Český jazzový kytarista David Dorůžka (1980) vydal v březnu své druhé autorské album Silently Dawning (Animal Music). Jeho hlavní uměleckou partnerkou byla švédská zpěvačka Josefine Lindstrand, jež otextovala několik písní. Další z nich jsou zhudebněnými básněmi Angličanky Emily Dickinsonové a Čecha Jiřího Ortena.
David Dorůžka se hře na kytaru věnuje od svých deseti let a již ve čtrnácti letech účinkoval s předními hudebníky na české jazzové scéně. Byl členem skupiny Eye of the Hurricane a tria Jaromíra Honzáka, v roce 1995 mu byla Českou jazzovou společností udělena cena „Talent roku“. Účinkoval na deskách Karla Růžičky Jr. (You Know What I Mean, 1997) a Jaromíra Honzáka (Earth Life, s bubeníkem Jorge Rossym, 1998); obě alba získala ocenění Akademie populární hudby ČR jako Deska roku. V letech 1999–2002 žil Dorůžka v Bostonu ve Spojených státech, kde studoval skladbu a improvizaci na Berklee College of Music, mezi jeho učiteli zde byli Joe Lovano, Mick Goodrick a George Garzone. Dorůžka získal na Berklee School of Music řadu ocenění (např. dvakrát cenu Jimi Hendrixe, cenu Waynea Shortera atd.). V létě 2000 se Dorůžka zúčastnil mistrovského kurzu pro mladé hudebníky v Aspen v Coloradu, kde jeho lektory byli mimo jiné Herbie Hancock, Brian Blade, Joshua Redman a Christian McBride. Dorůžka byl do tohoto kurzu vybrán jako jediný kytarista na doporučení Pata Methenyho. V létě 2002 se zúčastnil evropského turné s projektem Swinging Europe pod vedením pianisty Django Batese, kde se též seznámil se švédskou zpěvačkou Josefine Lindstrand. Po dokončení studií na Berklee žil David Dorůžka v letech 2002 a 2003 v New Yorku, kde natočil CD Hidden Paths, které získalo ocenění Anděl jako deska roku 2004 v kategorii Jazz&Blues. Od konce roku 2003 Dorůžka pobývá opět v Evropě a koncertuje především se svým triem a také s kvartetem se zpěvačkou Josefine Lindstrand. V letech 2006 a 2007 žil v Paříži, kde vystupoval s hudebníky jako Karl Jannuska nebo Géraldine Laurent. V roce 2007 vyšlo čtvrté album Jaromíra Honzáka A Question To All Your Answers s Dorůžkovou účastí. Nové album Silently Dawning s Josefine Lindstrand, Michalem Baranskim a Lukaszem Zytou je jeho druhým autorským albem.
Tvé první album Hidden Paths bylo natočené v USA a skladby pro něj vznikaly během tvých tamních studií…
I dvě ze skladeb na CD Silently Dawning jsem napsal ještě v USA – Forever Lost a Tears, která se v jiné úpravě objevila už na mé první desce. Ale velká většina ostatních skladeb na novém CD pochází z mého pobytu v Paříži v letech 2006 a 2007. Ovšem idea alba vznikla už dlouho předtím.
O švédské vokalistce Josefine Lindstrand jsi se poprvé zmiňoval po vašem setkání ve skupině Swinging Europe avantgardního pianisty a skladatele Django Batese roku 2002. Už jste tehdy hovořili o budoucí spolupráci?
Turné Swinging Europe bylo prvním impulsem. Byl to úžasný projekt, devatenáct hudebníků ze všech možných zemí Evropy, byli jsme tři týdny na cestách, každý večer se hrálo na jiném místě a celou dobu jsme jezdili společně jedním autobusem. Po tom dlouhém letním turné následovalo ještě kratší podzimní, s koncerty ve Francii a Holandsku. Měl jsem nějaké nové skladby a myslel jsem si, že by zněly pěkně, když by melodii zpíval lidský hlas. O jednom volném odpoledni jsme si s Josefine zkusili jen tak zahrát v hotelu a ona všechno ihned perfektně přečetla z listu. A ty skladby nebyly rozhodně jednoduché. Po návratu do Prahy jsem Josefine doporučil jako lektorku na pražskou letní jazzovou dílnu. Poprvé přijela v roce 2004 a na úvodním lektorském koncertu jsme chtěli zahrát něco jen v duu. Sešli jsme se hodinu před začátkem a oba jsme přinesli po jedné věci. Já Tears, která tehdy neměla text. Josefine na zkoušce zazpívala téma beze slov a pak říká: „To je hezké, ale bylo by pěkné, kdybych zpívala nějaká slova.“ Sedla ke stolu a za půl hodiny napsala ve švédštině text. Tím začala naše spolupráce.
