Navzdory hospodářské krizi byla uplynulá festivalová sezóna nezvykle štědrá, a to jak tuzemská, tak u našich sousedů, což průběžně zachycují rozhovory v dnešním i příštím vydání této rubriky. Pro publikum červnového Respectu byla objevem trojice Juldeh Camara-Justin Adams-Salah Dawson Miller, výjimečná jak národnostním, tak instrumentálním složením. Londýnský kytarista Justin Adams je dlouholetým spoluhráčem Roberta Planta, producentem ,elektrických rebelů-básníků‘ Tinariwen ze Sahary, a zjevně i významnou kapacitou trendu zvaného ,pouštní blues‘. Juldeh Camara pochází z důležitého rodu griotů ze západoafrické země Gambie, rozložené podél stejnojmenné řeky a díky koloniální historii zcela vklíněné do státu Senegal. I když trojice hraje bez basy a rockových bubnů, dokáže vytvořit úctyhodnou zvukovou hladinu. Namísto bicí soupravy používá velký sortiment perkusí, které v rukou virtuozního hráče vykouzlí barevně fascinující kaskády rytmů. Tímto mistrem bubínků je Salah Dawson Miller, který si svým pohádkovým zjevem, jak vystřiženým z příběhů Tisíce a jedné noci, vysloužil ve festivalovém zákulisí přezdívku Čáryfuk.
Blues, salsa i otrokáři očima bubeníka
Jak důležité je pro vás jako hráče to, že před sebou nemáte bicí soupravu, ale všelijaké ty dumbeky, darbouky, conga a jiné perkuse?
Já profesionálně hraju víc než 30 let, a obě ty kategorie jsou pro mě bicí, tedy perkuse. V Africe, odkud ta hudba pochází, s nimi také zacházejí podobně, ať už je obsluhují paličkami nebo dlaněmi. Kdežto na Západě, když se řekne bubeník, tak to je člověk, který sedí za stereotypní hromadou bubnů a očekává se od něj, že udělá velký rámus. I když já osobně používám víc ty perkuse, na které se hraje rukama a ne paličkami, nevidím mezi nimi rozdíl.
Vaše příjmení je západní, zatímco první křestní jméno má příchuť Orientu. Jak jste se k téhle kombinaci dopracoval?
Moje matka je Irka, otec je skotsko-irského původu, a po něm jsem zdědil příjmení Miller. Salah je zkráceně Saladin, což je mé muslimské jméno. Měl jsem to štěstí, že jsem podstatnou část svého života strávil v manželství s úžasnou ženou z Alžíru. Od ní jsem se naučil spoustu věcí o životě i o hudbě, což docela harmonicky navázalo na moje předchozí objevy. Když mi bylo 16 let, viděl jsem Jimiho Hendrixe, to mi všichni záviděli. Ještě než natočil první album.
Není vaše islámské jméno nějak inspirované středověkým vládcem Egypta a Sýrie, Saladinem, který válčil s křižáky vedenými Richardem Lví Srdce?
Dokonce jsem se o něm učil ve škole. On znovudobyl tehdejší Palestinu a řekl: pokud bydlíte v Jeruzalémě, pak musíte tolerovat všechna ta ostatní náboženství – to pro mě byla lekce. Takže, když jsem se oženil a odjel do Alžírska, zjistil jsem, že jméno Salah je tam velmi rozšířené. Když se člověk stane muslimem, což byl můj případ, vybral jsem si právě toto jméno, a až dodatečně objevil spojitosti se středověkem.
Pro hráče na perkuse jsou velkou školou rytmy Jižní Ameriky, jejichž kořeny jsou ovšem v Africe. Když tedy Afričan poprvé uslyší hudbu z Jižní Ameriky, nevnímá to jako dosud neznámou součást své vlastní kultury?
To se stává dost často. Takhle třeba vznikla před padesáti lety takzvaná konžská rumba, styl známý též jako soukous, který ovládl celou Afriku a později i frankofonní Karibik. Došlo k tomu díky rozhlasovému vysílání. Pokud jste třeba v Kongu zachytili americké rádio, tak tehdy dost často vysílalo kubánskou hudbu. Za to může migrace obyvatel, Kubánci se stejně jako Portorikánci stěhovali od 20. let za prací do USA. A zvláště Afričané z Konga se identifi kovali s kubánskou hudbou, protože právě na Kubě měla velký vliv hudba konžských otroků. V Kongu vzbudil ten styl obrovský zájem, ale kytary tam byly těžko dostupné. V dovozu zboží z Evropy vynikali v koloniálním období židovští a řečtí obchodníci, a ti se rozhodli: budeme dovážet kytary, a to ze Švýcarska. Aby zvýšili místní poptávku, postavili nahrávací studia, a tím v Africe začala nová hudební éra.
