Nechceme být nájemní řemeslníci

Traband, který bude jednou z ozdob programu festivalu Boskovice v letním kině, byl v dramaturgickém plánu už několik let, ale pořád se nedařilo sladit termíny. Mezitím prodělal několik proměn. Aktuálně hraje ve čtyřech a na konci dubna vydal své celkem sedmé album Domasa. O něm i současnosti Trabandu mluvil zpěvák, multiinstrumentalista a skladatel Jarda Svoboda.

7_nechceme_byt_1S novou deskou jste asi zas spoustu lidí zaskočili. Skoro to vypadá, jako byste cíleně své posluchače zvykali na to, že každé další album bude žánrově jinde. Další komorní nahrávka, jako byl Přítel člověka, už vás nelákala?
Ty změny nejsou žádný kalkul. Motivací bylo hlavně to, že Janinka prodělala rizikové těhotenství, nemohla hrát, a skoro rok jsme nemohli vystupovat. Takže jsme s bubeníkem Vaškem zbyli sami. Jana se navíc ještě odstěhovala do Krkonoš. Výsledkem bylo, že se nastřádala kupa nových písniček a nastřádala se i energie. Když jsme si chtěli zahrát, zavřeli jsme se s Václavem do zkušebny a najednou to z nás šlo ven. Bigbítově. Rozhodně to nebyl záměr. Pro mě osobně to ale žádná změna není – tu desku chápu v přímé linii za tou předchozí.

Pro mě je zajímavé, že ačkoliv je nová nahrávka ,rockovější‘, přesto zůstalo v nástrojovém obsazení nepříliš běžné harmonium. Proč?
To je také částečně vynucené. Já ho sice miluji a chci ho v kapele udržet, ale částečně je to i proto, že Jana, když byla těhotná, nesměla troubit. Klávesy se nabízely – mohla sedět, nemusela se namáhat. Ale není to žádná znouzectnost. Máme teď dvě verze – tam, kde hrajeme hlavně akusticky, ho pořád vozíme, ale pro většinu koncertů, kde potřebujeme rychle nazvučit, ho máme nasamplované do kláves.

Jiných nástrojů ses ale v minulosti s lehkostí zbavil. Akordeon nebo klarinet přitom bývaly v určitém období pro Traband charakteristickými nástroji.
Akordeon je hodně jednostranný. A u klarinetu nemůžu zpívat. Navíc ho daleko lépe nahradila trumpeta. A právě harmonium nejen vystřídalo akordeon, ale nabízí i další možnosti, zvuk na pomezí varhan, neasociuje tolik tu hospodu, hudbu vhodnou jen do putyky.

Jak jsi říkal, delší dobu jste nekoncertovali. Jak to teď vůbec řešíte, s členkou na mateřské?
To už jsme vyřešili. Janin manžel jezdí s námi, když hrajeme, tak hlídá. Je to trošku komplikované, krkolomné a prodraží to dopravu, ale zatím to funguje. Ale nejsme v tom výjimeční, takových kapel je spousta. Miminko nás rozhodně neomezuje, to spíš fakt, že Jana bydlí tak daleko a nemůže na každou zkoušku.

Jaký teď vlastně je – po worldmusic letech a komorním období, kdy jste hráli hlavně v malých klubech a čajovnách – typický posluchač Trabandu?
My jsme kvůli zvuku teď docela dlouho odmítali velké festivaly. Když je k dispozici necelá hodina a z toho skoro půl hodiny se zvučilo harmonium, tak moc času na hraní nezbylo. Teď se tam zase začneme objevovat. Publikum se stále formuje – lidé přicházejí a odcházejí. Nikdy to nebyla úplně snadno definovatelná, jednoznačná skupina. Když jsme přestali hrát ,dechno‘ a začali hrát ten komorní repertoár, chodily nám i anonymní maily, plné nepříliš lichotivých výrazů, mnozí to nesli těžce. Ale naopak jsme nabrali část příznivců z oblasti folkové scény, a také posluchače zvyklé na poslechově těžší žánry. Navíc deska je vždy ucelená, měla by mít svůj ,ksicht‘, zatímco na koncertech hrajeme vlastně průřez, i staré skladby, jen třeba jinak aranžované.

