Mick Harvey zahrál v Praze konečně sám za sebe. Vždy maximálně elegantní lídr Bad Seeds Nicka Cavea, tedy člověk, který pomohl formovat většinu zásadních hudebních seskupení, která se za posledních dvacet let vydala z jeho rodné Austrálie do světa. Od Birthday Party, Crime And The City Solution, po spolupráce s Anitou Lane nebo PJ Harvey, pokaždé mají nahrávky s jeho jménem v kreditech nenapodobitelný zvukový trademark. Podle bývalého parťáka Blixy Bargelda jeden z nejlepších kytaristů na světě působil vždy v obklopení nezvladatelných divousů jako jejich katalyzátor a úspěšně držel otěže jejich sebedestrukce. Letos vydal po předloňské One Man’s Treasure svou druhou sólovou desku Two Of Diamonds. Nepočítáme-li ovšem dvě fantastická alba coverů Serge Gainsbourga z poloviny devadesátých let. Do Prahy přijel představit právě čerstvé předělávky z díla svých oblíbených skladbo tepců, ale i písně, které sám spoluvytvářel.
Už po One Man’s Treasure bez původního záměru poskládal kapelu ze zbytku Bad Seeds, které mu Cave ,neukradl‘ do Grinderman, a vyrazil na šňůru. Ovšem několik španělských koncertů, které absolvoval před tím pražským, se prý stalo noční můrou. Harvey tedy do Prahy přiletěl pěkně nabroušený, což se bohužel promítlo i do následného vystoupení.
Před ním jsme ještě usedli k poněkud mrzutému povídání. Tenhle Mick Harvey měl hodně daleko k tomu, který se tak žoviálně bavil na festivalu All Tomorrows Parties dva týdny předtím v britském Mineheadu.
Většinu své kariéry jsi hrál s někým. Buď jako součást kapely nebo doprovodný hudebník. Jaké to je být najednou v centru zájmu, stát na pódiu sám za sebe?
To je právě to nejzajímavější. Spousta lidí si vůbec nevšimla, že jsem nějakou hudbu vůbec kdy vytvářel! Ať už to bylo s Nickem Cavem nebo v rámci spousty dalších projektů, ve kterých jsem byl nebo ještě jsem, nějak zainteresován. Většinou jsem totiž byl v pozici, kdy jsem pomáhal ostatním k vyjádření jejich vlastních pohledů na věc, což je do jisté míry hodně svazující. Většina lidí se mě ptá, proč dělám coververze cizích skladeb. Proč dělám to, či ono, a vůbec jim nedochází, že chci dělat jen svou vlastní věc! Není to tedy ani tak, že bych chtěl být nějak zvlášť v centru pozornosti, ale spíš jsem si po více než dvaceti letech uvědomil, že je tu něco, co mi v kariéře schází.
Model kapely už ti tedy moc nevyhovuje?
Většinou jsem byl spokojený s tím, že jsem v kapele a jsem ,jen tím dalším muzikantem‘. A mnoho lidí se hudebníky stává jen proto, aby zkrátka hráli. Jiní zas, aby sbalili co nejvíc holek, ale to nikdy nebyl můj cíl. Došel jsem ale do stádia, kdy jsem si uvědomil, že jsem vlastně nikdy nehrál přímo svou vlastní hudbu. A při práci na filmových soundtracích zase doprovázím film někoho jiného.
Ale třeba u poslední desky Anity Lane jsi jediným hudebníkem, který všechno složil i nahrál…
Ona se ani pořádně neukázala ve studiu. Zastavila se na pár hodin něco nazpívat a zase zmizela. Takže jsem si řekl, že už toho mám dost a začal jsem natáčet vlastní desky.
Ze začátku jsi byl pokaždé v kapele, kde byly síly rovnocenně rozložené, ale po čase se to vždy zvrhlo spíš v doprovodný band zpěváka, ať už u Birthday Party s Nickem Cavem nebo u Crime And The City Solution se Simonem Bonneym.
V Birthday Party byly samé silné osobnosti. A tím myslím opravdu silné! Rowland S. Howard, Tracy Pew a Nick, to se nedalo vydržet! (směje se) Všechno začalo být jinak, když Nick začal vydávat desky jakožto Nick Cave. Tím se stal pochopitelně vůdcem kapely.
Ale byl jsi to ty, kdo ho přinutil pokračovat.
Je to tak. Nick je svým způsobem velmi konzervativní. Nemá rád konfrontace a velké změny. Ale v kapele se necítil příliš spokojený, chtěl to mít postavené trochu jinak a navíc ta situace kolem Birthday Party byla jednoduše nezadržitelná. A princip samotné skupiny už moc dobře nefungoval, a tak bylo na mně, abych zařídil změnu.
Přestože prezentuješ své dvě poslední sólové desky jakožto autorské, není na nich příliš tvých vlastních písní.
