli“ jihoafričtí muzikanti. Jak to tehdy bylo?
Žil jsem v Botswaně v letech 1981 až 1985. Na nápad s mobilním studiem přišel Clive Calder, šéf našeho tehdejšího vydavatele Jive Records, a také to celé financoval. Chtěl, abych dostal možnost točit s mými přáteli, hudebníky z J.A.R., protože tehdy jsem do svojí rodné země nesměl. A zároveň jsme se pochopitelně snažili představit diskriminovanou jihoafrickou scénu.

7_hugh_2Žijete v USA, ale s Jižní Afrikou jste v těsném kontaktu, podporujete tamní charitativní organizace. Je to tak?
Ano, poprvé jsem se do Jižní Afriky vrátil před dvaadvaceti lety. A přestože stále žiji v Los Angeles, trávím tam hodně času.

Jaká je vlastně situace na současné jihoafrické, nejen jazzové scéně?
Když Jižní Afrika získala v roce 1994 svobodu, umění nepatřilo mezi záležitosti, které by bylo třeba řešit přednostně. Zajišťovalo se bydlení, voda, elektrifi kace. Priority vládnoucí strany. Hudba se spolu s divadlem a vůbec veškerým uměním ocitla na zadním sedadle. Zavíraly se sály, protože okolí zaplavil příliv chudých nájemníků z vesnic i nových imigrantů z ještě chudších zemí. Pravda, existuje pár festivalů, jenže to jsou jenom sezónní, nárazové akce. Mám-li mluvit obecně, většina kulturních událostí zmizela a tohle mlčení je smutné. Muzikanti nemají moc příležitostí hrát a chybí prostředí, ve kterém by mohli dovednosti rozvíjet. Proto na dnešní mezinárodní scéně potkáváte méně jihoafrických talentů, než by si zasloužilo.

Se synem Salemou, který je v Americe populárním televizním moderátorem, jste dokonce točil o Jižní Africe sérii dokumentů. Jaké bylo provázet syna po místech, spojených s vaším mládím?
Někdy opravdu dojemné. Splnil se mi sen. Sal byl v Jižní Africe poprvé a mohli jsme spolu navštívit zákoutí, která jsem mu celý život toužil ukázat, ale nemohl si to dovolit. Zůstávám vděčný ESPN (populární americká kabelová televize, pozn. aut.), pro kterou Salema už dvanáct let pracuje. Právě oni mi navrhli, abych Sala zemí provázel. Podílel jsem se i na koncepci těch snímků, ve kterých jsem chtěl dát úžasné jihoafrické dědictví do kontrastu se stále přetrvávající chudobou a utrpením.

Na Sala jste určitě pyšný, ale nemrzí vás, že se nestal hudebníkem?
Všechny moje děti si vybraly takovou práci, jaká je vzrušuje. Salema byl od dětství muzikant, hrál na klarinet a saxofon. Ale nechal hraní, protože propadl sportu, konkrétně surfi ngu. Tak ho také našli a oslovili lidé z ESPN, kde začal pracovat jako sportovní komentátor a moderátor. Ale k muzice se občas vrací, zpívá a má krásný hlas. Nedávno vydal CD, na kterém předvedl rozsah čtyř oktáv.

HUGH RAMOPOLO MASEKELA
Narozen 4. dubna 1939 v jihoafrickém Witbanku. Jako dítě se učil na klavír a zpíval, ale když ve čtrnácti letech viděl fi lm Young Man with a Horn, o jeho osudu bylo rozhodnuto. S kapelou Jazz Epistles vydal vůbec první africké jazzové LP, nahrané černošskými hudebníky. Výrazně tak pomohl zpopularizovat žánr a mezi klučiny z JAR enormně vzrostl zájem o koupi, vyškemrání, popřípadě krádež trubky. (Mimochodem, malý Hugh vydyndal první trumpetu na Trevoru Huddlestonovi, pozdějším anglikánském arcibiskupovi a známé postavě boje proti apartheidu, který tehdy pracoval jako kaplan ve škole, do které Masekela docházel.) Otřesen Sharpevillským masakrem, na protest proti apartheidu odešel Masekela v roce 1960 nejprve do Anglie a pak do USA, kde musel znovu začínat. Ve druhé polovině 60. let dosáhl vrcholu popularity, hrál na legendárním festivalu Monterey Pop 1967 a singl Grazin’ In The Grass (1968) se rozprodal v nákladu čtyř milionů (!) výlisků. Neomezoval se pouze na jazz, přirozeně zaplul i do afrobeatové vlny. Hostoval u The Byrds, se kterými nahrál mimo jiné trvalku So You Want to Be a Rock’n’Roll Star (1967), či Paula Simona, který ho v polovině 80. let pozval na turné k desce Graceland a posléze i do studia k přípravě alba The Rhythm Of The Saints (1990). Mladší generace si Masekelu pamatují také díky skladbě Bring Him Back Home (1987), která se stala hymnou hnutí za osvobození Nelsona Mandely.

Přidat komentář