Konec pozoruhodné formace Pluto před deseti lety přinesl nové projekty Pavla Fajta, trio Ty syčáci a formaci Fru Fru Serious okolo zpěváka Václava Bartoše. Třebíčská skupina, dnes vystupující pod názvem FruFru, se přes nezdravě ambiciózní začátky a abnormálně časté personální proměny ustálila, vybudovala si své místo na domácí scéně, a aktuál ně vypustila již třetí řadovou desku Až přiletí tučňák. Dostatečný důvod prohodit o tom s věčně optimistickým frontmanem Vencou Bartošem pár slov.
Vaše třetí album vyšlo jako tradiční digipack. Nepřemýšleli jste o nějaké speciální formě? Dnes je v módě zkoušení nových metod prodeje, třeba vinyl s heslem pro digitální download… O něčem podobném jste neuvažovali?
Já jsem si to taky myslel, že jsme vydali jen tradiční desku. Ale dneska v Radiu 1 mi vysvětlili, že MP3 verzi udělali Indies taky, což jsem dodneška vůbec nevěděl. Já se v těch novinkách vůbec neorientuju. (smích)
A máš alespoň nějakou představu pro koho ta deska je? Jaký je váš typický posluchač? Něco jako charakteristický fanoušek FruFru?
To nevím, jsem v tomto směru zmatený čím dál tím víc. Ale myslím, že teprve přichází náš čas, protože u nás je běžná doba osm let, než si kapely lidi všimnou, teď teprve cítím nějaký zájem médií. Tata Bojs jsou krásný příklad.
Jak se to projevuje, ten zájem médií?
Dneska třeba dělám už několikátý rozhovor. Nebo jsme teď třeba natáčeli do pořadu Na moll pro Českou televizi. Mimochodem, já vůbec netušil, že to je pořad o folk & country. Vyložil jsem si ten název špatně a po kořalce mi bylo zle ještě celý druhý den. Ale nejvíc nás zaujalo, že nám řekli, že to má být na playback. To jsme zatím nikdy nedělali a dost jsme si to užili. Laďa navíc kvůli práci vůbec nemohl přijet, tak jsme tam nazvali nějaké kamarády, a třeba já tam hraju na kontrabas. Adam hraje na kytaru, Kamil Fojt na trumpetu. Prostě přiznaný playback se vším všudy – místo steel-drums používáme stůl, na kterém jsou naskládané trumpety a hraje se na to štětkama. Totální zmatek. Občas přestáváme hrát a jen tancujem… Televizáci z toho byli úplně nadšení, říkali, že je to bezvadné, že se všichni ostatní u toho vždycky tváří strašně vážně a každý chce o sobě jen říct tu pravdu.
A vy o sobě nechcete prozradit tu skutečnou pravdu?
A koho to zajímá? Čím větší pí…ovinu dneska řekneš, tím víc to lidi zaujme.
A co třeba řekneš o těch personálních proměnách, kterými jste už známí?
My nemáme žádný personální proměny, my jen vyhazujeme bubeníky.
Vyhazujete je nebo utíkají sami? (rezolutně) Vyhazujem. (mohutný smích kolegů)
Takže i třeba Miloše Dvořáčka, asi jednoho z nejlepších bubeníků u nás, jste vyhodili?
No jasně. A nejspíš jsme i první kapela, která ho vyhodila. Všude jinde vždycky odešel on sám. Dlužno ovšem dodat, že Miloš patří jednoznačně mezi pět nejlepších bubeníků v ČR. Ti bubeníci, to je totiž divná sorta lidí. To není volba, to je diagnóza. Když je člověk bubeník, tak je už předem odsouzen k tomu, že je na něj pohlíženo jako na pacienta, někoho, kdo je něčím nakažený. Furt všichni řeší zvuk šlapáku, zvuk tohohle a támhletoho činelu… To normální lidi neřeší… Takže my s nima vždycky vydržíme půl roku než začnou prudit. Pak jim to ještě tak rok, rok a půl trpíme… a pak je vyhodíme. Teď ale máme jubilejního desátého, který ovšem byl zároveň i původní první. Takže se kruh uzavřel a třeba už bude klid.
Myslíš, že už vám vydrží?
Určitě. Když viděl, jak to u nás chodí, tak se nad sebou hluboce zamyslel, a už neprudí, neřeší a jen hraje. Jeden čas se věnoval studiu, přestal cvičit a hrozně mu to prospělo. Já tvrdím, že pro bubeníka je nejhorší věc metronom. Poslouchá, jak mu to tluče do uší, mate mu to organismus, pak neposlouchá tep srdce… Bubeníci tím blbnou. On blbnout přestal a konečně je z něj normální člověk.
Vy jste často médii považováni za jedny z pokračovatelů té brněnské alternativní scény z osmdesátých let… Cítíte se taky tak?
Vůbec. Pro mě typický pokračovatel této scény jsou Květy. My se vždycky spíš snažili o svůj vlastní sound, ale na druhou stranu: pokud si to o nás někdo myslí, rozhodně nás to neuráží. Je to pro nás čest. Já ale myslím, že my nehrajeme alternativu. Je to jen mix různých stylů.
