Hledání vysněného domova někde uvnitř vlastního srdce. Tak může působit chystané album Milokraj Marty Töpferové a Tomáše Lišky. Pro oba autory jde o dílko velmi osobní. Marta se vrací nejen k inspiracím v českém a moravském folkloru, ale po úspěšných letech v USA také fyzicky do Česka. Žánrově rozevlátý Tomáš zase pátrá po pravé muzikantské identitě. A celá tahle pouť do „mlékem a strdím oplývajícího“ kraje vlastních kořenů působí opravdu… ano, mile.
Marto, už během našeho rozhovoru na začátku roku 2008 jsi říkala, že se chceš víc napojit na zdejší muzikanty. Což se evidentně konečně podařilo.
Marta: Velkou zásluhu na tom má Tomáš. Asi v roce 2006 mi napsal e-mail, že objevil moje album Flor Nocturna a velmi ho oslovilo. Že je kontrabasista působící v Praze a kdybych si s ním chtěla zahrát, bude strašně rád.
Tomáš mi tehdy dokonce řekl, že se „drze vnutil“.
Tomáš: (smích) Ještě mám ten mail schovaný.
Marta: Mně to přišlo strašně hezké. Hm, tak jo, je tu někdo, kdo si se mnou chce zahrát… Stává se mi překvapivě málo, že by mě nějaký muzikant přímo oslovil. Ale zrovna jsem neměla do Prahy cestu a trvalo mi půl roku, než jsem se ozvala. Napadlo mě, proč vlastně nenabídnout session, abychom zjistili, jak nám to spolu bude znít. A hned jak jsme si prvně zahráli, bylo mi jasné, že mám kontrabasistu v Praze. (smích) V té době jsem hrála repertoár latinskoamerických písní, sice autorských, ale čerpajících z latinskoamerické tradice. Začali jsme spolu jezdit v komorním triu, třeba s houslemi nebo perkusemi. Ale říkala jsem si, že když jsme oba Češi, musí to mít i nějaký hlubší význam, než spolu jen reprodukovat moje staré písničky ve španělštině. Měli bychom vymyslet projekt, který by čerpal z české a moravské muziky. Sice žiji spoustu let venku, ale zdejší hudba je přece hudbou mého dětství.
Lze hledat souvislost mezi novým projektem autorských, ovšem českou a moravskou lidovou hudbou inspirovaných skladeb a s tvým albem lidových písní Homage To Homeland?
Souvislost určitě existuje. Homa-ge To Homeland jsem natočila po 11. září 2001 v New Yorku. Měla mi vyjít deska Suen~o Verde, ale kvůli té tragédii se spousta věcí změnila a nakonec se album objevilo až o dva roky později u jiného vydavatelství. Byla jsem zklamaná z průtahů, uzavřela se do sebe a cítila potřebu vrátit se k písním svého dětství. Homa-ge to Homeland jsem původně točila jenom pro kamarády. Nechtěla jsem nahrávku oficiálně vydat, šlo o domácí produkci. Ale pak mě kamarádi přesvědčili, ať ji publikuji. Už tehdy jsem si uvědomovala, jak české a moravské lidové písničky miluji. Že jsem na nich vyrostla. Ne, že bych vystupovala v nějakém folklorním souboru, ale hodně jsme je zpívali doma a pak ve sboru.
OSOBY A OBSAZENÍ
Leccos naznačila i společná vystoupení se Zuzanou Lapčíkovou. Jak jste se o ní dozvěděla?
Babička mi k Vánocům často dávala desky a jednou mi koupila CD Zuzany Lapčíkové Moravské písně milostné. Zaujala mě krásná aranžmá. Zajímavé kontrasty mezi intimními chvilkami, kdy Zuzana zpívá jen s cimbálem, a momenty, kdy nastoupí mužský sbor a zahaleká. Zvláště se mi líbily jemné pasáže balad. Inspirovalo mě, že lidové písně přece nemusí interpretovat pouze folklórní soubor v nějakém ustáleném obsazení, ale že se dají pojmout komorně, lze zapojit jiné barvy, improvizaci.
MARTA TÖPFEROVÁ
– Narodila se v roce 1975 v Ostravě v herecké rodině.
– Zpívala v pražském sboru Mládí.
– V jedenácti letech, v roce 1987, následovala matku a starší sestru do USA. Usadily se v Seattlu.
– Vystudovala gymnázium, zpívala v Seattle Girls’ Choir.
