Muzikant má mluvit o hudbě, ne o politice

Skladatel a hudebník Hector Zazou patří k předním představitelům francouzské alternativní hudby. V sedmdesátých letech působil v duu ZnR, od konce osmdesátých let se věnoval převážně ambientu a world music. V Praze poprvé koncertoval v osmdesátých letech v rámci projektu Zazou Bikaye, podruhé přijel na Alternativu 2007. V divadle Archa uvedl představení Quadri{+}Chromies, na jehož vzniku participoval francouzský výtvarník Bernard Caillaud.


Nakolik je v projektu Quadri{+}Chromies provázána hudba s videoprojekcemi?

Viděl jsem nějaká díla Bernarda Caillauda v galerii, ale tam je vystavovali bez hudby. Když jsem se na jeho kresby a filmy díval, uvědomil jsem si, že slyším hudbu. Tak jsme začali spolupracovat. Když jsme se poprvé potkali, on měl obrazové sekvence a já zase sekvence zvuků. 1_muzikant_ma_mluvit1Řekli jsme si, proč bychom nezkusili takto pracovat častěji, abychom poznali, zda náhodou nebudou tyto sekvence dohromady fungovat, zda se mezi nimi objeví nějaká shoda. To jsme udělali. Bernardovi se to líbilo, ale pro mě bylo trochu málo dát dohromady jen dvě různé věci, které spolu někdy fungují a jindy ne. Můj koncept spolupráce předpokládá těsnější vazby, kdy se všechno promýšlí ne dvakrát, ale třikrát, a vzniká společný závěr: ano, toto funguje, a jestliže toto ne, tak to nepoužijeme a zkusíme na tom pracovat znovu. Museli jsme si definovat pravidla spolupráce, a ta jsme víceméně následovali. Taky jsme některá pravidla, která se neosvědčila, změnili. Nakonec jsme si vytvořili vlastní jazyk, jazyk komunikace mezi obrazy a zvukem Nešli jsme ale směrem syntézy, kdy někteří lidé spojují určité zvuky s určitými barvami a jsou schopni třeba říci, tento zvuk je modrý a tento zase zelený. Takovýmto pravidlům jsme se podřizovat nechtěli, oni to sice tak vidí, ale naše mozky nevytvářejí tato spojení, i když můžete mít pocit, že nějaký obraz je temný a doprovází ho temná hudba. Touto cestou jsme se ale nevydali, nám by to připadalo příliš povrchní, místo toho jsme zkusili pracovat na dynamickém konceptu, aby změny obrazu odpovídaly změnám v hudbě a naopak. Je to trochu komplikované na vysvětlení, protože vazba je sice silná, jen obtížně se dá popsat, co je to za vazbu.

Měl jste už někdy dřív zájem o výtvarné umění? Vždy jsem měl zájem o výtvarné umění, o malířství, ale jen o moderní umění. Necítil jsem nic výjimečného, když jsem se díval na renesanční malbu nebo vlámské malíře. Můžu říci, že jsou pěkné, ale nic ve mně nevzbuzují. Soustředil jsem se na malby, které ve mně evokovaly podobné pocity jako hudba, a to je abstrakce a geometrická abstrakce, ruští umělci, jako byl Kandinskij, nebo pak Pollock a Rothko.

A co Vasarely?
Samozřejmě i Vasarely a celá cinetická škola, protože z ní vyšel i Bernard Caillaud.

Projekt však není jen dílem Bernarda a vás. Účastní se ho i řada špičkových muzikantů z oblasti ambientní hudby, jako je například pianista Ryu chi Sakamoto nebo Brian Eno. Jak jste se k nim dostal? Je to velmi prosté, lidé jako Ryuchi nebo Brian Eno jsou staří přátelé. Protože s většinou z nich spolupracuji už dlouhou dobu, tak jsem je oslovil, jestli by se chtěli podílet na takovémto projektu, jestli jsou jim podobné záležitosti blízké. Obrazy jsem jim přitom neukázal, vybíral jsem si je kvůli jejich velmi specifickým zvukům. Jak už jsem řekl dříve, pravidla, která jsme si vytvořili a která platila – používám minulý čas, protože Bernard už zemřel – byla jiná, než jaká si obvykle představíte ve vztahu mezi hudbou a obrazem. Rozhodli jsme se využívat jen určité tvary. Od začátku platilo, že nepoužijeme kruhy. A podobná pravidla se týkala i zvuku. Když Brian Eno z Londýna napsal, že se mu líbí nějaký zvuk, tak jsme si ho poslechli a rozhodli, zda jej použijeme a jestli budeme chtít i další. Takhle to bylo se všemi. Fungovalo to jako vytváření katalogu, katalogu zvuků. A tyto zvuky jsem pak použil ve skladbách. Oni však vůbec nevěděli, jaké ty skladby budou.

