Victoria Hanna

RABÍNOVA DCERA NA ŠIKMÉ PLOŠE
První část: Praha-Terezín-Jeruzalém, hudba a spiritismus
Pátrejte po tom, kdo je v Izraeli nejpopulárnější – a objevíte desítky nových zpěvaček i skupin. Ale když se zeptáte znalců, kdo je ta nejzajímavější osobnost, zjistíte, že většina tázaných se shodne na jednom jméně: Victoria Hanna, mimořádná postava, nezařaditelná do tradiční přihrádky se štítkem ,zpěvačka‘. Victoria Hanna je totiž hlasový umělec, tvůrce, který vdechne nový rozměr jakémukoli textu. Pokud se říká, že talentovaný herec dokáže i ze čtení jízdního řádu vytvořit dramatický zážitek, Victoria Hanna si podobně poradila s předčítáním hebrejské abecedy: ve své nahrávce 22 Letters recituje názvy písmen alef bet gimel dalet s vášnivým zaujetím rebelující raperky.
Victoria Hanna dospívala v prostředí bohatém na duchovní inspirace i emocionální kontrasty. Narodila se jako dcera rabína, vyrůstala v přísné náboženské rodině, chodila do ortodoxní školy, v níž se učily jen dívky. Brzy si uvědomila, že náboženské očekávání svých rodičů nedokáže splnit: „Můj Bůh je liberální, nikoli netolerantní a trestající,“ bylo její krédo v době dospívání. S ohledem na svoji budoucí kariéru herečky a zpěvačky trpěla velmi nepříjemnou indispozicí, a tou byla vada řeči. Dodnes se jí nezbavila, při následujícím rozhovoru se jí často stávalo, že se zakoktala. Pokud ale zpívá, rapuje či recituje, koktavost zázračně mizí.
Když před několika lety Victoria Hanna navštívila New York, nevyhnutelně se tam setkala s muzikanty z východoevropské komunity, jejímž nejsilnějším exponentem je skupina Gogol Bordello, vedená ukrajinským zpěvákem Eugenem Hutzem. Na první pohled představují oba umělci přirozené protipóly. Provokativní Hutz je inspirovaný romskou hudbou i punk rockem, rabínova dcera Victoria během třiceti let svého života překročila snad všechna vnějšková tabu přísné náboženské výchovy, ale uvnitř zůstala duchovním principům svých předků věrná. Přesto oba zjistili, že sdílejí jeden hudební jazyk a společně natáčeli.
Následující rozhovor vznikl během slunečného jarního dne poblíž Jeruzaléma. Victoria Hanna bydlí kousek za městem, z okolí se ozývají zvony křesťanských kostelů, které se mísí se zpěvem muezzínů z arabských minaretů. Protože je sobota, svatý den hebrejského kalendáře, který je v Jeruzalémě zvláště důkladně dodržován, veřejné autobusy nejezdí, a do tiché vesnice Ein Kerem je nutno dojet taxíkem. Ein znamená hebrejsky horský pramen; zpěvačka bydlí se svým přítelem v domku s výhledem na krásné údolí a vypráví o tom, jak před více než deseti lety přicestovala do Česka. Pokud vše vyjde, napřesrok na jaře k nám přijede znovu, jako hlasová lektorka do dílny Hlasohled, kterou vede Ridina Ahmedová.

Jak vlastně došlo k vaší první cestě do Česka?
Když vyrůstáte v Izraeli, tak podobnou součástí procesu dospívání, jakou je maturita, je i cesta do ciziny, obvykle na nějaké místo propojené s židovskou historií či holocaustem. Já jsem dostala pozvání na workshop do terezínského ghetta. Ale nejprve jsem přijela do Prahy.

Oproti Izraeli a jeho pověstné středozemské kuchyni to tehdy uprostřed 90. let musel být docela šok?
V restauracích tučné maso a žádná zelenina. Já jsem vegetariánka, takže jsem trpěla dvojnásob. Jediné jídlo, které jsem si mohla dát, byl salát. Ale nakonec jsem svoji restauraci našla: Hare Kršna, tam jsem chodila každý den.

