Rozšířit už tak originální duo HLASkontraBAS na okteto čtyř zpěvaček a čtyř kontrabasistů vypadalo zprvu jako obtížně realizovatelný a přitom poněkud potrhlý nápad. Ovšem z nápadu vykrystalizoval seriózní, stabilní a věru ve světovém měřítku unikátní nadžánrový ansámbl. Komponovaly pro něj osobnosti jako norský houslista, skladatel soudobé hudby i folklorista Nils Økland, jeho jazzový krajan Mats Eilertsen nebo izraelský jazzman Adam Ben Ezra. Další dva skladatelé, a navíc zpěváci, Islanďané Pétur Ben a Ragga Gröndal, dorazí jako hosté na koncert okteta v sále pražské Novoměstské radnice 6. března 2024. Právě na Islandu, spolu s autory kompozic, totiž HLASkontraBAS Oktet dotáhl přípravu repertoáru a absolvoval premiérové turné. Momentálně je ve stádiu dokončování také studiové album s výstižnými pracovními názvy jako Kaleidoscapes nebo Basses In The Voiceland, i když nakonec možná ponese úplně jiný titul. Ságu o cestě osmi hudebníků na Island vyprávějí strůjci původního dua i rozšířené sestavy Ridina Ahmed a Petr Tichý, ale samozřejmě nezůstanou jenom u ní.
Jak vás napadlo oslovit skladatele z Islandu, Norska, Izraele a samozřejmě krajany, ať napíší skladby pro vaše hodně nestandardní obsazení? A ještě uspořádat generální zkoušky a premiéru na míru zkomponovaného koncertního programu na Islandu? Sledovali jste nějaké grantové pobídky?
Ridina: Vše vlastně souviselo s tím, aby HLASkontraBAS Oktet mohl vůbec existovat. Jednou nás cestou na hraní napadlo, jak bychom rádi zažili, aby místo looperu interpretovali všechny smyčky a navrstvené stopy skladeb našeho dua s Petrem další muzikanti. Začali jsme fantazírovat, že bychom dali dohromady patnáct zpěvaček a patnáct kontrabasistů… Když jsme o tom ale začali uvažovat vážněji, aby nápad měl šanci na realizaci, dohodli jsme se na oktetu.
Petr: Se čtyřmi zpěvačkami a čtyřmi kontrabasy lze zahrát bez looperu vše, co je potřeba, přičemž jeden kontrabasista má občas úlohu perkusisty. Původně jsme ovšem neměli ambici založit nějaký pravidelně fungující ansámbl. Chtěli jsme si hraní v osmi jen vyzkoušet, a naplnit tak sen, který vznikl už někdy v roce 1995 ve Frýdlantě v Jazzové dílně, kde jsme se s Ridinou poznali. Doufali jsme, že v téhle podobě uskutečníme tak dva tři mimořádné koncerty. A zpočátku to tak opravdu bylo.
Ridina: Jen jsme zaranžovali pro tohle obsazení náš starý repertoár. Jenže pak do všeho vstoupil covid, a najednou bylo víc času. Rozhodli jsme se celý nápad posunout dál, k dlouhodobějšímu fungování a k novému repertoáru. Přičemž jsme museli řešit i praktickou stránku, jak všechno zaplatit. Projekt vyžaduje řadu zkoušek a studium nového materiálu. A koncerty osmi hudebníků, navíc s naším vlastním zvukařem, s dopravou několika auty s kontrabasy, vychází příliš draho, než aby si je mohl dovolit běžný menší klub.
V podstatě jediná rozumná možnost, jak se do projektu pustit, bylo zkusit nějaký grant. Jenže zároveň jsem se chtěla vyvarovat toho, aby se vymýšlel projekt jen kvůli grantu. Pak se může stát, že se celý záměr vlastně jen musí kvůli splnění podmínek dotáhnout, a je to trápení. Proto jsme hledali něco, co by nás opravdu nadchlo, bavilo, dlouhodobě drželo… Co by nám umožnilo posunout se. Nechat si zkomponovat věci přímo na míru od vynikajících skladatelů bylo přesně to pravé.
Petr: Na míru, ale zároveň tak, aby vybraní skladatelé chtěli využít nezvyklé obsazení po svém. Aby dodali naší muzice další rozměr.
