Punk blank generation s Aspergrovým syndromem

Na letošním ročníku punkového festivalu Pod parou v Moravské Třebové vystoupila hned první den americká skupina Adolescents, která patří k jedněm z prvních punkových kapel, dohromady se dala už v roce 1980. Spojili se v ní baskytarista Agent Orange Steve Soto s členy Social Distortion bubeníkem Caseyem Royerem a kytaristy Frankem a Rikkem Agnewem.
9_punkZpěvákem se stal teprve šestnáctiletý Tony Cadena. Jejich debutové album z roku 1981 patřilo vedle Fresh Fruits for Rotting Vegetables Dead Kennedys k nejprodávanějším deskám kalifornského punku. Skupina se však záhy po jeho vydání rozešla a v původním složení se dala dohromady až v roce 1986 a natočila dvě další alba Brats in Battalions a Balboa Fun*Zone. Na konci osmdesátých let ale členové o hraní ztratili zájem a zdálo se, že Adolescents defi – nitivně zmizeli ze scény. Když se v roce 2001 dali znovu dohromady, nebylo to jen kvůli vzpomínkám na dávno zašlou minulost. V roce 2005 jim vyšlo album OC Confi dential a loni další deska Fastest Kid Alive. Letos přišli s EP deskou American Dogs In Europe, která předznamenává nové album.
Po vystoupení na festivalu Pod parou poskytl UNI rozhovor Tony Cadena.

Jaké to je mít stále jméno Adolescents po tolika letech?
Je to výzva, velká výzva, protože tohle slovo v angličtině znamená více méně teenager, a my už nejsme teenageři. Ale je to součást ironie volby názvu, který jsme si dali jako mladí, kdy jsme se dívali na věci jenom z jednoho úhlu – to jsme my a tady stojíme. Víc jsem o tom nepřemýšlel. Samozřejmě, že teď je to komplikované, protože nejsme adolescenti, ale pořád ještě můžeme kopnout do dveří a baví mě to dělat. Jsem jako Peter Pan (který nikdy nedospěl do světa dospělých a žije ve fantastické Zemi Nezemi – pozn. aš).

Není unavující, hrát už tolik let?
Je. Jsem mnohem rychleji unavený a kouř v klubech mi zhoršuje astma. Přitom miluju hraní a cestování. Díky němu jsem objevil české umělce jako jsou Jiří Barta, Jan Švankmajer nebo Jiří Trnka. Přirozeně znám Franze Kafku a Jaroslava Haška. Vždycky potěší se dostat na místa, kde vznikla jejich velká díla.

Vaše písně jsou dost politické. Kde vidíte problémy v současné Americe?
Je to bigotnost, skrytý rasismus a vměšování vlády do života lidí.

Kde jste hledali inspiraci pro témata písní na loňském albu Fastest Kid Alive?
Základem témat alba je život v Americe a to, jak Spojené státy opakovaně porušují svou smlouvu s lidem – ústavu. Taky je na něm mnoho písní o autismu a životě s Aspergerovým syndromem.

9_punk_2Proč zrovna toto téma?
V mojí rodině je značné riziko výskytu Aspergerova syndromu, a to jak v rodině mého otce, tak v mojí. Po generace jsme čelili nepřízni osudu, protože jsme nezapadali mezi ostatní. Potkalo to i moje děti, které se potýkaly s velkou diskriminací. Proto se já i moje žena aktivně angažujeme v boji za práva všech lidí, ale zejména těch s Aspergerovým syndromem.

Někteří mohou za svá práva bojovat snáze, než lidé s Aspergerovým syndromem.
Rozhodně. A moje děti jsou malé – devět a třináct let. Ukazuju jim na příkladech, jak to zvládnout, jak se bránit a protestovat a jednat proaktivně a nikoli destruktivně. Mluvím za ně stejně, jako mluvím za sebe. Není to nic zvenčí, týká se to přímo mě. Když jsem chodil do školy, nebyl Aspergerův syndrom známý a i nyní se obtížně zjišťuje. Byli jsme diskriminováni. Říkali o nás, že jsme líní, že jsme nespolečenští, ale já jsem velmi společenský, jen je pro mě velmi těžké se delší dobu dívat někomu do očí, dokážu to jen pár sekund. Rozumíte mi?

Ano chápu, označují vás za nevychovaného, psychotika…
Říkali mi, že jsem nemocný, duševně nemocný, ale to nejsem. Měli by mlčet. Nevědí, jak s takovými lidmi správně komunikovat, zatímco my to zkoušíme, i když je to těžké, zkurveně těžké. Oni to ale nedělají.

