Není vůbec pochyb o tom, že srpnový koncert SONIC YOUTH patřil k největším událostem tohoto roku. Divadlo Archa, vyprodané do posledního místečka, bylo svědkem přímo čítankové ukázky toho, že v rocku se dá stárnout se šarmem a grácií, aniž by bylo nutno své originalitě obrousit hrany. Na otázky o minulosti i současnosti kapely odpovídal odpoledne před koncertem kytarista Lee Ranaldo.
Kdo vás osobně inspiroval, když jste začal hrát na kytaru?
Byl jsem mladý, bylo mi dvanáct třináct let a poslouchal jsem Beatles, sanfranciské kapely, jako Grateful Dead a Jefferson Airplane, a začínal jsem v té době poslouchat umělečtější hudbu. Ale většinou jsem poslouchal písně s akustickou kytarou a bicími, písničkáře, jako jsou Neil Young, Crosby, Stills And Nash a James Taylor, ale také ulítlý rock typu MC5 a Stooges.
Ale s výjimkou Grateful Dead a MC5 to nebyl zrovna experimentální materiál ve způsobu pojetí hry a práce se zvukem. Myslím, že všichni měli hodně zkušeností s experimentováním při jamech. A třeba to, kam směřovali MC5 můžete označit za protogrunge, byl to velmi unikátní druh zvuku. Naproti tomu třeba Crosby, Stills 
And Nash v hudbě moc neexperimentovali, ovšem jejich originalita spočívala v tom, jak mísili hlasy.
Zejména na živých albech, jako bylo Sonic Death, vytvářely kytary Sonic Youth mohutné zvukové stěny. Co vás k nim přivedlo? Nevím, byl to přirozený vývoj, postupovali jsme dál a dál s laděním kytar a s tím, jak vytvářet struktury písní, možná o trochu méně normálně ve srovnání s tím, jak obvykle lidé budují strukturu písní, ale na struktuře jsme pracovali velmi intenzivně. V období od Sister až po Daydream Nation byly písně velmi složitě strukturované a propracované. Byl to způsob, jímž jsme se vyvíjeli. Měl hodně co do činění s vlivem okolí, souvisel s tím, čemu se v USA na počátku osmdesátých let říkalo hard core, a s vývojem kapel jako byli Dinosaur Jr., kteří nás ovlivnili koncem osmdesátých let, přivedli nás k tomu, že jsme začali v písních zase víc uplatňovat rockové prvky.
Proč jste se v osmdesátých letech, kdy se všichni snažili pracovat s přesně definovaným a často čistým zvukem, vrátili ke zpětným vazbám?
Nás velmi čistý zvuk nikdy nezajímal. Myslíme si, že život je o něco méně uspořádaný, takže máme rádi, když je zvuk taky svým způsobem méně přehledný, promíchaný. Myslím, že to vycházelo z toho, co se dělo v New Yorku v hudbě na počátku osmdesátých let. Lidé jako Glenn Branca a Rhys Chatham vzali hodně kytar a vytvořili z nich orchestr, kde se zvuk mísil. Líbil se nám jejich nápad vytvářet v hudbě velkou plochu, našim uším to znělo velmi moderně, bylo to mnohem zajímavější než typický rock’n’roll, který tehdy hrála celá řada lidí. Myslím si, že pokusy s laděním vedly k tomu, že to neznělo normálně, protože když hraješ v otevřeném ladění, tvoje hudba zní odlišně.
Zmiňoval jste Glenna Branku. Působili na vás i jiní lidé, třeba minimalisté?
Jistě, veškerý tenhle materiál, lidi jako Steve Reich a Phil Glass, oni byli na té trochu oficiálnější straně než lidé jako Glenn a Rhys. Tehdy ale existovala celá řada lidí, která pracovala s minimalismem, někteří ho spojovali s populární hudbou, s písněmi, další byli blíž klasice. Ale tato hudba byla v té době důležitá pro každého, kdo žil v New Yorku. K minimalismu měly blízko i kapely ze scény no wave, jako Teenage Jesus And The Jerks a DNA. Ty byly superminimalistické. Minimalistické tendence se ale projevovaly na celé umělecké scéně, vezměte si výtvarníky Donalda Juddaa Richarda Serru. Vše se mísilo a navzájem ovlivňovalo.
