John Abercrombie patří k nejvýraznějším jazzovým kytaristům, k pionýrům elektrického jazzu. Poprvé na sebe výrazněji upozornil na přelomu šedesátých a sedmdesátých let v jazzrockové skupině Dreams, 
doprovázel však také bubeníka Billyho Cobhama. Od roku 1974 se věnuje i vlastní tvorbě, jeho prvním albem bylo Timeless. Přes jazzrockové počátky se propracoval k náladotvornému výrazu, typickému pro mnichovské vydavatelství ECM, v jehož stáji zakotvil. Mezi jeho spoluhráči se objevovali například Adam Nussbaum, Jack DeJohnette, Dave Holland nebo Ralph Towner a Colin Walcott. Vloni se objevil na albu tria kontrabasisty Roberta Balzara Tales a letos v březnu s ním odehrál turné.
Uplatnil jste při spolupráci s triem Roberta Balzara jiný přístup než ve svých vlastních projektech?
Ne, kapela je tak dobrá, že jsem jen přišel a začal s nimi hrát jako s jakoukoli jinou kapelou. Bylo to velmi příjemné, nic jsem nemusel měnit. A co se týká mé hry, já mohu hrát jen tak, jak hraju vždycky a jaký jsem – a ono to fungovalo. Jediný rozdíl je v tom, že s kapelami, jako je tato, vytvářím melodii a nemusím hrát příliš mnoho akordů. Na tom jsem nemusel nic měnit, protože Stanislav Mácha je velmi dobrý klavírista.
Na Tales jsou i tři vaše starší skladby.
Ano, Robert o nich mluvil, když jsem přijel do Prahy, a tak jsme je nazkoušeli. Připadalo mi jako dobrá příležitost si je zase zahrát, protože já sám už je nemám na repertoáru. Speciálně pro tento projekt jsem nic nenapsal, ale možná pro něj něco složím teď.
Proč jste se vlastně rozhodl hrát s Robertem Balzarem?
Spolupráce začala díky Miroslavu Vitoušovi. To on mě představil Robertovi a Robert hodně chtěl, abych s ním nahrával. Když mě pak ještě požádal, abych s ním odehrál toto turné, přirozeně jsem to přijal, protože s ním chci pracovat, baví mě to. Ale všechno spískal Miroslav, on byl tím člověkem, který nás dal dohromady.
Vy jste nehrál jen s Balzarem a Vitoušem, ale také s Georgem Mrazem. Jsou čeští kontrabasisté něčím zvláštní?
Zřejmě ano, Miroslav, George i Robert jsou fantastičtí kontrabasisti. Možná je to pivem, které pijí a které je dělá tak specifi cké. Mají neuvěřitelnou techniku, velmi oceňovanou. George je jedním z mých favoritů, hrál jsem s ním v kapele asi pět let. Taky jsem hrál s klavíristou Janem Hammerem, který taky přišel z Čech. Právě on přijel do Bostonu spolu s Georgem Mrazem, tihle kluci byli úplně neuvěřitelní, ohromně vyspělí.
ROCK’N’ROLL POSLOUCHÁM DODNES
Nepůsobilo v době vašich začátků kontroverzně, když jste se v jazzu snažil uplatnit elektrickou kytaru?
To máte pravdu. Když jsem v 60. letech přišel na Berklee School Of Music, většina jazzu se hrála na tradiční nástroje jako byla trubka, saxofon, piano, basa, bicí a možná trombón, ale na kytaru se nahlíželo jako na popový nebo rock’n’rollový nástroj. A výsledný styl taky byl trochu jako rock’n’roll, říkalo se mu jazzová fúze a hodně lidí, jazzových puristů, ho nemělo rádo. Kytara je přitom tak výjimečný nástroj! Můžete na ni hrát velmi jemně i velmi hlasitě, můžete hrát na akustickou kytaru i na elektrickou, a taky na ni můžete hrát klasickou hudbu, nejen jazz nebo country. Je to jeden z nejvšestrannějších nástrojů.
Co vás inspirovalo, když jste začínal?
Začínal jsem v 50. letech a tudíž mě ovlivňovali představitelé rock’n’rollu té doby, jako byl Chuck Berry nebo Elvis Presley. Toho jsem měl rád kvůli jeho kytaristovi Scottymu Mooreovi, ten byl doopravdy dobrý. Vždycky mě bavilo poslouchat rock’n’rollové hráče a dělám to od 50. let až dodneška.
Jak důležité pro vás bylo nahrávat desky pro ECM?
Změnil vydavatel Manfred Eicher nějak váš styl hry nebo výraz? Pracovat pro ECM bylo velmi důležité, protože jsem dostal příležitost hrát vlastní hudbu. Když mě poprvé požádali, abych pro ně natáčel, nebyl jsem ještě připravený, protože jsem tehdy ještě neskládal. Manfred Eicher mi tu šanci komponovat a nahrát vlastní desky dal. Zachránil mě od toho, abych zůstal jen ,dalším kytaristou‘. ECM mi skutečně pomohla v celé mé kariéře.