Naživo si ale těžko můžete pozvat všechny zúčastněné tvůrce. To rozhodně ne. Nezapomeňte však, že je to vyvíjející se dílo. S Bernardem nám šlo o to, aby každý koncert byl jiný, což samozřejmě není možné, to by byla noční můra, protože byste musel pokaždé pracovat s odlišným materiálem, což by bylo velmi komplikované. Přesto se dílo stále vyvíjí. Ne, že by se měnilo s každým koncertem, ale po každém koncertu poslouchám záznamy, a jestliže něco potřebuje být změněno, tak to pro následující koncert malinko změním. Po smrti Bernarda jsem za to odpovědný jen já. Měním aranžmá, zvuky i obrazy. Obrazy, které jsme vytvořili pro DVD, jsou generovány počítačem, takže se mohou změnit úpravou matematické funkce. Když malinko změníte část funkce, bude výsledek více či méně odlišný. I současná aranžmá se od DVD docela liší, protože od jeho vydání vývoj pokračoval. V Praze jsem měl víceméně akustickou kapelu, tvořenou smyčcovým kvartetem, fl étnou a klarinetem.

Živé provedení Quadri{+}Chromies na mě působilo, že vás zajímá barokní hudba a nová jednoduchost, symbolizovaná jmény Goreckého a Pärta. Je docela legrační, jaké skladatele jste zmínil, jsou to lidé, které mám rád, ale nemyslím si, nebo jsem si nemyslel, že by nějak ovlivnili hudbu, kterou jste v Arše slyšel. Jestliže v ní jsou nějaké vlivy, tak se v ní možná objevuje v pojetí harmonie, typické pro hudbu hudbu 20. století, pro díla Satieho, Ravela a Debussyho. Tato díla mají čistě geometrickou konstrukci. A jejich harmonie je více či méně klasická, respektuje orchestrální zákonitosti. Já jsem ale neustále přecházel z konsonance do disonance. Ale Quadri{+}Chromies jsou stále ještě ,work in progress‘, mění se, a já zkouším najít adekvátní formu. To, že se neustále něco mění, toho přidám, toho uberu, však neznamená, že bych nesměřoval k defi nitivní formě. Zatím jsem jí však nedosáhl.

Ještě jeden tvůrce mi vytanul na mysli – Morton Feldman, zejména jeho táhlé dlouhé smyčcové kvartety. A taky byste mohl jmenovat Ligetiho, protože jsou tam použité clustery jako u Ligetiho, jde o minimalistický přístup ke clusterům, protože jsem chtěl něco velmi uhlazeného a velmi neemocionálního něco, co byste mohl označit za ambientní hudbu, ale přitom to bylo trochu divné. Původně jsem se tohoto pojetí držel i naživo, ale pro publikum to bylo až příliš neemocionální, tak jsem se rozhodl být více lyrický a doplnil jsem nějaká témata, která by čas od času vytvářela záchytné body. Většinou jsou to melodie, jichž se lze chytit jako háčků.

Nový projekt má docela daleko jak k raným kompozicím ZNR, tak k pozdějším projektům s world music, ať už to byly korsické polyfonie nebo severské písně. V určitém ohledu tomu tak je, protože je to radikálnější, ale existují desky, na kterých už můžete najít podobné prvky, jako Géologies z konce 1_muzikant_ma_mluvit2osmdesátých let. Ale dokonce i na Chansons des mers froides (Písně chladných moří se Siouxsií, Suzanne Vegou, Björk a Mari Boine) je použit stejný typ zvuků a zvukových struktur. Záleží jen na tom, jak je zaranžujete. Původně jsem u Quadri{+}Chromies uvažoval o něčem méně abstraktním, rytmičtějším, o něčem jako je Glyph nebo právě Chansons des mers froides, ale nakonec jsem se rozhodl zvuky zaranžovat jinak. Takže máte pravdu, liší se to od ostatních mých nahrávek, ale podíváte- li se na to zblízka, tak to zase tak odlišné není, jsou slyšet tytéž vlivy.

Ale od ,Barikád ‘ je to docela daleko. Taky od nich uplynulo třicet let (album dvojice Zazou-Racaille Barricades 3 vyšlo u RCA v roce 1976 – pozn. aut.), ale musím přiznat, že pořád zastávám tytéž politické postoje, na společnost se dívám stejně jako dříve. Vždy jsem byl nalevo.

Obvykle se ale říká, že mladí revolucio náři končí jako staří měšťáci. Ale já pořád cítím stejný vztek, když vidím, jak kapitalismus funguje, a stále jsem znechucen z politiků.

Takže jste asi docela smutný, že francouzské prezidentské volby vyhrál Nicolas Sarkozy… Ale ono by to bylo úplně stejné, i kdyby vyhrála Segolen Royalová. Socialistická strana je hloupá.

