Roku 2003, kdy vznikly rozhovory z předchozích dílů tohoto sibiřského seriálu, působil v abakanském divadle Skazka jako režisér Zhenia Ibragimov (původem z kavkazské Čerkesie) se svou českou manželkou Danou. Složení divadelního souboru je dobrým příkladem, jak se paměť národa prolíná se soudobou kulturou. Hraje tu například Alisa Kyzlasová, zasloužilá umělkyně Ruské federace, jejíž babička byla šamanka. Alisa vystupuje v divadle Skazka s šamanským bubnem. Vypráví o ní i kanadská hráčka na violoncello Kira Van Deusen, autorka knížky Singing Story Healing Drum — Shamans and Storytellers of Turkic Siberia (McGill-Queens University Press): „Na konci mého pobytu v Khakassii jsem se účastnila obřadu, na němž se vysvěcoval nový šamanský buben. Probíhal v domově majitelky Alisy Kyzlasové, která ho používá k šamanským praktikám v divadle. Obřad řídila Tania Kobezhiková. Nejprve zapálila tři svíčky a postavila je do trojúhelníku, v jehož středu stála Alisa. Poté, kdy buben i jeho majitelku nechala ovanout kouřem z větve posvátného jalovce artyš a dalších bylin, začala Tania hrát na buben a přitom bedlivě sledovala jeho majitelku. Všimla jsem si, že se snaží sladit zvuk i ducha bubnu s energií Alisy. Když bubnování skončilo, Alisa nám vyprávěla, jací duchové zvířat se jí zjevili v době, kdy už byla s bubnem sladěna. Obřad končil instrukcemi, co je s bubnem dovoleno a co je naopak zakázáno na veřejných představeních.“ V textu na svých internetových stránkách Kira Van Deusen píše: „Kobezhiková pochází ze šamanské rodiny, a podobně jako v případě většiny sibiřských tradic je i šamanství dědičné. Šamanské vlohy se obvykle projeví v dětství, ale její rodiče byli vzhledem k pronásledování šamanů za sovětské éry velmi opatrní. Kobezhiková prošla sovětským školstvím, jejím oborem je archeologie. Své znalosti z postgraduálního studia spolu se svými psychickými schopnostmi používá k tomu, že archeologům pomáhá hledat i dešifrovat vykopávky. Otevřela si kliniku ve dvou místnostech abakanského hotelu, což jí ale poněkud omezuje v praktikách, které vyžadují bubnování či přítomnost živých zvířat. Na druhou stranu jsou ale její služby dostupné pro širokou městskou klientelu.“
ŠAMANKA S PILOTNÍ LICENCÍ
Tania Kobezhiková působí jako nenápadná, ale velmi pozorná a soustředěná žena. Když jsme se jednoho slunečného odpoledne v létě 2003 setkali v pouličním baru v Abakanu, poskytla mi následující rozhovor:
Jakou máte profesi? A jakého koníčka?
Jezdím po vesnicích a léčím lidi. To je moje práce, ne můj koníček.
A co tedy děláte po práci?
Trávím ráda čas v přírodě, toulám se v tajze a po horách, setkávám se se zvířaty. V tom prostředí jsem vyrostla a nebojím se.
Byl ve vaší rodině nějaký šaman?
Moje babička byla slavná šamanka, můj děd nebyl šaman, ale léčil bylinami. Také jsme měli v rodině hrdelní pěvce a vypravěče. Mého dědečka-léčitele zastřelili v roce 1937, měl pět dětí. Někdo ho udal, odvezli ho neznámo kam a pak nám oznámili, že byl zastřelen na útěku. To byla oficiální verze, kterou jsme si nemohli ověřit.
Proběhl nějaký soudní proces?
Ne. Prostě ho sebrali a odvezli. Tehdy to dělali celoplošně, šamany deportovali. K rehabilitaci došlo koncem 80. let, v době perestrojky.
A do té doby bylo tedy praktikovat šamanismus velmi nebezpečné? Lidé za mnou chodili, abych jim udělala masáž, žádali mě o radu, a to i v rodinných problémech. Trochu jsem zkoušela bubnovat. Ale léčit s bubnem bylo nebezpečné, to se muselo dělat potají. Takhle skrytě se to praktikovalo v 70. a 80. letech, před perestrojkou. Nebylo to už tak nebezpečné jako za Stalina, ale dělali jsme to tajně.
