Trombonista Joseph Bowie zůstával vždy trochu ve stínu trumpetisty Lestera, i když jeho kapela Defunkt patřila k průkopníkům newyorské no wave. V novém tisíciletí se však profiluje jako jedna předních postav funku.
V posledních letech jste hodně aktivní. Hrajete s několika podobami Defunkt, od soulové přes bigbandovou až po operní, i v triu BBT. Co vás k tomu vede?
Tvořím hodně nové hudby. Snažím se dělat vše, co jde, teď, protože času není tolik. Jak stárnete, tak si to uvědomíte. Snažím se být stále zaměstnaný a aktivní, protože život je skutečně velmi krátký. Musíte se věnovat tomu, co děláte. Například opera představuje fascinující koncept a byl to můj životní sen. A já pocházím z Ameriky, věřím mýtu, že je to svobodná země, kde je všechno možné. Je to jediná šance v mém životě, kdy mohu vyjádřit, jaký skutečně jsem. Nejde jen o to, že hraji v kapele. Jde o to, co mi dává motivaci. Co ze mě dělá individualitu. A tím je můj boj nezařazovat se. Nebýt jako všichni ostatní a nedělat to, co všichni ostatní.
S Defunkt ale pořád vystupujete. Jak vybíráte písně, které budete hrát?
Hrajeme písně, které jsme si během let oblíbili, stejně jako máme i skupinu písní, jimž se vyhýbáme. Ono ve skutečnosti nejde o to, jakou píseň hrajeme, ale co s ní přitom děláme. Vytváříme odlišný zvuk, který nestojí na kytarách. Toto milénium je více o kreativitě, o jazzových vlivech, než o kytarách. A to změnilo podobu písní. Hrajeme stejné písně, ale v odlišné instrumentaci, než je původně hráli Defunkt. Život se mění, měníme se i my. A pro mě není problém se měnit.
Nakolik Defunkt improvizují?
Hrajeme písně, ale je v nich i mezi nimi hodně improvizace. V sólech má improvizace velkou roli. Dává jim život a identitu. Tedy, kapele identitu a její hudbě volnost. Ale my jsme schopni přímo na pódiu vytvářet skladby a nálady jako obrazy. Jsme prostě muzikanti.
Hráváte i skladby Roberta Johnsona a Muddyho Waterse. Co pro vás znamená blues?
Blues představuje školu. Je to něco, s čím vyrůstáme, co je v sousedství. Blues je jako církev, patří ke kultuře.
Když si ale vzpomenu na první tři alba Defunkt, byla velmi experimentální a blues v nich moc cítit nebylo.
Když se pokoušíte prosadit s kapelou, nejdůležitější je, aby v sobě měla něco osobitého, svěžího, co vychází z duše. Raná alba Defunkt proto přinášela experimenty z oblasti punk jazzu a funk jazzu. Byli jsme mladí a já se snažil něco dokázat. Když jsme byli mladší, mohli jsme hrát celé hodiny, měli jsme dost skladeb a byli jsme na to trénováni. Když vás hudba ovládne a dáte do hraní všechno, cítíte po koncertě bolest, jako když hrajete fotbal. Ale druhý den je to v pořádku a můžete si to zopakovat. Teď už si samozřejmě nic dokazovat nemusím, jen se bavím. Užíváme si dobré časy, fajn pocit. Jsme dobří muzikanti, kteří se pořád dokáží překvapovat. Naše energie je vysoká.
Dřív jste hrál více na trombón.
Mým hlavním úkolem je kapelu řídit, až na druhém místě je moje hra na trombón. Důležité je to, co vytváříme společně, udržování energie kapely. Jen zpívat a vést kapelu je hodně namáhavé, proto některý večer hraju víc a některý míň. Závisí to na tom, kolik práce musím odvést jako kapelník. Čím je turné delší, tím více hraju na trombón, po pár koncertech si kapela sedne. Na prvních koncertech to je vždycky těžší, protože kapela žije v New Yorku a já v Holandsku.
Jaké to je mít kapelu v USA a žít v Evropě?
Já žiju v Holandsku, protože moje žena je Holanďanka. Už jsem byl unaven Spojenými státy. Problémy s prací, s tím, kdo byl prezidentem a kam Státy zamířily. Všechno se hroutilo. Proto jsem v roce 2003 odjel a nevrátil se.
No ale přece jen – není těžké mít spoluhráče v USA?
Ne, vidíme se, když přijedu do New Yorku, a vidíme se i v Evropě. Vždyť je to jen šest hodin přímého letu. Hudba je globální, hudebníci jsou globální, já nepatřím jen Americe, já patřím světu, na této planetě mohu jet kamkoli, oslovuju celý svět. Tato hudba patří světu.
Jak jsou pro vás důležitá slova, která zpíváte?
Texty jsou velmi důležité, protože se teď dějí věci, o nichž jste dřív neslyšel. Hlas představuje způsob, kterým vyjadřujeme sami sebe, je velmi důležitý při vyjádření emocí, záměrů, pohledů. Text představuje způsob, jak vyjádřit pocity.
Jak je pro vás důležitá politika?
Jsem rád, když vím, jak se věci mají. Tato hudba je o tom, že si uvědomujete, co se děje ve společnosti i v životě. To přitahuje mou pozornost. Defunkt nikdy nebyli kapela oddaná náboženství, vždycky to byla realistická skupina o životě a pravda k ní patří, je v hudbě. Prostě realita, hudba, pravda.
Mnoho lidí v Evropě ale vidí hudbu, zejména soul a r’n’b, čistě jako zábavu, hudbu k tanci.
Ale to bylo i motivací funku nebo jazzu. A u této hudby záleží, jak ji podáváte, jak ji prezentujete. My ji podáváme pro další růst. Duchovní i duševní rozvoj. Mám rád, když lidi rozvíjejí sami sebe. Já sám sebe taky rozvíjím. U mojí hudby nejde o to přijmout, co bylo schválené. Důležité jsou nové ideje, nové způsoby, jak něco dělat. To je taky jediný způsob, jak udržet hudbu naživu, nemůžete hrát jako v roce 1981 nebo 1982. Musíte žít a život znamená změnu, musíte experimentovat, tlačit na hranice.
Myslíte si, že jste v osmdesátých letech pomáhal utvořit rapovou scénu?
Když jsme začínali, nastupoval punk rock, rap ale mám taky rád. Znám jeho scénu dlouho. Byl jsem v New Yorku, když rapeři nastupovali.
A taky jste ovlivnil Red Hot Chili Peppers.
Oni byli našimi velkými fandy, jako malí kluci chodili na naše koncerty. Jsou dobří.