A jak důležitá pro vás byla beat generation, jejímž představitelům jste věnovali album NYC Ghosts & Flowers? Byli docela důležití, tito spisovatelé znamenali hodně pro mě i pro některé další členy skupiny. V době, kdy 
kapela začínala, jsem zrovna hodně četl Kerouaka a další podobné autory. Během let jsme se spřátelili s lidmi, jako byli Ginsberg, Corso a Burroughs, hovořili jsme s nimi, pochopili jsme, z čeho vyšli, a pronikli jsme do toho. Beat generation bylo velmi důležité hnutí, první skutečně radikální hnutí v Americe ve dvacátém století… I když, to možná není pravda, protože hodně se toho dálo i ve dvacátých letech… Ale je to velmi důležité hnutí poloviny století, které připravilo vše, co se odehrálo v šedesátých a sedmdesátých letech. Kerouac je proslavil svým hlavním dílem Na cestě, ale Ginsberg osvítil mnoho dalších cest vpřed, více než se mu obvykle přiznává, hodně přispěl k tomu, že se lidi obrátili k východnímu myšlení, k politickému aktivismu, k otevřenosti k drogám, k sexu. Ginsberg byl o dekádu před kýmkoli na celé planetě.
William Burroughs ne?
Jistěže také, ale on byl izolovanější, posluchači museli chodit za ním, zatímco Ginsberg přicházel k publiku, Ginsbergovou ideou bylo předávat myšlenky lidem, Burroughs představoval druh hermetika, ostatní lidé měli zájem o něj, chtěli o něm více vědět, co slyší, co vidí a jak myslí.
Jak důležité je pro vás improvizovat, zejména při koncertech?
Pro Sonic Youth je docela důležité spojovat improvizaci se strukturou, a to taky děláme nejraději. Baví nás mít písně se strukturou, ale také free pasáže, zejména, když je struktura v určitý okamžik udávaná improvizací. Pro nás představuje improvizace strukturotvorný element, je to způsob, jak udržovat hudbu překvapující, je nudné hrát píseň každý večer přesně stejně. My se snažíme ji nepojímat pokaždé úplně stejně, takže se leccos může stát a píseň zůstává stále zajímavá.
Zpětná vazba je ale hodně nepředvídatelná.
Ano, a právě to přináší překvapení, musíte celou dobu přemýšlet, uvědomovat si kde stojíte. To je zajímavé, protože to není jako dělat úkol do školy desetkrát v řadě za sebou po deset večerů. Každý večer zareagujete jinak.
To ale může být těžší.
Možná, v některých aspektech to je těžší, ale někdo by mohl říci, že je to snazší, je to zábavnější a udržuje to hudbu zajímavou a vyzývavou.
Když uvažujete tímto způsobem, co pro vás znamená nahrávka na desce?
Nahrávky jsou jako fotografie, momentky, jako pohlednice. Proud hudby, kterou tvoříme, plyne už pětadvacet let a my jsme jeho součástí. Deska je jako když uděláte fotografii, jeho vyříznutý kousek. A každý záznam vychází jinak, protože použijete jiný film, pracujete v jiném studiu, s jinými zesilovači a také jste v jiném rozpoložení. Nahrávka představuje jen jeden vzorek. Každá píseň na desce představuje jen jednu z jejích podob, protože ji ve většině případů hrajete padesátkrát za rok, během jejího života ji hrajete stokrát, dvěstěkrát a možná ještě vícekrát, takže ta píseň získá svou identitu. A když posloucháme desku, tak nevypráví o identitě písně, jak ji vnímáme my, protože nahrávka je statická. Je pořád stejná, zatímco ve skutečnosti není píseň pokaždé stejná. Ale to je důvod, proč je nahrávání desek takovou výzvou, protože jde o to reprezentovat svou práci. A někdy uspěje více než jindy. Možná by bylo lepší vydat sérii živých nahrávek pořízených během let, abyste měli více těchto řezů.Ano, já bych rád vydal více starých nahrávek, nové vydání Daydream Nation obsahuje i živou verzi, ale my máme velký archiv pásků a bylo by zajímavé vydat reprezentativní nahrávky z různých období kapely, z roku 1982, z roku 1992, z roku 2002.