7_nechceme_byt_2Pro mě velká změna u nové desky, nakousnutá už s Přítelem člověka, jsou texty. Na prvních čtyřech albech jasně převažují konkrétní příběhy, často zcela bez jinotajů. V současnosti ale spíš jako bys psal podobenství, která dávají možnost různých výkladů. Ve ,starém‘ duchu je snad jen Kalná řeka. Ta ,lyrizace‘ se objevila jak?
To souvisí s výběrem písniček na alba. V době Kolotoče a Road Movie se mi zdálo, že by text neměl být jen poetická vycpávka, že by měl mít silný a konkrétní příběh. Zajímalo mě vyprávění. Ale v tu samou dobu vznikly i nějaké lyrické skladby, které se prostě nehodily a musely počkat. Pak ale došlo v kapele k všeobecnému zklidnění, s tím co jsme prožívali s rodinami a svými domovy, což se nemohlo neprojevit.

Hraje v tom roli i víra? Ptám se proto, že o Otcových dětech, jako formaci, která předcházela Trabandu, se všeobecně hovořilo jako o křesťanské kapele. A v souvislosti s Kolotočem zas nebylo možné přeslechnout inspiraci klezmerem a sympatie k judaismu.
Pro mě víra vždy hrála roli a byla důležitá. Je to základní kámen, bod, ze kterého na svět nahlížím. U Kolotoče to možná nemuselo být tak patrné, ale pro mě to byl také model starozákonního nazírání a řešení situací. Otázka zločinu a trestu, třeba. Není to pro mě žádný nový impuls, víra tam byla vždy.

A co další hudební aktivity? Pořád se ještě hudbou živíte?
Ne, teď už zas ne. Je to dobré v tom, že nejsi závislý na těch příjmech a není tak nutné brát všechno, co se nabízí. To bylo to období okolo Road Movie a Hyjé, to jsme jezdili hodně, i do zahraničí. Teď už zas máme svá civilní zaměstnání, jen Jana je na mateřské.

Nicméně vím, že jste třeba dělali hudbu pro Divadlo na voru, spolupracovali s bratry Formanovými, ty jsi také dělal desku s Michalem Horáčkem…

Já kdybych chtěl, tak mě muzika uživí pohodlně. Teď například píšu muziku k večerníčku. Ale to už jsem si říkal, že je asi poslední věc, kterou chci dělat pro někoho jiného. Ono to vždycky bylo hlavně pro kamarády, ten večerníček třeba děláme s Honzou Balejem, co natočil úžasný film Jedné noci v jednom městě. Na jednu stranu je to hezká práce, ale na druhou stranu chci už dělat jen to, co mě baví, nerozmělňovat se, klidně i za méně peněz. Já bych byl strašně rád, kdyby zanikl ten statut profesionálního muzikanta, nájemného řemeslníka. Přestala by vznikat spousta zbytečné muziky. Třeba ty grantové projekty. Jsem zastánce toho, že když si člověk nedokáže vydělat tím, co nabízí jako muzikant, výtvarník nebo jiný umělec, tak si musí ty peníze vydělat jinak, ne tomu přizpůsobit tu tvorbu. Něco jiného je získat peníze na nějakou kulturní akci. Ale výpověď umělce by měla být vždy od peněz oproštěná. Situace, kdy někdo dostane nějaký grant, za který odjede třeba do Hamburku s tím, že za tři měsíce má odevzdat například román, mě děsí. Takže ta situace, která je teď v hudebním průmyslu, mě vlastně těší.

Zdroj: Týden

Přidat komentář