Jedna z nejotřesnějších fotografií pochází z Afghánistánu, z časů hrůzovlády Talibanu: na zemi sedí nešťastný hudebník z Herati s vlastnoručně rozlámanou loutnou rebab v klíně. V očích má strach i naprosté nepochopení nařízeného hudebního ticha, které ho z důsledku pokřiveného výkladu Koránu ze strany fanatických Mudžahidů obestírá. Anglického hudebního publicistu a nekonvenčního filmaře Simona Broughtona přivedla k inspiraci odjet do Afghánistánu, kde natočil vynikající dokument Breaking The Silence: Music in Afganistan. „Jednalo se o nejtvrdší zákaz, jaký kdy byl na hudbu vydán a na to se nedalo nezareagovat,“ vysvětlil své důvody a zároveň tak připomněl jedno ze svých oblíbených témat: prolínání politiky a hudby. V jiném slavném filmu Sufi Soul: Mystic Music of Islam zdůraznil nesmyslné kategorizování islámu coby strůjce zla a teroru. V polovině osmdesátých let, když v bývalém Československu natáčel pro BBC pořad o hudbě z Terezína, v utajení a estébákům před nosem, připravil také dokument o našem kulturním undergroundu. Setkal se tehdy s mnoha disidenty, zakázanými umělci i Václavem Havlem. Na pražský filmový festival MOFFOM Broughton přivezl hodinový film Mariza and The Story of Fado, tedy historii portugalského velkoměstského zpěváckého stylu fado i jeho současnou moderní, politiky už neznetvořenou tvář v podání zpěvačky Marizy. Simon Broughton se také editorsky podílel na sestavení dvoudílného unikátního svazku The Rough Guide to World Music, nejpřehlednějšího a dosud nepřekonaného průvodce světem world music. Už léta také vydává a řídí respektovaný magazín Songlines, nepovrchně a do hloubky nahlížející na fenomén world music. Ne nadarmo se proto Broughtonovi přezdívá Pan world music.
Jak se člověk stane filmovým dokumentaristou world music?
Vystuduješ na univerzitě ruštinu.
To zní jednoduše.
Viď? Pak jsem nastoupil do BBC jako producent a po několika letech se stal produkčním ředitelem. Učil jsem se vlastně prací a od kolegů. A to v BBC docela jde. Filmařinu jsem ale nikdy nestudoval. Můj přístup k filmovým dokumentům je stejný jako ke psaní článků nebo žurnalistice jako takové. Především chci vyprávět příběh. Potřebuješ lidi od začátku popadnout a zaujmout. Teprve pak přijde samotný příběh s dobrým koncem. Takže vlastně jednoduchý proces. Záleží na ingrediencích. Většina mých dokumentů se týkala hudby, mám ji rád, ale prioritu měl vždycky příběh. Afghánistán, súfismus, Terezín. Ten obzvlášť. Ta neuvěřitelná situace a okolnosti. Jak je možné, že se tu sešli tak pozoruhodní muzikanti, několik z nich dokonce už předtím patřilo k významným skladatelům. Terezínská hudba je zajímavá, ať už sama o sobě nebo tím jak a kde vznikla. Příběhy jsou důležité.
Pro vás osobně nebo jako pro publicistu?
Jako publicistu a filmaře. Pokud po mně někdo chce, abych o hudbě něco udělal a ona nemá příběh, říkám ne. Čistě hudební profily odmítám. Taková ta proma z duše nenávidím.
Z jakého důvodu jste vlastně před dvaceti lety chyběl v té londýnské hospodě, kde se tehdy vytvořila strategie prosazení exotické hudby a vymyslel pro ni název world music? Byl jsem na dovolené. Ne, vážně, už mě sere se o té schůzce bavit. Zkrátka nepozvali mě, nevím proč. Přitom všichni věděli, že se o tuhle hudbu zajímám. Každý, kdo tam byl, z toho dnes dělá bůhvíjakou událost, ale world music tehdy samozřejmě nevznikla. World music existuje od vzniku světa.
Od té doby se toho hodně změnilo. World music se stala součástí světové hudební scény, přestala být módou, je brána za součást života lidí vyznávajících jiný než mcdonaldovský životní styl. Ten termín je velice dobrý a i když ho spousta lidí nemá rádo, je úspěšný, prosadil se. World music se odvíjí mimo hlavní trendy, ale už s ní musejí všichni počítat, dostala definitivu. Módu se z ní pokoušejí dělat média.
