Hrdelní zpěvy a šamanismus
Je spojení hrdelního zpěvu s šamanismem skutečně takovou samozřejmostí, jak se snaží nás přesvědčit reklamní texty koncertních agentur? Americký etno
graf Theodore Levin a tuvinská muzikoložka Valentina Süzükei ve své knize Where Rivers and Mountains Sing popisují situaci, z níž vyplývá, že to je přinejmenším sporné. Autoři se během konverzace s tuvinským šamanem Lazo Mongushem dostali do citlivého bodu: „Podívejte, nemá smysl, abych vám něco dlouze vysvětloval, raději vám předvedu očišťující rituál,“ argumentuje Mongush. Příští den se všichni tři setkají na posvátném, ale veřejnosti dobře známém místě u vodního pramene na břehu Jeniseje západně od Kyzylu. Lazo pracuje s ohněm, mlékem, medvědím drápem, aromatickým kouřem z posvátného jalovce artysh a s doprovodem bubnu zpívá hymnickou píseň, jejíž deset minut dlouhou textovou část kniha zachycuje v tuvinštině i anglickém překladu. Poté se odmlčí a dlouhou dobu jen buší do bubnu, až najednou se k doprovodu bubnu připojí s hrdelním zpěvem v tom nejsyrovějším rejstříku kargyraa. „Při prvním zvuku kargyraa jsme oba s Valentinou současně vzhlédli od svých videokamer,“ píše Levin. „Hrdelní zpěv je u šamanů kontroverzím tématem.“ Někteří šamani se skutečně domnívají, že kolegové, kteří hrdelní zpěv používají, degradují rituál na show. „Šamani ho samozřejmě mohou používat,“ tvrdí současný tuvinský šaman Kara-ool Dopchuur-ool. „Ale moje babička, a to byla silná šamanka, říkala, že to je zakázáno.“
„Možná, že to bylo jen náhlou absencí bubnování, ale uvnitř jsem cítil hluboké ticho – a také jisté očištění. Hlasité bubnování a zpěv, řinčení zvonků a praskání hořícího dřeva, pronikavé aroma kouře a hořící artysh ve mě rozptýlily veškeré napětí a zanechaly mě naprosto klidným,“ uzavírá své pozorování Levin.
Kréťané a Tuvinci: Kdo je u vás barbar?
DVD, vydané jako příloha knihy, zachycuje rituál v plné délce, a navíc i dva kuriozní reklamní klipy. Jeden z nich, propagující řeckou fotbalovou loterii, obdobu naší Sazky, používá jako podkres nahrávku Huun Huur Tu. Loterie si objednala 50 tisíc CD singlů, které pak jako reklamní předměty rozdávala svým klientům. Remix použité skladby Eki Attar se pak dostal v Řecku na první místo hitparády, prodával se víc než Madonna a Britney Spears, a členové Huun Huur získali v Řecku pozici superhvězd. Když pak přiletěli do Atén na turné, úředníci přestali na deset minut razítkovat pasy a začali sbírat autogramy. Vystoupení ve velkých městech přitáhly třítisícové davy, ale vedle masových koncertů měla návštěva Řecka i zcela věcný a ryze hudební aspekt. Huun Huur Tu se tehdy zúčastnili hudebního workshopu, který na Krétě za účasti špičkových světových instrumentalistů každoročně vede mistr krétského národního nástroje, housliček zvaných lira, původem irský hudebník Ross Daly.
