Původně jsme se sešli hlavně proto, abychom si s písničkářem a leadrem kapely Please The Trees VÁCLAVEM HAVELKOU, známým též jako selFbrush, popovídali o kampani Mluvme o stáří, do které se kapela zapojila. Řetězením témat a Václavových úvah jsme se ale dostali někam úplně jinam a výsledkem byl dvouhodinový rozhovor, ve kterém jeden z nejzajímavějších písničkářů současnosti mluví o svém dětství, o svých inspiracích, o čemsi, co by se nadneseně dalo nazvat „filozofií tvorby“.
Jak k té chystané spolupráci s Pavlem Bobkem došlo a jak konkrétně bude vypadat?
Hledali jsme někoho, kdo by se tam mohl objevit v rámci boření rozdílů mezi generacemi. A napadl mě on. Říkal jsem si ale, že by zájem měl být oboustranný, aby to nevypadalo, že za ním přijde nějaký brnkálek a bude mu říkat, že si s ním chce zahrát. Jak na něco takového může reagovat? Naštěstí jsem zjistil, že jeho dcera je fanynka Please The Trees, takže kontakt proběhl velmi jednoduše, my jsme Pavlu Bobkovi představili myšlenku toho projektu a já se s ním domluvil na osobní schůzce, abychom se dohodli na podrobnostech. Přišel jsem k němu domů a říkám, že bychom ho mohli doprovodit tak ve dvou skladbách. A Pavel Bobek říká: „To je nějak málo, ne?“ „Dobrá, tak ve třech,“ říkám já. „A co byste chtěli hrát? Já bych chtěl dělat nové věci.“ Já povídám, že vím, že má to nové album „cashovek“, ale že když tam přijdou starší lidi, budou chtít slyšet nějaký jeho starší šlágr. Tak jsem navrhl Pojď stoupat jak dým, Ruby a Walk The Line neboli Víc nehledám z té poslední desky. Zvlášť u té jsem si říkal, že to nebude žádný problém, že jsou to dva akordy… No a protože Pavel Bobek řekl, že nepotřebuje zkoušet, že ty písničky umí a stačí, když se je naučíme my, psal jsem pro jistotu Luboši Malinovi z Druhé trávy, který tu Bobkovu cashovskou desku produkoval, abychom se ujistili, jak to hraje. A on mi odepsal, že je to upravené pro Bobkův hlas, že to stoupá po půltónech, prostě to vypadá úplně jinak, než jsme si původně představovali. Takže jsem zvědav, jak to celé dopadne. Bude to docela napínavé.
Poslouchal jsi někdy Pavla Bobka?
Znám jeho věci, samozřejmě, ale že bych byl jeho fanoušek, to ne. Ale hlavně je to strašně zajímavý fenomén, ta jeho „tvorba“, tedy reinterpretování amerických písniček.
Je to jediný český ofi ciální zpěvák, který tady za komunismu zpíval písničky Lou Reeda, Franka Zappy, Bruce Springsteena…
Jasně, navíc jsou všechny ty věci i poměrně hezky přetextované. Nicméně, jak říkám, on je „jenom“ zpěvák, není songwriter. A mě odjakživa bavili víc lidi, kteří si věci psali sami. Nesnižuju to v rámci našeho kulturního dědictví, tam to má silnou pozici, ale můj osobní zájem je jinde.
Na druhou stranu – kolik písniček napsal takový Elvis nebo Sinatra…?
Jasně, proto taky zdůrazňuju, že je to jen můj čistě osobní pohled, že mě prostě zajímá autorská výpověď. Tudíž principiálně nevyhledávám „kvalitu performance“ a „sexsymboly“. Mě v první řadě zajímají divní chlápci, kteří zpívají něco vlastního. Ale samozřejmě jsem si vědom toho, že spousta lidí od Leadbellyho přes Beatles po Nirvanu reinterpretovala staré šlágry.
Ostatně, nepočítáme-li výjimky typu bluesových písničkářů, fenomén spojení autora a interpreta v podstatě přinesla až 60. léta.
No jasně. A i ti bluesmani v „šedesátkách“ frčeli jenom díky tomu, že je někdo znovu nazpíval. Proto je ten strom vývoje tak rozložitý. A proto mě baví to sledovat, i když jdu asi hlavně zpátky. Protože – kam jít dopředu?
Ty sleduješ asi hlavně anglo-americkou scénu. Máš ale nějaké starší české oblíbence?
Nikdy jsem nikoho neposlouchal „na dřeň“. Máma má ráda Matušku, tak znám nějaké písničky od něj… znám věci od Kryla… samozřejmě Mertu a Třešňáka… Ale pozdější věci, z „devadesátek“, to bylo docela složité, žil jsem prakticky v lese a jediný zdroj informací pro mě tehdy byl časopis Rock & Pop.
Pojďme ještě víc do hloubky. Vzpomeneš si na okamžik, kdy jsi zaznamenal hudbu? Nemyslím jako kulisu v rádiu, ale skutečně „existenci hudby“.
Já si pamatuju takové bizarní věci ve spojení s televizí, jako třeba koncert Queenů v Budapešti nebo Olympic. To mi mohlo být nějakých deset, dvanáct. Z desek si pamatuju na věci, co měl rád můj děda – Wericha, Suchého a trochu jazz. Ale to byl takový ten jazz jako Armstrong a Fitzgeraldová, žádný Coltrane. Ale že bych v raném věku něco zaslechl a řekl si, že tohle je ono, to ne.