Jak se změnil punker ovlivněný heslem No Future ve starostlivého otce?
Pro většinu z Američanů přišlo No Future o něco později, my jsme byli blank generation. Než jsme poznali Sex Pistols, poslouchali jsme Ramones, Dead Boys, Pere Ubu, Devo, hodně věcí z Clevelandu a Acronu. A pak Pagans. Byli jsme ovlivnění Weirdoz z Los Angeles, Turms. Některé z těchto kapel byly velmi nihilistické, ale některé vůbec, byly legrační, měly smysl pro humor. I když nás přitahovalo žít destruktivně a bez budoucnosti, já a moji přátelé jsme se poučili, že to není dobrý způsob života. Pochopili jsme nebezpečí hrozby zničení. I když pocit No Future znám, byli jsme přece jen spíš blank generation, takže nám šlo víc o zaplňování té prázdnoty. Udělal jsem to podle svého, vypadl jsem ze střední školy, ale nakonec jsem udělal zkoušky na vysokou, na kterou jsem chtěl, a mám rodinu, jakou jsem chtěl mít. Moje děti chápou, že jejich otce v sousedství moc neuznávají, i když je to pro ně ten nejlepší chlap na světě. Rozumějí důvodu, proč mě lidi neakceptují , že je to kvůli tomu, proč jsou diskriminovány i ony. Je důležité vědět, že tito lidé mají problém a že pokud je tu někdo, kdo to akceptuje, tak jsem to já. Toto jsem se na ně snažil přenést. Je to samozřejmě těžké kvůli společenskému klimatu a pocitu trapnosti, jemuž čelíte.

Mnoho se toho tedy od nástupu punku nezměnilo.
Pokud v Americe nepochodujete s ostatními a nemyslíte jako oni, tak jsou z vás outsideři. Jen když se to, co děláte, stane velkým, tak je to akceptovatelné. Ale stále jsou oblasti, kde ani to neplatí. Od prvních kapel jsme se hodně naučili. Nejen to, jak má znít dobrá muzika, ale taky co to znamená něco vytvořit a nebýt přitom široce akceptován. Vzešla z toho idea jít dál, překonat individualismus. Idea, že nemusíte s ostatními souhlasit, byla v té době v kultuře široce zakořeněná, mnozí to stále říkají, ale ve skutečnosti tomu nevěří. Nejde jim to ze srdce. Ale ti nejsilnější lidi se stali velmi sobeckými.

Proč jste měl na sobě při koncertu tričko s nápisem Free Pussy Riot?
Podporujeme svobodu projevu. Jsme přesvědčeni, že kdokoli v jakékoli zemi na světě má právo mluvit proti své vládě. Na jakémkoli místě bez ohledu na to, kde se ta instituce nebo ulice nalézá, má právo svobodně mluvit, karikovat, vysmívat se nebo si dělat legraci z vlády a vyjadřovat svůj vztek na to, že vláda nepodporuje lidi, které má reprezentovat.

V jejich případě ale šlo i o útok na církev.
Mohou mluvit i proti církvi. Církev by měla dělat více, než jen říkat, že každý má myslet pouze na to, aby nezhřešil. Všechny křesťanské kostely jsou posta- Adolescents (Foto Alex Švamberk) veny tak, aby zvaly k návštěvě každého bez ohledu na to, zda ti lidé věří nebo ne. Plyne to z ideje přivést je k tomu, aby konvertovali. Takže i když do chrámu, jedno zda katolického, ortodoxního nebo baptistického, přijde ateista nebo dokonce satanista, je tu poselství, poselství Krista, že každý může přistoupit a svobodně mluvit, dočkat se dialogu. V jejich případě měl začít dialog, měl přijít kněz, přistoupit k nim a zahájit s nimi dialog. Není právě to podstata křesťanství? Věřím, že existuje právo říkat si, co si myslím, i v katolickém kostele, byť za cenu, že mohu být exkomunikován z církve.

Realita však má všude daleko k ideálům, nejen v Rusku.
To ano, ale když by skupina jako Pussy Riot udělala něco takového v římskokatolickém kostele v USA, byly by členky zadrženy, musely by zajistit sanitaci prostoru, zaplatit pokutu a možná by strávily kvůli přestupku, kterého se dopustily, pár dnů ve vězení. Tím by to skončilo. Katolíci by něco křičeli o krvavé vraždě, ale nebyla by tu hrozba dlouhého trestu. To, co se děje těmto ženám, je neakceptovatelné v jakékoli společnosti. A to i ve světě, kde někde ženy musejí skrývat svůj obličej. Ta skupina žen to udělala na protest, na to se musí myslet.
Z Ruska pocházejí velcí intelektuálové, ta země má tradici velkých myslitelů. Čím to, že jejich vůdci jsou stále tak omezení?

To vůdci většinou bývají…
Když se podíváme na vůdce v jiných zemích, moc se to neliší. Ale po Brežněvovi přišla změna, tak proč?

Možná je to snaha upevnit svou pozici pomocí církve, což můžeme vidět i v České republice, kde probíhají námluvy prezidenta s kardinálem.
S církví, která po desetiletí zneužívala děti, a procházelo jí to?

Přidat komentář