Většina zpívaných skladeb je zhudebněnou poezií, anglickými básněmi Emily Dickinsonové a českými od Jiřího Ortena. Ve druhém případě šlo jistě o tvoji volbu, ale kdo přišel s básněmi Dickinsonové?
To byl můj nápad. Už nevím, kdy a kde jsem básně Emily Dickinsonové četl poprvé. Ale když jsem přemýšlel o tom, jakou poezii chci zhudebnit a jak by měla hudba znít, vzpomněl jsem si na to, co z těch veršů vyzařuje. Není to poezie mnohomluvná, téměř celé její dílo jsou jen miniatury a to jsem přesně v tu chvíli hledal a potřeboval.
Pro Josefine muselo být obtížné zpívat česky. Neměla z toho obavy?
Ano, určitě to bylo obtížné. Ale chtěl jsem mít na desce i nějakou českou poezii. Navíc, skladby na CD zpívané v češtině jsou i hudebně dost odlišné od těch ostatních. Každopádně pro ty, kdo nebudou zpěvu v češtině rozumět, jsou Ortenovy básně vytištěné v bookletu. A Josefine má zřejmě alespoň prvenství asi jediné švédské jazzové zpěvačky, která něco nazpívala v češtině!
Zdá se ti, že se v jejím zpěvu někde výrazněji projevuje dědictví švédské nebo obecněji skandinávské hudby?
Řekl bych, že úplně pořád. Skandinávské země mají úžasnou a naprosto specifickou tradici a kulturu zpěvu. Dobrých zpěvaček je tam také ohromné množství. Specifikum jejich zpěvu vychází v první řadě z lidové hudby. Kromě toho je v celé Skandinávii velmi dobře rozvinuté hudební školství. To hraje určitě velkou roli. Pěveckých osobností je ve skandinávských zemích celá řada – Susanna Wallumrod, Sidsel Endresen, Solveig Slettahjell, Sinikka Langeland, Lena Willemark a další. Každá z těch vokalistek je úplně jiná, ale ve způsobu zpěvu jsou si něčím podobné. Myslím, že to je dané právě těmi kořeny v lidové hudbě a způsobem výuky od raného dětství. Mimo to skandinávské jazzové zpěvačky zpívají také velmi pěkně anglicky, což je dáno příbuzností severských jazyků a angličtiny.
Jsi stále hlouběji zakotvený v tradicích kultury evropského kontinentu. Přispěla k tomu paradoxně léta strávená v USA?
Myslím, že ano. V USA jsem žil čtyři roky a byla to pro mě velmi důležitá zkušenost. Uvědomil jsem si tam poprvé alespoň trochu, kdo vlastně jsem, odkud jsem, co je pro mne důležité a co méně. A v některých chvílích jsem pocítil takový opravdový stesk po domově, po tom co je člověku naprosto vlastní, po své vlastní kultuře. Je to něco, co si člověk může zřejmě opravdu plně uvědomit, jen když je od domova daleko dlouhou dobu. Když žiji tady v Praze, zřídkakdy mám podobné pocity, které se dostavují až v dlouhodobé konfrontaci s úplně odlišným prostředím. Myslím, že v době mého pobytu v Americe dostala má hudba nějaký přesnější směr. A to je myslím pro jakéhokoli umělce jedna z nejdůležitějších věcí.
S bubeníkem Lukaszem Zytou hráváš delší dobu, kdy jsi objevil kontrabasistu Michala Baranského? Michal je teď asi Lukaszův nejčastější spoluhráč. V Polsku jsou snad nejvytíženější rytmickou sekcí. O Michalovi jsem slýchal už dlouho, poprvé jsme si zahráli v létě 2006 na hudebních kurzech v Lesznu, kde jsme oba učili. A pak jsme spolu začali působit v kapele výborné polské zpěvačky Agy Zaryan. To je mimochodem další osobnost, kterou doufám časem pozná i české publikum. Michal a Lukasz mají mezi sebou úžasnou hudební komunikaci, takže bylo logické ho přizvat do kapely. A stejně jako Josefine a Lukaszovi, ani Michalovi nedělá problém pohybovat se v jakémkoli hudebním kontextu.
