Od nástupu punku se rocková scéna stále více emancipovala. Po 90. letech, která přinesla plno nabroušených nekompromisních dívčích kapel v čele s L7 a Babes In Toyland, ale v novém miléniu už křičící ženský hlas tak slyšet nebyl. Platilo to až do roku 2008, kdy vyšlo debutové album Hell Hath No Fury losangeleské skupiny CIVET, přinášející street punk okořeněný tvrdým rockem i hard corem. Skladby jako Cherie a Son Of The Bitch ale ukázaly, že divoké dívčí kapely z 90. let našly důstojného následovníka.
V rámci turné k nové desce Love & War vystoupí 15. května Civet v pražském klubu Futurum na koncertě, kde se objeví také frontman Agnostic Front Roger Miret se svou kapelou a Bad Look Charms vedení kytaristou US Bombs Kerrym Martinezem. Se zpěvačkou a kytaristkou Lizou Graves jsem mluvil vloni v Moravské Třebové, kde Civet hrály na festivalu Pod parou.
Cítíte se spjaty s nějakým hnutím typu Riot Grrrls?
Myslím si, že celé hnutí Riot Grrrls je pryč, ale cítím, že je tu nové hnutí. Přibývá dívčích kapel, a už to není tak, že když se dají dohromady, tak se musejí stát riot grrrrls. Nemusíte jít na koncert a nutně vidět jen samé čistě dívčí kapely, ale kapely, ve kterých jsou i holky.
Je v tom prvek feminismu?
Je to druh feminismu, ale současně všechny máme své kluky, baví nás jezdit na turné s kapelami, kde jsou kluci. Nemyslím si, že feministka nutně musí nenávidět muže. Jasně. Jde o rovná práva , aby s námi, když přijdeme na festival, zacházeli stejně jako s kluky.
Inspirovaly vás nějaké dívčí kapely, které hrály před vámi?
Rozhodně Runaways a Joan Jett, ta má velkou sílu. Já mám ráda Bikini Kill, ale líbí se mi hodně mužských kapel, jako jsou The Clash, kteří nás hodně ovlivnili, ale taky Motörhead. Vždycky jsem poslouchala zpěváky z tvrdších rockových kapel, chtěla jsem, aby můj hlas zněl stejně.
Proč jste dala přednost tvrdší hudbě?
Já ani nevím, jen jsem chtěla hrát hudbu a tohle z toho vyšlo, byl to styl, který se mi snáz hrál, jsem punkerka.
Takže je to spíše tím, že vás tento druh hudby přitáhl, než že byste se pro něj vědomě rozhodla.
Jo, přesně. Poslouchala jsem hodně punk rock, chytil mě, líbí se mi.
Co ale pro vás punk rock znamená?
Bylo to legrační. Včera jsme hrály v Německu a když jsem si udělala čaj a přišly ke mně ostatní kapely a říkaly, že nejsme moc punkové. Já jim na to řekla, že punk je o tom, že si děláte to, co samy chcete. Tak nám řekli, že v tom případě jsme ta nejpunkovější kapela, co viděli. Ale sama se nestarám o to, co si kdo myslí o punku, podstatné je to, co představuje punk pro mě. A pro mě to znamená dělat to, v co sama věřím. Být sama sebou.
Ale punk v USA je taky velký obchod, vezměte si Green Day nebo Offspring.
Jo, jsou tam kapely, které už nedělají koncerty pro fanoušky, ale jen pro peníze. My ale takové nejsme, pořád jsme schopné hrát ve squatu ve Francii, což byla ta nejlepší show na celém turné, i když to tam bylo špinavé, bylo tam vedro a všude bylo plno děcek. Byla jsem šťastná, že tam můžu hrát.
Myslíte si, že Civet inspirují další kapely, aby taky začaly hrát?
Jo, přichází za námi hodně mladých holek a říkají nám, že právě založily kapelu a převzaly jednu naši písničku. Vždycky jim povím – to je v pohodě. Aspoň tu bude za deset let víc dobrých dívčích kapel, než je jich tu dnes. Budu jen ráda, když k tomu trochu přispěju. Něco jako v dobách L7.