Nastal tedy čas pro nějaké nové radikální hnutí?
A pro barikády… Kdyby se nějaké postavily, tak bych na ně šel.

To zní, jako byste byl nepoučitelný. Ani ve dvaceti jsem nevěřil v hnutí. Nebyl jsem ani trockista, ani marxista, i když jeho defi nice komunismu je stále respektovaná, hlásil jsem se k eurokomunistům, kteří chtěli kapitalismus s jinou tváří. Ale už jsem měl vizi, že politické organizace, ať vzešly z čehokoli, nepředstavují to správné řešení. A můžete vidět, že v každé době každá organizace bez ohledu na to, jaká je a z čeho vzešla, vytváří moc, moc která korumpuje. I odborářští bossové jsou kreténi. A to ani nemluvím o socialistické straně, dnes je jako Tony Blair a jeho labouristé v Anglii. Nebo Putin v Rusku, který má veškerou moc, jen otevírá dveře kapitalistické mašinérii, přičemž moc prožívá úplně stejným způsobem, pouze proti tomu, pro co se používala dříve. Dělá špinavou práci pro kapitalismus a to není dobré. Lidi nebudou šťastnější, když na jedné straně budou bohatí ještě bohatší a na druhé chudí ještě chudší. Spravedlivá společnost se stará o potřeby všech, tak funguje sociální systém. Bratrství znamená, že nejde všechno jen bohatým, jak se stále více děje. Všiml jsem si toho i u vás.

Na čem? Zapomněl jsem si zavazadlo se šaty, takže jsem s sebou měl jen to, co mám na sobě. Musel jsem si proto něco jít koupit. Ráno jsem vyrazil a díval jsem se na ceny šatů a zjistil, že jsou stejné jako v Paříži, ale vy nemáte stejné platy. Velké světové firmy tedy prodávají stejné věci ve všech zemích za stejnou cenu. Ale kdo si to může u vás nebo v Rusku dovolit? Byl jsem v rozpacích. Ve Francii sice vidíte velmi drahé obchody, ale většina, takových osmdesát procent, jsou normální obchody, kam může jít každý. Ovšem stejná cena tady znamená, že u vás si to nemůžete dovolit všichni. Takže Češi s tím musejí mít velké potíže.

No ale my tu máme vietnamské tržnice… Kdybych to věděl, tak jsem šel nakoupit tam, jenomže jsem v centru a vidím, že to není pro normální lidi. Rozčílilo mě, že jsem takto utrácel.

Vaše reakce mě trochu zaskočila, ve vaší hudbě není vidět taková zlost na současnou společnost. Můj vztek neovlivňuje moji hudbu, já nechci tvořit hlučnou a vzteklou hudbu. Moje hudba je úplně opačná. Snažím se, aby moje hudba byla tak hluboká a opravdová, jak je to jen možné. Neříkám ,hrozně hluboká‘, ale snažím se ji dělat, aby byla z mého pohledu co nejlepší. Psaní hudby je vytváření malé utopie a mojí vizí života není jen vztek. Chci ukázat, že jsou i odlišné cesty komunikace, takže hudba musí znít odlišně. Když si poslechnu naštvanou hudbu, jako Metal Machine Music od Lou Reeda, tak mě rozesměje. Potřebuji něco jemnějšího, kde je hodně různých chutí, i trocha vzteku, ale taky trocha smutku. V rock’n’rollu nebo popu necítím bolest. Chci, aby hudba byla taková, jací jsme my sami. Nikdo přece nemůže říci, že je jen vzteklý člověk. Zároveň ale hudbu přizpůsobuji interpretům.

Můžete to nějak přiblížit? Mám rád hudebníky, kteří komunikují jako muzikanti v této kapele. Nechci komponovat skladby, které by muzikanti museli hrát jako roli. Snažím se porozumět tomu, jací jsou, a to mění způsob, jímž aranžuji. Na muzikantech vidím, kde mají silné a slabé stránky. Když budou dobří v rytmu, tak bude skladba hodně rytmická, když bude jejich slabinou, tak rytmus nepoužiju. Je to jako u herců. Těžko můžete po někom se směšným obličejem chtít, aby hrál Dona Juana – pokud samozřejmě nemíníte role převracet, to je pak něco jiného. Musíte přemýšlet o lidech s nimiž pracujete. A zkusit přizpůsobit to, co píšete, tomu, jací jsou.

Proč jste se odklonil od world music, která je nyní tak populární? Já se jí ale pořád věnuji, ovšem více jako producent, než abych se produkcí sám účastnil. Nyní třeba pracuji na nahrávce bulharské hudby. Jak jste sám řekl, world music je nyní velmi populární, je to něco, co každý exploatuje, takže to pro mě už není svěží a překvapující jako během osmdesátých a devadesátých let.
Foto: Karel Šuster

Přidat komentář