Pianista a skladatel Martin Brunner (1983), v rámci rodinné hudební tradice junior, koncerty, deskami a kompozicemi naplňuje očekávání pamětníků o růstu kvality mladých jazzových osobností s každou novou generací. Jeho triu vyšly na etiketě ARTA už dvě autorská CD. Behind The Clouds (2009) bylo dokonce v prodejnosti velmi úspěšné na japonském trhu, Still Warm To Touch (2012) je opět vysoko ceněné. Vedle toho vyšel záznam koncertu řady Jazz na Hradě z ledna 2011 u Multisoniku a nejlepší jazzová skladba roku oceněná v rámci Bohemia Jazz Fest 2010 Behind The Clouds se také objevila na retrospektivním sampleru Everybody Goes To Agharta (2011). V roce 2012 se jako člen kvarteta trumpetisty Miroslava Hloucala podílel na absolutním vítězství českoněmecké soutěže JazzPrix.
Jestliže město zplodí tak rozsáhlou koncertní akci s mezinárodní účastí, jakou je festival Jazz Goes To Town, v níž se za ta léta představily desítky evropských i světových hvězd, dá se očekávat, že to zrcadlí průběžnou bohatost jazzového života v hradecké lokalitě. A to není možné bez dostatku publika. Je tomu skutečně tak? Napomáhá k tomu místní žurnalistika nebo rozhlasové stanice?
Bohužel musím říct, že tento festival je jedinou jazzovou událostí, která se zde koná. Není zde jediný jazzový klub nebo klub, který by alespoň příležitostně měl nějaký jazzový koncert na programu. Místní média této hudbě nepomáhají, maximálně upozorní právě opět pouze na festival, ale v průběhu roku zde o jazzu neuslyšíte. Bohužel i přes letitou festivalovou tradici řada místních stále chápe jazzové koncerty jen jako další jinou příležitost jít na pivo a zřejmě neporozuměli tomu, že jazz je hudba, která se musí vnímat a poslouchat stejně jako hudba klasická. Jedině snad starý dixieland je možné brát jako zábavu. Ale opravdoví fanoušci této hudby tady jsou, a když je koncert v dobrém prostoru, je zde skvělá atmosféra.
Jako „Hradečák“ jste vystudoval konzervatoř v Pardubicích, ve městě věčně s Hradcem Králové soupeřícím o primát v regionu. Jak je to ve vašem rodném městě s hudebním vzděláváním? Má pardubická konzervatoř nějaké přednosti pro přípravu jazzového muzikanta?
Pardubice jsou v tomto ohledu napřed. Nejen že je zde zmíněná konzervatoř, ale i kluby, kde si můžete něco poslechnout. V Hradci se můžete o hudbě dozvědět na místních ZUŠ a na Pedagogické fakultě, ale pokud se hudbě (nebo jazzu) chcete věnovat profesionálně, musíte někam jinam. Ale ani v Pardubicích se jazz nenaučíte – místní konzervatoř je zaměřena čistě na klasickou hudbu. U nás v současné době můžete do Prahy na KJJ nebo do Brna na jazzové oddělení JAMU. Ale v Praze hlavně potkáte všechny skvělé jazzové muzikanty, kteří u nás působí, a to je to nejdůležitější.
Váš učitel v Pardubicích Martin Hršel je sice významný pianista klasické hudby i hudby dvacátého století, jeho diskografie obsahuje Gershwinova koncertní díla – Rapsodii v modrém, Concerto in F, Variace na píseň I Got Rhythm, Američana v Paříži (vyšlo v roce 2001), ale dával vám také nějaké rady ohledně jazzu?
Já jsem před ním to, že chci být jazzový muzikant, tajil! Martin Hršel je skvělý pedagog klasické hudby a jsem rád, že jsem u něj mohl studovat. Klasická hudba mě hodně ovlivnila a vždycky bych volil stejně. Jazz je ale úplně jiný svět a většina lidí z klasické oblasti, které jsem potkal, nedokáže uznat, že má stejné hodnoty jako hudba klasická, i když třeba říkají, že je baví. Jazz, pop, klasika a ostatní žánry mají všechny výrazové prostředky jiné, a pokud člověk není otevřený pochopit jejich podstatu, je pro ně takové tvrzení většinou nepřekonatelné. Obdivuji Šostakovičovu symfonii stejně jako písničku Johna Lennona nebo hudbu Milese Davise.
