Od Klezmatics k Čechomoru

Izraelská zpěvačka natáčela s českými muzikanty
Loni v únoru jsme uveřejnili rozhovor se skladatelem Alešem Březinou. Jím produkované a aranžované CD Lemele izraelské zpěvačky Chavy Alberstein 5_Caffeuž sice bylo na světě, ale do evropské distribuce se dostalo až letos na jaře. Zjevně tak nastala nejlepší chvíle na rok starý rozhovor navázat – jinak by se také mohlo stát, že z alba Lemele bude ten nejlépe utajený projekt českých muzikantů. (Chava Alberstein vystoupí s Karlem Holasem a dalšími českými spoluhráči na festivalu United Islands v Praze v pátek 22. června).
Chava Alberstein je pro Izrael ,kulturním pokladem‘; narodila se v Polsku, do Izraele emigrovala se svými rodiči přes Československo v předškolním věku, k roli zpěvačky s kytarou ji inspiroval nestor amerických folkařů Pete Seeger, ale navzdory americké předloze si vytvořila vyhraněnou izraelskou identitu. Paradoxní je, že její tvorba se dostala do lehkého konfliktu s převládajícími izraelskými trendy, velkou část svého repertoáru Chava Alberstein totiž zpívá v jidiš, tedy jazyce evropských Židů, který je v hebrejsky mluvícím Izraeli odsouzen k zániku. Tato inklinace ji ale sblížila s klezmerovými revivalisty, album The Well natočila roku 1998 spolu s Klezmatics, s nimiž pak vystoupila v Praze, o dva roky později byla hostem pražského Womadu. Když mi pak na podzim 2005 Karel Holas z Čechomoru mezi řečí prozradil, že hrál na jejím chystaném albu, znělo to jako pohádka. Jak přesně se to seběhlo, vypráví v rozhovoru producent alba Lemele Aleš Březina.

Jak vlastně dojde k tomu, že slavná izraelská zpěvačka odjede natáčet své album do Čech? Ten úplný počátek byl, když jsme s Janem 5_Cafe1Hřebejkem připravovali moji hudbu k filmu Musíme si pomáhat. Hledali jsme písničky, které by dokreslily osud ukrývaného židovského chlapce, a objevili jsme album Chavy Alberstein se skupinou Klezmatics. Přesně takové skladby jsme potřebovali pro film. První shoda okolností byla, že Klezmatics hráli v Praze, Chavin manžel je navíc filmař, dohoda byla snadná, ale americká nahrávací firma, u které album vyšlo, byla naprosto neprůstřelná. Chava je ovšem rázná žena a tak se naštvala a slíbila nám, že ty písně pro nás natočí znova. Hotový soundtrack i film se jí líbily, psali jsme si, a ona se pak jednou ozvala, že chce točit nové album. Že by potřebovala skladby zaranžovat a nahrávky produkovat. Já jsem v této profesi naštěstí nebyl úplný nováček, můj předchozí producentský projekt byl Nahoru po schodišti dolů band. Chava mi poslala demonahrávku, já jí odepsal co bych s tím dál chtěl dělat. Ona mi pak napsala krásný email, že v dnešním světě je vzácné najít někoho, kdo doopravdy naslouchá.

Ona je ale velký individualista s vysokým standardem, který nedělá kompromisy. To je dobré vysvědčení pro tvůrce, ale možná už ne tolik pro partnera ke spolupráci. Neskřípalo to někdy?
Chava je člověk, který když se pro vás rozhodne, dá vám absolutní důvěru. Takže i na to, co je pro ni nezvyklé a překvapující, reaguje pozitivně: Pojďme to udělat. Projevem důvěry byl i fakt, že jsme natáčeli v českém studiu Sono.

