Miles Davis je sám hudbou

colignonMédéric Collignon, 46letý francouzský hráč na kornet a křídlovku, se tvorbou Milese Davise inspiruje dlouhodobě. Držitel prestižní ceny Victoires du Jazz, má na svém kontě album Davisových skladeb Shangri-Tunkashi-La (2010) a také vlastní verzi Gershwinovy operyPorgy and Bess, kterou v roce 1958 oživil právě Miles Davis. Collignon však není pouze velký ctitel hudby Milese Davise, ale také skladatel-vizionář a v neposlední řadě úchvatný vypravěč. Nezbývá než litovat, že při převodu z francouzštiny do češtiny nebylo možné zachovat všechny jeho hrátky s různými vrstvami jazyka.

Kdy jste se poprvé setkal s hudbou Milese Davise a jak na vás tehdy zapůsobila?
Hudbu Milese Davise jsem nejprve objevil díky svým přátelům muzikantům a až později jsem ji poznal také přímo z jeho desek. Rád jsem poslouchal jeho důležitá alba jako Kind Of Blue nebo hudbu k filmu Výtah na popraviště. Zajímaly mě jeho rané sólové nahrávky s Charliem Parkerem nebo legendární noneto na Birth Of The Cool, albu s úžasnými aranžemi Gila Evanse a Gerryho Mulligana. Právě v této době Davis popřel a rozbil pravidla bebopu.

Když Miles Davis zemřel, bylo vám 21 let. Stihl jste jej ještě vidět naživo?
Bohužel jsem jej ani jednou neviděl. Pokaždé, když měl v mém dosahu koncert, jsem hrál, a obživa byla pro mne tehdy na prvním místě. Ale stejně bych si jej byl přál zažít spíše mezi léty 1968 a 1975, protože právě v té době to byla ta největší síla!

Čeho si na jeho tvorbě nejvíce vážíte dnes?
Je to především jeho posedlost tichem, frázováním a zvukem. Vždyť Miles nehraje noty, on sám je hudbou. Jeho tělo, to bylo umělecké dílo, a nejkrásnější ženy světa mu automaticky padaly do náruče! A Milesova hudba byla přímo popřením zábavního průmyslu. Aby vás oslovila, museli jste přistoupit na jeho hru. Jeho hudba je náročná, člověk musí být ochoten se k ní přiblížit, ale odměnou jsou mu nádherné melodie, které v sobě Milesovy skladby skrývají.

colignonV roce 2006 jste vydal vlastní verzi alba Porgy and Bess, opery George Gershwina, kterou Miles Davis reinterpretoval v roce 1958. Inspiroval jste se jeho verzí?
Spolupráce Gila Evanse a Milese Davise na albech Miles Ahead, Porgy and Bess, Sketches Of Spain a Quiet Night je vlastně jeden dlouhodobý projekt, který navazuje na zmíněné noneto. Díky přátelství Evanse a Davise vzniklo opravdu něco neuvěřitelného! Když jsem hledal nějaké dílo na pomezí klasické hudby a jazzu, dostal jsem se právě ke Gershwinovi (a potažmo k duetům Elly s Louisem), a tím pádem také k Milesovi. Od něj jsem si vypůjčil napsaná sóla (v bookletu mého alba vidíte partituru skladby Prayer) a neměnil jsem některé další pasáže, které mi vyhovovaly. Jiné části jsem přearanžoval, protože jsem si v nich představoval modernější zvuk – použil jsem například elektronické zvuky a efekty. Myslel jsem přitom na svou bývalou přítelkyni, se kterou jsem se právě rozešel. Prostě jakékoli emoce byly v ten moment vítány! A Miles mi pomohl najít ten správný zvuk.

Proč podle vás vůbec Miles tomuto Gershwinovu dílu věnoval takovou pozornost?
Chtěl si společně se svým přítelem Gilem Evansem vyzkoušet velmi prokomponovanou a proaranžovanou hudbu. Jejich nové aranžmá jakoby rozvolňuje původní verzi. A zaujal mě jeden detail – Miles používá dusítko Harmon takovým způsobem jako nikdo před ním. V jeho nahrávce se snoubí láska ke kráse s pocitem věčnosti…