Na Konzervatoři Jaroslava Ježka, než jste se tamtéž stal sám pedagogem, jste chodil do třídy ke třem generačně rozdílným pianistům: ke Karlu Růžičkovi (1940), Milanu Svobodovi (1951) a Mateji Benkovi, který už vlastně patří k vaší generaci. Nakolik jste znal jejich tvorbu skladatelskou a muzikantskou a co vám jejich lekce daly?
Hudbu Karla Růžičky i Milana Svobody jsem dobře znal. Milanovu zvlášť, protože táta hrál v jeho Kontrabandu. Měli jsme doma desky obou. Mateje Benka jsem asi dva roky před tím, než jsem přišel na KJJ, slyšel hrát v Hradci na Jazz Goes To Town, a tak se mi líbil, že jsem se s ním musel hned tam seznámit. Bylo skvělé, že jsem ke všem třem mohl později chodit na hodiny. Každý z nich má jiný přístup. Karel Růžička vás vede ke kreativitě, Milan Svoboda vám ujasní systém. Matej Benko má svým způsobem něco z obou a navíc vás vždy neuvěřitelně nabije energií. Hodin u Karla Růžičky si pak navíc cením nejen pro hudbu samotnou, ale i možnost poznat se s touto osobností, protože jde o skutečně mimořádného člověka.
Karel Růžička se netají, že k jeho oblíbeným klavíristům patří Horace Silver. Nedávno nám v Jazz Docku vyprávěl, jak si pouštěl v autě CD Expectations kvinteta Keithe Jarretta, které neznal (album je z roku 1972) a že ho ta hudba tak ohromila, že nebyl schopen řídit a musel zastavit a poslouchat v klidu. Mimochodem, na této nahrávce Jarrett ke kvintetu přiaranžoval smyčcový ansámbl k některým skladbám, zvláště zdařile pro titulní Expectations. Domnívám se, že hudba těchto pianistů mohla být inspirativní i pro vás?
Oba dobře znám a určitě jsou velkou inspirací. Myslím, že u takovýchto obrovských osobností by vám to potvrdil téměř každý. Ale je pravda, že Jarrettovu tvorbu v sedmdesátých letech opravdu obdivuji. Expectations a všechna ta skvělá alba z tohoto období Jarrettových dvou kvartetů znám a považuji za opravdu výjimečná. Mělo by se o nich mnohem víc vědět a mluvit – řada lidí, které potkávám na KJJ, znají dnes Jarretta jenom jako triového pianistu. Přitom tohle je to nejzajímavější, co vytvořil – album Survivors’ Suite patří podle mě k největším nahrávkám v historii jazzu.
Nejen u nás, ale i v cizině spousta jazzmanů přiznává, že začínali v rockových či populárních amatérských kapelách. Jak tomu bylo u vás?
Věnoval jsem se studiu klasiky. Vždycky chci věci dělat pořádně a naplno, protože pak má práce smysl a výsledek. Jazz jsem samozřejmě poslouchal a trochu u piána řešil taky, ale nebylo pro mě možné dělat víc věcí současně.
Stvořil jste trio s absolventy bratislavské konzervatoře, basistou Martinem Kapusníkem a pražským bubeníkem Petrem Mikešem, v té době studujícími na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Byl to cílený výběr, nebo vás svedla náhoda?
Myslím, že na tom se dá krásně popsat hlavní smysl této školy a hudebních škol obecně. Jsou vlastně dva – možnost setkat se s významnými osobnostmi v daném žánru, a potkat své vrstevníky, kteří chtějí také dělat stejnou hudbu profesionálně. S klukama jsme se znali už předtím, při nějakých příležitostech jsme si spolu zahráli, takže když jsem je oslovil, už jsme o sobě věděli i muzikantsky.
Jaké podstatné zkušenosti předcházely vzniku prvního alba Behind The Clouds? Má název desky nějaký sdělovací podtext k hudbě?
Na této desce je vlastně výběr z mých prvních skladeb. Jsem rád, že mohly být zaznamenány, za což musím poděkovat Janu Hálovi, který moje trio a skladby slyšel, a nabídl mi možnost nahrát je. Na dalším albu už jsem pracoval víc koncepčně. Co se týče názvu, všechna moje pojmenování jsou pouze doplňkem k hudbě – hudební nápad je na prvním místě a teprve později k němu připojím nějaký název.