Když si šaman pořídí nový buben, musí ho nějak iniciovat?
Výroba bubnu je jednoduchá a zároveň složitá. Když chcete buben jen na hudbu, je to jednoduché. Ale šamanský buben pracuje i s duší a to je složité.
Může na šamanský buben sáhnout i nešaman?
Existují speciální rituály, při nichž se bubnu může dotknout i publikum.
Existují šamani, kteří neléčí, ale škodí?
Existují bílí a černí šamani, a ti černí jsou nebezpeční. Každý šaman může komunikovat jak s duchy vrchního světa, tak spodního světa. Můžete si vybrat, vše záleží jen na vás, je to podobný druh volby jaký děláte i když nejste šaman.
Kontinuita šamanů na Sibiři se přerušila, co děláte pro její obnovu?
Řada lidí mě žádá, abych je učila. Člověk může mít jednoho žáka anebo celou třídu, obojí je možné, záleží na situaci, někdy je dokonce zapotřebí oslovit širší okruh, tradice se přetrhla a je tedy zapotřebí doplnit chybějící vzdělání. Některé zákonitosti by měla znát širší veřejnost – je to podobné jako kdysi boj s negramotností. Základní pravidla by měl znát každý. Pokud se člověk šamanem narodil, pak z něj duchové šamana udělají.
Co když člověk nechce? Může odmítnout stát se šamanem?
To jsem poznala na vlastní kůži. Když odmítnete, můžete se zbláznit nebo umřít. V mé rodině čekali, že se narodí šaman. Narodila jsem se ve zvláštní situaci, moje matka zrovna jela na lodi přes řeku. V té chvíli se objevila spousta zvláštních znamení. Na loďku přiletěl orel, umýt mě pomáhal muž, což je v Khakassii neobvyklé. Ale já jsem vůbec nebyla ochotná stát se šamankou. Dospívala jsem v 70. letech v éře Komsomolu, měla jsem ráda sport, vystudovala jsem univerzitu, a říkala jsem si: proč bych někde měla šaškovat s šamanským bubnem? Ale pak jsem těžce onemocněla, celý rok jsem se sotva mohla pohnout. Lidé ve vesnici za mnou chodili, radili mi, že bych to spíš měla vzít.
Prošla jste nějakým školením?
Ne. Jen v dětství mi vyprávěli o šamanech. Všechno mě naučili duchové. Jaký sport pěstujete? Alpinismus, byla jsem i na Kavkaze a na Pamiru, lezla jsem na čtyřtisícovky, také lyžuji, řídím letadlo, studovala jsem biologii a zeměpis.
V Kyzylu, hlavním městě Tuvy, zřídili šamanskou kliniku. Zajímalo by mě tedy, jestli mohou šamani spolupracovat v týmu? V tradičních podmínkách přece něco takového nebylo možné, ten slabší šaman musel vždy ustoupit silnějšímu. Platí to dodnes?
To má psychologické důvody: dříve musel každý šaman demonstrovat svoji sílu, každý měl své teritorium, podobně jako má medvěd svůj revír. Proto vznikaly ty konflikty. Dnes je ale odlišná situace.
Před několika dny, na půlnočním rituálu při festivalu Sajanskoje kolco, hrála tuvinská šamanka Ai Churek jeden rytmus a doprovázel ji druhý buben, jehož rytmus se jakoby prolínal s tím prvním. Mají ty rytmy nějaká pravidla, jako třeba u afrického bubnování?
Pokud s ní bubnovala nějaká další šamanka, tak ty rytmy řídí duchové. Nepředstavujte si, že souhra šamanů probíhá jako v nějakém orchestru, každý z nich je individuum.
Pokud mají dnes v Rusku šamani prostor ke svobodné práci, objevují se i šarlatáni?
To se samozřejmě může stát, ale pokud šaman nemá výsledky, lidé si to mezi sebou řeknou, a on přijde o zákazníky.
Pracujete jen v Khakassii nebo i jinde?
V Rusku, Burjatsku, Tuvě, Mongolsku, Petrohradu, ve Spojených státech, Kanadě i Řecku.
Berete za vaši práci peníze? A kolik?