Jaký jste tedy volili hudební koncept?
Chava od začátku říkala, že nechce natáčet další klezmerové album s osvědčenými stereotypy jako klarinet s houslemi. Ve skladbách jsme tedy hledali jiný potenciál. Já jsem zas chtěl, aby každá skladba měla jen ty nástroje, které jsou nezbytně nutné. Nemám rád uvažování: když už jsou ve studiu, tak proč je nevyužít? V tomhle ohledu obdivuji Gustava Mahlera a jeho zvyk mít nastoupený třeba stodvacetičlenný orchestr, ze kterého po docela dlouhou dobu hrají jen dva muzikanti a ostatní čekají. Jen to nejnutnější k vyjádření té které myšlenky. Jako základní sestavu jsem vybral české hráče, které obdivuji – Karla Holase, Radka Pobořila, Michala Pavlíka a Badyho Zbořila, z našich lehkonohých bubeníků toho nejpreciznějšího. Dále Františka Rabu, Zdeňka Bínu z –123 min. a dva hráče ze Srbska, Ognjena Popoviće na klarinet a Žorže Gruiće z ansámblu Gorana Bregoviće. Oba hráli v mé hudbě k filmu Horempádem.

Chava Alberstein je jednou z posledních žijících zpěvaček vymírajícího jazyka jidiš. Hebrejština na albu vůbec neměla zaznít?
Ona celé album věnovala básníkům jidiš, což je její mateřština. Měla to být tedy pocta jazyku. Snažili jsme se ale, aby to na rozdíl od jejích dřívějších alb nebylo v jednotném stylu. Aby každá píseň promlouvala svým hudebním jazykem. Pestrost, nezávislost. Jak jsem se ale postupně dozvěděl, album chtěla produkovat řada jiných lidí.

Takže vašimi konkurenty byli rutinéři?
S rutinérem by Chava nespolupracovala. Byli to producenti, kteří se drží svého stylu. Já svůj styl nemám a ani ho nehledám. Styl by měla být vlastnost projektu, ne producenta.

Došlo k nějakému dialogu mezi vydavatelem a producentem? Neusměrňovali vás na dálku z Tel Avivu?
Kuriózní bylo, že ona je u své 5_Cafe3firmy NMC déle než všichni další, kdo v ní pracují. Má tam pozici vlajkové lodi. Ale snažili jsme se posílat jim vzorky, aby byli informováni, a odezvy byly vždy pozitivní. U celého natáčení byl Nadav, její manžel-filmař, poslouchal vznikající nahrávky jako nezávislé ucho. Jendou nám poradil abychom to posunuli o tón níž, a Chava se úplně rozsvítila. Největší změnou prošla závěrečná skladba alba, posouvali jsme ji žánrově ke groove jazzu, s čímž ona zatím neměla zkušenost. Brala to jako krok do neznáma, který ale určitě vyjde. Svým vysokým standardem jde příkladem, šíří kolem sebe tvůrčí atmosféru. Neúnavně zkoušela nejrůznější alternativy, ale když jsme našli tu definitivní, tak se jí držela. Poprosil jsem ji, aby byla u celého natáčení a nejen u zpěvu, což pro ni bylo náročné. Ve studiu panovala obrovská důvěra.

Sledujete také tuzemskou domácí hudební scénu?
Nejdůležitější česká značka jsou pro mě Indies. Nikdo jiný se naší hudbě nevěnuje tak důsledně jako oni. Při vší úctě k jinak orientovaným interpretům jsme pro cizinu nejzajímavější díky world music, folku a spřízněným žánrům. Kariéry popových hvězd sleduji s pobavením, a vím že venku nemají šanci nikoho oslovit. Pokud chceme nějakou hudbu exportovat, tak se přece musí lišit od toho, co produkují jinde. Lidé hledají nezaměnitelnost, ne uniformitu. Většinu roku trávím v zahraničí, a tam je z české hudby na pultech jedině Iva Bittová či Věra Bílá.

Malé nezávislé firmy ale fungují jako samoobsluha: kapela dodá master, firma se nijak nesnaží ten projekt tvůrčím způsobem usměrnit. Osoba tvůrčího producenta zatím u nás jaksi schází. Když děláte v úsporných podmínkách, jako první vypadne producent. Ale producent je také první posluchač, kdežto tvůrce naopak často lpí na úplně marginálních věcech, protože nemá odstup. Třeba když nové Gulo Čar produkoval Doug Wimbish, posunul to do úplně jiné sféry.

Která z českých kapel zasluhuje dle vašeho názoru větší pozornost?
Kale. I v době, kdy byli ve stínu Věry Bílé, to byla kapela, která může stát na vlastních nohou. Když jsem s nimi dělal jeden projekt pro divadlo, žasnul jsem nad jejich talentem. Po odchodu Věry Bílé ale bohužel procházejí krušným obdobím.