Na koncertě se vedle Huun Huur Tu a Dalyho skupiny Labyrinth podílelo virtuozní rodinné trio íránských perkusistů vedené Jamshidem Chemiranim. Druhý den následoval společný oběd. Hudebníci se přemístili na několik kilometrů vzdálené místo, určené k pikniku, a skupina řezníků si brousila nože a chystala se porazit dvě ovce. Rosse Dalyho napadlo, že to může být příležitost k dalšímu kulturnímu dialogu. Ovce patří nejen na Krétě, ale i v Tuvě k nejrozšířenějším chovným zvířatům. „Kréťané s hrůzou v očích sledovali, jak Kaigal-ool Khovalyg, nejstarší člen Huun Huur Tu (a původním povoláním ovčák) povalil ovci na záda, nařízl jí břicho, do štěrbiny vsunul ruku a prsty rychle stiskl aortu, čímž bleskově ovci usmrtil,“ píše Levin. Na Kréťany to působilo jako barbarství. Kréťané naopak ovce porážejí metodou, které Židé říkají košer a Muslimové halal. Podříznou zvířeti hrdlo a nechají je vykrvácet. „Andrej Mongush si ke mě přisedl,“ píše Levin, „a s hrůzou v očích mi řekl: To je čiré barbarství, nemají kapku úcty k duchovi toho zvířete.“
Cesta k tuvinsko-mongolské hranici
V Tuvě rozeznávají pět odlišných typů hrdelního zpěvu, které se dále dělí na podkategorie. Tím nejnápadnějším je hluboké burácení kargyraa, což v překladu znamená „chraplavý hlas“. Tento styl umožňuje i zpěv textu. Sygyt je naopak éterické hvízdání ve vysokém rejstříku. Označení khoomei se užívá pro spřízněný styl v nižším rejstříku i jako střechový termín. Pro ezengileer je typický pulsující rytmus cválajícího koně, pátým stylem je v tuvinském třídění borbannadyr.
Hlavní město Kyzyl je jedním ze dvou skutečných měst třistatisícové Tuvy. Tím druhým je Ak-Dovurak, které vzniklo jako sídliště pro dělníky z azbestových dolů. Vše ostatní jsou shluky přízemních dřevěných chalup, typických pro ruský venkov. Občas narazíte i na vesnice zcela opuště né a díky tomu poněkud strašidelné. Hlavní silnice, která prochází Tuvou jako velký oblouk, jehož oba konce směřují na sever přes průsmyky v hraničním sayanském hřebeni do sousední Khakassie, je ze solidního asfaltu. Ulice ve vesnicích naopak tvoří, dle okamžitého počasí, buď bahno anebo ztvrdlá hlína s boulemi. Daleko častější než motoresty jsou buddhistické kapličky či šamanistické spirituální „power spots“, jímž se v Tuvě říká ovaa. U průsmyků, rozcestí, vyhlídek či jinak významných bodů najdete pyramidy z kamení, barevnými stuhami ozdobené větve, místa kam řidiči ukládají jako obětiny mince či dokonce lahvičky s vodkou. Jeden zvláště významný spirituální bod je jižně od Kyzylu, těsně před mongolskou hranicí. V průběhu festivalu Sayanský kruh jej v zákulisí doporučoval jeho ředitel, Andrej Katajev, který má jako majitel cestovní 
kanceláře detailní znalosti místního terénu. „To je úžasné místo v centru miniaturního skalního města. Když tam vejdete a soustředíte mysl, ucítíte, jak vám do těla proudí energie.“ Spolu s kolegou -novinářem z Amsterdamu jsme tehdy plánovali několikadenní výlet a tak jsme se společně s naším řidičem Mergenem snažili tajemné místo najít. Ráno vyjíždíme z Kyzylu, překračujeme malebný hřeben Tannu Ola, kde při troše štěstí narazíte na kočovníky s velbloudy. Kdyby na kraji paseky nestálo pestře opentlené ovaa a nebyla tu hejna hnědých kobylek, které na rozdíl od těch našich navíc i létají, člověk by si připadal jako na Šumavě. Najednou se ale terén dramaticky změní v pouštní oazu. Projíždíme úzkou soutěskou, na jejímž dně se vine říčka obrostlá zelení, všude jinde jsou skály a štěrk. Provoz je tu tak slabý, že na asfaltové silnici posedávají orlové, kteří před autem ulétnou až na poslední chvíli. Napjatě očekáváme Erzin, poslední město před hranicí, které i tentokrát tvoří shluk přízemních chatrčí. Hliněné ulice mají tolik výmolů, že jsou nesjízdné, Mergen se posouvá hlemýždím tempem po krajnici. Nejprve se ubytujeme v místním hotelu, zděné jednopatrové budově, s latrinami na dvoře a umývárnou vybavenou vědrem a umývadlem. Místní tu platí stopadesát rublů, cizinci dvojnásobek. Na 
Mergenovu radu necháváme vše cenné u jeho sestry, která pracuje pro místní milici a vydáme se dále na jih. Nejprve k jezeru, jehož opačný konec leží v Mongolsku. Slunce praží, s výjimkou nedaleké jurty a stáda koz ani stopa po člověku. Před večerem začneme pátrat po skalním chrámu, který doporučil Andrej. Z hlavní silnice, která se před hranicí proměnila z asfaltky v širokou štěrkovou cestu, je podle Andrejovy rady nutno odbočit polní cestou vpravo a hledat bizarní skalní formaci, kterých je tu ale jak naseto. Terén se zhoršuje, vystupujeme, abychom odlehčili nízký podvozek Mergenovy Toyoty, japonské ojetiny importované přes Vladivostok. Ztrácíme dvě hodiny blouděním, naštěstí potkáváme další kočovníky, kteří cestu znají. Úvoz se zvedá k plošině před skaliskem, pokračujeme po pěšině, která vede k úzké štěrbině. Povětrností omleté balvany připomínají Prachovské skály. Najednou se před námi objeví stěna, rozdělená úzkou trhlinou. Projdeme dovnitř a otevře se prostor, podobný vnitřku kráteru. Po haldě balvanů můžete vyšplhat až na jeho okraj, a sledovat zapadajícím sluncem ozářené písečné duny v Mongolsku.