Na každé z nich je po dvou mých vlastních skladbách a pak další, ke kterým jsem napsal hudbu. Jako třeba ty od Crime And The City Solution, což je ve skutečnosti všechno má hudba. Ale je fakt, že nejsem nějak plodný písničkář. Nikdy mě tolik nezajímalo, jestli jsem autorem té které skladby, spíš mě zajímá, aby se něco s hudbou dělo. Ať už pracuji s Nickem, PJ Harvey nebo teď natáčím vlastní desky, jde mi především o prezentování něčeho silného a efektivního. V tomto smyslu jsou všechny mé muzikantské aktivity stejně důležité. Jde v první řadě o hudební vitalitu.
Vydal jsi teď také další sbírku hudebních doprovodů k různým filmům (Motion Picture Music ’94–’05), mezitím bokem vychází další a další tvé soundtracky, jako například Australian Rules. Jak moc se tahle práce liší od té písňové?
Je naprosto jiná. K filmu neskládám písně, ale na druhou stranu je důležité, aby výsledná hudba fungovala i bez filmu. Většina soundtracků je bez obrazu nudná, co si budeme povídat. Pokaždé, když pracuji na filmové hudbě, vyloupne se mi nějaký naprosto jiný hudební styl, který bych jinak minul. Od jazzu po klasiku. Hodně mě bavilo tvořit pod vlivem severoafrické hudby pro film Vaterland, například.
Taky jsi ale v průběhu let natočil spoustu vlastního filmového materiálu na svojí ruční kameru (sestřih některých momentek z turné Bad Seeds lze vidět ve videoklipu k písni Wanted Man – pozn. aut.). Zdá se, že máš k filmu velmi vřelý vztah. Nechystáš se natočit konečně vlastní velký film?
To bych rád, ale mě nikdy nezajímal kolotoč s penězi, který k filmu patří. Spousta mých přátel jsou filmaři a já vždycky jen sleduji noční můry, kterými musí procházet. Ať už je to John Hilcoat, Paul Goldman nebo Uli Schuppel. Rád mám nad průběhem věcí, nad organizací celého procesu kontrolu, a kdybych začal natáčet film, zcela jistě zešílím.
Ale faktem je, že teď s dostupnou technologií začíná být ledacos snazší, takže uvidím, jestli přeci jen nepřijde čas. V minulosti to ale bylo nemyslitelné. Vznikají teď naštěstí možnosti natočit něco smysluplného, aniž by člověk utratil milióny dolarů. Možná až budu starší, ještě to promyslím.
Jak se díváš na stav hudebního byznysu, vzhledem k tomu, že v něm aktivně působíš skoro třicet let? Zajímal by mě tvůj pohled na věc.
Je hodně legrační, jak se cédéčka vůbec neprodávají. Dokud nebude deska stát míň jak šest euro, nemá to smysl. Lidi z nahrávacích firem jsou mimo. To oni jsou naprosto hloupí a dokud si to neuvědomí, půjde jejich byznys do kopru. To, co dělají třeba Einstürzende Neubauten na neubauten.org, je hodně zajímavé, ale zase to vyžaduje pořádnou dávku entuziasmu. Pro mě je Myspace tak akorát. Musíš si položit otázku, kolik ze svého času chceš strávit online.
A kolik tedy trávíš času u počítače?
No, hned potom, co odvezu syna do školy, usednu k e-mailu a věnuji se byznysu. Neustále něco organizuji, doplňuji kredity k dévédéčkům nebo řeším nějaké manažerské záležitosti. Pokud tedy nejsem zrovna ve studiu nebo na koncertní šňůře, což bývá hodně často.
Všichni členové Bad Seeds teď žijí na různých kontinentech, jak je těžké těch osm lidí dát dohromady, aby se plně věnovali novým deskám, které v poslední době vydáváte ob jeden rok?
Není to zase tak složité. Je pravda, že možná právě proto má Nick svůj ,solo band‘ a teď i Grinderman. Na druhou stranu Jim Sclavunos žije v New Yorku, Martyn P. Casey zase v Austrálii a Warren Ellis v Paříži. Když se chce, vzdálenost nehraje žádnou roli.
Teď byste ale měli natáčet novou desku Bad Seeds.
Už proběhly nějaké syrové sessiony a brzy se zavřeme tak na týden do studia a uvidíme, s čím se Nick vytasí. Měl by teď dokončovat posledně načrtnuté písně.
S Bad Seeds tedy máte pěkně zaběhnutou pracovní morálku. S kým se ti v tvé kariéře pracovalo naopak nejhůř?
To je těžké říct. Asi s mojí sestřenkou Polly Harvey. Ona je nejtvrdší oříšek. Dokáže být pěkně neflexibilní a striktní. Snažím se třeba rozvíjet nějaký nápad, ale ona upadne do takového znudění a letargie, že je často naprosto nemožné jít někam dál. Jinak je samozřejmě výborná.
Bavíme se ještě chvíli o festivalu ATP a Mick Harvey se tu a tam pokusí o vtip. Jen mu to dneska nějak nevěřím. Někteří mu nevěřili ani koncert. Jako by přijel do Prahy spíš ,řešit nějaký byznys‘, než prezentovat svou jinak uhrančivou hudbu. Ale i ti nejostřílenější harcovníci mají přece nárok na slabší dny.