Souvisí Porgy and Bess nějak s Davisovou autorskou tvorbou?
Ano, protože jeho tvorba přímo ztělesňovala pokrok a vývoj bez ohledu na žánr nebo estetiku. Když zpozoroval, že se bebop točí v kruhu a požírá svůj vlastní ocas, načrtl svým dalším dílem odstíny cool jazzu. Poté se žárlivě vyhnul free jazzu, aby vytvořil takové skvosty, jako bylo kvinteto s Waynem Shorterem a dalšími hráči. Poté si všiml, jaké místo si v afroamerické komunitě vydobyly funk a rock (ano, narážím na Jimiho Hendrixe), a geniálně a naprosto po svém je propojil s jazzem. Celé jeho dílo až do posledního alba Doo-Bop představovalo jeden velký pohyb kupředu a neustálou proměnu. Dnes už by možná bylo těžké být tak svobodný…

Vy jste Davisovi vzdal poctu albem Shangri-Tunkashi-La, které obsahuje sedm jeho skladeb plus standard Nem un talvez Hermeta Pascoala, který známe z Milesova alba Live-Evil. Podle čeho jste tyto skladby vybíral?
Snažil jsem se naposlouchat všechno, co Miles složil a nahrál v letech 1968–75. Nejnáročnější bylo vybrat z desítek jeho groovů a z tisíce jejich koncertních provedení ty nejzajímavější. Samozřejmě své slovo měli i mí spoluhráči ze skupiny Jus de Bocse, jejich chuť i schopnosti. Výsledkem je vyvážený výběr, který zní dobře v našem aranžmá se čtyřmi dalšími dechovými nástroji.

K už zmíněným osmi skladbám z Milesova repertoáru jste přidal úpravu písně Kashmir od Led Zeppelin. Proč? Jaká je spojitost mezi Davisem a touto kapelou?
Jedním pojítkem je doba vzniku a druhým fakt, že hudbu nelze zavírat do škatulek kromě dvou – „důležité pro historii“ a „průtokové, bez dalšího vlivu“. Led Zeppelin, stejně jako Miles, patří do první kategorie!

Davisovy kompozice jste na tomto albu obohatil o prvky acid jazzu, metalu a hard rocku. Podle jakého klíče jste při aranžmá postupoval?
Už při psaní aranží jsem si představoval co nejzajímavější zvuk a různé kombinace barev. Přemýšlel jsem, jak by tyto legendární skladby zahrál a natočil Miles Davis dnes. Vždyť například acid jazz a některé další styly v 70. letech, kdy původní nahrávky vznikaly, ještě neexistovaly. A tak jsem se Davisovu hudbu pokusil posunout směrem k současnosti a propojit aktuální zvuk s tehdejším Milesem.

Vracíte se k Davisovi i v poslední době? Inspiruje vás dál jeho hudba?
Ano, stále se mnou je a bude. Miles Davis zůstává spolu s Donem Cherrym mým největším hudebním hrdinou. Nedávno jsem například připravil program pro komponovaný večer nad knihou novináře a spisovatele Francka Médioniho Lettres à Miles, ve které osmdesát spisovatelů, novinářů a hudebníků píše Davisovi fiktivní dopisy. I já v ní mám svůj příspěvek. Během večera jsme doprovázeli čtyři čtenáře a hráli jsme také mezi jednotlivými čtenými pasážemi. Já jsem se konkrétně podílel na úpravě skladby All Blues, aranžoval jsem Fran-DanceSo Near So Far… Byl to skvělý večer!

Které Davisovo album máte nejraději?
Upřímně, nemohu jmenovat jen jednu desku, protože mé lásky a nálady se mění nejen s léty, ale s ročními dobami. Jednou je to Four And More, podruhé Dark Magus a jindy se mi nejvíc líbí skladby, které oficiálně vyšly až po Davisově smrti.

Čím se v současné době zabýváte?
Vytvořil jsem MoOvies, program postavený na filmové hudbě autorů Lala Schifrina, Davida Shirea a Quincyho Jonese. Dodal jsem jejich hudbě větší sílu aranžemi pro pět trubek! Výsledek je barevný, plastický, hutný a místy extatický, s halucinogenními pocity a se samply hlasu Clinta Eastwooda a také s úryvky z jiných skladeb. Je to program, v němž má sledování filmů stejné místo jako poslech hudby. A v současné době toužím po změně. Chci skládat pro kvinteto a potřebuji novou kapelu, která bude vyhovovat mé touze po něčem novém a také po pružnosti, kterou jako skladatel potřebuji.

Přidat komentář