Prahu jste tedy vnímala jako rutinní turista?
Vůbec ne, byla to pro mě docela hluboká duchovní zkušenost. Byla jsem poprvé ve východní Evropě – a objevovala jsem všechna ta zajímavá místa. Jako kdybych tam už předtím někdy byla. Možná vás to překvapí, ale pro mě je východní Evropa hodně odlišná nejen od zbytku Evropy, ale celého světa. Nevím jak to vysvětlit, ale od prvního okamžiku mi všechno přišlo blízké a povědomé. Velmi židovské.

Spousta dnešních obyvatel Izraele má ale po předcích geny z východní Evropy.
Já k nim nepatřím. Můj otec je z Egypta, matka z Íránu, takže v mých genech to nebude. Ale vyrůstala jsem v židovské kultuře, přečetla spoustu textů, v nichž byla ta chuť východní Evropy zachycena. Možná proto mi to přišlo povědomé. Do Terezína jsem přijela na workshop, který organizovala rakouská vláda. Jmenoval se Přineste zpátky motýly. Tři jsme byli z Izraele, ostatní z jiných zemí a ne všichni Židé.

Co konkrétně bylo na té vaší české zkušenosti nejsilnější?
Úplně fyzicky jsem vnímala vrstvy času místní historie. Dovedla jsem si představit, že bych tam mohla klidně chodit v době před sto lety. Stejný prostor, jiný čas. Možná mám ale velkou fantazii. Když jsme přijeli do terezínského ghetta, pocítila jsem určitou zodpovědnost. Sounáležitost. Že tam patřím a jediné co mě dělí, je právě ten odlišný čas. Součástí židovské tradice je, že když nějakou větu vyslovíme, tak ji tím uskutečníme. Právě z toho vyplývala ta zodpovědnost, která mě krůček po krůčku vedla dál.

K čemu?
Čistě náhodou jsem našla jeden text. Ležel na zemi. Řekli mi, že to napsal někdo, kdo v tom ghettu žil. Našla jsem ho asi dva dny předtím, než jsme na závěr workshopu dělali představení, a já jsem umírala zvědavostí, co ty česky napsané řádky na papíru znamenají.

Karel Schwenk (1907–1945), též známý jako Švenk) Jako herec, režisér i skladatel patřil v mládí k průkopníkům pražského avantgardního divadla. V Terezíně byl vězněn od podzimu 1941, spoluvězňové ho přirovnávali k Charliemu Chaplinovi a Busteru Keatonovi, jako „smutného klauna s úžasně expresivním pohledem“. Roku 1944 byl deportován do Osvětimi a později do Meuselwitz u Lipska, kde se setkal s Arnoštem Lustigem. Když se v dubnu 1945 před postupujícími Spojenci začali Nacisté stahovat, Meuselwitz evakuovali a hladové vězně poslali na pochod smrti. Vysílený Schwenk zahynul několik
týdnů před koncem války.

Ale to jste už na to představení měla asi připraveno něco jiného?
Přípravy probíhaly takhle: ukázali nám propagandistický nacistický fi lm, jehož tématem bylo, že Vůdce poskytl v Terezíně útulek židovským občanům. Ten fi lm na mě hodně zapůsobil a inspiroval k tomu, že jsem napsala takový kabaretní výkřik. Bylo to dávno, dnes už tyhle věci nedělám, ale tehdy to byl zcela spontánní text v angličtině, naschvál stylizovaný do podoby, jako by to napsal nějaký nacista. „Vítejte v 6-milionů- hvězdičkovém hotelu. Září žlutou barvou. Kde je má matka? Ta šla do koupelny. Kde je můj otec? Je mrtev. Kde je má sestra? Ta šla s Vůdcem.“

A podařilo se vám dešifrovat i tu nalezenou zprávu?
Na tom papírku byly nejen slova, ale i noty. Já noty nečtu, ale jedna flétnistka mi přehrála melodii. Pod notami byl text. Nevěděla jsem, co ta slova znamenají, bylo to v češtině. Na workshop přijel i jeden americký Indián, který měl v jejich společnosti roli kněze, pořád mluvil o holocaustu, který prodělali Indiáni v Americe. Byla s ním žena ze Slovenska, která mi text přeložila do angličtiny. Dodala, že ta slova přinášela naději. A já najednou cítila, že mám povinnost to vyslovit v dnešním čase. Neměla jsem čas se ten text naučit nazpaměť, a tak jsem si ho celý foneticky zapsala hebrejskou abecedou do notýsku, a zpívala jsem ho na melodii, kterou mi přehrála ta flétnistka. Na koncert přišlo mnoho z těch, kteří Terezín přežili. Zpívala jsem a byla jsem šokovaná, protože oni zpívali se mnou.