– Půl roku žila ve Španělsku, cestovala za hudbou na Kubu, do Mexika a Jižní Ameriky.
– Od roku 1996 bydlela v New Yorku.
– Dosud vydala šest alb: Homage to Homeland (vlastní náklad, Lyra Records, 2002), „latinské“ tituly Suen~o Verde (Circular Moves, 2003), La Marea (World Village, 2005), Flor Nocturna (World Village, 2006), Trova (World Village, 2009) a anglicky zpívanou desku The Other Shore (2011, World Village).
Proč se vlastně Zuzana Lapčíková nepodílí na Milokraji?
Moc se mi líbí, jak Zuzana zpívá i hraje na cimbál, jsem ráda, že jsme spolu absolvovaly společné koncerty. Ale pro dlouhodobý projekt máme asi každá jiné načasování. Já se třeba ráda intenzivně připravuji, s velkým předstihem zkouším. Navíc obsazení kapely nezáviselo ani tak na mně. Vzal si ho na starost Tomáš, který místní muzikanty zná.
Jak jsi objevil moldavského cimbalistu Marcela Comendanta?
Tomáš: Marcel žije už řadu let v Banské Bystrici a slyšel jsem ho hrát s triem Pacora, které dále tvoří houslista Stano Palúch a kontrabasista Robo Ragan.
Stana Palúcha, který je dalším členem sestavy, znáš prostřednictvím Druhé trávy, se kterou hrával?
Ne, moje působení v Trávě je až pozdějšího data. Potkali jsme se na nějakém festiválku na jižní Moravě, kde jsem hrál s Trávou a Pacora vystupovala před námi. Byl jsem ze Stana tak trochu v šoku. Říkal jsem si, co to je za „blázna“, který takhle hraje? Obecně u muzikantů oceňuji, jsou-li schopni přesahů mimo určitý žánr, často spjatý s jejich nástrojem. Dokonce ten přesah ani nemusejí dávat najevo, může být latentní, ale ty ho stejně cítíš. Tenkrát si moje podvědomí Stana a Marcela uložilo, aniž by cokoliv tušilo o budoucím projektu s Martou. Když jsme začali uvažovat o houslích, napřed jsem si nebyl jistý, jestli Stana o spolupráci požádat. To už bychom si půjčovali hned dva hráče tria Pacora. Pak už mě jenom na basu vystřídá Robo Ragan a půjde o Pacora Trio featuring Marta Töpferová. (smích) Ale nakonec to nešlo jinak. I když jsem pečlivě pátral mezi zdejšími improvizujícími houslisty, a je jich docela dost, Stano se k nám prostě hodí nejvíc. Má ohromný cit. A také je s ním legrace. Marta: Navíc je poznat, že spolu Marcel a Stano už dlouho hrají. Cítíte, jak snadno komunikují. Už když mi o nich Tomáš řekl, našla jsem si nějaká videa tria Pacora na YouTube a věděla předem, že to jsou vynikající muzikanti. Ale když potom doopravdy přijeli a zkusili jsme nahrát demo, tak to naprosto přesahovalo moje představy. Během chviličky se dostavilo kouzlo muzikantského porozumění. Pak už nám šlo psaní písní mnohem snáz, protože jsem měla představu o hráčích
A co pátý člen projektu David Dorůžka? Jde o zdánlivě nelogickou volbu. Ohlasy na lidovou hudbu a kytara, často elektrická? Ale když si nahrávku poslechneme a vezmeme v úvahu i Tomášovu předchozí spolupráci s Davidem, zdá se tahle volba naopak přirozená.
Tomáš: Vůbec jsem nepochyboval, že by David měl zájem s námi spolupracovat. Myslím, že ho oslovují různé fúze s tradiční hudbou. Ale proč vlastně kytara? Hodně jsme to s Martou zvažovali. Zvuk ať už elektrické nebo akustické kytary je opravdu úplně odjinud. Jenže to by na ni nesměl hrát David, se kterým může člověk jít do čehokoliv a má záruku, že dá hudbě nové obzory.
Marta: Mám pocit, že David neustále myslí na prostor a barvu, i když má kytara nějakou konkrétní funkci, hrát sólo nebo melodii. Přemýšlí jako malíř, nejen v prvním plánu. Zvukové plátno našeho přibližně tradičního obsazení cimbál, kontrabas a housle byl schopen zabarvit jako impresionista. Dokud s námi nezahrál, nedovedla jsem si to představit, jenže teď si naopak naši muziku nedokážu představit bez něj.