Jak si zkusit alespoň něco z khöömei
Několik návodů, jak dosáhnout rozeznění alespoň dvou slyšitelných hlasů současně. Nejedná se o přesné návody na zpěv khöömei, spíše jde o inspiraci. Přivřete ústa, tváře mírně přitáhněte směrem k zubům, tím se lehounce posunou i rty vpřed, ty zůstávají uvolněné. Zadní polovinu jazyka opřete o patro dutiny ústní (přesněji o oblast přechodu měkkého a tvrdého patra). Nasaďte základní tón ze středu vašeho hlasového rozsahu. Při mírném povolení uzávěru mezi kořenem jazyka a patrem se začne ozývat druhý slyšitelný tón. Nepatrným posunem jazyka nebo rtů se dá měnit výška druhého tónu. Dolní ret se dá vtahovat směrem do úst až za úroveň zubů. Další možností je přizvednutí zadní poloviny jazyka opět směrem k patru a opření jeho špičky o horní zuby, jako při vyslovování hlásky L. Po nasazení středního hrtanového tónu se začne ozývat opět alikvot, který se dá dobře měnit a modulovat pomocí rtů a pohybů špičky jazyka po patře směrem vzad. Obecně lze použít k vytvoření slyšitelných alikvotních tónů změnu tvaru dutiny ústní, jemný pohyb v uzávěru jazyk – patro a zuby – jazyk, posuny dolní čelisti vpřed a vzad, posuny rtů v horizontální i vertikální rovině, pohyby samotného měkkého patra.
MUDr. Martin Kučera www.hlascentrum.cz hlascentrum@seznam.cz
Turecké esperanto
O několik dnů později překračujeme Sayanský hřbet směrem na sever a přesouváme se do Khakassie. Zdejší hudba i jazyk jsou spřízněné s Tuvou, ale Khakassie v tomto srovnání působí jako výspa civilizace. Na univerzitě v hlavním městě Abakanu má pracovnu profesor Viktor Butanayev, který ale před Rusy importovaným jménem Viktor upřednostňuje turkojazyčné křestní jméno Astai. Zdi jeho pracovny jsou ověšené turistickými plakáty Istanbulu. Není divu, Butanayev je specialista na dějiny národů turecké jazykové rodiny.
Khakassové a Tuvinci jsou jazykově spřízněni s Turky. Jak velká je celková populace, která těmito jazyky mluví?
Tady pod Altají je nás půl milionu, další národy na Sibiři jsou v počtu deseti až statisíců, v celosvětovém měřítku to dělá 150 milionů.
Existuje nějaké pan-turecké hnutí? Asijská obdoba frankofonie? Pro Turecko by to přece byla obrovská šance.
Tady to funguje jinak, protože díky Sovětskému Svazu všichni mluví rusky, je to podobné jako v Indii, kde se po skončení koloniální éry užívá jako sjednocující oficiální jazyk angličtina. Třeba Kyrgyzové a Khakassové se navzájem svými tureckými jazyky nedomluví, a tak spolu mluví rusky. Až v posledních letech se to začíná měnit a Turkové se skutečně chápou iniciativy. Existují dvě alternativy, tou první je živá turečtina, tou druhou umělé turecké esperanto. Zvítězí spíš turečtina, v Khakasii vznikla spousta škol, v nichž se mluví turecky.
