Bostonští Dropkick Murphys, kteří se dali dohromady v roce 1996, patří k nejúspěšnějším současným představitelům irského punku. 
Jejich písně se objevily ve filmech Martina Scorseseho Skrytá identita a Fanaticky zamilován o fanatické lásce k baseballu a k bostonským Red Sox. K nim mají blízko, jejich píseň Tessie zní i na zápasech tohoto týmu.
Vystupovali i před Aerosmith nebo Brucem Springsteenem. Zatím poslední album Going Out In Style se hned po vydání objevilo na šesté příčce albového žebříčku. Populární jsou i u nás, v létě 2008 vyprodali kompletně klub Roxy, kde bylo tolik lidí a takové horko, že voda kondenzovala na stěnách. Na otázky odpovídal bubeník Matt Kelly, který hraje s kapelou od roku 1997, tedy o dva roky déle než zpěvák Al Barr i oba kytaristé James Lynch a Marc Orrell. Jediným původním členem je baskytarista Ken Casey.
Přinášíte směs punku a irské hudby. Jak důležité jsou pro vás irské tradice, když pocházíte z USA?
Příliv imigrantů z Irska je trvalý a ve velkém měřítku probíhá už nějakých 150 let, takže Boston má velkou a živoucí přistěhovaleckou kulturu. S tou přichází i hudba. V Bostonu je mnoho irských hospod a nemálo z nich je zaměřeno na irské dělníky. Ve většině těchto barů je možné jednou nebo víckrát týdně slyšet hrát irský folk a tradiční hudbu. Navíc většina kluků v kapele má prarodiče nebo praprarodiče, kteří přišli z Irska, a vyrůstali při poslechu starých irských písní, takže je mají v krvi.
Jak se vám podařilo získat oblibu širšího publika?
Nehrajeme výhradně pro Iry nebo lidi s irským původem. To, odkud pocházíme, že jsme potomci irských přistěhovalců, představuje jen bod, z něhož vycházíme, i když to má největší vliv na náš zvuk a obsah textů. Většina našich písní ale je svalnatý punk ovlivněný folkem.
Čím vás inspirovaly punkové kapely?
Když si poslechnete všechno, co jsme udělali před Do Or Die, stejně jako většinu písní na něm a The Gang’s All Here, jsou víceméně přímočaré punkové písně. Texty a podání zpěvu jsou v irském duchu, takže by ty písně mohly znít docela folkově, kdyby je někdo hrál na španělku, jak taky byly napsané. Ale s kytaristou, baskytaristou a bubeníkem, kteří je hráli, jsou velmi přímočaré. Zejména v této ořezané formě můžete slyšet vliv The Clash, Stiff Little Fingers, Ramones, Swingin’ Utters a The Undertones, ale i AC/DC a hodně z raných oi bandů. Hudebně jsme těmito skupinami stále hodně ovlivněni, ale teď je tam bohatší aranžmá, což je výhoda toho, že hrajeme v sedmi lidech.
Co pro vás znamenají Pogues?
Pogues byli kapela, která na nás měla jeden z největších vlivů. V počátcích, kdy jsme měli jen kytaru, basu, bicí a zpěváka, tak se jejich vliv projevoval především v textech a v pojetí zpěvu, ale když jsme rozšířili sestavu o další členy a další nástroje, tak i sound začal být více inspirován Pogues a irskou hudbou.
A co pro vás znamenalo, když s vámi hostovali členové Pogues?
Když s námi Shane MacGowan zpíval pár písní, byla to úžasná zkušenost. Právě jsme skončili americké turné a zavolali nám, že chce s námi zpívat na desce. Skočili jsme do auta a jeli do New 2:26:53 Yorku, kde měl Shane den volna. Potkali jsme se ve studiu a vypálili The Wild Rover a Good Rats v jeho nenapodobitelném stylu. Dokonalý. Spider Stacey (a jeho žena Louise) se spřátelili s Dropkicks už na turné s Pogues v roce 2005, takže když s námi hrál na píšťalu a mohli jsme mít jeho typický zpěv ve (F)lannigan Ball, byla to darda. Spider je skvělý kluk, přitom stojí nohama na zemi.
Cítíte taky nějaké vazby na Mighty Mighty Bosstones nebo jiné ska a punkové kapely z Bostonu?
Pekelně silný. Bosstones nás nastartovali, když jsme byli naprosto neznámí a ani jsme si to nezasloužili. Vzali nás na celé dvouměsíční americké a měsíční evropské turné. To bylo ještě před Do Or Die, dokonce ještě předtím, než nám vyšlo osmipísňové EP Boys On the Docks. Dost nás naučili o tom, jak přežít a jak zůstat na turné zdraví, jak se vyrovnávat s odlišnými druhy sálů i o kamarádství mezi kapelami. Brali nás jako sobě rovné, i když jsme byli jen neznámá streetpunková kapela a oni prodali v USA milion desek. Po evropském turné jsem byl skoro bezdomovec a Dickie a Tim mě a Briana, co nám prodával merchandise, vzali do podnájmu za minimální částku. Byla to zasraná díra, a časy byly tvrdý, ale já jsem jim do dneška vděčný za jejich pomoc.
Ale i s ostatními kapelami z Bostonu jsme v kontaktu. Když jsme začínali, chtěli jsme hrát a taky jsme hráli v Rathskellar na Kermore Square, což byla bostonská odpověď na CBGB’s. O každém víkendu tam byly tři čtyři koncerty a na každém byly stovky punků, skinheadů a hácéčkářů. Hráli jsme s kapelami jako byli The Ducky Boys, The Trouble, :30 Over Tokyo, Bastard Squad, Pinkerton Thugs, The Unseen, Big Bad Bollocks, All System Stop a Disorderly Conduct. To byly skvělé časy street punku v Bostonu. Od té doby jsme se spřátelili s mnoha dalšími kapelami z Bostonu, jimž taky chyběl Rathskellar, zavřený v roce 1997. Zmínil bych Mean Creek, Tommy Nad The Terrors, Darkbuster, The Tampoffs, Panzerbastard a Cocked’n’Loaden. Je tolik skvělých kapel z Bostonu, že bych je mohl jmenovat donekonečna.
A cítíte nějaké vazby na další kapely ovlivněné irskou nebo keltskou hudbou, jako jsou Flogging Molly či Real McKenzies?
Jasně že jo. Sdílíme stejné vlivy a odehráli jsme spolu mnoho koncertů. Skvělé kapely.
Jaké to je vydávat desky v době, kdy si je stále méně lidí kupuje?
Jsme šťastní, že naši fanoušci jsou ti nejlepší lidi na zemi, kteří si stále kupují CD a LP, protože v tomhle stylu vinyl kraluje. Myslím si, že milovníci hudby vždy budou upřednostňovat fyzické nosiče a budou proti mp3, které ve srovnání s CD zní většinou hrozně.
Vaše koncerty jsou plné energie. Jak ji dostáváte do nahrávek?
Někdy, když hrajete ve studiu, tak se cítíte jako byste hrál na psychiatrické klinice nebo v nemocnici. Ale když jsme tam všichni a hrajeme svoje skladby, jsme tak vybuzeni, že předstíráme, že hrajeme na pódiu. Myslím si, že je potřeba oklamat sám sebe, abyste si myslel, že hrajete naživo. Pak vám začne pumpovat krev a energie je opravdová.