Traband, přítel člověka; Hudba italských kmenů 21. století; Italské čarodějky Assurd v Marseilli

Traband si vydobyl během uplynulé dekády svojí tvůrčí punk-folkovou fúzí nejen slušnou pozici u domácího publika, ale navíc i pronikl na zahraniční pódia. O to větším šokem byla nedávná zpráva, že Traband mění sestavu i styl. Jeho nový repertoár zachycuje album Přítel člověka.

6_cafe_hottentot1Letošní proměna Trabandu by se z pozice hudebního průmyslu dala označit za ,komerční sebevraždu‘. Opustili jste nelehce vybudovanou pozici, vrátili jste se zpět na začátek. Proč?
Jarda Svoboda: Nerad bych, aby se Traband stal konzumním zbožím. Věřím, že ty písničky, které nás proslavily, bychom mohli úspěšně hrát ještě dál. Ale my to dělali deset let. A vím, že v té sestavě s dechy jsme už řekli a zahráli všechno, co jsme mohli. Z toho, co děláme na pódiu, se stala trošku hra. Pocit, ze kterého ty písničky vznikaly, mezitím vyprchal. Lidé vědí, na co mají reagovat, tančit. To je docela snadná cesta, ale já v ní nechci pokračovat. Takže musím buď přestat anebo dělat něco nového. Hudba pro mě je dobrodružstvím. Když není, nebaví mě.

Klíčovým nástrojem nové sestavy je harmonium. Hrávala na něj například Nico, kdysi ho používal Oldřich Janota. Není to trochu majestátnější náhrada dřívějšího akordeonu?
Pokud náhrada, tak hodně nepraktická, vozit akordeon je přece jen jednodušší. Harmonium je pro mě symbolem venkovského kostelíka. Mám rád nástroje, které jsou lehce rozhrkané, ale mají svoji minulost a duši.

Do jaké míry je pro tebe vodítkem reakce publika?
Pokud do loňska převládala epická stránka a taneční rytmus, teď se snažím najít širší spektrum rozhledu, po krajině, duši. Co chtějí lidi, pro mě není směrodatné.

Říkáš, že hudba musí být dobrodružství.
Ale největší dobrodružství je přece na koncertě. Anebo se domníváš, že CD může koncertu konkurovat? Jako muzikant bych to posunul ještě dál. Pro tvůrce je největší dobrodružství, když ta hudba vzniká. Při tom našem ježdění s Trabandem ,dechno‘ mi chybělo domácí muzicírování, to, jak se dříve hrálo v rodinách. Pro mě je klíčovou chvílí, když ta píseň vzniká doma či ve zkušebně, koncert je už jejím opakováním.

A má tedy nynější trojčlenná sestava blíž k té bezprostřednosti?
Ne. U větší kapely je víc prostoru na změny, improvizace. To bylo slyšet i z našich koncertů. Trio se musí přesněji držet předlohy.

Nezdá se ale, že by váš nový repertoár byl textově méně provokativní. Co tě třeba konkrétně inspirovalo k verši „kdo zprasil ten svět co býval tak krásný“ ve skladbě Tichý muž?  A máš nějaký referenční bod, kdy byl naposledy krásný?
Krásný svět, to je krajina našeho dětství. Je to spíš duchovní pojem než geografický. Snad každý si takovou krajinu v sobě nese a uchovává ji jako ideál, ve kterém jsou věci tam, kde být mají, čas netlačí a lidi nejsou tvoji nepřátelé. Taky by se možná dalo říct ,domov‘.

Další kouzelný textový obrat, „flákota předního hovězího“, jakoby pocházel z jazyka minulé generace. Dnes už přece všichni kupují v supermarketech, a mě jako staršímu člověku se zdálo, že flákota předního hovězího už není tím, co bývala za Husáka. Nebo se pletu?
No jo, i o tom jsou trochu ty moje nové písničky. Uvědomil jsem si, že já už jsem taky ,minulá generace‘! Je mi čtyřicet a v socialistické realitě jsem vyrůstal. Rád si uchovávám některé staromilské návyky, například nakupovat chodím zásadně do koloniálu a pro tu flákotu k řezníkovi. Ve spoustě věcí už mi ujel vlak, občas si připadám v téhle době, kultuře a civilizaci velmi nepatřičně – a tak o tom píšu písničky. Na druhou stranu, nic není pro život tak paralyzujícího jako věta „už to není, to co bejvalo“.