Je pro vás tradice hrdelního zpěvu podobně důležitá, jako pro Tuvince?
Ano, patří do naší národní kultury, ale kontinuita té tradice se poněkud narušila tím, že nejen ve městech, ale i na khakasském venkově se začalo mluvit rusky, a ti mladí tedy už nezpívají staré písně. Tradiční khakasská hudba se teď vrací prostřednictvím divadel.
Dnešní Khakassie působí vedle Tuvy usedlým a civilizovaným dojmem, ale předpokládám, že před tím než zemi kolonizovali Rusové, vedli Khakassové nomádský život?
O tom se dočtete v mých knížkách. Původní obyvatelé si říkali Jenisejští Kyrgyzové, používali runové písmo, které se udrželo až do 13. století, kdy sem za éry Čingischána vtrhli Mongolové. Část Jenisejských Kyrgyzů tehdy utekla na jih a usadila se v dnešním Kyrgyzstánu. Potomci těch co zůstali, jsou dnešní Khakassové. Až do konce 19. století kočovali, ale Rusové je přitom obírali o zem.
Nebyl to podobný proces, jako „dobývání divokého Západu“ v dnešních Spojených státech? A nedocházelo přitom k podobným válkám, jaké byly mezi Indiány a americkými kolonisty?
Na rozdíl od Indiánů ale naši předci nebyli ve své zemi pány, protože ta byla součástí Džungarského chanátu, který sahal od dnešní Khakassie přes západní Mongolsko dolů na jih až k Tibetu. A souběžně sem expandovali Rusové, kteří postavili roku 1604 na našem území první pevnost. Roku 1703 uzavřel car Petr I. s Džungarií tajnou mírovou smlouvu a přivlastnil si Khakasii. Rusové tu stavěli pevnosti i vězení, do nichž pak posílali své zločince, podobně jako kdysi Britové do Austrálie.
V sousední Tuvě se vrací šamanismus s buddhismem. Jak je to v Khakassii?
Kyrgyzové praktikovali šamanismus, ale do Khakassie také pronikalo křesťanství i buddhismus, a podobně jako v Altaji se zde rozšířilo synkretické náboženství, jemuž se říkalo burchanismus, ,bílá víra‘, a spojovalo křesťanství se starými spirituálními zvyky.
Jak se podařilo khakasským šamanům přežít sedmdesát let komunistické diktatury?
Všichni šamani, stejně jako vyznavatelé burchanismu byli deportováni, poslání do vyhnanství do jiných regionů. Někteří se mohli koncem 50. let vrátit, ale museli podepsat prohlášení, že se šamanismu vzdávají. Tradice ztratila kontinuitu, přerušil se řetězec předávání zkušeností mezi generacemi. Také musíte vzít na zřetel jeden ne zcela zřejmý aspekt: šamanem se člověk stává nikoli vlastní volbou, ale výběrem zvenčí. Šamany vybírají duchové, a pokud jste měl mezi předky šamany, tak po jejich smrti začnou jejich duchové hledat, v kom by se usídlili. My v Khakassii věříme, že každý člověk má určitý počet kostí, ale šaman má jednu kost navíc a ten duch ho podle toho najde. Pak se stane, že dotyčný třeba těžce onemocní – a v té chvíli má šanci se stát šamanem. Ta osoba nemůže před duchem uniknout a nakonec se stane šamanem.
Když tedy bylo tak těžké přežít, jak to, že dnes nějací šamani existují?
Praví šamani jsou ti, kteří se narodili do let 1920–1930. Ti mladší mohou mít talent, ale za autentické šamany je nepovažuji. Někdy se jedná o business, jindy o obyčejné šarlatánství. O šamanech jsem toho hodně prostudoval, ale sám nemám šamanské vlohy, šaman ze mě tedy nikdy nebude. Byl jsem na několika šamanských setkáních a připomněly mi schůzky čarodějnic. Spoustu šamanů najdete v Koreji. Zpravidla umějí dobře zeměpis, když mají schůzi, sedí v jurtě, vyprávějí, kudy letí a co vidí. Zvláště nebezpeční jsou „černí šamani“, kteří používají své schopnosti k negativním cílům. Ti napáchali v Khakassii spoustu škody, podobně jako zloději dobytka či koní, s tím rozdílem, že šaman vám ukradne duši.