Z BABICCINY DÍLNY
Jak je to na chystaném albu s autorstvím písní?
Tomáš: Můžeme říci, že je to půl napůl. Někdo z nás vždy přišel s tématem, motivem nebo introdukcí a s poznámkami, kam by skladba mohla jít. Někdy si vzal nápad domů ten druhý a připojil další část. Šlo o skutečnou interakci. Navíc jsme měli ohromné štěstí na textaře, většinu hudby jsme složili na konkrétní texty. Krom Marty se na nich podílely Věra Provazníková, Martina babička Anna Hodková a Rita Erben.
Velmi zajímavě působí kombinace lidového verše s veršem novým, což vyvolává dojem aktuální autorské výpovědi a zároveň jakési „bezvěkosti“, nadčasovosti. Jak je tomu třeba v písni K ránu, kde zpíváš Stojí javor v širém poli / cosi mě na duši bolí.
Marta: Právě k téhle písni napsala první sloku moje babička a já jsem navázala. Ale inspirace je její.
Píseň působí teskně, je hodně osobní?
Možná je to tím, že mám s babičkou velmi hluboký vztah. Představuje pro mě opravdové životní světlo. Vždy mě nesmírně podporovala v hudbě a v uměleckém životě. K ránu byl první text, se kterým přišla. Když jsem začala na téhle sbírce písní pracovat, zpočátku jsem si, co se týče češtiny, moc nevěřila. V zahraničí jsem žila opravdu dlouho, věděla jsem, že mi bude chvíli trvat, než se do češtiny dostanu. Babička psala v 60. letech scénáře pro rádio a televizi, dokonce mi napsala nějaké pohádky. Věděla jsem, jaký má talent a poprosila ji, ať mi zkusí nějaké texty napsat. A ona opravdu za pár týdnů přišla: „Marti, mám pro tebe text…“ Silně mě to vzalo za srdce. Byl to první text, který jsem pro Milokraj zhudebnila. Babičce bude osmdesát pět a já mám šanci, možná poslední, ještě něco z našeho vztahu zachytit. Asi proto je v písni slyšet taková nostalgie.
TOMÁŠ LIŠKA
– Narozen v roce 1979 v Rakovníku.
– Hru na kontrabas studoval na Konzervatoři a VOŠ Jaroslava Ježka pod vedením Petra Kořínka a Jaromíra Honzáka, ve studiu pokračuje na Jazz Institutu v Berlíně.
– V roce 2009 s kapelou Points získává první cenu na španělském Getxo Jazz.
– Hraje mj. s Davidem Dorůžkou, Stevem Walshem, Najponkem, Lenkou Dusilovou a Eternal Seekers, Yvonne Sanchez a Druhou trávou.
– Vydal autorské album Invisible World (Animal Music, 2009).
LATINO? CHECO? AMERICANO?
Ve tvém „latinskoamerickém“ repertoáru se daly zaslechnout slovanské podtóny, byť si to možná jenom sugeruji, protože různé zdroje mohou vést k podobné melodice. Ale platí to i naopak, v ohlasech českých a moravských lidových písní slyším ve tvém podání i latinu. Slyš třeba rytmizaci Aby mě miloval.
Tomáš: No jo, ale s tou jsem přišel zrovna já. Marta je v tom nevinně (smích). Ten rytmus může připomínat spíš trochu Afriku, ale nešlo o záměr.
Marta: Protože se latinskoamerické hudbě věnuji tak dlouho, přes dvacet let, tak určitě nepopřu, že něco z latiny mohlo prosáknout i do „českého“ projektu. Navíc melodie některých písní z Chile nebo Argentiny se opravdu těm slovanským podobají. Latina není jen taneční muzika, jak to možná připadá lidem v Evropě i v Severní Americe, kde si hned každý představí son, salsu, mambo. Do latinskoamerické muziky patří i písničkář třeba z Chile, který hraje komorní hudbu a hodně jeho písní je melancholických, mollových. Například tzv. písně z vinného kraje, přestože se liší v rytmech, mají temperament podobný moravské hudbě. Ale zároveň jsem se vědomě snažila, abych latinu do nové nahrávky nevnášela. Snažila jsem se vystihnout to, co cítím z české a moravské lidové hudby. Přestože se nesnažím o vyložené ohlasy lidovek, jde o osobní vyjádření v textech i ve zvuku, posunuté do současnosti.
