Richmondští Strike Anywhere patří k předním představitelům melodického politického punku v USA, jaký hrají i známější Anti- Flag. Bylo by však chybou vytýkat jim prvoplánovou angažovanost ve snaze svézt se na nechuti vůči americkému establishmentu. Zpěvák Thomas Barnett sám poznal, jak mohou války ničit životy a zdraví. I když sám v žádné nebojoval.
V písni Sedition z alba Dead FM, které končí slovy, že Hirošima má počátek v Tennessee, narážíte na rodinnou historii.
Můj děda byl svářeč, ale miloval velké projekty. Chtěl třeba celou rodinu přesunout na Island do Reykjavíku kvůli vyhřívání domů pomocí geotermální energie, což byl projekt, kterému se chtěl věnovat. Ke své práci přistupoval velmi poeticky. Mnoho lidí, myslím dělníků, má tento přístup. Nikdo ho nedává najevo a nikdo to neposlouchá, ale já to o něm vím. A děda se za války podílel na projektu na východu Tennessee. Byli tam civilní inženýři, kteří pracovali pro armádu. On byl civilista a nikdo mu nedal plány, říkali jim ze dne na den, doslova kus od kusu, co mají dělat. Pak se narodil můj otec, který byl postižený, měl rozštěp patra. Můj děda se tím cítil vinen a opustil program. Dva nebo tři roky poté se naráz den ze dne sebral a odešel pryč. Žili jsme jako cikáni. Bez domova. Už nevěřil autoritám a nechtěl pro nikoho pracovat, cítil se, jako že s ním kšeftovali. A to bylo v době, kdy byl každý v Americe velký vlastenec a chtěl pomoci válečnému úsilí. Když pak viděl v novinách zprávy o Hirošimě a Nagasaki, tak věděl, že k tomu přispěl, že byl jedním desítek tisíc lidí, kteří dali dohromady tu bombu, a že kvůli ní měl otec vrozenou vadu a já ji mám taky, takže mám k bombě velmi osobní vztah.
Pracoval na tom, z čeho pak byla bomba, ale nevěděl to. Celý zbytek života za to nesl vinu. Byl vystaven žlutému prachu (směs hydroxidů, oxidů a sulfátů uranu – pozn. aš). A mně celý život zabralo napsat tuto píseň.
Na druhou stranu ale jste proti nacistům.
Samozřejmě, ona je to taky otázka samotné války a její přirozenosti. I toho, k jak velkému množství zdrojů měla vláda přístup, než bylo příliš pozdě. Vyhráli jsme první světovou válku kvůli tomu, kolik peněz do ní Rockefeller a další investoři dali a tlačili na prezidenta, aby do ní vstoupil. Ale to se ve škole v dějepisu neučí. Je však důležité, aby se podobným případům mohlo předejít a nesestrojovala se na poslední chvíli atomová bomba, aby zlikvidovala 400 000 lidí. Jde o to, dostat se ke kořenům problému ještě před tím, než se projeví naplno. Bylo by hezké zastavit nacisty než anektovali Sudety. Když vaši dědové trpěli za nacistů, trvalo to další čtyři pět let, než dostal „čočku“ zbytek Evropy. A to nebylo správné. Strike Anywhere (Foto Alex Švamberk)
Skutečného nepřítele ale často poznáte, až když je pozdě a on je už příliš silný.
