Maďarská zpěvačka Beata Palya preferuje ticho a vydává nové album
Ke světově nejproslulejším představitelům maďarské tradiční hudby patří dodnes skupina Muzsikás se zpěvačkou Mártou Sebestyén, i když jejich vrcholná alba vznikla před deseti až patnácti lety. To ale neznamená, že maďarská 
hudba stagnuje – naopak, poslední léta přinesla řadu nových talentů, mezi nimiž opět dominují zpěvačky. Pro cizince může být ale maďarská scéna poněkud nepřehledná, a to nejen kvůli jazykové bariéře: vznikají příležitostné projekty, sestava na podiu je dost často odlišná od sestavy ve studiu. Typický příklad představuje skupina Makám, na jejíchž nedávných albech můžeme slyšet ty nejlepší ženské hlasy nové generace, k nimž patří Agi Szaloki a Beata Palya. Kuriózní je, že žádná z nich nebyla stálou členkou kapely, příležitostně hostovaly i jinde, Agi Szaloki jsme například slyšeli v Praze loni s Besh o’droM. Druhá ze zmíněných zpěvaček, Beata Palya (31), si vybudovala zatím největší náskok, už přes dva roky vede svoji vlastní skupinu. Nadhledem i všestranností představuje výjimku nejen v Maďarsku, ale v celé východní Evropě: v repertoáru má vedle maďarských a romských skladeb písně z Indie a Íránu, a na svém letošním koncertě v Rudolstadtu je střídala s angličtinou a francouzštinou. Čtenář, který u toho nebyl, by možná spekuloval, že zpěvačka chce vstoupit do světové pop music prostřednictvím coververzí – ale obecenstvo v rudolstadtském kostele bylo silou její osobnosti doslova hypnotizováno. Na úrovni byla i kapela: saxofonista Dongó Balázs Szokolay byl jako improvizátor zpěvačce rovnocenným partnerem, hráč na cimbál Miklós Lukács preferoval razanci a rytmus před ornamenty.Kořeny z Transylvánie a Moldávie
Podle jakých kritérií si vybíráte spoluhráče?
Se svým saxofonistou jsem dlouhou dobu vystupovala v duu, on hraje i na flétny, fujary a lidový nástroj tarogáto, a v jiné sestavě vystupoval s naším romským cimbálistou Miklósem Lukácsem, který má klasické vzdělání, praxi z vážné hudby, a je též vynikající improvizátor. Další romský spoluhráč je basista Csaba Novák. Na perkuse s námi hraje András Dés, původem z jazzových kruhů. Já jsem prošla řadou méně významných sestav, a po patnáctileté dráze mám konečně reprezentativní skupinu.
Mnozí z dnes slavných maďarských hudebníků pocházejí z měst a lidovou hudbu objevovali při svých výjezdech mezi maďarské menšiny v Transylvánii na území Rumunska. Jak jste na tom vy? Pocházím z vesnice asi 50 km od Budapešti, vyrůstala jsem v selské rodině, a od šesti let jsem začala zpívata tancovat s tradičním ansámblem. To bylo v době hnutí tanc-ház, revivalu maďarské lidové hudby, který čerpal z živých tradic maďarských komunit v Rumunsku. V našem ansámblu byly staré dámy a strejci a malé děti. Učili jsme se tance z Transylvánie a rumunské části Moldávie, třikrát týdně jsme zkoušeli, v létě jsme jezdili společně na tábor. Deset let pro mě byla hudba a zpěv jedním celkem, ale nakonec jsem se musela rozhodnout.
Prodavač koberců hudebním poradcem
Tedy v době studií?