Plánujete s novým Trabandem i Francii, kam jste dříve často jezdili? A jak si v cizině poradíte s novým repertoárem?
Francii zatím neplánujeme, ale máme na tento rok nabídky z Ruska, Rakouska a Německa, tak uvidíme, necháme se překvapit, jestli budou naše nové písničky fungovat i u lidí, kteří neumí česky.

A co konkrétně je beatbox vašeho bubeníka?
Jestli myslíš tu krabičku, kterou používáme, tak to je jednoduchý loopovací efekt, kterým v několika písničkách vytváříme rytmické smyčky – naživo, před posluchači, žádné předem připravené samply. Kromě toho náš bubeník používá ještě tzv. Calexcimbál, což je ozvučený rošt z ledničky.

HUDBA ITALSKÝCH KMENŮ 21. STOLETÍ

 

6_cafe_hottentot.2Před půl stoletím se do Evropy vydal americký hudební sběratel Alan Lomax. Nahrávky, které tehdy pořídil v I tálii i dalších zemích, mezitím získaly na hodnotě, mnohé z nich totiž zachycují styly dnes už zaniklé. Současný stav italské regionální hudby mapuje série 20 CD Tribù Italiche (Italské kmeny), která v uplynulých letech vycházela jako příloha italského časopisu World Music Magazine. Jejím iniciátorem je Pietro Carfi, rozhovor vznikl v Marseilli v průběhu festivalu Babel Med.

Lomax zachycoval mizející tradice v době, kdy zanikal tradiční venkovský způsob života. Historické souvislosti vaší sbírky byly nejspíš ale úplně jiné?
Ústřední myšlenka Tribù Italiche je v překračování hranic mezi tradicí a současností, a ve znovuvynalézání tradice prostřednictvím revivalu, což je hlavní rozdíl oproti sbírce Alana Lomaxe. Ale přesto bylo milým překvapením, že v každém regionu je dodnes úžasné množství tradičního materiálu, který je spojen s hudebními slavnostmi, lidovými zvyky.

Každá národní tradice nabízí vedle pramenů na svém domácím území i hudbu vytvářenou exilovými komunitami. Nejlepší tradiční skotská hudba se dnes třeba hraje v kanadské provincii Nova Scotia. Velké postavy argentinské hudby jako Astor Piazzolla či Dino Saluzzi jsou původem Italové. Odráží se to nějak v té vaší sérii?
Navrhoval jsem vydavateli, že k albům odpovídajícím dvaceti regionům Itálie bychom měli přidat jednadvacáté, které by zachycovalo hudbu exilových komunit, od Istrie až po Austrálii, od Belgie po Argentinu. Já jsem třeba ze Sicílie, tam žije šest a půl milionu lidí, ale asi dvakrát tolik Siciliánů je mimo Sicílii.
Více než třetina obyvatel Argentiny pochází z Itálie. Taková práce by ale vyžadovala nákladný výzkum. Třeba jen tady ve Francii je šest institutů věnujících se italské kultuře. Dovedete si představit, kolik jich je na celém světě?

Řada dnešních hudebních stylů je spojena kulturami, které zanikly anebo se nekryjí s žádným existujícím státním útvarem. Nebyla by to také motivace k nějakému dalšímu projektu?
Určitě – a série Tribù Italiche dokonce z jedné takové myšlenky vznikla. Jednalo se o cyklus fotografií, zaměřený na historické souvislosti. Takže takový Tribù Celtic by sahal od Skotska po Maroko, do Tribù Mesopotamia by patřil nejen Irák, ale i Sýrie a Kurdistán. A docela současný význam by měl Tribù Maghreb, tedy kmeny Severní Afriky, které dnes najdete i tady v Marseilli anebo v Paříži.

