Šedesátiletá zpěvačka, vypravěčka, výtvarnice a muzikantka, představila v polovině června v Praze svůj nový projekt Homeland. Jde o vznikající projekt, který by se na desce měl objevit až v příštím roce, takže návštěvníci mohli sledovat dílo ve chvíli zrodu. Andersonová, jejíž umělecké aktivity v posledních letech opět vzrostly, má však také dlouhou minulost, která stojí za pozornost. Patří k protagonistům newyorského downtownu sedmdesátých let.
Vzešla jste z newyorské avantgardní scény sedmdesátých let. Jak velký na vás měla vliv?
Obrovský, protože jsem patřila do skupiny, kde byl i Phil Glass, Trisha Brownová a další umělci a spisovatelé. Bylo to skvělé, byla to velmi svobodná scéna, protože nikdo nebyl zařazen ve škatulce. Když jste byl sochař, mohl jste psát, když jste byl romanopisec, mohl jste malovat. Bylo to mnohem volnější. A víte proč? Nehrály v tom roli peníze.
Nakolik vás ovlivnila beat generation, zejména Allen Ginsberg, jehož báseň jste letos recitovala, nebo William S. Burroughs, jehož hlas se objevuje na vašem albu Home Of The Brave?
Nepatřila jsem k beat generation, ta tu byla přede mnou, ale znala jsem Allena Ginsberga, on ovlivnil mnoho generací, skoro s každým měl co do činění, byl to superspolečenský člověk. Mám ho ráda jako autora, ale mým nejoblíbenějším spisovatelem byl Burroughs. Byl temnější a zábavnější. Ginsberg mi připadal více jako Whitman, uplatňoval hodně oslavný pohled na svět, takže já jako temnější osoba mám raději sarkastičtějšího Burroughse. Snažím se být optimistka, ale moc jsem v tom neuspěla.
V posledních letech jste se věnovala i výtvarnému umění…
Myslíte ty malé kresby? Byla jsem na sólovém turné a cítila jsem se na něm velmi osamělá, protože jsem na všechno byla úplně sama, nebyl tam nikdo, s kým bych po koncertě hovořila, kdo by mi řekl, jestli vystoupení bylo dobré, nebo špatné. Cítila jsem se divně a moje sny začaly být hodně bláznivé, zdálo se mí o stovkách bezhlavých zpívajících dívek. To je lepší dostat pod kontrolu. Vždycky, když se objevily tyhle sny, jako odvetu jsem je nakreslila, velmi rychle, jenom abych udělala něco, co by mě dostalo z mizérie. Měla jsem s sebou malinký kreslící tablet připojený k notebooku, mám ho vždycky u postele.
Překvapuje mě, že jste kreslila na počítači.
Nemohla jsem si na turné vzít velké kusy papíru, měla jsem jen počítač a chtěla jsem sny zachytit ve chvíli, kdy mě přepadly, ne o nich nějak zvlášť přemýšlet, analyzovat je, takže jsou to takové skici. Díváme se na sebe jako na racionální bytosti, které mají své plány, ale když se podíváte na své sny, tak vidíte, že jsme docela blázniví.
Ale měla jsem k projektu i své výhrady. Když vám někdo vypráví své sny, bývá to děsné, takové to: „Když jsem šla po silnici, ne nebyla to silnice, byla to ulice, tu jsem viděla svou tetu, ne byla to moje sestra…“ Je velmi těžké vyprávět dalším lidem své sny, protože je to vaše osobní divadlo, které nemusí mít žádný význam pro ostatní. Proto jsem se snažila ze svých snů vybrat ty, které byly svým způsobem srozumitelné pro další lidi. Mají řadu podobných témat, ztrátu, ponížení… Temné stránky lidí mě velmi zajímají.
Jak vnímáte vliv moderní techniky na společnost?
Homeland přináší příběhy, které mají ukázat, jak žijí lidé nyní. A nejen ve Spojených státech, ale v jakékoli vysoce technologické zemi, která má média jako svůj základ. Homeland je věnován spisovateli Georgi Trowovi, skvělému autorovi, který psal pro New Yorker a nedávno umřel (24. listopadu 2006 v 63 letech – pozn. aut.). Napsal knihu Within the Context of No Context (V kontextu bez kontextu). Je to skvělé dílo o tom, jak se jednotlivci vztahují ke kultuře médií. Ukazuje, proč do našeho života proniká svět slávy i sexu a jak vzrůstá zájem o násilí a smrt. Existuje hodně úhlů pohledu na to, co se děje dnes, toto je jen jeden způsob, který používám já. Není dokonalý, protože žádný není dokonalý, ale je to jeden ze způsobů, jak porozumět, i když je to velmi obtížné.
Když mluvíme o tom, jak technologie mění pravidla života, často říkáme, že se jen stiskne tlačítko a vše běží o trochu rychleji. Ale technologie skutečně vytváří rozdíly. Nastoupila kultura médií, která mění způsob, jakým vedete život, co chcete, kam kráčíte.
Technika ale také umožňuje více a lépe kontrolovat lidi, mám na mysli třeba masové odposlechy v rámci války s terorismem. Představuje pořád velký problém cenzura, jako v polovině devadesátých let, kdy vám vadilo, že se pod tlakem konzervativních sil velké firmy zbavovaly rapperů, označovaných za násilné?
Ne, cenzura už nepředstavuje velké téma. Podívejte se na internet, co je na něm. Je tam dětská pornografie a nikdo nezpívá, že by se to nemělo. Dveře se otevřely a všichni pornografové křičí – kupte si toto, kupte si tamto. Pornografii oficiálně odsuzujeme, ale je to jeden z největších obchodů v zemi. Miliardový obchod. A podílí se na něm i dětská pornografi e. Když se zeptáte nějakého Američana, zda je dobré jít na tyto stránky, tak řekne: „Ne, to si nemyslím.“ Američané jsou velmi puritánští, ale co se týká pornografie, nejsou moc pravdomluvní.