Ale zase je pravda, že nakonec jsme do dvou nebo tří písní zapojili i cuatro (většinou čtyřstrunný nástroj příbuzný kytaře, populární v Jižní Americe, pozn. aut.). A protože se do těch skladeb nehodil žádný z tradičních rytmů, které se na cuatro hrají, musela jsem si vymyslet vlastní kombinaci rytmů. Je trošičku založena na soleá por buleríi, rytmu ze Španělska, ale protože je hrána na cuatro, jde vlastně o novou techniku, o které nevím, že by ji nějaký cuatrista používal.
Tomáš: Co se týče zapojení cuatra, musel jsem Martu trochu přemlouvat. Opravdu jsme hodně dávali pozor na to, aby nikdo nemohl říct – hele, tady se asi snažili o propojení latinskoamerického folklóru se zdejším. Cuatro je pro latinskoamerickou muziku hodně charakteristické. Jenže pak jsem napsal nějaké sólové pasáže a měl jsem pocit, že zrovna tam by se cuatro moc hodilo. Marta nakonec svolila, zkusili jsme pár věcí a fungovalo to. Ale rozhodně jsme to nepřeháněli.
Podle mě nemá moc smysl křečovitě usilovat o „čistý“ žánr v rámci „jedné“ kultury. Nepochybně můžeme nějak vymezit třeba latinskoamerickou muziku, bez ohledu na její pestrost, jenže je notoricky známý fakt, že k ní musíme přičíst i vliv arabských tradic na španělskou a portugalskou hudbu a po přenesení toho všeho do Latinské Ameriky inspiraci místní plus přínos ostatních přistěhovalců. Od potomků lidí přivlečených z Afriky až třeba ke Slovanům. Ale na druhé straně je pravda, že asi každý nosí v hlavě vtisknuté vzorce písní, melodií a rytmů, které ho obklopovaly od kolébky. Což jsou ony kořeny, to, co člověk vnímá jako „svoji“ kulturu.
Marta: Určitě. Mě třeba překvapilo, že i když nehraji dobře na klavír, některé melodie pro „zdejší“ desku jsem potřebovala psát s piánem nebo klávesami, abych se už rozložením tónů trochu přiblížila cimbálu. Na moravské hudbě mě fascinuje, jak jde třeba do rychlého tempa, pak najednou následuje rubato a stává se táhlou, tklivou… Píseň nemusí pořád setrvávat v jediném tempu. A tyto rytmické posuny, nebo i posuny harmonické, jak moduluji z dur do moll, má člověk asi opravdu uložené hluboko v sobě, protože prostě žil v kraji, kde se takhle zpívá a hraje. A nesmírně důležité je už to, jakou řečí mluvím, protože k melodiím a rytmům člověka vede samotný jazyk. To, jak je synkopovaný. I když jsem dříve psala texty ve španělštině a angličtině, vím, jak je čeština nádherná a znělá. Už ze samotných veršů tryská muzika. Laštověnko, kam to letíš… laš-to-věn-ko… ta-ta-ta-ta (zpívá a zdůrazňuje přízvuk). Ve slově je důraz na první slabiku, synkopa, která naznačuje další rytmus i melodiku.
Dříve nebyl podobný projekt možný, protože jsi žila v New Yorku a v Česku trávila jen pár dní ročně. Teď už tu bydlíš trvaleji?