Co pro vás znamená album Daydream Nation?
Dávnou historii z počátku naší kariéry. V osmdesátých letech to bylo album, které vše pomohlo postavit. Zejména v USA. Když vyšlo Daydream Nation, tak si jej oblíbilo hodně lidí. Když končil rok, tak se tahle deska objevila u mnoha v jejich Top Ten roku na prvním nebo druhém místě. Probudila lidi, takže si uvědomili, co Sonic Youth skutečně mohou dokázat. Lidé poslouchali Bad Moon, Evol a Sister, pořád více jich přicházelo na koncerty, ale když jsme vydali Daydream, tak jsme odehráli světové turné, hráli jsem po celé Zemi, poprvé v Japonsku, poprvé v Austrálii, poprvé v Rusku. Strávili jsme na turné dlouhou dobu a řada lidí viděla, čeho všeho jsou Sonic Youth skutečně schopni.
Po vydání Daydream Nation jste přešli k velké firmě. Proč jste se k tomuto kroku rozhodli a co vám přinesl? V té době dost kapel přecházelo k velkým firmám, R.E.M, Hüsker Dü i Replacements, možná to bylo dobou. Hlavním důvodem, proč jsme to udělali, byla frustrace z mizerné distribuce desek. Začali jsme jezdit po celých USA a za hranice po celém světě a viděli, že lidi těžko shání naše nahrávky. A to přispělo ke všem změnám vydavatelů, které jsme udělali. Vždy jsme se snažili, aby naše desky v obchodech byly dostupnější. Aby se k nim lidi mohli dostat a mohli si je koupit. Podpis s velkou firmou nám dal řadu výhod, získali jsme o něco více peněz na nahrávání desek, získali jsme o něco větší jistoty v životě, možná taky o něco lepší distribuci. Skoro vůbec to neovlivnilo naši hudbu, takže to bylo dobré rozhodnutí. Vydavatele mít musíte, a my jsme si vybrali Geffen. Strávili jsme deset let u nezávislých firem a z pohledu lidí, kteří se věnují hudbě, bylo pro nás zajímavé podepsat smlouvu velké firmě a dát novou tvář své kariéře. Celý život byste mohl strávit četbou o umělcích, kteří natáčeli pro velké firmy, pro Atlantic ve čtyřicátých, padesátých a šedesátých letech nebo o sanfranciských skupinách u Warner Brothers v šedesátých letech. Pro nás to taky bylo tak trochu jako stát se špióny – jak může tak podivná kapela, jako jsme byli my, vydávat u velké firmy. Mohli jsme se dostat dovnitř a vidět na vlastní oči věci, o nichž jsme četli.
Máte tedy svobodu v tvorbě? Netlačí na vás firma, že byste se měli posunout určitým směrem?
Ne, nic takového.
Ale novější alba působí, jako byste se postupně více zaměřovali na písně.
My jsme ale vždycky používali písňovou strukturu, už od úplných počátků. Nerozumím tomu, proč lidi stále říkají: nyní skládáte spíš písně, my jsme vždycky psali písně. Každá deska byla zaměřená na písně, jen některé měly experimentálnější strukturu nebo v nich bylo více instrumentálních pasáží, ale základem jsou vždycky písně. Na některých deskách zní písně, ale to souvisí jen s produkcí, s tím, jak jsou písně a celá deska produkovány.
Možná onen nedávný příklon souvisí také s producentskou rolí Jima O’Rourka.
Ano, každý producent je jiný a myslím si, že se Jim zaměřoval právě na písně, myslím si, že v tom byl nejsilnější.
Jak si producenta vybíráte?
Vycházíme ze situace. Volba Jima byla jasná, protože on byl v té době členem kapely. Naši producenti jsou většinou dobří zvukaři, na poslední desce jsme vybrali Johna Angella, kterého známe dlouho, nikdy jsme s ním neměli možnost pracovat, ale lidi z Dinosaur Jr. s ním pracují velmi rádi. Ve volbě producenta je vždycky taky snaha zase něco nového zkusit.
Foto: Tomáš Turek