Amerického avantgardistu Elliotta Sharpa jsme mohli vidět už v několika různých podobách. Nejprve jako improvizátora, vršícího nad sebe tóny dvoukrké kytary a saxofonu, pak jak hosta Agonu, 
který nastudoval jeho skladby, i sólově s procesorovanou akustickou kytarou. Na konci září se představil v pražském klubu Vagon jako vedoucí bluesové kapely Terraplane, v níž dále hrají saxofonista Alex Harding, baskytarista David Hofstra, zpěvák Eric Mingus, trombonista Curtis Fowlkes (Lounge Lizards, Jazz Passengers) a bubeník Tony Lewis. Sharp, známý z projektů Carbon, Semantics i ze spolupráce se Soldier String Quartetem a z nahrávek kvarteta Kronos, následoval cestu jiného představitele no wave Jamese Blood Ulmera, který ale má jako Afroameričan k blues rozhodně blíž.
Nejste jediný avantgardista, který se obrátil k blues. Stačí vzpomenout Jamese Blood Ulmera. Co vás k tomu vedlo?
Blues je v jádru velké části americké hudby, takže ho musíte akceptovat, zamilovat si a naučit se ho.
Taky je můžete nenávidět.
Neznám nikoho, kdo by ho nenáviděl, všichni ho uznávají.
Jak blues vnímáte?
Představuje pro mě víc citový náboj než nějaký určitý styl. Někdo může říci, že v něm platí určité stylové konvence a že je to americká hudba, ale feeling vespod je hlubší, má obecnou platnost.
Přesto, nemá přece židovská kultura, z níž jste vzešel, k blues trochu daleko?
Mezi židovskou kulturou a blues existuje silná vazba. Mnoho písničkářů z třicátých let byli Židé, kteří si upravovali slova bluesmanů. A u prvních společných hraní bílých a černých muzikantů byli Židé Benny Goodman a Charlie Christian. Také hnutí za rovnost práv bylo hodně sponzorováno Židy, protože oni rozuměli útlaku. FBI vedla velkou dezinformační a propagandistickou kampaň, která měla rozdělit Židy a černochy.
Inspirovalo vás někdy dříve blues?
Když jsem se začal učit na kytaru, první, co mi vycházelo z prstů bylo venkovské blues. Od té doby blues zůstalo mojí láskou. V Terraplane dokonce hrajeme bluesovou klasiku od Howlin’ Wolfa, Muddyho Waterse, Otise Rushe či Sonnyho Boye Williamse, protože máme rádi tradiční aspekty blues, i když většinou hrajeme hudbu, kterou jsem složil.
Pro blues ale jsou důležitá slova, která jste dosud ve své tvorbě příliš nepoužíval.
Nesporně, i když některé naše skladby jsou postavené na zvuku, musíte k němu najít vhodná slova. A text může být velmi efektivní při komunikaci. Mám s ním určité zkušenosti, za tu dobu, co skládám, jsem napsal asi čtyřicet padesát písní s textem, napsal jsem také půlku textů na nové album Forgery a taky půlku textů na Fogs od Terraplane
Kde jste hledal inspiraci?
Inspirace je všude, přichází zevnitř, ale také ze zpráv o hrůzách každodenního života, o hrůzách, které ve světě vyvolává americká vláda. Hodně písní Terraplane je politických. Od té doby, co jsem se stal otcem, mám vztek na všechny ty pitomce, kteří vládnou světu. Velká část je jich ze Spojených států, sídlí ve Washingtonu.
Myslíte si, že hudební scéna se stává političtější?
Myslím si, že politika na ní vždycky byla přítomná, zejména punk a hard core byly vždy velmi politické, avantgardisté se snažili nebýt tak političtí, i když někteří jsou. Osobně se domnívám, že scéna byla vždycky politická, jenom o tom lidi neslyšeli, politika není módní. Média, která jsou vlastněna velmi konzervativními společnostmi, ji obcházejí. Je to cenzura. Trh chrání spotřebitele před tím, aby se dozvěděli, o čem zrovna přemýšlejí jiní lidé, jaké zastávají názory.
A jak funguje tato cenzura? Asi těžko jako u nás za socialismu, kdy se texty musely nechávat schvalovat komisím.
Přirozeně je jiná, je mnohem subtilnější. Většinou firma řekne – nám se nelíbí, jak přemýšlíte, takže vám neumožníme, aby vaše dílo bylo slyšet nebo vidět. Jste zcela svobodný, můžete si říkat nebo psát co jen chcete, jen nemáte způsob, jak to dostat k někomu dalšímu. Dohlížejí na to. A jsem si jistý, že už zkoumají, jak by mohli kontrolovat internet, protože internet skutečně změnil způsob, jímž lidi přemýšlejí, to, jak vnímají svět, by nebylo možné v době tištěných médií. Předtím byl všechno samizdat, myšlenky jste mohl šířit dál, jen když jste psal dopisy nebo telefonoval, ale nyní může okamžitě zasáhnout milióny lidí.
Jenomže samizdat vzkvétal v době, kdy lidem chyběly informace. Nyní žijeme ve světě, který je zaplaven informacemi.
To je, ale současně ekonomické síly vedou lidi k tomu, že se musejí především zaměřit na to, aby přežili. V USA, což je velmi bohatá země, většina lidí musí neustále pracovat. Vezměte si typickou rodinu, muže, ženu a dvě děti – oba rodiče musejí po celou dobu pracovat, aby přežili, a to mluvím o lidech, kterým se daří. Mají velmi málo volného času a energie, aby mohli myslet na to, jak změnit politický systém nebo alespoň změnit svůj pohled na svět. Snaží se přežít.
