Na cestě z Ameriky domů do Tel Avivu se Yaron Herman zastavil v Paříži. A už tam zůstal. Čtyřiatřicetiletý izraelský pianista si dělal vždy věci po svém, tvrdohlavost se mu však vyplatila. Svým neortodoxním přístupem bývá přirovnáván k Bradu Mehldauovi nebo Keithu Jarrettovi, sklízí hudební ocenění i nadšené ovace v sálech celého světa. Herman vydal vloni u prestižního labelu Blue Note sedmou řadovou desku s názvem Everyday, se kterou se 8. dubna vrací na JazzFestBrno.
Nepocházíš z hudební rodiny, uvažoval jsi o dráze matematika a především basketbalisty, kdyby tvou slibně nastartovanou kariéru neukončil úraz. Co tě přivedlo zrovna k pianu?
Myslím si, že mě přitahovaly ohromující možnosti tohoto nástroje. Jako kdybyste měli množství instrumentů v jednom. A navíc ho nemusím tahat sebou, haha.
Mnozí mladí hudebníci touží po studiu na proslulé bostonské Berklee College of Music, ty sis ale v devatenácti po pár měsících sbalil kufry a Berklee opustil. Nelitoval jsi toho někdy?
Domnívám se, že to bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí. Univerzita není jediný způsob, jak se muzice naučit. Zdá se mi, že se zapomíná na to, že školou Buda Powella, Thelonia Monka nebo Arta Tatuma byly kluby, tedy škola skutečného života. Jel jsem do New Yorku, kde jsem se vzdělával v klubech, poslouchal jsem mistry a trávil čas se skvělými muzikanty. Neříkám, že jsou školy špatné, ale nejsou jedinou a nejsnadnější cestou, jak se to v dnešní době zdá. Jsou zkrátka jiné způsoby a každý z nás si musí najít ten svůj.
I z jazzové mekky New Yorku jsi se odstěhoval, nyní jsi už dlouho usazen v Paříži. Dají se tyto dvě scény porovnat?
Je to nemožné. Paříž je o tolik menší než New York, v porovnání s ním je to naprostá vesnice. NY má tak silnou scénu, protože všichni nejlepší světoví muzikanti tam chtějí být, a je to nepochybně nejnáročnější a nejtvrdší hudební scéna ze všech měst, kde jsem kdy žil. Donutí tě to k pokoře a neustálé práci na vlastní tvorbě.
Život v Evropě má jiné výhody. Je zde paradoxně mnohem větší respekt a úcta k jazzu. Je možné si zde zařídit obstojné živobytí a kvalita života je zde dle mého lepší. Je to ovšem individuální volba. Strávit nějaký čas v New Yorku je pro každého, kdo chce hrát jazz na vysoké úrovni, nutností. Pravdou však je, že dnes jsou úchvatní muzikanti po celém světě.
Ty jsi žákem a dnes vlastně i kolegou Ophera Brayera, tvůrce originální metodologie rozvoje talentu, založené na propojení matematiky, logiky a psychologie. Vzpomínáš si na svou první klavírní lekci s ním?
Bylo to dost překvapivé, neboť jsme si hodinu povídali o životě a piana jsem se ani nedotkl.
Brayer tě seznámil s jazzem. Kteří další muzikanti na tebe měli vliv?
Je jich tolik, že se nedají vyjmenovat. Ale obrovský vliv na mě měli také filozofové a spisovatelé, nejen hudebníci…
Přednášíš vlastní teorii improvizace Real Time composition, jaký je tvůj přístup ke studentům? A myslíš si, že se improvizaci může naučit každý?
Nemám jeden pevně daný. Snažím se každému studentovi individuálně přizpůsobit, ale když pořádám mistrovské kurzy nebo přednášky, je hlavním tématem osobní a hudební rozvoj, neboť jsou to dvě spojené nádoby. Učitelé se svými žáky většinou probírají jen techniku, ale je zde i něco víc. Hudba, emoce, skutečné umělecké vyjádření není zapsáno v notách. Zajímá mě, odkud výraz a pocit pochází, celý ten kreativní proces a jak se můžeme stát tvořivějšími i více sami sebou. Domnívám se, že neexistují limity toho, co můžeme dosáhnout.
Na svém aktuálním albu s názvem Everyday jsi spolupracoval s islandskými hudebníky Helgim Jónssonem a Valgeirem Sigurðssonem, kteří se podíleli na nahrávkách Sigur Rós, Bena Frosta, Coco Rosie, Kronos Quartetu či Björk. Jak tato kolaborace vznikla?
Všichni jsme kvůli popelovému mraku z islandského vulkánu uvízli na Cully Jazz Festivalu ve Švýcarsku. Promotér musel kvůli stornovaným letům zrušit vystoupení mnoha umělců. Měl jsem den volno, byl jsem proto požádán, zda bych nemohl odehrát improvizovaný koncert s několika dalšími muzikanty z festivalu. A tak jsem se setkal s Valgeirem a Helgim. Seznámila nás tedy Matka příroda a bylo to krásné setkání.
Většina pianistů vždy zmiňuje bicí jako nástroj, na který by byli hráli, kdyby se nevěnovali klávesám. Jak to máš ty?
Já bych si zvolil trumpetu.
Do Brna přijíždíš s bubeníkem Zivem Ravitzem, který je také členem tria Shaie Maestra, v minulosti spolupracoval třeba s Omerem Kleinem. Jak toto nejen hudební přátelství vzniklo? A proč vlastně preferuješ model dua před mnohem častějším triem?
Potkal jsem Ziva před osmi lety na brémském jazzovém veletrhu Jazzahead. Stali se z nás výborní kamarádi a začali jsme spolu hrát. Ziv dokonale rozumí mému způsobu hraní a hudebnímu sluchu. Nebojí se hrát jednoduše, zároveň odehraje ty nejkomplexnější struktury a rytmy. Je skvělé pracovat s lidmi, které máte rád. Formát dua je vzrušující, neboť mi dovoluje harmonickou svobodu, jakou trio neumožňuje. Navíc nutí mou levačku k přehrávání věcí nemožných v triu či sólo.
Už jsi v České republice několikrát vystoupil, navíc máš na své desce Alter Ego skladbu Ukolébavka od přerovského rodáka Gideona Kleina. Je zde nějaká souvislost?
Je to krásná píseň, ale je zde i osobnější rovina – můj dědeček je z Moravy a velká část mé rodiny má české kořeny, takže jsou mi zdejší lidé i hudba blízcí. Těžko to vyjádřit slovy.
Několikrát jsi vystoupil na setkávání TEDx v různých zemích. Smyslem těchto akcí je šíření inspirativních myšlenek. Jaké ideje by podle tebe měli šířit hudebíci?
Muzikanti by měli hudbou šířit lásku. Je to klišé, ale láska je opravdu tím, co tento svět nejvíce postrádá.