Ve čtrnácti letech jsme odešla do Budapešti, a v šestnácti jsem si musela vybrat mezi zpěvem a tancem. Tehdy jsem se stala zpěvačkou skupiny jménem Zurgo, ta hrála především moldavskou lidovou hudbu. V osmnácti letech jsem začala studovat etnografii na univerzitě. Nadále mě zajímala především hudba z Transylvánie a z rumunské části Moldávie, tam všude žijí maďarské menšiny, po hudební stránce nejsyrovější jsou právě Csangové z Moldávie. Jejich hudbu dobře zmapovali v sedmdesátých letech průkopníci zmíněného hnutí tanc-ház. Já patřím k pozdější generaci, jejímž úkolem tedy bylo spíš ten nasbíraný materiál vstřebat, co nejvíc se z něj naučit, ovládnout ten hudební jazyk. Maďarské a romské sbírky písní, to je moje bible.
Na vašem sólovém CD je ale také píseň z Íránu, a tam přece maďarské menšiny nežijí. Anebo vás k tomu vedl jiný důvod? Já jsem odmalička strašně zvědavá, zajímají mě cizí hudební kultury, a zvláště mě lákala perská a indická hudba. Poprvé jsem tu píseň slyšela od zpěvačky Parissy z nahrávky, a zcela mě pohltila, den jsem nepromluvila ani slovo. Věděla jsem, že žiju daleko od těch míst, a přesto ve mně něco rezonovalo. Strašně moc jsem do té hudby chtěla proniknout, a nakonec jsem našla dva Íránce, kteří mi pomohli. Oba žijí v Maďarsku, jeden byl profesí prodavač perských koberců a také výborný zpěvák, a ten druhý mi pomohl s textem.
Myslíte tedy, že perská hudba nabízí něco, co jinde není?
Dnes mám za sebou další silný zážitek, před několika hodinami jsem tady v rudolstadtském kostele během zkoušky zaslechla Djivana Gasparyana z Arménie hrát na duduk. Měl zvukovou zkoušku přede mnou a téměř mě rozplakal, byl to podobně silný zážitek. Já třeba nemohu tu svoji perskou píseň zpívat příliš často, protože abych se na to připravila, musím se obohatit o nějaký nový zážitek. Musím do té hudby otisknout své pocity, to jsem se z perské hudby naučila. Repertoár mého dnešního koncertu je plný inspirací z východu, i když to možná není na první poslech zřejmé. Tak například, k té písni o koních mě inspirovala indická raga kafi , zpívaná v rytmu tintaal, napsala jsem k ní maďarský text a tím se ta melodie stala mojí písní. I když toho o indické hudbě moc nevím, dokážu se do ní vcítit. Z hudebních zvyklostí východu mě inspirovala i práce s časem, prodlevy mezi tóny. Ticho je klíčovou součástí mé hudby, je to stejně důležitý tvůrčí nástroj jako rytmus. Jinými slovy, take your time, dát si na čas. Kuriózní je, že v maďarštině tuhle frázi vůbec nemáme.
Hudba z Východu funguje dost odlišně od hudby Západu a snahy o překlenutí tohoto rozdílu existovaly už od dob Beatles a Yehudiho Menuhina. Myslíte, že jste v podobné roli? Možná, snažím se být můstkem mezi Východem a Západem, i když navenek můj repertoár zní jako hudba z východní Evropy. V Maďarsku jsem třeba potkala řadu lidí z Východu s velkými hudebními znalostmi, ale připadali mi smutní a uzavření, čemuž jsem dobře rozuměla. Oni nemají komu ty vědomosti předávat, na to potřebujete spoustu času a dnes nikdo čas nemá.
Vy jste ale přece jen indickou hudbu krátce studovala. Kde?
Získala jsem čtyřměsíční stipendium, studovala jsem v Paříži, v Indii jsem bohužel nikdy nebyla. Můj hráč na perkuse se učil u indického mistra.
A také jste se podílela na posledním filmu Tonyho Gatlifa Transylvánie.
S Gatlifem jsem se seznámila během jedné ze svých cest do Francie, a když připravoval film, přizval mě i moji kapelu. Ta naše scéna se odehrávala ve městě, jemuž Maďaři říkají Kolosvar a Rumuni Cluj.
Váš dědeček byl Rom, jak tedy vnímáte svoji etnickou identitu?