Proč se vlastně rytmy z Karibiku i Latinské Ameriky tolik liší od černošské hudby z USA, tedy blues a jazzu? Mělo třeba vliv to, že Španělé preferovali otroky z nemuslimských zemí?
Ano – dováželi otroky ze zemí jako je Kongo či Dahomey, dnešní Benin. Příčinou nebyla jen příhodná zeměpisná poloha, ale i to, že ve Španělsku měli v čerstvé paměti islámskou invazi, trvalo jim osm století, než se Muslimů zbavili. Mauři, tedy Berbeři konvertovaní na Islám, vládli ve Španělsku od 8. do 15. století, a přinesli tam architekturu, hudbu, matematiku, vědy i umění, které převzali z antického Řecka. A naopak to byli Římané, kdo vypálil knihovnu v Alexandrii.
Jak vlastně vznikaly ty novodobé afro-americké styly?
Když na Kubu roku 1848 přijel skladatel a pianista Louis Gottschalk, Havana byla kulturní metropolí. Gottschalkův otec byl londýnský Žid, matka mulatka z Haiti, a když studoval ve Francii, setkal se tam s Berliozem a Chopinem, kteří mu předpovídali velkou budoucnost. V Havaně měl společné koncerty s černošskými otroky propuštěnými na svobodu – takže už tehdy docházelo ke kulturní interakci. Na Kubě, v provincii Oriente s velkou koncentrací černošského obyvatelstva vzniklo to, čemu se dnes říká salsa. Kdežto blues se zrodilo ve Spojených státech, kam byli prodáváni muslimští otroci. Já sám měl za mlada blues rád, a později jsem objevil salsu. Často jsem si tedy kladl otázku, proč obojí zní tak odlišně, když společné kořeny leží v Africe. Důvod je v tom, že blues vymysleli otroci ze Sahelu, tedy zemí těsně pod Saharou, a ti hrají na strunné nástroje, loutny, kdežto otroci v Jižní Americe byli z tropických zemí, a tam se víc daří bubnům. Ale i ty bubny hrají melodii, protože tamní jazyky jsou tonální. Takže, vedle rytmu ty bubny také chvílemi mluví, zpívají melodii.
Nesehrálo roli i to, jak s otroky zacházeli jejich majitelé? Tak například, zatímco katolíci v jižní Americe ponechávali komunity otroků pohromadě, otrokáři v severní Americe je rozdělovali a tím zrušili veškeré vzájemné vazby.
Anglosaští otrokáři byli skutečně mnohem přísnější. Třeba v britských koloniích v Karibiku žilo množství uprchlých otroků, maroons, Britové jim zakazovali bubnovat, a díky tomu třeba na Trinidadu vznikl tak specifi cký žánr jako je kalypso, které stojí na melodii a textovém poselství. Kdežto Španělé bicí v tak velké míře nezakazovali. Rozdíl ale není jen v přísnosti, ale i v lidské nátuře. Když se zeptáte Afričana, v jakém rytmu hraje, tak dá ihned přesnou odpověď, když se ale zeptáte Ira, tak ten rytmy jmény vůbec nerozlišuje, pro něj je to jen doprovod melodie. Na Severu Evropy měli vždycky větší problémy s bubny než na Jihu, a z toho vyplývá i ten odlišný přístup Španělů a Britů. V Brazílii a na Kubě se navíc často stávalo, že bílí po černých chtěli, aby jim hráli. Rasy se tam víc promísily. Bubny byly v USA zakázány s výjimkou New Orleansu, který původně patřil Francouzům. Náměstí Congo Square bylo pověstné tím, že každou neděli tam otrokům dovolili hrát a tančit. Ta tradice dodnes pokračuje, a když jsem tam před několika lety byl, tak mi řekli, že to může být pro bělocha bez černošského doprovodu nebezpečné. Zajímavé je, že na jihu Spojených států se černošské zaujetí rytmem přeneslo i na bělochy. Třeba soulový velikán Wilson Pickett radši natáčel na Jihu v Muscle Shoals, přestože jako studioví muzikanti tam s ním hráli běloši, než aby jezdil do Detroitu k Tamla Motown. Běloši z Jihu měli v krvi daleko silnější beat, stejně jako Elvis Presley.