Klíčovým symbolem italské hudby za hranicemi Itálie je píseň Bella Ciao, podle níž se jmenují pizzerie po celém světě. Má stejně silný význam i doma v Itálii?
Má, za druhé světové války to byla hymna partyzánů. Pro další díl Tribù Italiche ji natočila skupina Les Anarchistes, a ti spojili Tammuriatu z Neapole a Bella Ciao ze severní Itálie.

ITALSKÉ ČARODĚJKY ASSURD V MARSEILLI

6_cafe_hottentot.3Hudbu jižní Itálie můžete pravidelně slyšet na festivalech po celém světě, elitní ansámbl La Notte della Taranta například vystupoval loni v Rudolstadtu. Nejlepší ale je, zažít jihoitalské muzikanty v domácím prostředí, anebo alespoň před temperamentním publikem v jiné části jižní Evropy. Jedna taková příležitost se naskytla letos na jaře v Marseilli, v rámci festivalu Babel Med. Na třech pódiích se střídají kapely z Alžírska, Maroka, Španělska, Egypta, zatímco muzikanti z I tálie tu působí takřka jako by tu byli doma. Čtveřici Assurd tvoří zpěvačky s divokým vzezřením a syrovými hlasy, publikum drží pevně v hrsti, občas se doprovázejí na tamburínu či malý italský akordoen organetto. Každá z nich je silná osobnost: Enza Pagliara s dlouhými černými vlasy a tamburínou pochází ze Salenta, kraje pověstného pavouky tarantulemi, vedle ní stojí majestátní Lorella Monti, a úplně napravo je Enza Prestia, původem z Argentiny. Nejvíce energie má ale dáma stojící uprostřed, kudrnatá Cristina Vetrone, žena s hlasem starého chlapa, která střídavě působí jako skřítek a jako démon. Koncert má neuvěřitelné napětí a je to právě ona, kdo se nejčastěji ujímá sólové role.

Co vlastně znamená Assurd?
Cristina Vetrone: Mimo jiné jih, což je ale nutné vysvětlit. Do italštiny se jih přeloží jako sud a do španělštiny, protože Enza Prestia je z Argentiny, jako sur. A tak jsme obojí spojili a přidali A, a ten výsledný název Assurd znamená italsky absurdní. A to jsme my. Proč absurdní? To dnes večer uvidíte.

Odkud pocházejí vaše písně?
Z Lecce, to je hlavní město regionu Salento, z Neapole, Sicilie – z celé jižní Itálie.

V Neapoli a okolí by se teoreticky měly zpívat především opeře blízké neapolské písně zvané canzone napoletana. Ovlivnilo vás to nějak?
Ne, protože canzone napoletana byl trend devatenáctého a dvacátého století, ale my se vracíme hlouběji do minulosti, ke kořenům, k hudbě venkova, ke stylům jako je tarantella či tammuriata z Neapole, anebo serenata či pizzica ze Salenta.

A odkud si je vybíráte?
Hodně z archivních nahrávek, ale také ze současného života, protože ty písně se vracejí, lidé je znovuobjevují.

Dodnes jistě žijí i nějací pamětníci, kteří zpívají v tom starém stylu. Uccio Aloisi například získal díky svému vysokému věku přezdívku Compay Segundo jižní Itálie.
Občas s ním vystupujeme. Ale ještě častěji se navzájem navštěvujeme, společně se najíme a pak celou noc zpíváme.

Do jaké míry ty tradiční skladby upravujete?
Hodně, my tomu říkáme kontaminace. Protože ty lidové písně pocházejí od lidí, kteří hudbu nikdy nestudovali, kdežto my ano. Takže něco měníme. Ty písně jsou hodně o tom jak ženy pracují na poli, a také o lásce.

Ústředním symbolem rituálů pizzica je pavouk tarantule. Je skutečně pro člověka nebezpečný?
Ten pavouk za to nemůže, dnes se už ví, že není jedovatý. Ale když žena pracovala na poli, pracovala doma, starala se o děti, manžela, byla vyčerpaná, a pak ji nakonec ten pavouk kousl, tak se najednou zhroutila. A tím se osvobodila, už nemusela dřít, tančila pizzicu, takže dnes je pizzica symbolem ženské svobody. Za pacientkou přišli hudebníci, hráli a došlo ke katarzi.