V kapele mám dva skutečné Romy, ale já jsem pro ně spíš gadžo. Zároveň ale přiznávají, že v určitém smyslu jsem víc Cikánka než oni. Což má zcela realistické důvody: všichni mí muzikanti už mají děti, jen já ne. Užívám si tedy nejvíc svobody, jsem mezi nimi ten největší bohém, nomád, věčný cestovatel. A i když jsem nevyrůstala v romském stylu života, mívám i po patnáctileté kariéře jako zpěvačka období, kdy vypnu telefon, a úplně sama někam vyrazím, naposled třeba do Maroka. Najednou se ze mě stane zcela bezvýznamná osoba někde na pláži a každému je jedno, jestli jsem Cikánka, Číňanka nebo černoška.
Rozum v roli pejska
I když ten dnešní koncert byl plný překvapení, současné obecenstvo už jistými znalostmi v oblasti východoevropské hudby disponuje. Tak například, melodii Dumbala Dumba řada posluchačů nejspíš znala z podání rumunské skupiny Taraf de Haidouks. Ale ta moje verze pochází z Bulharska, zpívám ji se svým textem, který je o tom, že sice ráda mluvím, ale také vím, že někdy je dobré být zticha: „Tvůj rozum je jako pejsek který dělá hovínka na chodníku, a ty zrovna nemáš pytlík, do kterého bys je uklidil.“
Vybavujete si první písničky, které jste jako dítě zpívala?
Velmi zřetelně, byly to maďarské z Moldávie, v osmi letech jsem se podle nich učila zpívat jako se děti učí mluvit. A později jsem objevovala písně z Albánie, Řecka, zpívala je s maďarskými texty. Vždy jsem se těmi texty snažila vyjádřit, co cítím uvnitř, jako Joni Mitchell, Caetano Veloso nebo Beatles. Když spojuji hudbu s textem, připadám si jako matka dvou dětí: melodie a textu. A jako každá matka chci, aby si ty dvě děti spolu hrály. Donedávna jsem psala texty jen v maďarštině, ale v poslední době mě baví psát i v angličtině a francouzštině.
Nenatáčíte také zhudebněnou poezii?
Moje zatím poslední album a první nahrávka s mojí současnou skupinou vzniklo na texty básníka Sándora Weörese. To je tak vyhraněný autor, že musíte být Maďar, abyste mu rozuměl. Někdy v sedmdesátých letech napsal sbírku básní Psyche, kterou připsal fiktivní autorce romského původu, jejíž život situoval do devatenáctého století. Když jsem tu knihu četla, s tou vymyšlenou autorkou jsem se naprosto ztotožnila: to jsem přece já, osoba věčně na cestách, plná vášní, tohle musím zpívat. Ty básně jsem objevila ve svých šestnácti letech a natočila je až loni.
Jak vlastně vnímáte rudolstadtské festivalové prostředí?
Cítím, že většina lidí sem přišla za hudbou a ne za pivem, to poznáte, když potkáváte diváky na ulicích mezi pódii. V porovnání s jinými festivaly to je velký rozdíl. Třeba nedávno jsme vystupovali v Maďarsku na jednom z největších festivalů, v maličkém stanu, který byl hned za tím největším a nejhlasitějším stanem. Nikdo se nestaral, jestli hluk proniká k nám nebo ne. Pokud tedy pozvali nás, kapelu preferující zvuky stejně jako ticho, pak je to zcela neprofesionální. Kdežto v Rudolstadtu jsme hráli v kostele, lépe se to vymyslet nedalo.
Text, který zpěvačku svlékne do naha
Řadu diváků jste zaskočila, když jste začala zpívat francouzsky, a pak jste letmým střihem přešla do romštiny. Smíchala jste dohromady dobřeznámé melodie, které v té chvíli působily jako deja vu. To byly citace z Edith Piaf, i z dodnes žijícího francouzského šansoniéra Charlese Treneta, propojené s romskými písničkami.
