V sobotu 10. dubna se po necelém roce vrátí do Prahy The Living Jarboe. Bývalá členka newyorských Swans vystoupí na Chmelnici v klubu Exit. Zatímco loni tu představila album Mahakali, letos dojde i na materiál z nové březnové desky Alchemic.
K Jarboe se dobře hodí jméno Mahákálí, tedy velká Kálí, což je hinduistická bohyně spojená se smrtí a zmarem. V duchu svého jména se zobrazuje černá. Její kulty jsou velmi kruté. Jarboe taky není žádná éterická bytost, ale silná žena, která se nevyhýbala extrémům. V osmdesátých letech se připojila k legendární newyorské skupině Swans, která na scénu hard core noi se přinášela originální pojetí, postavené na neuvěřitelně syrovém agresivním zvuku a pomalém neúprosném rytmu bicích. Až na přelomu osmdesátých a devadesátých let se zvuk trochu prosvětlil, Swans se přiblížili gotickému rocku a hlas Jarboe mohl plně vyniknout. Vývoj kapely však dál pokračoval a po výletu k mainstreamu na albu The Burning World se tvorba skupiny vrátila do temnějších vod a v úplném závěru kariéry se věnovala zvukovým kolážím v duchu filmové hudby, kde Jarboe využila řadu nahrávek hlasů natočených při odposleších. Její otec pracoval pro FBI. Právě 
materiál z této desky představili Swans v druhé půlce devadesátých let na koncertě v Akropoli. Po rozpadu kapely pokračovala Jarboe ve své sólové kariéře, kterou zahájila v roce 1991 albem Thirteen Masks, ale také spolupracovala s řadou kapel. První byli ještě na konci osmdesátých let industriální Skin. Po rozchodu Swans natáčela s industriálně metalovými Neurosis, s Blackmouth i s baskytaristou Banshees Stevenem Severinem. Jestliže se první sólové nahrávky nesly hodně v duchu jemnější polohy mateřské kapely někde na pomezí industriálu, temného ambientu a éterické gotiky This Mortal Coil, novější jsou už hodně proměnlivé a Jarboe na nich ukazuje, kolik má poloh, aniž by se však vzdala svého typického výrazu. Následující rozhovor vznikl po loňském koncertu.
Co vás přivedlo ke Swans?
Touha žít svůj vlastní život. Říkala jsem si, na co budu myslet, až budu umírat, jaký jsem žila život, jaké lidi potkávala. Rozhodla jsem se, že radši umřu, než bych se vzdala svého snu. Tím snem bylo tehdy jít do New Yorku a stát se členem Swans. Jejich hudba mě přitahovala, protože byla velmi těžká a měla charakter mantry. Odpovídala mým estetickým kritériím a mým pocitům. V té době jsem poslouchala Einstürzende Neubauten, Swans, Whitehouse, Golbergovy variace a Marii Calasovou. Obětovala jsem tomu snu celý život, byla jsem vdaná, měla jsem své pohodlí, měla jsem peníze, muže, který pracoval pro velkou korporaci. Kolem sebe jsem měla mnoho věcí a to 
všechno jsem odhodila. Neměla jsem nic a žila v těch nejhorších dírách bez topení a koupelny. Ale nic mě nemohlo zastavit, představovala jsem nezastavitelnou sílu, pracovala jsem velmi tvrdě, abych se dostala do kapely, abych dokázala, že to mohu dělat. Když se mnou mluvili, dali mi úkol, vzali mě jako bedňačku na evropské turné v roce 1984. S lehkostí jsem nosila zesilovače a bicí, protože jsem tehdy byla velmi silná, nepila jsem, nekouřila jsem. Byla jsem vzpěračka a věnovala se posilování, takže jsem byla ta pravá osoba, kterou si lze vzít na turné. Protože jsem prokázala, že jsem silná, respektovali mě.
Už ve Swans, ale zejména v sólové kariéře jste natáčela alba, která se od sebe dost lišila. Jak se vám to dařilo? Všechna až do posledního mají jedno společné – stejný přístup a tutéž inspiraci. Vycházím na nich ze svých zkušeností, které mám jako žena, ze svých emocí a pocitů. Uplatňuji na nich i stejné pojetí psaní. Není to druh deníkových záznamů, vychází z bolesti a z emocí, moje tvorba je hodně určovaná emocemi. Když ji budete analyzovat, zjistíte, že je celá o emocích. Ale Mahakali je o něčem, co je dál za mnou, jako bych už neexistovala, přemýšlím a zpívám více o globálních tématech, o ničení životního prostředí a o tvořivých a destruktivních silách. To je idea desky – poskytnout globální perspektivu. Není na ní ani jedna píseň o mně a o mých emocích, je celá o globálních silách, které mne přesahují. To je skutečně velká změna ve směřování, což si myslím, že je skvělé, protože jsem odložila stranou přemýšlení o sobě samé, o bolestech a ranách, které jsem utrpěla, o svém strádání ve vztazích. Mahakali už není o mně, i když je mnou filtrováno.
Chcete jen na něco poukázat, nebo taky něco změnit?
Ne, nechci nic měnit. Jsem přesvědčena, že když dojde ke změně, tak funguje efekt domina nebo efekt ovlivnění. Stačí konat a žít.