ISLANDSKÝ PREZIDENT MÁ DIVNOU HUDBU RÁD
Ridina během vystoupení HLASkontraBAS Oktetu na festivalu Jazz Goes To Town 2023 vtipně prohlásila, že šlo o „výzvu komponovat pro hodně bláznivé obsazení“. Co na „praštěnou sestavu“ říkali oslovení autoři?
Petr: Nikdo z nich neodmítl, s jedinou výjimkou. Zadání nemohl přijmout Tomáš Dvořák alias Floex. Ale ne proto, že by se mu do výzvy nechtělo, jenom kvůli spoustě jiných závazků neměl čas. Partitury nám dodali Islanďané Pétur Ben (písničkář se záběrem od folku po rock, zároveň producent a autor soudobé hudby, spolupracoval mj. s Nickem Cavem – psal aranžmá k jeho soundtracku k divadelní hře Vojcek v londýnském Barbican Center, pozn. aut.) a Ragga Gröndal (se zkušenostmi od folkloru po sofistikovaný pop, v roce 2006 ji vyhlásili „nejlepší islandskou zpěvačkou“), z Norska Mats Eilertsen (jazzový kontrabasista, spolupráce Iain Bellamy, Nymark Collective či Slow Motion Orchestra, svoje alba vydává u ECM) a Nils Økland (houslista vydávající taktéž u ECM), izraelský jazzový basista Adam Ben Ezra, Beata Hlavenková a Petr Wajsar. Po jedné skladbě jsme napsali také Ridina a já.
Ridina: Spojení „bláznivé obsazení“ jsem ovšem nevymyslela já. Citovala jsem islandského prezidenta (jmenuje se Guðni Thorlacius Jóhannesson). Když jsme otevírali festival v Akureyri, prohlásil: „Mám rád divnou hudbu, takže mně se tohle moc líbí!“
„Islandský“ projekt zaštítil evropský grant, Fond EHP a Norska, který je kromě Norska financován ještě Lichtenštejnskem a Islandem. Což určitě vyžadovalo šílenou kupu administrativní práce. Kdo se jí ujal?
Ridina: Naštěstí má administraci grantu na starosti skvělý tým projektu Hlasohled. Hlasohled funguje skoro dvacet let a spolupracují s ním lidi, kteří tohle umějí. Kdybychom měli grantové žádosti vyřizovat sami, bez zázemí Hlasohledu, nebylo by nic. Já bych to nezvládla, a to mám se psaním grantů letité zkušenosti. Ovšem tyhle „evropské“ záležitosti jsou neuvěřitelně náročné na administrativu. Už jen sepsání grantu představuje ohromný objem textu a údajů. A i potom člověk pořád musí posílat průběžné zprávy, komunikovat všechny změny, hlídat finanční řízení… což je na samostatný úvazek. Osamocený umělec to prakticky nemůže zvládnout, tedy aspoň pokud mluvím za sebe. Pokud má muzikant tu možnost, je lepší obklopit se profíky.
Petr: Ale dříve, než se začalo pracovat na grantu, jsme museli získat písemný příslib všech autorů, že do toho s námi půjdou. A vypracovat přesný časový harmonogram práce na rok a půl. Teprve pak jsme mohli žádat o grantovou podporu. Plán byl, že skladby nejdříve pečlivě nazkoušíme v Česku. Pak strávíme se dvěma islandskými a dvěma norskými skladateli (s každým jeden den) v rezidenci na Islandu, abychom kompozicím s jejich pomocí vtiskli výraz. Nacvičit skladby celé za jediný den by bylo nemožné, jsou docela komplikované. A každý z těch čtyř dnů byl naprosto skvělý.
Ridina: Autorům jsme předvedli někdy více, někdy méně vypilované skladby. Oni nám k nim řekli mnohdy velmi důležité informace. Třeba jak rozumět jejich rukopisu nebo co chtěli vyjádřit. Což interpretaci ohromně pomohlo.
Jak jste vhodné autory hledali?
Petr: Mats Eilertsen mě napadl hned, protože ho znám osobně. S Nilsem Øklandem se také znám, ale došel jsem k němu postupně, při poslechu desek. Napadlo mě, že nějakou takovou skladbu, jako jsou ty jeho, bych si rád zahrál. S islandskými skladateli už to bylo složitější.
Ridina: Udělali jsme si rešerši, „co se děje na severu“.