To byly skvělý časy pro dívčí kapely, ale pak zmizely. Teď se ale zase vracejí. Je nástup dívčích kapel spojen s nějakou částí USA, jako bylo pro punk důležité San Francisco?
Ani ne, třeba my jsme z Los Angeles, ale v LA už není žádná jiná tvrdší dívčí kapela. Mám pocit, že většina dívčích kapel v LA je hodně popových. Tvrdší dívčí rockové kapely jsou spíš v Evropě, kde hraje hodně čistě dívčích metalových skupin. Mají v sobě tvrdost, která americkým kapelám chybí.
Setkáváte se při koncertech s projevy sexismu?
Moc ne, protože lidi nás už znají. Když jsem byla mladší a začínala jsem, to mi bylo patnáct šestnáct, tak možná trochu jo. Ale třeba jsem jen byla nejistá teenagerka a žádný sexismus v tom nebyl. Myslím, že jsem se s tím musela vyrovnávat jako každá jiná. Necítíme, že bychom byly odmítány kvůli tomu, že jsme čistě dívčí kapela.
Tady jsem pár sexistických projevů slyšel.
V Americe vám nikdo nic takového ani neřekne, protože se příliš bojí. Ale mně to nevadí, neobtěžuje mě, že je to tady třeba jinak. Každý může mít vlastní názor.
Myslím, že americký pohled na „sexuální harašení“ je přehnaný.
Trochu jo, ale na druhou stranu, když jdete v Los Angeles po ulici – ať jste v kapele, nebo ne – tak na vás hned někdo pokřikuje. Jen proto, že jste holka. Na to odpovídám jen „Drž hubu“. „Sklapni“. Tohle v Evropě není. Je tu větší respekt k ženám, které chodí po ulici.
Dáváte přednost Evropě?
Jo. Všechno tu dobře funguje, země spolupracují, lidi spolupracují, hromadná doprava funguje, všechno běží hladce, zatímco v USA je zkurvený chaos. Říká se, že je tam víc příležitostí, ale já to tak necítím. Musíte se starat o tolik věcí, o zdravotní péči, shánět práci. A když přijdete sem, tak vidíte, že je tu lepší práce a lepší zdravotní systém. Víme to, a proto rády jezdíme do Evropy.
Má nové album nějaké politické poselství?
Deska se sice jmenuje Love & War, ale je spíš o tom, že lidé dělají, co potřebují dělat. V tom je taky politika. My moc nezpíváme o klasické politice, rozhodně ne o tom, jak se potýkáme se životem, o shánění práce, o tom, jaké to je být bezdomovec. Nebaví nás vzít si jenom jedno téma, které je skryté v pozadí. V kapele taky máme všechny odlišné pohledy. Basistka je ateistka, zatímco já a moje sestra jsme křesťanky. Ale společně se nám pracuje dobře. Myslím, že každá z nás může věřit, v co chce. Já kvůli tomu nebudu nikoho soudit a nemyslím si, že bych měla být kvůli něčemu takovému odsuzována.
Jaké je to pro křesťanku začínat koncert slovy Špatný holky půjdou do pekla.
Na tohle se mě fakt nikdy nikdo neptal… Jen kvůli tomu, co hraju, si nemyslím, že hned půjdu do pekla.
Čím to, že se na dívčí punkové scéně objevují spíš bílé holky a ne Latinoameričanky, i když mezi muži hrajícími hard core jich je plno, což ukazují Agnostic Front, Casualties i Madball?
Je to divné, ale asi je to otázka kultury. Hodně latinskoamerických rodin je tradičnějších. Mně naši vždycky říkali, jo, jasně, jdi hrát hudbu, dělej, co máš ráda. Ale jsem si jistá, že naší současné bubenici, která je Hispánka, rodina říkala: musíš chodit do školy a najít si manžela. Přitom je to nejlepší bubenice, s jakou jsme kdy hrály.