Můžete to své pojetí osvětlit?
Vždy jsem uplatňovala přístup, že například není nutné odejít, když vám to někdo řekne, ale že odejdete sám ze své vůle. Na pódiu jsem si vždy velmi dobře uvědomovala sama sebe, co dělám. Když něco ukazujete lidem, musíte být vůči nim upřímný a ne jim ukazovat něco předstíraného. To je můj způsob. Ve Swans jsem si vždy velmi viditelně dávala špunty do uší, aby lidi viděli, že naše hudba není slabá. Můj dnešní přístup k hudbě je ale nyní duchovnější a filozofičtější.
Jak vnímáte spiritualitu?
Změnila můj život. Když jsem studovala buddhismus, poznala jsem, že já nejsem totéž, co moje emoce, že nejsem to, co cítím, že tyto věci cítím a bojím se jich právě proto, že jsem lidská bytost, ale že ony do vás vcházejí a zase vycházejí. Když se jich nebudete dotýkat, budete procházet životem mnohem snáze, než když si budete myslet, že jsou vším. A tak jsem se snažila je odložit. Čím více očekáváte od druhých, tím větší bolest prožijete. Snažíte se ovládnout něco, co ovládnout nejde. Přitom tu můžete jen „být“.
Proč jste si vybrala Phila Anselma z Pantery, aby zpíval píseň Overthrown?
Je jedním z největších žijících rockových zpěváků světa. Nepotřebuje nic vysvětlovat. Jeho hlas je esencí rocku, pro mě on je rocková 
hvězda. A proto je pro mě zajímavější mít ho s houslemi a cellem než s hlučnými kytarami a hřmotícími bubny. Přišel s akustickou kytarou a hned mi řekl, Jarboe, já nechci dělat metalové album. Já mu odpověděla, že to bude album Jarboe, které se nebude dát zařadit. Řekl – dobrá. Byla jsem s tím velmi spokojena a on taky, i když někteří lidé píseň v kontextu alba nechápali, očekávali mohutnější zvuk. Pro mě je Philova píseň srdcem alba Mahakali, představuje klíč k němu, je velmi enigmatická a odlišná od ostatních písní. Dobře porozuměl tomu, co chci a byl v projevu velmi upřímný.
Jaké bylo pracovat s Neurosis?
My jsme byli přátelé po mnoho a mnoho let. Náš vztah vznikl přes jejich hudbu. Slyšela jsem v ní vlivy Swans.Pak jsem je potkala na koncertě, kde jsme spolu mluvili. Okamžitě jsme se cítili propojení, byli jsme si velmi blízcí. Osobně jsem měla blízko hlavně ke Scottovi (Kellymu) a Steveovi (Von Tillovi). Roky jsme byli v kontaktu, psali jsme si dopisy. Hrozně jsme chtěli dělat společně, ale současně vytvořit něco zvláštního, aby šlo o opravdovou spolupráci. Aby to nebyli ani Neurosis, ani Jarboe, ale něco, co vytvoříme společně. A to se nám myslím nakonec podařilo. Jsem potěšena, protože jsem na tom opět pracovala s naprostou upřímností. Psala jsem o tom, jak můj otec umíral, jak ho operovali, měl nádor na mozku, a co mi o tom řekl, protože přitom nebyl v bezvědomí. Psala jsem o své matce, která byla velká katolička, otec byl ateista, který se stal buddhistou a nakonec konvertoval ke katolictví. Psala jsem o všem, co bylo v mém životě skutečné. Jedna píseň je o tom, jak jsem měla v roce 2001 záchvaty, protože jsem spadla ze schodů a měla jsem úraz hlavy – poškozený čelní lalok Skutečně jsem do spolupráce s Neurosis dala své srdce.
Nakolik vás ovlivnila hudba postavená na drónech nebo na repeticích?
To je vždy v pozadí, už tvorba Swans měla charakter mantry. A mantra znamená cestu k dosažení transu, o což v hudbě usiluji. Ten pocit, že nemůžete odejít a celé tělo se dostává do transu, to je to, co mám osobně ráda. Už Swans hráli hodně v tomto duchu, milovala jsem na nich právě tento aspekt, to, že jsou repetitivní, mají charakter mantry. Není to sled písní. I Mahakali je více než sledem písní. A každý v kapele to zvládá. I další projekt bude v tomto pojetí pokračovat, jen tam bude víc cella a houslí.
Vidím, že si neodpočinete, stačí si vzít, kolik máte vedle řadových desek ještě CD-R. Nikdy neodpočívám, medituji nebo běhám. To je moje představa odpočinku. Nemám ani televizi, čtu knihy, dívám se na filmy a neustále pracuji na více projektech.
Jakým způsobem uplatňujete v hudbě hlas?
Mám ráda, když je hlas dalším hudebním nástrojem a nezpívá jen texty. Líbí se mi nápad, že zpěvák je jako elektrická kytara, že se vznáší, že představuje jen zvukovou kvalitu. Přemýšlím o něm jako o integrální součásti zvuku. Aby nebyl něčím, na co se v první řadě zaměřujete, ale součástí hudby, což u něj často postrádám. Když hraji na klávesy, jsem součástí hudby, ale když zpívám, stojím „před ní“.