Jako divák se přiznám, že vaše všestrannost a schopnost střídat jazyky, nálady a výrazy mě během dnešního koncertu zaujala, ale přesto jsem byl velkou část koncertu skeptický v jedné věci. 
Pochyboval jsem, že zpěvačka na pódiu dokáže zazpívat jedinou píseň, v níž není prostor pro smích. Až v té poslední písni, anglicky zpívané baladě Lover Man, jste předvedla, že i to umíte. Já se tak často směju proto, abych skryla své soukromí. Popravdě řečeno, v té poslední vážné písni jsem si naopak připadala, jako bych se svlékala do naha. Ta píseň je velmi intimním vyznáním, ve čtyřicátých letech ji natočily dvě velké postavy dvacátého století Billie Holiday a Sarah Vaughan, a v té době byla porušením tabu, co žena může na veřejnosti zpívat. Být zpěvačkou je strašně zranitelné povolání. Já často potřebuji ochranu, a tou je pro mě smích.
Anglicky či francouzsky zpívaný repertoár ale řada posluchačů kategoricky odlišuje od písní z Transylvánie či Moldávie. Vy mezi nimi necítíte rozdíl? Ne, beru to, jako že ty další jazyky mi otevírají další brány. Dnes už se anglicky či francouzsky odvážím zpívat, protože jsem v každém z těchto jazyků prožila lásku. Emoce tedy vyjádřit dokážu, i když slovní zásobu ještě nemám. Cvičím se na písních Joni Mitchell, na francouzských šansonech, které natočili Jacques Brel nebo Juliette Greco. Můj nový repertoár vyjde letos na podzim na značce Naive na albu, které natáčím se Stuartem Brucem, producentem, který v minulosti třeba pracoval s Peterem Gabrielem anebo s trojicí kytaristů Al di Meola, Paco de Lucia a John McLaughlin.
Sándor Weöres (1913–1989), maďarský básník a znalec východních kultur. Ve svých čtyřiadvaceti
letech navštívil Filipíny, později Vietnam a Indii, po válce strávil rok v Itálii. V éře stalinismu po roce 1948 jeho básně nesměly vycházet, psal tedy verše pro děti a pracoval jako překladatel, do maďarštiny přeložil například mezopotámský Epos o Gilgamešovi, čínskou Knihu Proměn, I Ťing, i dílo ukrajinského básníka Tarase Ševčenka. Roku 1972 vydal Weöres sbírku Psyche, jejíž obsah připsal fiktivní autorce z raného devatenáctého století Erzsébet Lónyai. „Autorem té nejlepší maďarské ženské poezie je ve skutečnosti muž,“ komentovala sbírku jedna básnířka. Maďarský internetový časopis European Cultural Review dodává: „Byl básníkem ne obyčejné vynalézavosti, zemitého erotismu a nenasytné zvědavosti. Jeho permanentní cesta za poznáním ho zavedla až k metafyzice. Ve Weöresově poezii kontrast mezi městským a venkovským mizí a je nahrazen spiritualitou lidské pospolitosti.“ Řada jeho básní inspirovala hudební tvůrce. K Weöresovým přátelům patřil významný maďarský skladatel György Ligeti, který zhudebnil několik jeho textů. Další maďarský skladatel, Peter Eötvös, který například vystřídal Pierra Bouleze v roli vedoucího pařížského Ensemble InterContemporain, zkomponoval dvě skladby, Atlantis a Ima, na texty z Weöresovy básně Néma zene (Tichá hudba). Album jeho zhudebněných textů vydala roku 2006 zpěvačka Beata Palya. Řada Weöresových básní existuje ve slovenských překladech. Český překlad A hallgatás tornya (Věž mlčení, BB Art 2003) je rozebrán.
Ukázka anglického překladu:
INSECT
In walnut leaf soft murmurings:
sough of six legs, four pearly wings,
two ball-tipped feelers probe
the veins for pathways
on the leafy plains.zdroj: European Cultural Review (http://www.c3.hu/~eufuzetek/index.html)