Počínaje rokem 2012 jsem začala trávit hodně času v Praze. Hlavním a prvotním důvodem byla spolupráce s Tomášem. Abychom se mohli potkávat, skládat a hrát, abych se rozmluvila česky. Navíc jsem jela na dva významné moravské festivaly, už v roce 2011 na Horňácké slavnosti a v červnu 2012 do Strážnice. Byla to pro mě neuvěřitelná zkušenost. Když člověk žije většinu života v New Yorku, může získat dojem, že moravský folklór vymírá, že si jen pár lidí nad padesát občas zatančí v krojích. Ale když jsem pak na Moravu skutečně jela a viděla malé děti i dospívající, jak všichni umějí tancovat a zpívat písničky, mnoho z nich hraje na nějaký nástroj, při svátečních příleži-tostech se nosí kroje, že jde o součást života a ne nějaké folklórní show pro turisty, tak to mě naprosto vzalo. Jsem si vědoma, že o tom všem vím strašně málo, proto jsem se začala o lidovou muziku zajímat, studuji, sbírám zpěvníky, nahrávky, dokumenty. Samozřejmě nejde jen o kontakt s muzikanty. Potřebuji být s rodinou, potkávat se s dalšími lidmi, mluvit česky, povídat si o českém umění, chodit na výstavy, do divadla. Uvědomovat si, kolik je v Česku úžasného umění. Zjistila jsem, že mě to dovedlo do úplně nové životní etapy. Začínám přemýšlet, jestli nepatřím spíš sem a zda ještě vůbec chci žít v New Yorku. Vím, že z tátovy strany náš rodokmen prorůstá Čechami až někam do 17. století. Některé větve určitě vedou i jinam, ale rodinné kořeny mám tady. V New Yorku potkává člověk lidi nejrůznějších kultur, je to ohromně obohacující a pestré, ale člověk se v tom začíná pomalu ztrácet. Hodně jsem se tam naučila, ale pak jsem si začala říkat – no jo, vždyť já nechci zestárnout v New Yorku jako Češka, která skládala písně ve španělštině… To všechno bylo úžasné, ale najednou se ve mě probudila touha poznat, odkud opravdu jsem. Nevím, jestli to bude trvat pět let, deset let, ale teď chci být tady. Nejen, abychom mohli hrát po Evropě, ale z důvodů vlastní identity.
Tomáš: Já jsem vlastně také řešil a stále řeším něco podobného. Tedy hlubší význam projektu Milokraj a moje poslání nebo úlohu muzikanta. Jestli se vydat cestou zavedeného jazzového basisty a hrát celý život hudbu, kterou mám sice hodně rád, ale jejíž původ je v Americe? Je třeba blues hudba, kterou si zpívala moje babička při práci v lese? Beru jazz a další žánry jako úžasnou zkušenost, chci tyhle znalosti mít, prohlubovat je, pracovat na sobě, ale chci je umět zúročovat v hudbě, se kterou je spjata nějaká moje hlubší identita.
Marta: Protože jsem dělala latinskoamerickou hudbu tak dlouho, mohu se v ní už cítit trochu doma. Ale pořád mi chybí spousta věcí. Nežila jsem v Latinské Americe. Neprožívala tamní politické, občanské záležitosti. Bez těchto zkušeností nemůžu jít v latinskoamerické hudbě doopravdy tak hluboko jako v hudbě mých předků. Vlastně jsem začala dělat latinskoamerickou hudbu kvůli silnému kulturnímu šoku, který se mnou pořádně zacvičil. Neodešla jsem do Ameriky dobrovolně, ale v jedenácti letech z rozhodnutí matky. A dokázala jsem se identifikovat spíš v další imigrantské, v mém případě latinské kultuře, než v kultuře severoamerické. Naučila jsem se tam žít, do multikulturního New Yorku může zapadnout kdokoliv. Ale Američanka nikdy nebudu. Můžu dokonale mluvit anglicky, ale leccos v americké kultuře i myšlení mi dodnes zůstává vzdálené. Nejde totiž o myšlení mých rodičů, natož prarodičů. Když mluvil Tomáš třeba o blues, i já mám strašně ráda blues. Ale když ho má někdo dělat opravdově, měl by být pokračovatelem oné kultury, která vstřebala celou historii otroctví, práce na bavlníkových plantážích, útlaku…
K tomu by se dala najít spousta protiargumentů. Lidstvo má společné základy, řada principů funguje obecně nebo téměř obecně. Čech by se pochopitelně neměl tvářit jako černoch z Delty nebo griot z Mali, to by vyznělo trapně, ale proč by nepochopil a nehrál blues po svém a dobře? Vždyť například i pestrá lidová hudba, která se hraje v různých moravských regionech, přejala spoustu zprvu „cizorodých“ prvků. Brala si z „vážné“ koncertní hudby, z muziky procházejících vojsk i kočujících etnik. Předchůdce cimbálu připutoval zřejmě z Číny a určitě přes Persii a Turecko. Ale vaše stanovisko je také pochopitelné, kdo jiný by na něj měl právo než ten, kdo si v botách „cizí“ kultury prošel pěkných pár mil.