Kdo přišel na název nového alba Až přiletí tučňák? Mně se u toho okamžitě vybavil televizní film Jak dostat tatínka do polepšovny a heslo z něj: „Klokan přiletí v dubnu“…
Tohle vzniklo tak, že jsme byli někde na koncertě a Adam zjistil, že mu došel hašiš. A pravil, že „…za čtrnáct dní přiletí Tučňák“. Z toho jsme pochopili, že to je nějaký jeho kamarád, který mu vozí z Amsterdamu kvalitní dárky. Okamžitě mě napadlo, že by to byl pěkný název desky, ale okamžitě jsem to zavrhl jako úplnou blbost. Ale pak jsem si vybavil takový ty dětský přísloví a pořekadla typu Až naprší a uschne… a došlo mi, že to je vlastně geniální. Je to o tom, že vlastně čekáš na něco, co může přijít, ale i nemusí, a třeba taky vůbec nepřijde. Je to o očekávání čehokoli – bez dalších hlubších významů. Což se mi na tom líbí – hluboké významy většinou trošku smrdí.
A co ten motiv dítěte v lůně, který máte na obalu? Ten vás, co tak vím, provází už celkem dlouho…
To je pravda. To už jsme měli na prvním demáči… Na debutu je zas taková parafráze. S touhle deskou se ale chceme s tím miminkem rozloučit. To dítě v děloze s paličkami – to je ten ideální bubeník. Který se ovšem zároveň nikdy nemůže narodit, protože není schopný pochopit, že ty paličky buď musí odhodit, nebo je přitlačit k tělu, jinak se zkrátka nedostane ven na světlo… Ale je to snad takové to definitivní rozloučení s tím naším čekáním na bubeníka.
Texty na novém albu jsou téměř výhradně od jakéhosi Kryštofa Ewančeho. Kdo to je a jak jste na něj přišli?
To je neskutečně renesanční člověk. Žije v Jižních Čechách v Rudolci u Budějovic, pracuje v lese, a vytváří výtvarné objekty ze dřeva, takové plastiky, do kterých vtlouká kovové předměty, které už pozbyly svoji původní funkci – různá péra, žabky žacích strojů… takový recykloidní umělec. A krom toho píše básničky. A před časem nás pozval na vernisáž své výstavy, abychom mu tam zahráli. A tam mi dal přečíst i svou poe zii a já jsem zjistil, že mě to hrozně oslovilo. Podle mého pohledu to je jeden z nejtalentovanějších současných básníků. Chrlí toho hodně, ty věci jsou – což možná z těch našich textů není příliš patrné, protože já často kombinuju jeden text třeba ze tří básní – hodně duchovní a plné pokory. Citím v tom velké sepětí s přírodou a nadhled. Hledám pro něj vydavatele. Mimochodem jeho výtvarná díla jsou k vidění na www.ewance.cz
Doneslo se mi, že k desce budete točit klip s Pavlem Liškou a Tomášem Matonohou…
Je to na písničku Já a já a já a já. Lišák napsal scénář a já tam dělám produkci a musím zajistit všechno, co si Lišák vymyslel. Už jsem sehnal vlak a teď sháním ranč s koňmi. Je to takový mini- film, výpravný příběh. Je to o tom, že oni jedou s Tomášem vlakem, probíhá oční kontakt, je z toho jasné, že se znají, do toho je retrospektiva, jak spolu jezdí na koni, jak sedí u táboráku, jak se objímají v kuchyni a je evidentní, že jsou partneři. Do toho jsou prostřihy na PIKO vláček – sehnal jsem čtyřicetimetrový model… Jo a taky jsem musel sehnat dublery, protože tam jezdí na koních, ale neumějí to. Vymyslel si scénu, jak dva borci jedou na koních tryskem k horizontu při zapadajícím slunci… No a celé to končí tím, že vlak přijede na nádraží, kde Matonoha vystoupí a odchází se svou manželkou a je najednou jasné, že to celé byla jen představa toho Pavla.
Pěkná pointa. Nejvíc překvapující mi ale na vašem novém albu přijde fakt, že zní skoro akusticky. Úplně tam vymizely ty dříve běžné divné zvuky, samply, taneční rytmy… Není to tak trochu krok zpět?
To vzniklo úplně přirozeně. Rozhodně ne z nějakého kalkulu. Pro nás už to je passé. Napadá mě u toho jedna historka: říkal mi kamarád, že jel vodu, Berounku, a najednou cestou potkali Honzu Vyčítala, známého to trampa a country muzikanta, jak jde proti nim, proti proudu, v takových těch vysokých rybářských gumákách. Tak se zastavili, pokecali, a vyšlo najevo, že on jde vodou proti proudu. Že tu řeku nesjíždí, ale jde – a navíc opačným směrem. Takže my taky teď jdem proti proudu. Občas potkáme ty kamarády, pokecáme, ale oni pak jedou po proudu a my zas jdem dál.
Nicméně důsledkem je, že tam vymizely ty vlivy taneční hudby a naopak se zdůraznily vlivy těch úplně tradičních hudebních žánrů jako třeba jazzu.
To bych neřekl. A naopak na koncertech pozorujeme vývoj opačný – že ty nové skladby působí na lidi mnohem tanečněji. Myslím, že takové ty typické taneční beaty lidi spíš svazují, mají je rádi ti, kteří potřebují vodit za ručičku, ale ve skutečnosti spíš svazují. Naše současná hudba posluchače, zdá se, naopak uvolňuje. Tancují teď mnohem víc než dříve.