Alan Wilder je známý především z Depeche Mode. Na začátku devadesátých let ale slavnou skupinu k velkému překvapení řady jejích příznivců opustil a začal se věnovat mnohem experimentálněji laděnému projektu Recoil, na němž mísil písně se zvukovými plochami. Po pětileté pauze mu vyšlo album subHuman, na němž zpívá bluesman Joe Richardson a které v půlce října přijel propagovat do Prahy.
Co pro vás znamená blues, jehož prvky se objevují nejen na aktuálním albu subHuman, ale také na předchozích deskách? Vypadá to tak, že se blues stále znovu vrací, ale mám-li být upřímný, skutečně nevím přesně proč. Domnívám se však, že je to dáno tím, že blues je hluboce zakořeněné ve veškeré moderní hudbě. Jak se zdá, také se dobře snoubí s elektronikou a moderní technikou, která občas potřebuje přidat vřelost. A tu blues nabízí, neboť má velký citový náboj. Blues oplývá hloubkou, pro mě je ale důležité, že se dá využít i dnes, protože já pořád chci dělat moderní hudbu. I když v sobě mají moje skladby bluesové prvky, chci, aby to byla hudba, která mohla být vytvořena jedině v současnosti.
Jak jste se ale k blues dostal?
V sedmdesátých letech jsem poslouchal hlavně glam rock, ale pořád jsem se chtěl dostat hlouběji ke kořenům hudby, zjistit, z čeho vyšla. A narazil jsem na blues, protože u něj popmusic začíná.
Blues na vaše alba většinou přinášejí zpěváci. Jak si je vybíráte?
Pro subHuman jsem hledal velmi dobrého bluesového zpěváka, protože moje hudba naznačovala bluesovou náladu. A protože jsem žádného, který by se mi hodil, osobně neznal, šel jsem na internetový vyhledavač a zadal si slova „blues“ a „singer“. Mezi prvními se objevil právě odkaz na Joea Richardsona. Takže jsem si ho vlastně ,vygoogloval‘. Když jsme se setkali, zjistil jsem, že to byla dobrá volba. Joe mi skutečně připadá přímo jako ,ztělesnění blues‘.
Proč jste se rozhodl dát desce název subHuman?
Zdálo se mi, že to ladí se slovy, která většinou napsal Joe. Píseň 5000 Years mě přivedla k tomu, abych začal přemýšlet, co se stalo za těch pět let, které uplynuly od vydání mé předchozí desky. Uvědomil jsem si, že ve všech oblastech života, na osobní i na globální úrovni vidíme, že jedna skupina lidí zneužívá druhou a vytvářejí z nich podlidi, což přesně odpovídá textům.
Chcete říci, že je album do jisté míry politické?
Trochu, ale otázka podlidí není nijak nová, jen je víc vidět. Moderní metody komunikace vedou k tomu, že se lidé více než kdy dřív starají o to, co se děje na celém světě. Nejsem výjimkou, vždycky jsem byl přitahován temnými stránkami lidského chování, protože jsou mnohem zajímavější. Deska ale nenese žádné poselství. Je to jen druh pozorování.
Dosud se bavíme o blues. Proč jste se rozhodl používat elektroniku?
Když jsem se přidal k Depeche Mode, neměl jsem jinou možnost. A byla to pro mě velká změna, protože předtím jsem hrál na klávesy ve víceméně běžné kapele s kytarami. Potřeboval jsem však práci a Daniel Miller (šéf vydavatelství Mute), mě přivedl k tomu, abych začal přemýšlet jinak a já začal poslouchat Kraftwerk, Tangerine Dream i DAF a zjistil jsem, že je to zajímavý způsob, jak tvořit hudbu. Teď se kruh uzavřel a já se vracím tam, kde jsem začal.
Jen nemáte kapelu.
Ale já mám kapelu, pouze v ní nejsou lidé. A to je perfektní.
Ale asi se vám nepořádají dobře koncerty.
No, to je pravda, ale já nemám velký zájem o živá vystoupení, nemyslím si, že bych byl performer od přírody, nemám velkou touhu stát na pódiu. Živé vystoupení může být dobré, ale není mojí prioritou.
Nabízí ovšem přímý kontakt s publikem.