Já nemám fixní tarif. Někdy mi zaplatí cestu. Jindy mi řeknou, prosím přijeďte, dáme vám kolik můžeme. Pokud mě ten člověk doopravdy potřebuje, nehledí na výdaje. Řadě lidí ale pomáhám gratis.
Jaká je hudební náplň vašich obřadů?
Vedle bubnu hraju na khomus, tedy brumli, a zpívám khakassky.
Sibiřský ambient? Leda k usnutí
Abakan, hlavní město Khakassie a domov Tatiany Kobezhikové, leží na 53. rovnoběžce, podobně jako Berlín či Varšava, a léta jsou tu někdy ještě více horká nežli v Česku. Když se ale vydáme o další dvě časová pásma na východ a o 1500 kilometrů na sever, dorazíme do republiky Sakha, známé též pod ruským jménem Jakutie. Ocitáme se na stejném poledníku, který prochází Koreou či Japonskem, ale přitom jsme stále ještě uprostřed Sibiře, obrovitého zeměpisného prostoru, který je na západě ohraničený pohořím Ural a na východě pobřežím Kamčatky. Kdybychom z hlavního města Jakutska pokračovali dále na severovýchod, dostaneme se do vůbec nejstudenějšího místa na severní polokouli, sibiřské vesnice Oymyakon. I když Jakutie má rozlohu srovnatelnou s Indií, žije tu jen necelý milion obyvatel.
Z Jakutska pochází Stepanida Borisova, u nás relativně známá ze spolupráce s bubeníkem Pavlem Fajtem. Jejich společné koncerty stojí na kontrastu, v němž jakoby si oba partneři vyměnili role. Zatímco bubeník bývá v sestavě tím nejhlasitějším členem, v tomto případě tomu je naopak. Pavel Fajt na společných koncertech Stepanidin syrový zpěv spíš jen dekoruje jemnými ornamenty.
Stepanida líčí, že původně vystupovala s přednahraným doprovodem, který se zasekl uprostřed vystoupení, zrovna když koncertovala v Česku. Pokračovala tedy bez nahrávky, ale pro příště jí Fajt nabídl doprovod. Vedle toho natočila roku 2001 album Trance Siberia s německo-švýcarským instrumentálním tea mem Hulu Project. „Zabralo nám to jen den a půl. Požádali mě, abych zpívala klidnějším způsobem, méně emocionálně. To je podle nich ten trans ze Sibiře. Elektronická hudba, z níž se vám chce spát,“ vzpomíná Stepanida. Pavel Fajt o ní říká: „Její zpěv lze označit za litanii, tedy rituální modlitbu. Nejblíž má k hudbě, kterou dělá Diamanda Galas, ta se ale na rozdíl od Stepanidy zaměřila na temnější konec spektra.“
Zatím poslední album Stepanidy Borisové vydala londýnská univerzita School of Oriental and African Studies v řadě Vocal Evocations Of Sakha-Yakutia. Zachycuje například popěvek Sbohem, který kupodivu nepochází z jakutské šamanské tradice, ale z období počátků Sovětského svazu. Stepanida v něm zpívá o Bílé armádě i sovětské moci.
Ostatně, spojovat její projev jen s šamanskými rituály je zavádějící. Stepanida vystudovala herectví, v nejvýznamnějším jakutském divadle Oyunsky hraje jakutské hry, Shakespeara i Brechta. Její muž, Andrey Savvich Borisov, je režisérem v témže divadle a už přes deset let jakutským ministrem kultury. Ve svých pětapadesáti letech se navíc stal filmovým režisérem: natočil příběh středověkého vládce Čingischána, podle jakutské knihy Z rozhodnutí Čingischána (By The Will Of Genghis Khan).