A mnohdy se jim to přes veškerou snahu nedaří. Narážím na současnou krizi na americkém trhu hypoték, které řada lidí není schopna splácet a přichází o domy.
Systém je nastaven tak, aby lidi udržoval v otroctví. Toto slovní spojení sice nenávidím jako nabubřelé, ale přesně tak to je. Udržují lidi v neklidu, aby se soustředili jen na své přežití.
Jak přežíváte vy?
Osobně jsem na tom dobře, zůstávám hodně vytížený, mám hodně projektů, a to dělám jen ty projekty, které mě baví, nikdy nedělám nic pouze pro peníze. Mám-li uživit děti, musím pořád pracovat a moje žena taky. Zbývá nám jen málo času, abychom byli s dětmi nebo mohli odpočívat. To v moderním světě není možné. Já odpočívám, když jedu na turné, kdy hodiny sedím v dodávce a když hraju na pódiu. Na druhou stranu v sobě americké umění má oheň a energii, právě protože není podporované. Vezměte si země, kde je umění sponzorované, jako jsou Kanada nebo Švýcarsko. Většina tamních umělců není přesvědčivých, jejich tvorbě chybí oheň. Nemyslím ale, že je to v těch lidech.
Pokračujete i s dalšími projekty, jako je třeba Carbon?
Ano, s orchestrem Carbon pracuji, ale nejen s ním. V květnu měla premiéru dlouhá skladba, kterou uvedl rozhlasový orchestr ve Frankfurtu. Další skladbu jsem napsal pro Ensemble Modern, bude uvedena příští rok v květnu. Také mám hodně sólových koncertů.
Sám vystupujete s akustickou kytarou, jako při vašem posledním pražském koncertu, nebo hrajete na dvoukrkou elektrickou kytaru jako v devadesátých letech?
Dvoukrká je pro mě už moc těžká, zničila mi záda, takže nyní používám osmistrunnou elektrickou kytaru, nebo nově pro mě postavenou osmistrunnou poloakustickou kytaru, popřípadě používám akustickou kytaru spojenou s počítačem. S těmito třemi nástroji jsem schopen pokrýt na sólových koncertech všechny oblasti, o které mám zájem.
Improvizujete stále?
Hodně.
I v Terraplane?
Ano, v Terraplane je hodně improvizovaných prvků. Když hrajeme sóla, nikdy nejsou stejná. Muzikanti mají velkou volnost ve způsobu interpretace.
Když ale skladbu opakujete, většinou se její forma tříbí a získává na pevnosti.
Tato kapela ale nehraje tak často. Během roku děláme pár turné v Evropě, párkrát zahrajeme i na jiných místech, ale skupina nevystupuje tak často, aby se repertoár dostal do příliš stabilní podoby, zůstává stále čerstvý. A když se vždycky po pár měsících sejdeme, jsme vždy překvapeni, jak naše věci znějí.
Jak jste vlastně dal Terraplane Blues Band dohromady?
Vybral jsem si muzikanty, které znám celá léta a které uznávám. Jsou to hudební osobnosti, které mají silné bluesové cítění, ale které jsou současně otevřené dalším vlivům. Každý v kapele hraje celou řadu různých věcí.
Jak vnímáte situaci newyorské scény no wave, která se utvořila na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let a jejíž jste byl součástí?
Musím říci, že už žádná taková scéna neexistuje. Jsou tu skvělí muzikanti a někteří pořád žijí v ,downtownu‘, ale většina klubů už skončila, takže nelze mluvit o scéně. Svět je jiný, dění už není tak lokalizované, což byl jeden z aspektů, který se mi na téhle scéně velmi líbil. Bohužel současná realita je taková, lidé jsou více rozděleni a izolováni ve svých soukromých prostorách u počítačů, je to odlišná podoba komunity a scény.
Takže situaci v době internetu hodnotíte jako horší než dřív?
Rozhodně. I hodnota hudby poklesla – mám na mysli způsob, jak se lidi na hudbu dívají. Dneska se používá jen k prodeji zboží nebo jako kulisa. Hudba přitom může měnit život a potřebujete tedy místo, na kterém lidi budou záviset, kde budou mít fyzický kontakt mezi sebou. Tato idea trvá, nápady přetrvávají, ale v moderních médiích jsou separované od těla. Vy ale potřebujete ,cítit feromony‘.
To je pravda, vždycky, když vidím hudebníky z laptopové scény, chybí mi ,pot bubeníka‘.
Jednoznačně. I když dělám koncert živě s laptopem, vždycky mám akustický vstup a je jedno, jestli je to kytara, mikrofon nebo snímač. Jde o to, aby existoval nějaký reálný zdroj zvuku, který rozvlní vzduch.
Vnímáte nějak rozdíl mezi hudbou a hlukem?
To závisí na druhu hluku. Některý hluk je jen hlukem, jiný může představovat velmi působivou hudbu. Záleží na tom, jak vzniká, jak je zarámován a jak je prezentován.
Pro mnohé tradičněji zaměřené hudebníky přitom jakýkoli noise zůstává hlukem.
Máte pravdu, ale já rád poslouchám noise. Je otázka, co potřebujete slyšet, jak funguje vaše vnitřní chemie. Já obecně moc hudbu neposlouchám. Poslouchám hudbu se svými dětmi, ať už pro zábavu, nebo když je uspávám, ale když jsem ve studiu, tak pracuji na svých vlastních projektech a nemám čas poslouchat něco jiného. Poslouchám ji, hlavně když cestuji vlakem nebo letadlem – Bacha, venkovské blues, řadu různých nahrávek.
Foto: Alex Švamberk