To byla tedy hlavní pointa?
Příběh pokračoval dál. Když jsem se vrátila do Izraele, seznámila jsem se s Elenou Makarovou. Ta studuje historii holocaustu, připravuje výstavy. U ní jsem se setkala s německou fi lmařkou, která tehdy chystala fi lm o Terezínu a zvláště o jednom kabaretním umělci, který tam byl vězněn. Samozřejmě, že jsme mluvili i o mé cestě do Terezína, a filmařka mě požádala, abych jí zazpívala tu píseň z papírku. (Victoria Hanna zpívá foneticky odposlechnutou, ale dobře srozumitelnou češtinou): Jarní bouře ozvěnu kdo přehluší, komu smích byl do kolébky dán, komu plakat bez příčiny nesluší. Všechno jde, když se chce, za ruce se vezmeme, a na troskách ghetta budeme se smát! Obě dvě, Elena i německá filmařka se najednou rozplakaly dojetím a vysvětlily mi, že tu píseň složil stejný člověk, o němž natáčejí fi lm: Karel Schwenk. Později se stala hymnou všech, kdo tam byli zavření, protože jim dávala naději. Když pokračovaly v natáčení, hledaly pozůstalé a vyjely z Izraele do Prahy a Terezína, rozhodly se, že mě vezmou s sebou. Uspořádaly jsme setkání v pražském divadle, kam jsme pozvaly ty, kdo přežili, a tam jsem se naučila další kabaretní písničky, třeba Senorita krásná. Poslouchala jsem česká slova a naučila jsem se je nazpaměť, aniž bych jim rozuměla.

Ale jak bylo možné, že ten papírek s Schwenkovým textem ležel na zemi? Ten přece měl být někde dobře uložen ve vitríně a ne poletovat po místnosti.
Já myslím, že není tak důležité na to hledat odpověď. Podstatné je, co se stalo, a ne vysvětlení. I když já vysvětlení mám, ta píseň jako taková měla potřebu, aby ji zazpíval někdo mladý, a nebyla odkázána jen na ty staré veterány. Je to jedno z opakujících se znamení v mém životě, která mě vracejí ze současnosti do minulosti. Byla jsem v Polsku, na Ukrajině, na zcela opuštěných místech, viděla jsem zpustošené hroby s hebrejskými nápisy – židovské hřbitovy nejsou všude tak dobře udržované jako v Praze. Když se ocitnu o samotě s náhrobními kameny, jediná smysluplná věc je vypustit něco z pusy. Živé slovo do mrtvého prostoru.

Vnášet život na místa, která si nárokuje smrt?
Mě to spíš přijde, jako že oživuji sama sebe. To nevzniká z nějaké praktické potřeby, jako něco na co musím myslet, teoreticky podložený plán, děje se to samo od sebe.

Miroslav Vitouš na téma spiritismus
(z archivního rozhovoru před koncertem s Janem Garbarkem a Airto Moreirou na jaře 1994 v pražském Edenu)
Miroslav Vitouš: Airto Moreira je vynikající hráč na perkuse, který nejenže dokáže skvěle hrát brazilské rytmy, ale umí vymyslet rytmy nové, zrovna tak, jako my vytváříme nové koncepce.
Promítá se do jeho hry i jeho spirituální zkušenost?  On vypráví, jak ho tatínek bral na spiritistické seance, kde třeba mluvila media, a prohlašuje, že i jeho hudba vytváří spojení mezi naší realitou a světem duchů.
Já jsem ve stejné pozici, i když jsem na žádné seance nechodil. My všichni jsme jen prostředníci, pomocí
nichž hudba přichází. Tentýž případ je i Garbarek. jedná se o specifikum citlivých a nadaných
jedinců.
Odkud k vám tedy ty signály přicházejí?
Konvenčně se tomu říká talent, tedy vrozená schopnost. Talent, to jsou spiriti, kteří s námi přijdou na svět a vytvářejí spolu s člověkem určitou jednotku. Skrz nás ten talent hraje.
A ti méně obdaření jazzmani, kteří – jak vy říkáte – jen hrajou noty, ti mají taky něco společného s talentem?
Oni se buď teprve učí, anebo talent nemají, a tak jen sami sebe opakují.