Titulní skladba alba Behind The Clouds získala cenu nejlepší jazzové skladby roku 2010 v soutěži pořádané festivalem Bohemia Jazz Fest a občanským sdružením OSA. Kdybyste z tehdejšího svého skladatelského repertoáru měl vybírat ocenění sám, dopadl by výběr stejně?
Ano, dopadl by stejně. Jsou dvě skladby z této desky, které se ještě pořád na našich koncertech objevují – Behind The Clouds a Recalling Thyme’s Scent. Druhá z jmenovaných dokonce pravidelně, i když teď vypadá trochu jinak.
Musím se samozřejmě zeptat, jakou úlohu ve vaší jazzové kariéře, v jejím nastartování, měl váš otec, známý jazzman, zakladatel a dramaturg hradeckého festivalu? Jakou hudbu vám pouštěl do kolébky?
Bylo samozřejmě zásadní a měl jsem velké štěstí, že spousta hudby bylo kolem mě odmalička. Kromě jazzu u nás hodně zněl také rock šedesátých a sedmdesátých let – Cream, John Mayall, Blood Sweat And Tears a mnoho dalších. Láska k této hudbě mi zůstala a je to myslím i hodně znát na tom, jak hraju a skládám. Táta mě také přivedl k piánu – vždycky mi říkal, že důležité je mít vlastní hudbu a měl představu, že jako pianista bych pro to mohl mít předpoklady. Bohužel jsem nebyl dítě, které nějak pilně cvičilo, takže jsem tyto skvělé podmínky nevyužil. Ale díky tátovi byla hudba mojí součástí už od dětství. Jak s tím naložím, pak bylo na mně – do ničeho mě nikdy nenutil.
Můžete se zdůvodněním jmenovat muzikantské vzory ze světa či domácí hudební scény, nejen klavíristy či skladatele a nejen jazzové?
To je těžká otázka, jelikož mám rád spoustu hudby, a když začnu jmenovat, bude mě mrzet, že neuvedu všechny. Také se u mě střídají období, kdy mě zajímá vždy někdo jiný. Tak například zmíněného Keithe Jarretta, kterého jsem kdysi hodně poslouchal, jsem teď neslyšel snad už několik let, ale určitě mě ovlivnil. Také mě zajímají noví muzikanti, ale pokud bych měl říci pár jmen, ke kterým se celý život stále vracím, budou to ti obecně známí Miles Davis, Wayne Shorter, Chick Corea, Maria Schneider, Thelonious Monk, Cannonball Adderley, Jan Hammer, Antonín Dvořák, Dmitrij Šostakovič, Leoš Janáček, Peter Gabriel, Sting, Paul Simon, Eric Clapton… To jsou skutečné „srdcovky“.
Jak se díváte na lehké doteky elektronických zvuků vměstnávaných do hry akustických klavírních trií? Připomenu nápady Brada Mehldaua na počátku století, nebo o něco mladší tvorbu Esbjörna Svenssona.
Vždy mě zajímá samotná hudba a ta může být elektronická nebo akustická. Například ta dvě posmrtně vydaná alba Esbjörna Svenssona Leucocyte a 301 jsou podle mě naprosto fenomenální, zvukově i hudebně jedinečná! Elektronická je naše doba, proč ji tedy nevyužít i v hudbě. Špatné to bude pouze v případě, když její použití bude samoúčelné.
Na vašem druhém albu Still Warm To Touch (přesněji třetím, protože ještě vyšel záznam koncertu Jazz na Hradě, kdy už s triem bubnuje Tomáš Hobzek) se objevili noví spoluhráči. Můžete k této změně něco říci?
Po určité době jsem si chtěl zahrát i s jinými muzikanty. Je dobré, když je kapela sehraná po dlouhodobé spolupráci, ale stejně tak je dobré udělat změnu a přijmout zase jinou inspiraci. Jsem moc rád, že moji nabídku přijali Rasťo Uhrík a Tomáš Hobzek. Právě jejich hudební přístup jsem si v kapele představoval. Oba jsou skvělí muzikanti a každé hraní s nimi je pro mě radost.
Má titulní skladba Let The Rabbit To Tell Your Fortune něco společného s Carrollovou Alenkou? Pianista Yaron Herman nás k následování bílého králíka vybízí dokonce celým svým albem Follow the White Rabbit (ACT, 2010), přičemž do vlastních skladeb mezi ně zakomponoval také Churchillův standard a po skladbě od Cobaina a Radiohead.
