Klez Brandar z Bretaně je světoběžník, fotograf, skejťák a muzikant, který se před deseti lety usadil v Praze. Je autorem cyklu dokumentárních portrétů Bydlíte tady na Žižkově? a spoluautorem dvou knih vytvořených s básníkem Marko Luthem.
Kdy jste přišel do Prahy a proč jste se tady usadil?
Jsem tady od roku 2015. Těch důvodů bylo víc – na jedné straně jsem hledal práci, na druhé jsem se rozešel s holkou. A třetím důvodem byl můj kamarád, který tady žil a napsal mi: Můj spolubydlící pracuje v jedné firmě, kde shánějí lidi. Tak proč ne? Znamenalo to pro mě velkou změnu, protože předtím jsem žil v Argentině, trochu v Brazílii, trochu ve Španělsku, rok v Itálii, samozřejmě ve Francii a na Novém Zélandu. Ve střední Evropě nikdy. Jsem spíš latinský typ… Hledal jsem ale nový život.
Podobal se ten zdejší v něčem tomu předchozímu?
Snad v tom, že jsem z Bretaně – a ve Francii jsme region. Češi si užili své s Rusy a Němci, Bretaň byla kolonií v rámci Francie, s odlišným jazykem. Vy jste nebyli kolonií, ale taky vám chtěli rozkazovat druzí a víte, jaké to je.
Při příchodu do České republiky jste už fotografoval a dělal hudbu?
S focením jsem začínal, když mi bylo třináct nebo čtrnáct. Zároveň jsem skejtoval a kupoval si francouzský skejťácký časopis Sugar, kde byly vynikající fotky – nezachycovaly jen skejtování, ale taky třeba detaily z architektury kolem skejťáků… Ten časopis vycházel sedmadvacet let a zanikl v minulém roce. Ale to nebyla má jediná inspirace, hltal jsem také hudební fanziny, kde se psalo o malých koncertech pořádaných někde v baru… A o něco později, když mi bylo patnáct nebo šestnáct, jsem uviděl psychologizující portréty celebrit i neznámých lidí od amerického fotografa Richarda Avedona a snímky Američanky Diane Arbus, která fotografovala lidi na ulicích, v práci, u nich doma – v jejich prostředí.
Fotíte ještě dnes analogově. Jak jste začínal?
Analogově, samozřejmě. Digitální fotka ještě neexistovala. Narodil jsem se v roce 1984, a když se začala prosazovat digitální fotka, někdy v letech 2005–6, vnímal jsem to jako úpadek, protože fotografování sice bylo najednou jednoduché, ale ty fotky zpočátku nebyly hezké. Stejně jako u kinematografie – mezi filmy z padesátých, šedesátých, sedmdesátých let a těmi z devadesátých let je rozdíl. Teď už je to jiné, protože do digitální fotky se dá dokopírovat analogový styl. S nástupem digitálu jsem přestal fotit a znovu začal někdy před třinácti lety. Předtím, než jsem přijel sem. Vystavoval jsem ve Francii, v Argentině…
Byly ty snímky tematicky podobné jako fotky z vašich knih nebo z cyklu ze Žižkova?
Trochu ano, ale byly to digitální snímky. V Rennes v Bretani jsem fotil sérii lidí, které jsem náhodně potkal u výstupu z metra. Je tam tedy jedna jediná linka, která má jen patnáct stanic… ale bylo to pro mě zajímavé, protože metro je něco jako nádraží – máte tam před sebou celý svět. Podivné figurky, zároveň lidi ze všech společenských vrstev. Možná ne všechny, ale tvoří dobré spektrum.
Kdy jste začal fotit cyklus portrétů lidí z pražského Žižkova?
Na Žižkově jsem začal bydlet třetí rok, co jsem tady. Už předtím mě to tam táhlo. Cítil jsem, že je tam něco zvláštního. Pražáci mě před Žižkovem varovali, že je to tam nebezpečné, žijí tam jenom cikáni a podobné věci… ale já těm varováním nevěřil. Když jsem to srovnal s Argentinou, s Brazílií, nic zvláštního se tam nedělo. V Paříži jsou některé čtvrtě, kde se opravdu nechcete ocitnout. Proti tomu Žižkov ve čtyři ráno… pravda, byla místa, jako pivní zahrada na Ohradě nebo nonstop na Lipanské, kde se vyskytovali zajímaví noční ptáčci. Ale nebylo to jako v Brazílii, v Neapoli nebo v Paříži. Nebo v Nantes, na Place du commerce nebo na nádraží, těm místům se člověk v noci radši vyhne. Bydlel jsem na Žižkově a po roce jsem začal s tím projektem. Proč? Miluji dokumentární fotografii, jako jsou fotky Libuše Jarcovjákové nebo snímky Raymonda Depardona, což byl válečný fotograf, cestovatel… Když mi bylo patnáct šestnáct, chtěl jsem být fotožurnalista. Miloval jsem časopis Reportérů bez hranic. Byly tam krásné fotky, směs novinařiny a umění. Téma bylo novinářské, ale kompozice fotek dokonalá, dost kvalitní pro umělecké galerie a zároveň pro stánky s novinami. Ten časopis byl pro mě drahý, jedno číslo stálo jako útrata za sobotní večer – kebab a dvě piva – ale kupoval jsem si ho, protože ty fotky byly krásné.
Jak vás při fotografování brali lidi na Žižkově, zvlášť když jste zprvu česky nemluvil?
Pro mě byl Žižkov zajímavý, protože zprvu to tam vypadalo tak, jak si představuju snovou společnost – tedy že nemáte jenom lidi, kteří jsou nejvýš, a pak ty, kteří nemají peníze. Na Žižkově byla směs všeho. Teď už se to mění, přibývají moderní budovy, například díky velkému projektu na nákladovém nádraží, ale tehdy se tam žilo jako na malé vesnici. Místní se v tom prostoru pohybovali jako štamgasti ve své hospodě. Osmdesátiletí důchodci se mísili s lidmi, kteří si mohli koupit velký byt s terasou. Lidi bez zubů s lidmi, kteří v super autě sjíždějí do garáže. Zajímavý byl ten kontrast, ta dichotomie, ten paradox.
A pro mě to taky znamenalo způsob, jak se zapojit do české společnosti a začít mluvit česky. Já nejsem člověk, který by používal Duolingo, nebo se učil jazyk z knih, já musím mít příležitost mluvit s lidmi.
Kolika jazyky mluvíte?
Šesti a půl jazyky. A čeština je ta půlka. Mluvím francouzsky, italsky, portugalsky, španělsky, bretonsky, anglicky a 0,5 česky. Na Žižkově jsem ze začátku mluvil tak 0,1. Vždycky jsem začal: Dobrý den nebo Ahoj, já jsem radši neformální, a nezáleží na věku, ale na osobnosti – můžu tykat někomu, komu je šedesát, stejně jako vykat někomu, komu je dvacet. Říkal jsem: Dobrý den… já… foto…. Žižkov… portrét… vy? Bylo to jako z filmu z Divokého západu. A já jsem indián. A jdu mluvit s kovbojem. Česky. Bylo to jako měřit teplotu společnosti teploměrem. Dostával jsem všechny druhy odpovědí: Co?? – Ne. – Běž do prdele. – Proč? – A všechny druhy přízvuků: ukrajinský, vietnamský… nikdy mě nikdo fyzicky nenapadl. Ale slovně jo. Bylo to jako studená sprcha.
Co vás při tom drželo?