Petr: A když jsme začali pátrat mezi Islanďany, naráželi jsme buď na autory soudobé hudby, která oktetu není úplně vlastní, nebo zase na pop.
Říkáš, že „soudobá hudba není oktetu úplně vlastní“, ale Pétur Ben vám napsal úžasnou soudobou „kládu“ The Pine Tree. Zjevně těžkou jak co do partitury, tak zatěžkanou ve smyslu nálady. A zvládli jste ji bravurně, na vystoupení v rámci festivalu Jazz Goes To Town to byl možná nejpůsobivější kus.
Petr: Však on nás Pétur pěkně překvapil. Věděli jsme, že má hodně zkušeností s filmovou hudbou, která je nám blízká. Jenže on je především písničkář, čekali jsme něco víc písničkového. (smích) A Ragga, která je také známa spíše písničkami, vlastně udělala to samé. Myslím, že vzali naše obsazení jako výzvu svým skladatelským schopnostem.
Ridina: Když jsme zkoušeli s Raggou, sama se zděsila, jak těžký kus nám napsala.
Něco jako „co jsem vám to proboha udělala“?
Petr: Přesně tak. Jedna ze zpěvaček odpadla kvůli unaveným hlasivkám a šla si odpočinout, a Ragga se nabídla, že vezme na tu chvíli její part.
Ridina: Prohlásila – dobrý, v pohodě, já to dám. A pak začala kulit oči, rozšířily se jí zorničky… A my jsme pocítili jistý pocit zadostiučinění. (smích)
Petr: Ale zároveň se potvrdilo, jak fantastická zpěvačka Ragga je.
Repertoár, jak na mě působil během koncertu, je až extrémně různorodý. Co skladba, to jiný žánr i nálada. Od soudobých kusů přes skladby inspirované severským folklórem, chytrý „alternativní“ pop až po poťouchlost a dětskou hravost. Přesto drží pohromadě. „jen“ kvůli nezvyklému soundu a osobité interpretaci, nebo jste přemýšleli při zadání o určitých jednotících prvcích?
Ridina: O pojítkách mezi skladbami jsme přemýšleli a zadali je, autoři neměli úplně volnou ruku. Jenže ne každý zadání dodržel. Pojítka byla následující: Skladba bez textu. Délka do deseti minut. Žádný hlas nebude sólový a žádný jen doprovodný. A skladba měla obsahovat prostor pro improvizaci. Což jsou věci charakteristické právě pro HLASkontraBAS a chtěli jsme v nich pokračovat. Nakonec jsou dvě skladby nad deset minut, dvě mají text a prostoru na improvizaci je relativně málo.
Petr: Vlastně je většina skladeb kompletně „vypsaná“, bez improvizací.
Ridina: Pro mě šlo o obrovskou výzvu. Protože jsem úplně vykročila z toho, jak autorsky pracuji já. Docela jsem se tím potrápila. Jenže člověk roste právě na výzvách.
ZE Sigljufjordu DO BESKYD
Jaký jste měli na Islandu „itinerář“?
Petr: Jeli jsme tam na čtrnáct dní. První týden jsme trávili zkoušením na rezidenci v Sigljufjordu, kam za námi přijížděli jednotliví skladatelé. V dalším týdnu jsme měli miniturné se čtyřmi koncerty a několika workshopy.
Na nějakou turistiku zjevně čas nebyl. Ale měli jste prostor třeba inspirovat se krajinou?
Petr: Měli jsme během těch dvou týdnů dva dny volna, kdy jsme si udělali výlet. Ale už když člověk jenom jede islandskou krajinou a sleduje ji z okýnka auta, nemůže její kouzlo nevnímat. I výhled na fjord, u kterého jsme zkoušeli, byl nádherný. S Ondrou Komárkem jsme se po zkouškách chodili zchladit do patnáctimetrového vodopádu. A jeden den kontrabasisté věnovali výšlapu na tisícimetrovou horu s místními důchodci… kterým jsme skoro nestačili. (smích)
Dáte k dobru nějaký silný zážitek, setkání nebo zkušenost z cesty?
Ridina: První setkání s Nilsem Øklandem jsme měli ráno v kavárně v Sigljufjordu. Na místě je jen jediná kavárna, která zavírá někdy ve čtyři odpoledne, jinak je tam mrtvo. Mysleli jsme, že se jen s Nilsem seznámíme, dáme si kafe a půjdeme do zkušebny. Jenže on hned vytáhl tradiční norské housle a začal hrát.