A jak vlastně dochází k tomu transu?
Pizzica má hodně silný rytmus, a když ten rytmus slyšíte hodinu či déle, nakonec vás ovládne, jako na diskotéce. Na našem normálním koncertě to nezažijete, tam není tolik času. Když ale jdeme na nějakou domácí party, tam celou noc hrajeme a tancujeme, vůbec nás to neunaví, asi na tom transu něco bude.

Evropané dnes hledají rituální hudbu a trans v Maroku, Egyptě, a přitom netuší, že stačí vyjet na jih Itálie, kde dodnes existuje podobná hudební tradice. Existuje tedy nějaká spojnice mezi hudbou jižní Itálie a severní Afriky?
Itálie jako stát vznikla až v devatenáctém století, kdy ji sjednotil Giuseppe Garibaldi. Před Garibaldim měla jižní Itálie mnohem blíž k Africe. Když si poslechnete nahrávky, které v padesátých letech natočil Alan Lomax, tak písně z Apulie a Kalabrie mají podobné rytmy jako hudba z Afriky, dokonce i ty ženské hlasy znějí skoro stejně.

RITUÁLY PIZZICA V ARŠE

6_cafe_hottentot.4K prvnímu setkání českého publika s jihoitalskou pizzicou – tedy rituální hudbou, která údajně léčí kousnutí pavoukem tarantulí – došlo roku 2001, když na festivalu Respect vystoupila skupina Zoe ze Salenta. Letos na jaře hrála v divadle Archa skupina Aioresis, která vedle koncertu uspořádala i workshop a přednášku. A ke třetímu setkání dojde letos 24. a 25. července na Folkových prázdninách v Náměšti, skupina Nidi d’Arac naváže na svůj koncert rovněž workshopem. Následující rozhovor vznikl v divadle Archa, odpovídala v Česku žijící Italka Anna Leardi, která se na koncertu Aioresis podílela.

Jak vypadá typický koncert pizzicy v jejím domovském prostředí v jižní Itálii?
Dříve se pizzica hrávala jen v létě, a především 29. června na svatého Pavla, to je totiž patron žen, které kousla tarantule. Pizzica tarantata je vlastně exorcismus, vyhánění jedu z těla kousnuté ženy, kterou hudba uvede to transu, v němž se pustí do tance. I když teď se pizzica hraje celý rok, ty největší koncerty jsou v létě. Hraje se na náměstí, vstup je zadarmo.

Nebylo ale lékařsky potvrzeno, že tarantule jsou neškodné?
Bylo, jedná se tedy o paradox, který vysvětluje několik teorií. Podle jedné je tanec odvozený od bakchanálií, antických rituálů, které byly v křesťanské éře zakázané. Lidé chtěli ty rituály zlegalizovat, a kousnutí pavoukem byla tedy záminka: musíme tančit, abychom ten jed vyhnali. Podle jiné teorie vznikla pizzica v patnáctém až sedmnáctém století. V jižní Itálii vládli Španělé, začala éra chudoby a útlaku, u moci byla inkvizice a z dříve legitimních sexuálních projevů se stávala náboženská tabu, nemoc z kousnutí pavoukem vznikla jako zástupný problém. A třetí teorie ukazuje, že rituály sahají až do prehistorie, v Salentu jsou jeskyně s nápisy a obrázky muzikantů s tamburínami. Tamburína je mimochodem také symbolem: její zvuk reprezentuje chaos, zvířecí kůže znamená sexualitu a kulatý tvar reprezentuje řád. Takže, řád v tomto případě usměrňuje sexualitu a chaos.

Není to vlastně jediný dochovaný rituál v Evropě, který vede k transu?
Tarantismus zkoumala řada vědců, francouzský etnolog George Lapassade například hledal spojnice se severní Afrikou, s šamanismem, a také s rave parties. Před ním se rituály zabýval italský antropolog Ernesto de Martino, a ten viděl souvislosti s vnitřním pocitem tragedie, který patří k jihoitalské povaze. Zdejší lidé vždycky předvídají nějakou katastrofu, která obvykle přijde. Život je těžký, a když přináší krásné věci, člověk si je nezaslouží, svůj osud nedokáže zlepšit.

Přidat komentář