Desku Yarona Hermana znám a ten jeho název mě zamrzel, protože já jsem svého králíka měl už dřív! Baví mě vymýšlet pro skladby zajímavější názvy, ale tohle je zrovna jediný případ, kdy nejde o můj nápad. V cizině jsem viděl na ulici člověka – žebráka, který měl v ruce králíka a před sebou cedulku s tímhle nápisem. Nějak mi to zůstalo v hlavě.
Na zahraničních deskách nastupujících (ale i pokročilých) pianistů se běžně objevují nové úpravy témat klasiků moderního jazzového piána, případně písňová témata přebíraná z mladší tvorby populární hudby, čímž se prověřují kandidáti na nové standardy. Poctít či vyrovnat se s nějakou skladbou předchůdců či vzorů, jak se zdá, se vám zatím koncepčně nehodí?
Myslím, že pokud chce člověk interpretovat něčí skladbu, musí tam být nějaký osobní vklad, něco, čím člověk opodstatní, že hraje skladbu někoho jiného. V jazzu je samozřejmě běžné, že se hrají převzaté skladby, protože improvizace je zde nejdůležitějším prvkem a přínosem a už to, nebo právě to, je onen vlastní pohled. Já mám ovšem nějak zažité, že sebelepší zpěvák na mě nezapůsobí tolik, jako například Sting, který zpívá písničky vlastní. Ten mě zajímá mnohem víc a považuji ho za umělce s vlastním názorem. Ale v jazzu to takto neplatí, interpretace i kompozice skladeb jsou stejně hodnotné, stejně „autorské“. Já však přesto chci hrát pouze vlastní skladby.
Můžete přiblížit zrod skladatelského a aranžérského nápadu se smyčcovým kvartetem Epoque?
Když jsem studoval u Karla Růžičky, navrhl mi jednou jako práci napsat skladbu pro smyčcové kvarteto. Ze začátku jsem z toho měl trochu strach, protože jde o náročnou disciplínu, ale pak mě to začalo opravdu bavit a později mě proto napadlo, zkusit přidat smyčcové kvarteto k triu. Hlavní myšlenka byla ta, že nepůjde o skladby pro trio doplněné barvou smyčců – takové projekty jsem slyšel, ale že budou poměry vyvážené. Jsou to tedy úplně nové skladby psané přímo pro toto obsazení, jinak je není možné provést, v jiném aranžmá by ztratily smysl. Vznikl nakonec hodinový cyklus s názvem Morning Walks a věřím, že v budoucnu vznikne nahrávka. Už teď mám radost, že se objevil zájem o další provedení.
Máte chuť se pustit také do bigbandových projektů nebo k rozšíření tria?
Určitě bych se v budoucnu rád věnoval i jiným obsazením. Mám zvuk tria rád, ale není to můj jediný zájem. Zatím však nemohu říct nic konkrétního.
Chystáte se vyrazit za zkušenostmi nebo studiemi do jazzového světa? Je snadné se s triem dostávat do zahraničních klubů nebo dokonce na festivaly?
Nechystám, i když je mi jasné, že se připravuji o příležitosti. Zatím je pro mě skvělé být tu, připravovat muziku a pak si ji zahrát se skvělými muzikanty. To je pro mě radost. Dostat se do zahraničí je velmi těžké, bez osobních kontaktů či dobrého manažera téměř nemožné.
Máte chuť nějak hodnotit naši jazzovou scénu po stránce umělecké či organizační?
Myslím, že je dnes skvělá doba s nejpestřejší nabídkou kapel, co u nás kdy byla. Vzniká spousta zajímavých projektů a různé spolupráce se zahraničními muzikanty – jazz je u nás pořád na lepší a lepší úrovni. Škoda, že posluchačů je málo. Jazz je okrajový žánr, takže si nemůžeme dělat iluze o návštěvnosti, ale přece jen doufám, že se postupem času zvýší. S tím souvisí i práce pořadatelů. Někdy mě mrzí, že české kapely dostávají méně příležitostí, protože soubor z ciziny, jinak neznámé, zajistí větší návštěvnost. Samozřejmě to chápu, ale myslím, že by se mělo našim kapelám pomáhat. Ale není to tak všude a je skvělé, že se stále objevují lidé, kteří zkoušejí stavět nové scény a festivaly.