Petr: Byly to hardangerské housle, které mají rezonanční struny. Začal nás učit správnou interpretaci svojí skladby. Začalo se zpívat, až jsme se rozparádili tak, že jsme tančili kolem stolu. Ale pořád, asi čtyřicet minut, jsme omílali tuhle jednu jedinou skladbu. Holky začaly doplňovat další hlasy, basisti bručeli svoje party…
Ridina: …lidi v kavárně začali poslouchat, i personál poslouchal. A když jsme skončili, přišli mladíci, zřejmě pekaři, a položili nám na stůl jako poděkování dvě tašky různého sladkého pečiva a pochoutek. Připadalo mi to jako za starých časů, kdy přišli do hospody muzikanti a hráli za jídlo. Kdybychom udělali něco takového v Praze, mám pocit, že by byl personál v kavárně udivený nebo naštvaný, že rušíme. Ale na Islandu to vyznělo naprosto přirozeně. Lidé v kavárně byli zjevně potěšeni, že si užili něco nevšedního.
Petr: V Reykjavíku za mnou zase po koncertě přišli tři kontrabasisté z tamní filharmonie, že se jim to moc líbilo. A ptali se, jestli mě také učil Pošta a jestli se znám s Miroslavem Vitoušem. Jeden z nich studoval u legendárního učitele Františka Pošty v Praze. Toho jsem bohužel nezažil, ale Miroslav, který je jeho žák, mi dal cenné rady, když jsme v jeho studiu v Itálii nahrávali CD s Markem Novotným. Napadlo mě: Můžeme mít vliv na to, která scéna nám připadá dobrá?
Hezké je, že islandské setkání má další výstupy. Pétur Ben a Ragga Gröndal mají s oktetem hostovat na vystoupení a zároveň pražské premiéře nového programu 6. března v sále pražské Novoměstské radnice.
Ridina: A také budou mít workshopy.
Petr: A 4. března máme navíc v rámci festivalu Jazzinec v Trutnově koncert napůl s dalším autorem skladby, izraelským kontrabasistou Adamem Ben Ezrou.
Díky norským autorům, nerýsuje se také výpad do Norska?
Petr: To by bylo složitější. Když jsme spolupráci se skladateli plánovali, zvolili jsme Island právě proto, že je organizačně „jednodušší“ a naše produkční tam měla nějaké kontakty. Na Islandu jsou velmi vstřícní k pořádání koncertů zahraničních hostů. Naopak domluvit vystoupení v Norsku není jen tak. Tamní systém podporuje místní muzikanty, pro pořadatele je nevýhodné zvát interprety „odjinud“. Proto ani nemáme ambice v Norsku koncertovat.
Ridina: Pokud deska dobře dopadne, v což doufáme, tak nám to snad další možnosti koncertování s oktetem otevře. I když pochopitelně jde o logisticky mnohem složitější záležitost, než bylo naše původní duo. Členové okteta jsou hodně vytížení, a aby měli všichni čas na koncert, domlouvá se datum hodně dopředu. Jen najít termíny na zkoušky je vždycky šílená logistika.
Řešíte záskoky? Na Islandu jste hráli a desku jste točili v sestavě se zpěvačkami Alicí Bauer, Mirkou Novak a Markétou Zdeňkovou a s kontrabasisty Tomášem Liškou, Ondřejem Štajnochrem a Ondřejem Komárkem, ale mezi kontrabasy tuším byly v minulosti změny…
Petr: Kontrabasisté občas alternují a nevidím v tom žádný problém. Zvláště proto, že jednotlivé party jsou v tomto programu většinou dané. Je asi snazší pro kontrabasistu přehrát part z not než pro zpěváka cvičit, jak se napojit na další hlasy. Ne, že by hudba nezněla s jinými basisty trochu jinak. Ale rozdíly v osobitosti hráčů cítíme asi jen my v kapele, nemyslím, že by si jich všimli posluchači.
Klasický čtyřstrunný kontrabas má také daný rozsah, ale u zpěvaček jde o individuální rozsah, barvu hlasu…
Ridina: Právě proto se zpěvačky nemění.
Jak jste vybírali sestavu zpěvaček, aby zvládaly, aby si nestěžovaly, že je to „moc těžké“, „moc dlouho na hranici rozsahu“?
