Musíte znát pravidla, abyste je mohli porušovat

Jednou z poněkud utajených hvězd festivalu Colours of Ostrava,   kterou mnozí neměli šanci vidět, protože hrála v plynojemu   s omezenou kapacitou, byl libanonský, v Paříži žijící trumpetista IBRAHIM MAALOUF. Syn trumpetisty Nassima Maaloufa a pianistky   Nady, který studoval klasickou i arabskou hudbu, si zahrál i se Stingem nebo Elvisem Costellem. Zajímavá je však především jeho sólová tvorba.
8_musíte_znát
Jaké to bylo pro vás opustit Libanon v době vrcholící občanské války v osmdesátých letech?
Byl jsem velmi malý, byli mi tři nebo čtyři roky. Libanon jsme ovšem doopravdy neopustili, protože tam jezdíme každý rok. Strávil jsem tam hodně času.

Musela to být ale tvrdá zkušenost.
Jako všechny války.

Odráží se nějak ve vaší hudbě?
V některé hudbě, kterou dělám, jsou určité nálady a pocity, některá témata, která rozhodně pocházejí z tohoto období. Považuji ale svou hudbu za pozitivní a doufám, že taková i je. Pracuju na tom, aby lidi dělala spíš šťastnými, než aby v nich vyvolávala smutek z těchto dob a věcí.

Situace v Libanonu stále není snadná. Myslíte, že se někdy vrátíte do své rodné země natrvalo?
Nikdy mi nedělalo potíže představit si, že bych odjel do Libanonu na delší dobu. Vždycky si říkám, že to jednou udělám bez ohledu na to, jak špatná je tam situace, osobně se o to nestarám.   Byl bych tam schopen zůstat i během války, ale musím myslet na další lidi, na svou rodinu. Od té doby, co jsem se stal otcem, bych nikdy neriskoval. Moje dcera je docela malá a žádnému nebezpečí bych ji nechtěl vystavovat.   Možná se ale do Libanonu vrátím na konci života a strávím tam posledních dvacet let svého života. I když nevím, zda bych tam byl schopen žít, protože jsem se změnil já i společnost. Ale rád se tam vracím tak často, jak to jen jde, což bývá tak pětkrát, šestkrát do roka. Udržuji velmi těsné vztahy s rodinou a přáteli, takže vím, jak tam lidé žijí a přemýšlejí. Snažím se měnit s nimi a stále jim rozumět. Až tam pojedu za deset, dvacet let, nemělo by se tedy stát, že bych si musel říct, že jsem příliš odlišný.

Používáte čtvrttónovou hudbu. Znáte českého skladatele Aloise Hábu, který byl jedním z jejích pionýrů?
Slyšel jsem o něm.

Slyšel jste o jiných hráčích na čtvrttónovou trubku, jako je Rakušan Franz Hautzinger?
Toho neznám, ale znám Markuse  Stockhausena, který na ni taky hraje.

Co vás přivedlo k jejímu využití?
Je to nástroj, který vymyslel můj otec a je jeden z jeho nejkrásnějších odkazů. Protože tato trubka umožňuje hrát čtvrttóny, je možné hrát arabské stupnice makam. Stojí na nich veškerá arabská hudba. Mojí mateřštinou je makam, já tyto módy používám a míchám je s další hudbou, kterou mám rád. Snažím se do hudby přinést své pojetí, ale s inspirací, kterou mi dává makam. Kdyby ale můj otec nepřišel se svou úpravou trubky, asi bych s hrou na tenhle nástroj brzo skončil.

Co vás zaujalo na jazzu, k němuž máte blízko? Svoboda výrazu?
V jazzu jsou velmi dobré věci, které miluju, jako je svoboda improvizace a způsob, jakým umožňuje míchat odlišné styly a barvy. Co na jazzu nemám rád, je ale aspekt, který se někdy vyskytuje i v klasické hudbě: někdy je velmi konzervativní. Říká, jak máte hrát a současně tvrdí, že to je jediný správný způsob, jak hrát. Jinak vám Wynton Marsalis ukáže! Tomuto se já obvykle snažím uniknout. Z určitého úhlu vnímám svou hudbu jako jazz, ale z dalších ji beru více jako rock nebo folk. Kdyby byli všichni jazzmani jako Marsalis, jazz by to zabilo. Pokud je jen někdo jako on, uznávám ho, protože udržuje odkaz neworleanské tradice a be bopu. Kromě těchto lidí, kteří stále připomínají, co bylo a jak se hrávalo, tu ale musejí být i tací, kteří se snaží tuhle hudbu posouvat dál. Já rozhodně patřím k té druhé skupině.

Myslíte si, že je dobré se třeba vyvázat i ze stupnic?
Myslím si, že ano. Já hodně učím jak hru na trubku, tak improvizaci. Jednou z nejdůležitějších věcí, které říkám svým studentům, je, že se musejí napřed naučit pravidla a pak se je taky musejí naučit porušovat. Ten druhý bod je důležitější než ten první, ale druhý nedokážete udělat bez prvního. Musíte mít osvojená pravidla, abyste měl co porušovat.

Jaké to je, hrát arabskou hudbu na nearabský nástroj, jako je trubka?
Vytváří to velmi zvláštní zvuk, který je úplně odlišný od hraní jiného materiálu na trubku. Není to, jako když hrajete jazz, salsu nebo balkánskou hudbu. Tenhle odlišný způsob hry se hodně podobá tomu zpěvu. Ano, způsob, jakým na trubku hraju, je přesně ten, jakým jiní lidé arabskou hudbu zpívají.

Natočil jste trojici alb Diaspora, Diachronism a Diagnostic. Budete dále pokračovat tímto směrem?
Byla to trilogie a ta je uzavřena. Mám už další desku, která vyjde v listopadu. Byla nahraná před rokem. A jde úplně jiným směrem.

Využil jste na ní opět elektroniku?
Mám ji rád, zajímám se o všechno, co v hudbě existuje. Každý hudebník musí najít svůj způsob, jak hudbu vyjádřit, co potřebuje. Na mých albech elektronika je přítomna, ale není jí moc.

Přidat komentář