To je pravda, ale když nejste naturelem performer, tak to může být na opak utlumující. Jsou lidé jako Dave Gahan, kteří to mají přesně naopak, pro mě to však není. Já se na pódiu necítím příjemně. A čím je koncert větší, tím ho mám raději, protože o to dál jsem od publika. Můžu se schovat za svými nástroji.
Hudba Recoil je mnohem méně komerční než Depeche Mode. Nechybějí vám masy?
Ne. Samozřejmě chci, aby lidé poslouchali moji hudbu, ale je velký rozdíl mezi tím, aby vaši hudbu slyšelo dost lidí a mezi masami. Nechci zajít tak daleko, protože to stojí příliš mnoho kompromisů.
Váš odchod z úspěšných Depeche Mode byl pro mnohé překvapením.
Pro mě měl ale jednu výhodu, získal jsem svobodu pracovat s řadou rozdílných lidí. V Depeche Mode bych to nikdy nemohl dělat. Tedy mohli bychom, ale nedělali to, protože jsme si to nedovolili. V Depeche Mode platilo příliš mnoho hloupých zákonů a omezení: žádní hostující muzikanti, žádné kytary… a mně připadalo hloupé nevyužít všechny možnosti. Stále se dívám po odlišných hlasech, mám rád různost, chci slyšet něco neočekávaného, aby se skladba odlišovala od předchozí.
Když jsem ale poslouchal nahrávky Recoil, zdálo se mi, že se v nich objevují podobné zvuky jako na nahrávkách Depeche Mode. Ano, taky jsem vytvořil většinu zvuků Depeche Mode a myslím si, že je dobré recyklovat. Celé nové album subHuman je vlastně recyklací nápadů. A jeho tématem je recyklace lidí, takže to dává smysl. Recyklovat potřebujete, protože tak získáváte nové perspektivy. Vytvořit něco nového za pomoci kombinace starých zvuků pro mě představuje zajímavý proces. Vidím, jak z něčeho starého, známého vzniká něco nového.
Myslíte si, že hudba využívající moderních technologií, zejména elektroniky, je tak svěží, jako byla v sedmdesátých a osmdesátých letech? To záleží na tom, kdo s těmito nástroji pracuje, technika tu byla vždycky přítomná a stále se měnila, vždycky se objevovaly nové druhy vybavení a nové přístupy k práci. A jsou tu dvě procenta lidí, kteří s tím dělají něco zajímavého, a devadesát osm procent lidí, kteří s jejich pomocí vytvářejí nudu. Bylo to stejné, když se objevily syntezátory a pak samplery a nakonec počítače. Jsou to jen nástroje. Já jsem nikdy nebyl moc fascinován syntezátory, i když jsem s nimi většinou pracoval. Sampler je pro mě mnohem magičtější krabička plná triků, je to pro mě úžasné zjevení. Možnost zachytit reálný zvuk a dál s ním pracovat je fantastická a stále mě udivuje.
Není však technika dnes až příliš komplikovaná?
To je pravda. Původně měla usnadnit život, ale to se nestalo. Sám jsem zjistil, že mi nabízí tolik možností a různých variant, že něco vytvořit je mnohem obtížnější. Někdy je jednodušší se vrátit k prostým metodám nahrávání ze sedmdesátých let, kdy hru sejme zvukař několika mikrofony a je to. V Pro Tools můžete nahrávku znovu a znovu přepracovávat, stříhat a přeskupovat, takže s experimentováním nikdy neskončíte. Mě to však baví.
Na albech Recoil jsou patrné dvě linie, písně se střídají se zvukovými plochami. Co vás k tomu vede? Pro mě je obtížné psát písně. Vždycky, když jsem se snažil napsat text, podíval jsem se na něj a připadal mi hloupý. Ale já jsem chtěl mít písně úplné i s textem. Když jsem začal s Recoil, nejdřív jsem vytvářel jen experimentální hudbu, žádné písně. Po nějaké době jsem ale zjistil, že potřebuji něco, co mě víc vzruší, a to jsou hlasy a slova. Výsledkem je kombinace toho, co mohu dělat sám – jsem dobrý v aranžmá a v manipulaci se zvuky i v práci s náladou – s tím, co přinášejí další lidi. Ve výsledku jsme se dostali k něčemu, co leží na půl cesty mezi písněmi a filmovou hudbou.
Foto EMI Music