Ale černošské a bělošské vlivy se prolínaly i daleko od měst, třeba v Apalačských horách, kde vznikla ta úplně nejstarší forma bělošského blues.
To je taková keltsko-sahelská fúze. V Apalačských horách převažovali přistěhovalci z Irska, ale také tam žili černoši. Navíc, počátkem 19. století se rozšířily revue zvané black and white minstrel show, v nichž běloši hráli černošskou hudbu, a v těchhle sestavách se poprvé objevilo banjo, nástroj jehož předchůdcem jsou loutny západní Afriky.
V Latinské Americe se africká identita otiskla i do víry, propojením katolicismu s africkými džiny vznikla synkretická náboženství jako Santeria na Kubě či Candomblé v Brazílii. V USA nemělo díky zmíněné britské přísnosti nic podobného šanci?
To není pravda. Existují církve jako Sacred Steel, součástí bohoslužeb je hudba, která zní jako ten nejsyrovější rock’n’roll z 60. let s elektrickou steel kytarou. Věřící v kostele upadají do extáze. To není úkaz, který přišel z Evropy, ale z Afriky.
Jak jde vlastně zpěv Juldeh Camary z Gambie dohromady s těmi vašimi perkusemi, které pocházejí z daleko severnější části Afriky?
Juldeh je griot, tedy člověk, který ve své místní komunitě zachycuje historii každého jednotlivce, a z těchto znalostí pak vytváří písně. Ptal jsem se ho: „Nehraju na djembe, neznám rytmy z Mali, Senegalu a Gambie, nevadí to?“ Nevadí, protože naše hudba čerpá z mnoha míst a je dialogem různých kultur.
Hafez, Goethe a íránská cenzura
Sestry Mahsa & Marjan Vahdat sice žijí v Teheránu, kde také natáčejí, ale jejich alba se tam prodávají ilegálně. Od islámské revoluce totiž ženy smějí v Íránu vystupovat jen před segregovaným ženským publikem. Mahsa to komentuje s téměř nezúčastněným nadhledem: „Absence ženského hlasu silně poškozuje íránské kulturní dědictví.“ Ale problémy mají i muži. Kvůli cenzuře i nevypočitatelnému chování režimu přestala řada těch nejlepších íránských umělců vystupovat před domácím publikem, což ale nijak nesnižuje zájem o jejich koncerty v cizině. Klasická hudba Íránu má stejně hlubokou historii jako indická, která je na Západě daleko známější, a tak není divu, že poptávka evropského publika roste. Obě alba sester, Songs from a Persian Garden a I Am Eve vyšla u dánské značky Kirkelig. Obsahují zhudebněné texty současných básníků i světoznámých sufi jských autorů jako je Hafez či Rumi. Zpěvačky se také podílely na projektu, který se odehrál před dvěma lety v kostele v Oslo, a jeho tématem byly spojitosti mezi sufi jskými básněmi a Ježíšovými výroky z Bible. Vůbec první nahrávky sester se objevily na tematickém albu s Georgem Bushem inspirovaným názvem Lullabies from the Axis of Evil (Ukolébavky z osy zla), společně s umělci z Iráku, Palestiny, Afghánistanu a Severní Koreje. Na letošním festivalu v Rudolstadtu, kde vznikl následující rozhovor, sestry doprovázel manžel Mahsy, hráč na setar a skladatel Atabak Elyasi. Mahsa je rovněž jednou z ,ambasadorek‘ humanitární organizace Freemuse, která sídlí v Dánsku a sleduje cenzuru a porušování lidských práv v hudbě.
Když jste na koncertě uváděla jednu z písní, zdůraznila jste, že autor textové předlohy Hafez byl ostře proti propojování náboženství a politiky. Všichni ihned pochopili, že narážíte na současné represe v Íránu. Můžete ale nějak přiblížit ten původní historický kontext?
Mahsa Vahdat: Hafez žil ve 14. století, kdy náboženští vůdci ovládali společnost, podobně jako dnes, takže pro každého bylo velmi obtížné si vytvořit svobodný prostor. Hafez byl proti pokrytectví i náboženství jako nástroje moci. Esencí jeho básní byla láska, mystika, politické názory i fi lozofi cké otázky.
Patřil tedy mezi sufijské autory, podobně jako Rumi?