Tomáš: Ani já, ani Marta se samozřejmě nechceme stát ortodoxními folkloristy. Máme každý další projekty. Dělám jazzovou akademii v Berlíně, kde se dějí hodně zajímavé experimenty, momentálně dopisuji koncert pro komorní kvinteto, inspiruji se muzikou dalších kultur. Marta určitě připraví další latinskoamerickou desku. Ale kdybych byl donucen dát na misku vah, zda se budu věnovat naší tradici, nebo tradici pocházející z Nového světa nebo Afriky, je jasné, co zvítězí. Také jsem nedávno řešil, jestli zůstaneme s manželkou a dcerou v Berlíně. A i když tomu materiální okolnosti výrazně nahrávají a říkají „zůstaň v Německu, budeš se tu mít lépe“, nakonec jsme se rozhodli, že budeme žít v Čechách. I přes zdejší politické děsy a ne příliš optimistické vyhlídky pro kulturu a umění vůbec.
Marta: Asi proto spolu teď můžeme spolupracovat. Já, Tomáš i ostatní členové projektu. Protože se zabýváme stejnými otázkami. Jakoby to bylo ve hvězdách.
ZE SVETA DO CESKA, Z CESKA VEN
Co český projekt kontra tvůj vydavatel World Village a kariéra v Americe?
Nemám s World Village žádnou dlouhodobou smlouvu. Vydali mi čtyři desky, přičemž první dvě byly dost úspěšné, třetí, jak šly celosvětové prodeje dolů, už měla omezený rozpočet a čtvrtou už jsem vlastně financovala a natočila za pomoci kampaně Kickstarter (platforma na podporu financování kulturních projektů, ale i technologických novinek širokou veřejností, pozn. aut.). Asi bych mohla připravit další album pro World Village, ale dneska už v tom nevidím takovou důležitost. Protože desky se dnes stejně prodávají hlavně na koncertech. A když chystám český projekt, jsem moc ráda, že vyjde u českého vydavatelství Animal Music.
Předpokládám ovšem, že i s Milokrajem budete vystupovat v zahraničí?
Tomáš: Určitě, už máme naplánované koncerty v Německu, Belgii nebo Anglii.
Marta: A určitě se pokusíme zorganizovat také šňůru po Státech. I když musíme vyřešit pár docela komplikovaných věcí, jako je přepra-va cimbálu přes oceán.
Protože jsi většinu života strávila v Americe a můžeš uplatnit „pohled zvenčí“, ale zároveň už žiješ nějakou dobu v Česku, určitě bude zajímavé zeptat se tě na srovnání. Co tě jako první napadne, když přemýšlíš o kulturní scéně nebo vůbec o životní realitě tady a v New Yorku?
Jedna věc mě tady fascinuje. V Česku je ohromná spousta vzdělaných lidí i vynikajících umělců. Ale nejen, že jsou skromní, oni se vyloženě podceňují. Skromnost je mi hrozně sympatická, zvlášť když ji porovnám s americkým extrémně sebevědomým přístupem, kdy má člověk neustále vyzařovat „confidence“ (sebejistota, přesvědčivost i smělost, pozn. aut.). Jenže na druhé straně jsme ve světě pořád takoví… utajení. Neumíme si udělat reklamu, nevynikáme tak, jak bychom mohli. Za několik měsíců, co tu žiji, člověk samozřejmě nepozná dost. Netroufám si zdejší scénu hodnotit. Nechodím třeba moc na jazz, toho jsem nasycená z New Yorku. Ale viděla jsem například úžasný projekt mladé houslistky Markéty Janouškové. Vystudovala HAMU a je dcerou primáše cimbálové muziky. Zná evropskou koncertní hudbu a zároveň primášskou tradici. V jejím vystoupení se fantasticky prolínala interpretace Janáčkových komorních skladeb či kompozic Ilji Zeljenky s folklórním materiálem. Koncert měl neuvěřitelnou hráčskou úroveň, neobvyklé zaměření, probíhal někde v Atriu na Žižkově… Na podobné projekty asi v New Yorku moc často nenarazíte. Je ovšem strašně dobře, že tady můžeme vidět třeba Paca De Lucíu, Johna Scofielda, Briana Bladea… Úžasnou muziku z celého světa. V tomhle smyslu se Praha skoro blíží New Yorku a dalším metropolím. Člověk se odtud nemusí prakticky hnout a může vidět a slyšet všechno podstatné, co se ve světě hraje. Včetně venezuelského cuatristy, který přijel na pozvání svojí ambasády a i já jsem tak u něj mohla absolvovat lekci. Zdejší scéna na mě působí velmi zdravě, protože jí nechybí komunikace.