Aby se svět vyhnul kataklyzmatům, je potřeba se zabývat běžnými každodenními věcmi, našimi sousedy. Nacionalismus a existence národních států brání lidem, aby byli v kontaktu a navzájem si porozuměli, to umožňuje vytvořit ten tlak. Ale třeba protifašistická Železná fronta, podle které se jmenuje naše poslední deska, se snažila ve třicátých letech hovořit o hrozbě nacismu. A to byla organizace, která sdružovala hodně různých lidí, anarchisty, socialisty, katolíky, Židy, všechny, kteří se snažili mluvit o tom, co se skutečně děje v NSDAP, o hnědých košilích, o Křišťálové noci, o všech těchto věcech. Nikoho mimo Německo to nezajímalo, ale tyhle lidi ano. A to je důvod, proč užíváme jejich znaku tří šipek v kruhu a proč jsme dali desce právě tento název. (Železná fronta bylo protinacistické, protimonarchistické a taky antikomunistické hnutí, které dala dohromady sociální demokracie a odbory spolu s republikánskými skupinami proti reakční Harzburské frondě, na jejímž vzniku se podílela NSDAP, reakční kruhy v armádě, junkeři a část zástupců kapitálu – pozn. aš)
A jak jste se s těmito názory cítil po útoku na Irák?
Ježíši. Hrozně. My jsme se na té nejnižší úrovni zapojili do protiválečného hnutí v USA i mezinárodně. Je to úplně bláznivé. Teď se zase pořád mluví o Afghánistánu a skoro výhradně o Íránu. Máme dva kamarády z hardcorové scény, kteří byli v Iráku na začátku války, aby si vydělali. Když se tam dostali, tak si uvědomili, že mohou pomoci, a vyrazili ven ze Zelené zóny. Začali shánět boty pro sirotky, pro válečné sirotky. Přitom to byli jen obyčejní fanoušci hard coru, kteří nosili trička baseballovýho týmu Red Sox, bavily je tyhle legrační věci. Nešlo o žádné aktivisty, nestarali se o politiku. Ale když se tam dostali, jednali naprosto úžasně. Za hranicemi Zelené zóny začali organizovat lidi, cvičit je, jak získat oblečení, jídlo a boty. S botami začali. V USA to propagovali ve federálním rozhlasu. My je slyšeli a říkali jsme si, to musí být někdo z našeho města, někdo, kdo dělal stage diving na našich koncertech – jo, to je přece Jason. Tahle osobní, vnitřní úroveň, je vlastně ten nejpolitičtější čin. Něco, co se snaží říkat punk rock po celých těch patnáct let.
Jak chápete punk?
Punk rock je folk industriální společnosti, kde jsou zvuky zkreslené a hlučné a pekelné jako všechny ty stroje okolo nás, jako ty policejní helikoptéry nad hlavou, jako všechny ty soupeřící reklamy a billboardy, vizuální znečištění, znečištění hlukem. Proti tomu všemu bojujeme. A snažíme se vytvořit taky něco hezkého, ale ne esoterického, jako klasická hudba, jako ty přeceňované akademické tradice. Je to víc od Boha, nepotřebuje to techniku ani vysokoškolské vzdělání. Je to pro všechny. Aby se mohli vyjádřit a říkat pravdu. Je v tom i aspekt zranitelnosti, když dáváte část sebe do něčeho mysteriózního. Je mi jasné, že to zní divně, ale nevím, jak jinak to popsat. Není to jen o tom, že říkáte, co všechno je špatné, že mluvíte o všech těch lžích, o podvodech vlády a korporací na lidech, ale o řešeních a o tom, jak zůstat pozitivní a najít radost z improvizace, která řídí svět.
To je tedy důvod, proč jste si vybral hardcore punk?
Nevím, že bych měl něco na výběr. Byla to jediná upřímná věc, kterou jsem tehdy, koncem osmdesátých let, mohl v Richmondu ve Virginii dělat. Viděl jsem koncerty ve Washingtonu, kapely jako Fugazi, kapely vydávající u Dischordu a lidi z Positive Force DC, což byla skvělá aktivistická organizace, která vytvářela dobrý základ. Nebylo to ale jen o tom, kdo je nejpolitičtější, kdo zná nejvíc poznámek pod čarou a klasiků, nebylo to akademické, ale víc ze srdce.
Vy jste z dělnické rodiny?
Ne, moji rodiče jsou první generací, která získala univerzitní vzdělání, ale moji prarodiče byli dělníci, svářeči. A také učitelé.
Jak důležité je pro vás předat poselství publiku?