Jak se vlastně stalo, že koktáte?
Moje úplně nejstarší vzpomínky jsou na zpěv, mluvit a tedy i koktat jsem začala až později. Když máte vadu řeči, chcete se vyjádřit, ale nic z vás nevychází, jako kdyby se to zaseklo. A to ještě víc posiluje touhu to vyjádřit. Celé se to zašprajcuje. Ale když zpívám, ten problém nikdy nemám – protože zpěv, to je čisté vyjádření. Vada se projevila, jen když jsem mluvila. Zpěv se pro mě stal okamžitým spojením ven.

Lidé většinou zpívají z pocitu štěstí, ne aby překonali koktavost.
Když jsem já byla nešťastná, zpívala jsem Bohu. Prosila jsem ho o pomoc.

A pomoc přišla?
Ta pomoc přišla prostřednictvím mého zpěvu, ten zpěv sám o sobě mi pomohl.

To už jste cítila, že zpěv je to hlavní, co budete dělat?
Nikdy jsem se nerozhodovala stoprocentně. Že budu dělat jen to a to. Ale stalo se, že můj zpěv byl silnější než já. Původně jsem chtěla být doktorkou. Moji rodiče si to taky přáli. Byla jsem strašně zvědavá na to, jak to v těle funguje, lékařství mě zajímalo, ale můj hlas mi moje plány převálcoval. Když jsem už jako školačka zpívala, všechna energie ve mně vzkypěla. Věděla jsem, že když nepůjdu na pódium a nebudu zpívat, tak ta energie ve mně exploduje. Nedalo se před ní utéct. Tak jsem kolem sebe shromažďovala lidi, pro které bych mohla zpívat.

Změnilo se to? Když zpíváte na koncertech, tak jste to přece vy, vaše osoba, kdo ten zpěv má pod kontrolou.
Ne. Takhle jsem to nikdy necítila. Já naopak měla vždycky pocit, že když zpívám, v tom procesu mám jen roli svědka. Svědka nějakého zázraku. Že vlastně nic doopravdy nedělám. Že ani nevím, co ze mě vypadne. Jsem jen prostředník.

Tohle ale říká spousta dalších velmi tvůrčích muzikantů – třeba jazzový basista Miroslav Vitouš. Když tedy tedy posloucháte hudbu jiných tvůrců, máte také podobný pocit, že myšlenka vychází úplně odjinud a ten muzikant je jen prostředníkem?
Samozřejmě. Třeba Diamanda Galas. Ta je podle mě totální channeler. Kdykoli mám příležitost, jdu na její koncert. Mám pocit, že vstupuji do jiného rozměru, odnáší mě to pryč. Ona je velmi extrémní a někteří lidé ji nevydrží poslouchat déle než minutu. Je úžasná, neuvěřitelná, její energie má nadpozemskou sílu a někdy je docela temná, ale vždycky je absolutně určitá. Anebo španělská zpěvačka Fatima Miranda. Někdy zní jako zvuk flétny, někdy jako šaman, a její projev je přitom úžasně hravý, jako malá holčička, úplně jiný typ energie než Diamanda Galas.

Termín channeler ale patří spíš do spiritismu, můžete tedy nějak vysvětlit jeho hudební souvislosti?
Ve spiritismu je channeler medium, jehož prostřednictvím promlouvá vyšší instance. Ale s tímtéž se setkáte v autentických hudebních kulturách. U národů, které pěstují šamanismus, anebo třeba v rodinách, které jsem navštívila na Ukrajině. Oni sami sebe nevidí jako účinkující, umělce. Snaží se jen evokovat přírodu, zpravidla zpěvem. To probíhá zcela přirozeně. Ale když někdo řekne „já jsem umělec, poslouchejte mě“ a postaví se na pódium, v tom cítím nebezpečí. Za téhle situace se člověk nemůže tak zcela extrémním způsobem otevřít. Umělec sleduje, jak vypadá, vytváří si image, a to image pak hraje jako herec v divadle. Podobná rutina, jakou většina z nás hraje v životě. Ale mně jde o něco jiného: být svědkem toho, co ze mě jaksi samovolně vychází. Každý člověk je tajemství, i vy jste tajemství. Když nevíte, co přijde v dalším okamžiku, to je velká magie.