MUZIKOLOG DETEKTIVEM
Vy jste studoval v Praze muzikologii a pak jste pokračoval v Basileji. Byl nějaký podstatný rozdíl mezi studiem tady a tam? V náplni či nárocích?
Oběma institutům vděčím za mnohé a bez Prahy by Basilej vůbec nebyla možná. Nicméně, v Basileji jsem se setkal s maximální mírou 5_Cafe4náročnosti, fantastickou knihovnou a archívem fotokopií staré hudby ze všech světových zdrojů, s požadavkem na ovládání minimálně šesti jazyků, s přísným a mezinárodním výběrem studentů a profesorů a s kontakty na celý muzikologický svět. Taková situace není ani běžná ani dlouho udržitelná, ekonomická realita to dřívější kouzlo basilejské muzikologie trochu zredukovala. Jsem ale nesmírně vděčný, že jsem se v tom prostředí mohl po dlouhá léta pohybovat.

Jaké cíle jste si stanovil, když jste nastoupil jako ředitel Institutu Bohuslava Martinů? A čeho z toho jste za dobu vašeho úřadování, tedy od roku 1995, dosáhl? Nejprve jsem chtěl podchytit všechny žijící pamětníky Bohuslava Martinů a natočit s nimi vyčerpávající interview. To se mi i díky spolupráci s Českou televizí a režisérem Jiřím Nekvasilem podařilo, část našich rozhovorů je zachycena v televizních dokumentech Návrat z exilu (ČT 1998) a Martinů a Amerika (ČT 2000). Dnes jsou prakticky všichni pamětníci mrtvi, zastihli jsme je doslova v poslední chvíli.

Vám se také podařilo téměř detektivní metodou zrekonstruovat původní rukopis jeho Řeckých pašijí, který byl považován za ztracený. Jak těžké bylo vystopovat a získávat jednotlivé stránky z archivů? Měl jste nějaké zázračné zaklínadlo Sezame, otevři se? Pevně jsem věřil, že se to podaří, měl jsem seznam nejbližších přátel Bohuslava Martinů, které jsem navštěvoval a s jejich pomocí nacházel fragmenty první verze Řeckých pašijí, měl jsem plnou důvěru a podporu nadace Bohuslava Martinů, která financovala mé cesty po evropských veřejných i privátních archívech, měl jsem obrovskou důvěru ze strany festivalu Bregenzer Festspiele v Rakousku, jeho tehdejší intendant Dr. Alfred Wopmann si u mne rekonstrukci první verze objednal… A někdy jsem také měl obrovské štěstí!

S TOMEM WAITSEM I ALEŠEM BŘEZINOU
vy se zabýváte nejen výsostnou klasikou, ale také komponujete filmovou hudbu, hrál jste s Relaxací, Pouťovým promenádním orchestrem. Takováhle všestrannost nebyla pro hudbu dvacátého století typická. Máte pocit, že bouráte bariéry, anebo se mění kulturní klima?
Nevím, jestli přímo bourám bariéry, dělám prostě jen to, co mne baví.

Spolupracujete také se zpěvačkou Soňu Červenou, která hrála v inscenaci Black Rider od Toma Waitse, vy jste její hlas použil ve filmu Horem pádem. Zdá se, že i ona je umělec obdařený onou přínosnou všestranností. Máte další společné plány, v nichž se tato oboustranná všestrannost projeví?
Soňa je pro mne jedním z nejdůležitějších lidí, jak lidsky, tak i uměleckyKromě jedné skladby z filmu Horem pádem jsem pro ni na její objednávku napsal také melodram Balada na A, který nedávno natočila pro Český rozhlas. V současné době pro ni píšu operu o justiční vraždě Milady Horákové s názvem Zítra se bude aneb Hra na proces. Premiéra v Národním divadle v Praze je plánována na příští březen.