V tradicích folkové hudby je říkat zábavným způsobem pravdu moci a zkoušet čelit propagaci institucí a vůdců v médiích. Součástí toho je, že vyprávíme příběhy z ulice. Sice ne výhradně o dělnické třídě, ale míříme stále více tím směrem, protože to jsou lidi, jejichž hlas je připravený a kteří mají sílu. Chceme působit jako protijed proti bezmoci zejména v době, kdy je kontrola médií tak propracovaná jako dnes. My nejsme novináři, jsme pouze umělci, punkeři, součást motoru kontrakultury. Pomáhá nám to i v každodenním životě, mimo koncerty. Uvědomujeme si, že zkoušíme říci něco opravdového, že se snažíme ukázat pravdu nevinným v USA i všude jinde, lidem, kteří o tom většinou ani nepřemýšlejí. Tohle je náš způsob, jak mluvit o rostoucím policejním útlaku a vojenskoprůmyslovém komplexu. Což jsou věci, které neskončily jen proto, že máme za prezidenta lepšího muže.
Myslím si, že osm let Bushovy vlády vám poskytlo hodně témat.
To dalo, ale to nikdy nekončí, i když si myslím, že nyní máme chytřejšího prezidenta.
Najít někoho chytřejšího, než byl Bush, nebylo zas tak těžké.
Ale trvalo to hodně dlouho. Barack Obama je člen sice demokratické strany, která je taky součástí amerického systému, ale je to rozhodně lepší situace než další čtyři roky s Bushem nebo někým podobným. S tím bude každý souhlasit. A hlavně doufám, že najdeme cestu ze situace, kdy rozhoduje diktát ropy.
Ale my nejsme jen negativní, nejsme jen vzteklí marxisté. Samozřejmě, že je to něco, co nás částečně ovlivnilo, dialektika je stále přínosná, je dobrý myšlenkový nástroj, ale potřebujeme taky trochu světské zábavy. Mít něco, na co si lidé vzpomenou, až se vrátí domů, budou o tom mluvit a začnou jednat spolu se svými sousedy. Zejména v USA je život tak rozškatulkovaný, každý radši sedí u televize nebo u počítače a myslí si, že i tak něčím přispívá, zatímco mu ve skutečnosti stále jen něco diktují. Říkají mu, co si má myslet, předávají mu řemeslně vytvořené zkušenosti, aby nevytvořil v životě něco unikátního a opravdu reálného, když už žijeme a dýcháme na této zemi. Je to regresivní.
Není ale nebezpečí, že upadnete do prvoplánového agitování?
Spíš se někdy proti vlastní vůli vzdáváme jasného poselství, abychom zůstali lidští a skromní. Máme píseň o tom, jak přežít sexuální zneužívání nebo o tom, jaké je to být svědkem rasistické policejní brutality. Jaké to je cítit se bezmocný. Všechny tyhle písně o dramatických a temných událostech jsme se ale snažili napsat v pozitivním duchu, takže ve výsledku vám není jen zle od žaludku.
Vy máte nějaké vlastní zkušenosti třeba se zneužíváním žen?
Máme přátele a rodiny, kde mají zkušenosti s napadením.
Ono to jinak trochu vypadá jako typické příběhy ze CNN – policejní brutalita, zneužívání…
Samozřejmě, ale tohle je způsob, jak se více propojit, protože média si dnes zachovávají odstup. Používají tolik obrázků z války, povodní, hladomoru. Je to všechno jako z bible. Je to způsob, jakým se většina věřících vztahuje ke svatým knihám. Jsou v nich vždy velké epické vzdálené události, které nemůžete obsáhnout, a člověk jim nikdy nemůže porozumět. Stejným způsobem nyní pracují mainstreamová média. Nám není dovoleno mít sílu a stát nad dějinami, ovlivnit je. Oni nám jen poskytnou informace, jako by to bylo něco, co se nás vlastně ani netýká, o co se stará někdo jiný, takže můžeme zase jít v klidu spát a v klidu se vrátit do práce.