STĚPANIDA JAKO ČINGISCHÁNOVA MATKA
Borisov vzpomíná, že v době rozpadu Sovětského svazu sledoval americké filmy „jejichž hrdinové vždy vítězí a prokážou tak pevnost impéria zvaného Spojené státy“. V jakutských myslích naopak převládal pocit méněcennosti. Borisov se ptal sám sebe: „Odkud se bere ten morální a duchovní základ, který v člověku vytváří silnou mysl?“ Odpověď se snaží formulovat ve svém filmu. Autorem literární předlohy je jeho krajan, Nikolai Luginov, který ji psal třináct let. „Když jsem se v noci vzbudil, sledoval jsem, jak se v jeho okně ve 4 hodiny ráno rozsvítilo – jsme totiž sousedé – když se pustil do psaní,“ vzpomíná Borisov. Film byl shodou okolností dokončen přibližně ve stejné době jako německý velkofilm Mongol – Čingischán, promítaný letos u nás. Borisovův scénograf Gennady Sotnikov říká: „Sledovali jsme prastaré americké velkofilmy i moderní čínské telenovely o Čingischánovi, a všechny vypadaly jakoby se odehrávaly v prostoru tří čtverečních kilometrů.“ Borisov ale film natáčel v reálném asijském prostředí, v Jakutii, Burjatsku, Tuvě i na Altaji. Autorem soundtracku je vedoucí tuvinské skupiny Yat-kha Albert Kuvezhin, Stepanida Borisova ve filmu hraje Ojulun, Čingischánovu matku. Roli hlavního hrdiny vytvářejí hned tři různí herci: Čingischána-dítě hraje mladý Tuvinec Ayan Uspun, dospělého hrdinu ztvárnil Sergei Yegorov z Jakutie, a vyzrálého Čingischána hraje Eduard Ondar z Tuvy. Do distribuce by měl film přijít někdy na podzim, poté kdy skončí olympiáda v Číně, o níž se tvůrci domnívají, že filmu udělá reklamu.
Jakutská Psychedelie
K prvním, kdo umístil Jakutii na hudební mapu, patří skupina Čolbon. Vznikla v osmdesátých letech a v roce 1993 měla dokonce přiletět do Berlína na první ročník Womexu, ale hudebníci nedostali víza. „Oni jsou vývojově zatím někde u progresivního rocku Pink Floyd, používají levné východoněmecké nebo československé elektrické klávesy, ale na druhé straně předvádějí opravdický šamanský rituál, jejich oba zpěváci jsou skuteční šamani, a na podiu před vašimi zraky upadnou do extáze. Představují asi ten nejsilnější hypnotický zážitek, co člověk může zažít,“ chválil tehdy Čolbon ruský hudební novinář Artemy Troitsky. Skupina je dodnes aktivní, na jaře absolvovala turné v Mongolsku. Vedle elektrických kytar v jejich zvuku dominují brumle, nástroj, který je hudebním symbolem mnoha sibiřských národů. Jakuti na brumle nejen drnkají, ale také přes ně zpívají, čímž vznikají fascinující zvukové barvy, zvláště když projdou zesilovací aparaturou. Na evropských festivalech můžete příležitostně vidět skupinu Ayarkhaan s Albinou Degtyareviu, která je považována za světovou kapacitu ve hře na sibiřskou brumli khomus.
Vedle Stepanidy Borisové pronikla do světa i o generaci mladší jakutská zpěvačka Chyskyyrai. Narodila se roku 1971 jako Valentina Romanova; doma se sestrou hrála divadlo, později pracovala jako dojička a kuchařka, když se roku 1993 přestěhovala do hlavního města Jakutska, studovala folklorní zpěv a tanec, a nakonec se na půdě jakutského divadla setkala s básnířkou Korsunnakh, s níž dodnes spolupracuje. K jejím inspiracím patří ústně předávané eposy, lidové písně i na Sibiři tak časté imitace zvířat. Její album vyšlo – podobně jako poslední CD Stepanidy Borisové – v Londýně v řadě Vocal Evocations Of SakhaYakutia, pod producentským dohledem jakutského DJe Mishy Maltseva, který na nahrávání přizval dva dobře známé britské improvizátory, Tima Hodginsona a bubeníka Kena Hydera. K nejlepším nahrávkám alba patří vysoce abstraktní, ale přitom velmi poutavá, téměř desetiminutová improvizace s jakutským názvem Tüül, což znamená Sen. Spojení šamanských inspirací s avantgardními improvizátory možná vyvolá otazníky, ale zpěvačka naopak zdůrazňuje, že jejich hra jí připomíná cinkání všech těch plíšků a kostí, které má šaman na svém oblečení. Její zpěv bývá označován za ,šamanskou hysterii‘, k čemuž producent Misha Maltsev dodává: „Chyskyyrai je hluboce zakotvena v tradici, ztvárňuje jakutskou postavu ,menerik‘, tedy ženy posedlé duchy. Její zpěv překypuje vášní, je úžasně silný, a plný dynamických kontrastů.“