Název CD Silently Dawning se v textech přímo nevyskytuje, ale slova ticho a svítání ano. A atmosféra rozbřesku i okamžiku ještě před ním je z celé té hudby patrná.
K názvu mě inspiroval poslední verš básně Noc a den – „Podívej! Nesvítá?“ – odtud tedy „Tiše svítá“ jako odpověď na tu otázku, kterou klade Jiří Orten. Ale snad tato odpověď svítá nějak i z hudby samotné. Většina hudby je spíše tichá, takže hlasitá místa více vyniknou, doufám. A celkově má ta hudba spíše tmavší odstíny, do kterých ale co chvíli probleskne nějaký paprsek.
Je evidentní, že je hodně věcí dopředu promyšlených a napsaných. Samozřejmě se počítá s invencí hráčů a zpěvačky. Ale podstatou je materiál. Kdy a jak se ti album začalo v hlavě skládat v celek?
Pro celkový tvar alba byly určující texty básní. V momentě, kdy jsem vybral všechny básně, které jsem se rozhodl zhudebnit, začala také vznikat celková struktura. Tak jako u Hidden Paths jsem nechtěl natočit jen ,sbírku písniček‘, jak na mě mnoho jazzových alb působí. Chtěl jsem, aby deska měla nějaký příběh. Také jsem většinu skladeb psal od počátku s vizí hudebníků, kteří je budou hrát. Zajímá mě kombinace improvizace a kompozice a to, jak propojit úplně volnou improvizaci s poměrně přesnou interpretací zapsaného materiálu. To je něco, co bych chtěl do budoucna ještě dále hlouběji prozkoumat.
Instrumentálka Before Spring Comes působí z celé desky nejjazzověji, ale například Pohádka je už spíš moderní vážná hudba. Dovedl bys CD Silently Dawning nějak stručně charakterizovat?
Jistě, ale stejně tak třeba ve skladbě November hrajeme skoro jako rocková kapela, I Felt My Life má blíže k folku a Noc a den zní trošku jako nějaká lidová píseň. Ale kdyby běžný klasický hudebník dostal notový zápis Pohádky, asi by si úplně nevěděl rady, kdežto jazzový hudebník s určitým rozhledem už spíš. Ale myslím, že i přes tyto rozdílné vlivy má CD dost kompaktní tvář. V době, kdy jsem hudbu psal, jsem poslouchal celou řadu věcí – Schuberta, Šostakoviče, Giyu Kancheliho, Trygve Seima, Christiana Wallumroda, Tomasze Stanka, Susannu & the Magical Orchestra, Egberta Gismontiho a mnoho dalších věcí. Hodně na mě zapůsobily novinky vydavatelství ECM (právě Norové Seim a Wallumrod), u kterých se občas stírají hranice mezi jazzem, lidovou a současnou koncertní hudbou (nemám moc rád termín ,vážná hudba‘), stejně jako hranice mezi improvizací a kompozicí. V hudbě je pro mne velmi důležité ticho a prostor, a koncentrace hudebního sdělení. Takže tohle všechno tam snad najdete, ale jinak nevím, jak blíže tu hudbu ještě popsat. Inspiračních zdrojů je tolik, a cest, kterými se člověk v hudbě může ubírat, ještě víc.
Josefine Linstrand(1981) pochází ze švédského Orebro; v šestnácti letech začala studovat zpěv, piano a saxofon a spolupracovala s bigbandem. V roce 2002 se zúčastnila evropského turné s European Jazz Youth Orchestra pod vedením Django Batese, který jí poté nabídl spolupráci s jeho vlastním souborem Human Chain. V této formaci koncertovala po celé Evropě. Účinkuje též na posledním CD Django Batese You Live and Learn (Apparently), s Batesem koncertuje v duu i v různých sestavách, spolupracovali též s Vincem Mendozou a jeho orchestrem Metropole Orkest. V současné době žije v Kodani, studuje na Rhythmic Music Conservatorium a koncertuje se třemi různými skupinami v Dánsku a Švédsku; se skupinou Sekten, jíž spoluzaložila v roce 2004, vydala album Annars är det tyst, které získalo Dánskou hudební cenu v kategorii vokální jazz. V létě 2004 působila jako lektorka také na Letní jazzové dílně v Praze, byla také přizvána k účinkování v opeře Othello v netradičním provedení Uri Caina v Římě a spolupracuje s japonskou zpěvačkou Maiou Hirasawou. V současné době Josefine Lindstrand dokončuje své první autorské album There Will Be Stars.
Foto Animal Music