Ano, ale on zároveň sufi smus zpochybňoval. Byl zkrátka daleko víc nezávislý na autoritách než ostatní, nenechal se strčit do žádného šuplíku. Zvláště slavný je tady v Německu, protože Goethe věnoval jednu svoji práci, sbírku Západovýchodní divan, právě jeho odkazu.
Encyklopedie o něm tvrdí: Oslavoval víno a intoxikaci a poukazoval na pokrytectví těch, kdo sami sebe ustanovili jako strážce morální neposkvrněnosti. Nehrozí mu tedy, že se u současného represivního režimu dostane na index?
On je i po těch 600 letech ohromně populární. Jeho náhrobek se stal poutním cílem pro široké vrstvy lidí bez ohledu na náboženství. Ofi ciálně ho tedy nemůžou zakázat, takovou sílu má jeho poezie, ale režim se jí přitom bojí. Ti politici jsou zcela bez skrupulí, dějiny interpretují vlastním způsobem.
Vaše první album vzniklo v Teheránu na koncertě na půdě italské ambasády. Kde jinde můžete doma vystupovat?
Veřejně jako žena jen před ženským publikem, anebo v bytech přátel. Hudba je mojí profesí, v Íránu jsem učitelka zpěvu, nejen v hudební škole, ale i soukromě, což teď v posledních letech převažuje.
Vy jste nejprve studovala klavír a později tradiční perský zpěv. Jde to vůbec k sobě, když ten zpěv je v tónových řadách, které na klavír nezahrajete?
Na klavír jsem se učila evropskou klasiku, a získala jsem tak teoretický základ, který mi umožnil proniknout do íránské klasiky.
Těm tónovým řadám se v Íránu říká dastgah. Jak s nimi pracujete, když připravujete koncert?
Vezmeme báseň a pak vybereme melodickou strukturu, tedy dastgah, který jí náladou odpovídá, což pak ještě dále dolaďujeme. Jedná se tedy o proces, na jehož konci je naše vlastní verze.
Do ciziny cestujete bez problémů?
Až doteď ano. Zatím jsme žádné problémy neměly.
Do jaké míry je v Íránu známý fi lm Persepolis, pohled na Írán exilovýma očima?
Na jeho režisérku Marjane Satrapi je režim strašně naštvaný, fi lm je zakázaný, ale najdete ho všude. V obchodech s DVD mají legální fi lmy, a také ty ilegální.
Vy jste také ve spojení s Freemuse, organizací proti hudební cenzuře. Není to pro vás riskantní, když žijete v tak represivním režimu?
Oni o Freemuse možná ani nevědí, a navíc, ta organizace se zabývá cenzurou na celém světě, takže si nemyslím, že to je nepřátelské vůči našemu režimu. A pokud naše účast ve Freemuse není íránské vládě příjemná, je mi to jedno.
V totalitním Československu byste za něco takového šly ihned k výslechu.
U nás zatím neexistují přesná pravidla. Když to děláte opatrně, v mnoha případech vám to projde. Možná nám odposlouchávají telefony, možná ne. Ale lidé si připouštějí, že to je možné, a tak se bojí. Já si naopak říkám: pokud mě oni kontrolují, třeba se ode mě něco dobrého naučí. Jsou to jenom lidé a ti se mohou měnit. Proto jsem odhodlaná se nebát a pokračovat.
A teď po těch povolebních nepokojích doufáte, že se to zlepší?
Chápeme to jako období přechodu, vy jste to přece také zažili. Po těch třiceti letech islámské revoluce bylo nutné dát najevo odpor proti represi. Viděli jsme obrázky, že nás podporovala i mládež, která vyšla do ulic v Praze.
Existoval vůbec ve volbách nějaký alternativní kandidát, s nímž byste se ztotožnily?
Ne. Ale byly mezi nimi jemné rozdíly. Třeba alespoň nepatrný náznak liberálnější cesty.
Tedy, volba menšího zla?
Přesněji řečeno, menšího konzervativismu. Také nutno vzít v úvahu, že všichni ti kandidáti jsou produktem současné politické scény, takže zásadní překvapení nemůžete čekat.
Kolik koncertů za rok odehrajete v cizině?
Tak deset patnáct. Teď už se vracíme domů do Teheránu.
Mají vaše jména, Mahsa a Marjan, nějaký význam v perštině?
Mahsa je osoba podobná měsíci a Marjan je mořský korál.