World music se dostává pomalu do povědomí posluchačů, do popových hitů pronikají exotické nástroje a hlasy, módně se k ní hlásí lidé, od kterých by to jeden nečekal. Proboha, koho to může zajímat? Pokud vznikne nějaký popový hit ovlivněný exotikou a v hitparádách se proslaví skupina indických sitáristek je předem jasné, že to bude strašné. Pozice world music se tím nijak nezmění, což je dobře a nechal bych to tak. Nepotřebujeme přece vidět Salifa Keitu každý den v televizi. Víš, já v lidech hledám hudební čistotu a opravdovost přinášející osvěžující zkušenosti a ty v unifikovaném popu nikdy najít nemůžu. Já, co se týká budoucnosti hudby, nejsem pesimista. World music je extrémně bohatá a je úplně jedno, jestli je neznámá, nehrají ji v televizi, neprodává se po tisících, protože lokálně úspěch má. A tady, v neznámých regionech, má svou obrovskou důležitost. Tradiční hudbu nikdo nikdy nezničí. Samozřejmě, mění se, vyvíjí, přicházejí novější a překvapivější fúze, ovšem to původní zůstává. I jeho důležitost.
A co ty vlny? Keltská hudba, kubánská, balkánská, indická… Co až obejdeme celý svět, co potom?
No tak se zase vrátíme nazpět ke Keltům a bude to. Ha ha ha…
Říká se, že rocková hudba pomalu umírá, přestala být nositelem poselství a důležitých zpráv. Může ji v budoucnu částečně nahradit world music? Snad, možná. Přece je jenom trochu víc alternativní, nejedná se o mainstream. A nikdy nebude, což by nikdo z nás nechtěl. Protože vychází z mnoha kultur, nepřináší poselství podobná těm z rocku nebo folku. Jistě, má je v sobě, ovšem pro svět nejsou tak rozhodující a viditelná. Patří lidem s otevřenější myslí, kteří toho o světě vědí daleko víc, dokážou vnímat jeho multikulturnost i potřeby. Vem si třeba, kdyby ti před deseti lety někdo vypravoval o zdravé biovýživě a recyklaci odpadů. Měl bys ho za bláznivého new age ekologa. No a vidíš, dneska takové věci představují naprosto běžné záležitosti. S world music bych to viděl podobně.
Ne, že by u nás něco takového neexistovalo, ovšem s vnímáním rasové různorodosti a s tolerancí k menšinám a jejich rozdílným kulturám máme docela problémy. Na rozdíl od Anglie v Čechách žádné africké či asijské komunity, které by nás hnaly dopředu a nutily ke změnám smýšlení nemáme. A ty stávající se před námi spíš skrývají. I z toho důvodu se například na veřejnosti objevuje strach z očekávané invaze islámu do Evropy, že nás prý čeká tvrdý střet křesťanských a islámských hodnot.
Nemyslím si, že je to pravda, na druhou stranu tomu opravdu hodně lidí věří. I v Anglii se lidé cítí ohroženi. Od 11. září v New Yorku a po bombových útocích v Londýně lidé cestují metrem a rozhlíží se po vousatých muslimech. U nás teď probíhá intenzivní debata o islámské kultuře, o tom, jak islám integrovat do společnosti a to v přímé souvislosti s napětím ohledně terorismu a válkou v Iráku. Ke všemu nás svět vnímá jako americké přisluhovače. Pro všechny to jsou citlivá témata, která nám ztěžují život.
Proto jste natočil film o súfismu?
Jistě, vždyť všude jenom slyšíš o fundamentalistech a teroristech. Ten film je o mírumilovném otevřeném náboženství, pluralitě bez dogmat, nesmyslných povinností a zákazů. Súfismus představuje pro všechny otevřený svět. Moc jsem si také přál seznámit lidi s súfijskou hudbou. Qawwali Nusrata Fateha Aliho Khana je neskutečně silná hudba.
Jaká byla reakce na ten film?
Fantastická! Lidé tuhle stránku islámu prostě neznají. Ani v Anglii. U nás jsou Pákistánci stále cizinci bez potřebné infrastruktury. Schází jim přirozené prostředí a kultura, hudba qawwali. Pro ně je pak těžké být v Anglii muslimem.
Takže ten strach je oboustranný. Může v tom hudba sehrát roli prostředníka?
Hudba to nevyřeší. Ten problém musí být řešen politicky. Co ale hudba může, je pomoci strhnout některé překážky.
Například?
Problémy v evropských muslimských komunitách. Tam vládne značný konzervativismus a ti, kteří za ním z nejrůznějších obav stojí, mají silnou pozici a spoustu peněz, hlavně ze Saúdské Arábie. Proto mají tak velký vliv, dokonce větší pokud bychom to brali jen podle počtu. V létě se u nás konal festival islámské kultury. Spousta hudebníků na něm byla konzervativci obviněna z ,nedostatku islámství‘. To už je fakt hodně bláznivé a vzájemnému překonávání bariér to rozhodně nepomáhá. Takže, jak vidno, ty problémy existují vně i uvnitř islámské komunity. Proto ta nedůvěra. Třeba moji rodiče po islámských zemích moc necestovali a jejich současný kritický názor vznikl převážně pod vlivem médií.
Překlad Michal Černý
Foto archiv