K vašim posledním projektům patří hudba k Menzelově filmu Obsluhoval jsem anglického krále, jehož součástí měla být i skladba, 5_Cafe5kterou jste v Římě natočil s americkým klarinetistou Tony Scottem. Ten letos v březnu zemřel, vaše nahrávka je dost možná poslední, kterou ve svém životě natočil. Bude k mání na filmovém soundtracku? Jednalo se vlastně o experiment, Tony Scott pro mě nazpíval anglický text Jiřího Ornesta, nahrávka měla zaznít v závěru filmu, a když se Jiří Menzel rozhodl ji nakonec do filmu nezařadit, měl na to plné právo. Důležité je, že skladba vůbec vznikla a že v ní pětaosmdesátiletý Tony Scott podal svědectví o své obrovské vitalitě. Filmový soundtrack tuto nahrávku zachycuje.

VÄRTTINÄ NA DVD
DVD skupiny Archive Live není zrovna typickou sbírkou hitů, ale spíš ponorem do historie, a mapuje vývoj skupiny už od jejích úsměvných, ale určitě ne nesmělých začátků v pohraničí Karélie. Finské skupině Värttinä se podařilo navázat obzvlášť vřelý vztah k českému publiku: její vůbec první koncert v Čechách proběhl roku 1999 na pražském festivalu ET Jam, poslední loni na Colours of Ostrava. Ale vystoupení na open air festivalech, to je jen jedna z tváří Värttinä. Ty další, nám dosud skryté, přináší DVD Archive Live, sonda do počátků i minulosti relativně nedávné. První část DVD tvoří třináct skladeb z koncertu ke 20. výročí skupiny roku 2003, což byla natolik významná událost, že do Helsinek se sjeli fanoušci ze Švýcarska, USA a Kanady. Skupina vystupovala v bývalé helsinské opeře. O dvacet let předtím založily Värttinä sestry Mari a Sari (té bylo pouhých sedmnáct) se svojí matkou Pirkko Kaasinen v městečku Rääkkylä, 60 km vzdáleném od ruské hranice. Archivní videa z druhé části DVD zachycují skupinu o pouhé dva roky později, Sari na záběrech zručně ťuká do trianglu. Sledovat školačky muzicírující v parku vzbudí u českého publika nepochybně asociace na éru svazáckého folklóru, což je ovšem zavádějící. Mladé Finky se ponořily do hudební tradice ne proto, že se to muselo, ale protože chtěly. Což je také důvod, proč jim ten elán vydržel i po dvaceti letech. Série archivních videoklipů pokračuje až do nedávné současnosti, nahrávka Oi Dai vznikla mimochodem v pořadu Noc s Andělem roku 2005.
Třetí částí DVD je blok označený ,extras‘, tedy rozhovory, biografie, diskografie a také informace o tradičních finských zpěvech runo. Toto poněkud zavádějící označení nesouvisí s runovým písmem, ale naopak s ústním předáváním textů, jejichž historie sahá do předkřesťanské éry. Křesťanstvím nedotčená syrovost finského eposu Kalevala mimochodem inspirovala J.R.R. Tolkiena k tomu, aby se ve svých studentských letech začal učit finsky. Finské inspirace se promítly i do muzikálové verze Pána prstenů, která má v těchto dnech premiéru v Londýně: členové Värttinä jsou totiž autory muzikálových písní.

ALEŠ BŘEZINA absolvoval na konzervatoři v Plzni obor housle, na filozofické fakultě v Praze a v Basileji vystudoval hudební vědu. Od roku 1995 je ředitelem Institutu Bohuslava Martinů, v letech 1995–2000 zastával funkci tajemníka Nadace Bohuslava Martinů v Praze. Publikoval několik studií a knih týkajících se hudby 20. století, jím rekonstruovaná původní verze opery Řecké pašije od Bohuslava Martinů měla světovou premiéru na festivalu v rakouském Bregenzu
v červenci 1999 a její provedení v Královské opeře v Londýně získalo cenu Laurence Olivier Award. Založil pravidelné muzikologické kolokvium Pražský hudební život na počátku 20. století, složil hudbu k významným českým filmům (Knoflíkáři, Musíme si pomáhat, Horem pádem, Kráska v nesnázích, Obsluhoval jsem anglického krále), spolupracuje s pražskými divadly. Hrál s Relaxací, Agonem, Pouťovým promenádním orchestrem a řadou českých a švýcarských symfonických orchestrů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *