Z extrému do exterému

Mick Harris se proslavil jako bubeník Napalm Death v době jejich nejprogresivnějšího období na konci osmdesátých let. Své razantní bubnování uplatnil i v dalším extrémním projektu, Zornových Painkiller. V první půlce devadesátých let ale zcela změnil přístup. Ve Scorn se začal věnovat zvukovým efektovaným kolážím ze samplů, pohybujícím se mezi deathem, temným ambientem a taneční hudbou. Loni se však kruh uzavřel, když se Harris vrátil k bicím v Black Engine. Se Scorn, jejichž je už několik let jediným členem, se vloni představil v pražském klubu Bordo. Při té příležitosti vznikl i následující rozhovor.

6_z_extremu
Mick Harris, foto Alex Švamberk

Jak interpretujete svoje zvukové koláže při koncertech?
Nemám žádný pevný program, celé živé vystoupení, které přináší atmosférické zvukové plochy plné basů a beatů, jež se přelévají z jedné skladby do druhé, je improvizovaný. Z bank samplů, basů a rytmů vybírám, co si myslím, že se zrovna hodí do výsledné koláže, kterou se snažím udržet hutnou a těžkou. Arzenál zvuků, který mám, mi to umožňuje. Výsledek je docela zatěžkaný, není v něm žádná tříminutová skladba, po níž by přišla pauza. Pořád vytvářím další konstrukce, ale stavět a budovat je způsob práce, který mi vyhovuje a mám dost munice, abych to mohl dělat a žádná dvě vystoupení nebyla úplně stejná. Zvuky se mohou opakovat, ale způsob jakým pracuji a program, který využívám, mi napomáhá při koncertech improvizovat. Mám laptop, ale jinak pracuji postaru, pořád používám mixážní pult, mám rád, když jsou zvuky z počítače separované a mohu je míchat a posílat do efektové smyčky, abych vytvořil klasickou zpětnou vazbu jako v dubu. Je to pojetí, které mi vyhovuje. Asi vychází z hraní na bubny. Mám rád kolem sebe hodně věcí, na které mohu hrát a hraji. Nikdy neuvidíte sedět Micka Harrise u laptopu a klikat myší. To není nic pro mě. Lituji diváky, kteří chodí na elektronické koncerty. Pořád si říkám – co ty lidi na pódiu dělají? Dělají vůbec něco? Mám -li být upřímný, zdá se mi, že berou diváky na hůl, protože oni chtějí vidět živé vystoupení. Já se snažím dát publiku úplně všechno co můžu. Vracím se ke kořenům, kdy jsem v Napalm Death a v dalších kapelách seděl za bicími. Pro mě je stejné jako vytvářet zvukové stěny, jaké dělali a stále dělají Napalm Death, i když já je vytvářím po svém pomocí výrazného rytmu, hutných subbasů a množství samplů.

Využíváte ještě kytaru a basu jako v počátcích Scorn?
Ne, v žádném případě, všechno jde z hard disku, kde jsou jednotlivé zvuky uložené ve zvukových bankách. Už mnoho ledt, co nepracuji s basou a kytarami, naposled to bylo v polovině devadesátých let. Na prvních třech deskách Vae Solis, Collosisa Evanescense a i na Morhead jsou živé nástroje, na albu Collosis dokonce hraji písně s kytarou, basou a hlasy, ale už na Evanescence na bicí nehraju. A když odešel Nick (Nicolas James Bullen), ve Scorn jsem zůstal jen já a dospěl jsem k závěru, že to utáhnu sám. Bylo přirozené opustit reálné nástroje a použít čistě sampling a smyčky rytmů.

Nechybí vám interakce s dalšími muzikanty?
Bezpochyby, možnost interakce s někým dalším je skvělá. Nyní jsem jen v kontaktu s mixážním pultem a zvukovými efekty, což je něco úplně jiného. Když všechno vytváříte sám, je to velmi osamělé, ale já jsem si tento způsob práce vybral. Pro to, co vytvářím ve Scorn, tuto izolaci potřebuju. Při hraní mi ale občas chybí situace v kapele.

Neuvažujete tedy, že byste se zase připojil k nějakému souboru?
Můj kamarád Erald Bernocchi, Ital, který hraje na kytaru a elektroniku, chtěl se souborem Black Engine vystupovat naživo se dvěma bicími a já o tom začal přemýšlet. Je to výzva, ale já mám výzvy rád. Sice jsem nehrál na bicí devět let, ale teď už na ně zase cvičím, jednou týdně jdu do zkušebny. Proces učení je pomalý, ale je to jako jezdit na bicyklu, bubnovat taky nikdy nezapomenete. Zase se do toho dostanete. Já si to užívám, hrozně se těším až budu na pódiu s Black Engine, první koncert je v půlce července. Je pěkné zase hrát s dalšími lidmi, to mi chybělo. Navíc to není kapela, která hraje písničky, jde se na pódium a improvizuje, aby vznikla dobrá hlasitá hudba. Bernocchi natočil desku Black Engine s muzikanty ze skupiny Zu.

Neobjevíte se někdy zase po boku Johna Zorna?
Opět jsme v kontaktu, nikdy jsme jej úplně nepřerušili, jednou ročně jsme si psali a ptali se, jak se nám vede. On mi vždycky říkal, bicí, Micku, bicí, a já na to možná, možná. V devadesátých letech jsem měl problémy s psychikou, což byl důvod proč jsem v roce 1998 se Zornovými Painkiller skončil. Zejména na turné jsem hodně trpěl. Potřeboval jsem si oddechnout, a tak jsem přestal bubnovat. Když Zorn slyšel, že budu hrát s Black Engine, říkal mi, Micku, byl bych hrozně rád, kdybychom zase obnovili Painkiller. Poté, co jsi odešel, už nikdy nebyli takoví jako dřív. Já jsem přímočarý punkový bubeník, nejsem jazzman, nehraju funk nebo pěti – nebo sedmičtvrtinové rytmy, ani to neumím, ale Zorn má rád oheň a vášeň, kterou oplývám. Problém je, že nemám rád způsob, jímž bubnuju, i když lidi říkají, že mám styl. Těší mě to, ale něco, v co jste ztratili víru, přece neděláte.
Zorn by hrozně rád zase dělal Painkiller, ale já mu říkám, nech mě odehrát pár koncertů s Black Engine, abych se do toho zase dostal, abych získal zpátky sebedůvěru, pak se můžeme věnovat Painkiller. Mě to taky vzrušuje, protože Black Engine je čistě koncertní záležitost a s Painkiller by Zorn chtěl natočit novou studiovou desku. Na to se skutečně těším.

Co pro vás znamenal punk?
S punkem jsem vyrůstal stejně jako s alternativní a nezávislou hudbou. Punk jsem začal poslouchat v roce 1978 jako dítě. V roce 1979, to mi bylo jedenáct a začal jsem chodit na druhý stupeň, jsem objevil Johna Peela. Jako mnoha dalším i mně otevřel oči a uši velkému množství zajímavé hudby. Až do roku 1984 jsem si nemyslel, že bych někdy hrál na nějaký nástroj. Tehdy mě kamarád požádal, jestli bych nemohl hrát na bicí, přitom jsem neměl nejen soupravu, ale ani paličky. Kamarád mi ale říkal, Micku, ty budeš výborný bubeník, jsi hyperaktivní, posloucháš hodně hudby… Myslel jsem si, že si dělá srandu, ale on mi odvětil, kup si paličky a přijď do zkušebny a zajamujem si. Dva roky jsem hrál s několika místními punkovými kapelami z Birminghamu, které nikam nesměřovaly. Příležitost jsem viděl v tom, že se přidám k Napalm Death, což jsem udělal v listopadu 1985. V srpnu jsem se na ně šel prodívat a Justin Broedrik, který se s nimi znal, mi říkal, že mají potíže s bubeníkem. Tak jsem do toho skočil a byl jsem šťastný. Hledali bubeníka, který byl schopný hrát rychleji a já jsem do toho plně zapadl. Chtěli být extrémnější, uplatnit vlivy thrashe a deathu.

A co pro vás znamenají Napalm Death?
Byla to část mého života, na kterou nikdy nezapomenu, byla to výzva, tak jako jsou výzvou Scorn. Fantastické. Co jiného mohu říci. Jsem šťastný, že jsem mohl být členem klasické sestavy Napalm, řada lidí označuje ranou sestavu kapely, kdy jsem v ní hrál, za klasickou. Vytvořili jsme velmi odvážnou hudbu, která hodně věcí změnila, ovlivnili jsme mnoho dalších kapel, dodali jsme jim odvahu. Byla to rozhodně velmi dobrá zkušenost, které bych se nikdy nechtěl vzdát a na kterou jsem velmi hrdý. Tvrdě jsme pracovali, byli jsme šťastní, a pořád jsme to tlačili dál a dál a dál. A když jsem v červnu 1991 cítil, že už to dál sám nemohu posunout, cítil jsem, že jsem s Napalm Death udělal vše, co jsem udělat mohl, tak jsem dva roky jen pracoval se samplery, s efekty se čtyřstopým magnetofonem na smyčkách a beatech. Potřeboval jsem novou výzvu. Byl to úplně odlišný styl, přejít od rychlosti Napalm k pomalosti Scron. Scorn stojí na samplech, zatímco Napalm, i když občas nějaké samply v hudbě použili, jsou kapela postavená na kytaře, base a bicích a zpěvu, byla to kapela a byla hodně fyzická, ale to jsou Scorn na dobré aparatuře taky. Paralely tu jsou. Nese vaše hudba také sociální politické poselství, jako tomu bylo u Napalm Death? Ne, hudba Scorn není ani politická, ani sociálně zaměřená, je čistě o zvuku a o mě, který si užívá experimenty se zvukem a takové to vždycky bylo. Nikdy jsem nebyl textař a ani se moc nestarám, co se děje v okolním světě a v politice, jsem k tomu slepý. Možná je to arogance nebo ignorantství, ale nemyslím si to. Nechci vstupovat do zmateného chaotického světa, ale uniknout z něj do své hudby, a ke svému rybaření a chození k řece. Mám přírodu, to, co ji dáváme a to co od ní dostáváme. Napalm Death se pořád hodně starají o společnost, zejména v textech, ve svém pohledu, pro ně je to už roky klíčový bod, ale od té doby, co jsem je opustil, v tom nepokračuji. Tento aspekt jsem nezahrnul do své hudby, i když jsem obvykle s texty Napalm Death souhlasil. Pro mě je prioritou hudba.

POHLED Z DRUHÉ STRANY

Pro Harrise představují Napalm Death uzavřenou minulost, ale legendární průkopníci grindu to dosud nezabalili a v novém tisíciletí nabrali druhý dech, jak ukazují alba Code Is ReadSmear Campaign. Kapela již dávno nepůsobí v původním složení, ale radikální duch ji neopustil, což potvrzuje i zpěvák Mark ,Barney‘ Grenway, který do ní přišel v roce 1990, tedy ještě v době, kdy v ní bubnoval Harris. V rozhovoru pořízeném v loňském roce přibližuje kořeny kapely i její myšlenkový náboj.

Jak důležitý byl pro Napalm Death punk?
Asi tak padesát na padesát. Přirozeně nás inspiroval metal, ale stejně tak i punk nebo alternativní kapely, některé rané artrockové nebo noisové. Všechno bylo stejně důležité. Pro nás nebylo důležité řídit se nějakými pravidly, zkoušeli jsme uplatnit, co jsme potřebovali.

Odkud přišel nápad hrát tu ultrakrátké několikasekundové skladby?
To vyšlo od prvních hardcorových kapel, dál se to snažily rozvíjet některé metalové skupiny. Napalm Death to jen dovedli ještě dál.

Jaké je pro vás nyní hrát dvacet let staré skladby z počátků kapely, z doby, kdy jste v ní ani vy sám nebyl?
Beru je jako součást historie Napalm Death, ať už jsou z doby, kdy jsem byl nebo ještě nebyl v kapele. A mě je baví hrát, mnoho z nich má svou platnost i dnes.

Když ale posloucháte písně Napalm Death, zpěvu moc rozumět není. Není to trochu rozpor, když jejich texty jsou docela důležité?
Rozpor? No, můžete tomu tak říkat, ale já bych to tak nenahlížel, srozumitelnost tu je. Zpívám texty, které nemají jen podobu v napsaných slovech, ale také v podání. Nejsou to ale jen pouhé výkřiky, zpívám text. Přirozeně je asi těžké jej tímto způsobem podávat, tak aby lidi mohli slyšet všechno, ale děláme maximum, aby to fungovalo. My jsme se rozhodli být kapelou s určitým zvukem.

Připadá mi to trochu škoda, protože vaše texty nejsou o zombiích a haldách mrtvol.
Taky nejsme deathmetalová kapela, hrajeme směs různých stylů, punku, hard core, death metalu, hard rocku, ono na tom ani tolik nezáleží, to jen lidé mají pořád potřebu hned všechno třídit – to je to, to je ono, to zas tamto. Kapela si vybere zvuk, jaký se jí líbí, a texty, jaké se jí líbí, což neznamená, že už je chycená na určitém háčku. Hudba je přece svobodná. Naše texty jsou o tom, co my jako lidé cítíme. A jestli chcete, můžete je nazývat politickými, i když nevím, protože velká politika je pytel sraček. Většina lidí to ví. Jsou tedy politické? Ne, asi ne. Jsou humanistické nebo tak nějak.

Mají sociální aspekt.
Dokonce by se dalo říci mírně levicový, ale hlavně humanitární.

Co vás přivedlo k levici? Proč jste se pro ni rozhodl?
Já se nerozhodl, cítil jsem to tak, asi kvůli tomu, že jsem z levicové rodiny, naši byli vždycky v odborech. A od velmi časného věku jsem byl schopen číst noviny, asi tak od čtyř let. Rychle jsem se učil a pochopil jsem, jak to funguje. Na základě čtení novin jsem byl schopen říci, co je co, a když jsem četl některé věci, říkal jsem si – to jsou ale hovadiny. Taková nespravedlnost. Názory jsem si vytvářel už v raném věku, myslel jsem na to, co se mi nelíbí, co je nespravedlivé. Z toho pořád vycházím.

Odkud berete inspiraci pro texty?
Ze sebe. Jasně, vím, že ve mě zůstávají vlivy kapel, jako byli Crass, ale snažil jsem se myslet za sebe. Vždy jsem naslouchal přístupu a názoru jiných lidí, ale snažil jsem se myslet po svém. Někdy je to těžké, protože je tu hodně vlivů.

Přidat komentář