Intenzivní zájem o hudbu tedy přišel kdy?
Někdy v patnácti. Hlavně Beatles, to trvalo docela dlouho. Pak začínal zvolna přicházet věk rebelství, takže jsem se začal přiklánět k Doors, a do toho mě – právě díky Rock & Popu – strašně smetl grunge. To bylo najednou „ono“: dřevo, pot, žádné šminky. A k tomu mě ještě sebral Henry Rollins. Začal jsem sbírat všechno, co se ho týkalo, číst s ním rozhovory, které mě ovlivňovaly v tom, co jsem sám četl nebo poslouchal.
Na jaké jsi chodil koncerty?
Bydleli jsme v Krkonoších a máma mě do osmnácti nikam nepouštěla. Ale jakmile mi bylo osmnáct, místo svářečských zkoušek jsem vyrazil do Prahy na Rage Against The Machine, pěkně dopředu, do první řady. Pak jsem někde v parku přečkal noc a ráno v sedm jel zase zpátky do Harrachova. A takhle jsem to pak už praktikoval často: na Soundgarden, na Pearl Jam, na Rollinse, Black Crowes… Začal jsem se potloukat po klubech, poznávat českou scénu, a pak jsem potkal Michala Kyselku (hudebník, zpěvák, promotér, DJ, zvukař, známá postava pražského klubového života – pozn. aut.), což byl ohromný impuls k mojí orientaci na 60. a 70. léta, k poznávání toho neuvěřitelně širokého spektra.
Jak ses „od teorie“ dostal „k praxi“?
Ve škole tři týpci založili kapelu a sháněli zpěváka. Vehementně jsem se tam přiřítil, samozřejmě se okamžitě ukázalo, že neumím zpívat, nicméně jsme se nějak protloukali, já zkoušel psát nějaké texty, ale vlastně se mi vůbec nelíbilo, co ta kapela dělala. Oni hráli třeba Traktor od Visacího zámku a podobné pecky, rozumíš!? A když jsem zapochyboval, jestli to myslí vážně, říkali – no jasně že jo, vždyť se podívej, jak to funguje! Ne ne ne, povídám… No, nakonec jsem to vydržel asi dva roky, fenomenální úspěch pro nás byl, že jsme si zahráli v Praze v Rock Café, což byl mimochodem můj poslední koncert s tou kapelou, protože tam mi naplno došlo, že takhle už to dál nechci. A tak jsem si od kamaráda půjčil kytaru a řekl si, že se to, co chci dělat, budu holt muset naučit sám. Zakázal jsem si hrát písničky někoho jiného, začal jsem to všelijak lepit, nahrával jsem si demáče, dělal na ně obaly a rozesílal je všude možně…šílený.
Zůstalo ti to dodneška, že zásadně nehraješ převzaté písničky? Třeba v hospodě nebo na mejdanu bys nic nedal?
Tak pár věcí umím, ale většinou je to tak, že když se mi nějaká písnička líbí, naučím se ji, ale za chvíli ji zase zapomenu. Rozhodně neumím hrát žádné „šlágry“.
Jak ses dostal do Prahy?
V Harrachově přišel jeden chlapík, který si pronajal místní kino. Já se mu nabídl, že mu budu pomáhat, spřátelili jsme se a začali tam dělat nejen projekce klubových fi lmů, ale i koncerty – nějaké české, ale i zahraniční, třeba americké písničkáře Terryho Lee Halea nebo Chrise Burroughse. Navíc přes kopec v Desné v Jizerských horách otevřeli v té době taky kinokavárnu, a to nám umožnilo se u náročnějších věcí spojit. Jenže tyhle oblasti jsou pro kulturu zapeklité, lidi tam na tyhle věci prostě nemají, frčí tam totální konzum. Ze začátku to vypadá idylicky, ale po dvou letech už na tebe plivou a prakticky tě vykopou. Totéž myslím v současné době mimochodem prožívají Sabot v Táboře. Po době, kdy se jim tam hodně dařilo a okolo nich se vytvořila zajímavá scéna, už jedna generace odrostla a mladí na to moc neslyší. No, mně tohle časově vyšlo souběžně s vojenskou civilní službou, a tu když jsem si odkroutil, odstěhoval jsem se do Prahy. Mezitím už jsem začal tu a tam koncertovat.
Už tehdy sis říkal selFbrush?
No jo, to jsem si vymyslel, když jsem ještě neuměl pořádně anglicky. Myslel jsem si, že je to něco ve smyslu autoportrétu. Teď už samozřejmě vím, že je to jazykově úplný nesmysl.
Proč jsi měl potřebu hrát pod „falešným jménem“? Připadalo ti to jako „role“, která ti umožní být otevřenější?
Ne. Mně prostě jen přišlo docela zajímavé, když pro tu „hudební osobu“ vymyslíš nějaký název. Ostatně to byl tehdy takový trend. Ale dneska už i v rámci sólové tvorby víc inklinuju k vlastnímu jménu.
Jestli to chápu správně, od začátku zpíváš anglicky. Proč?
Já nikdy neměl moc kamarádů, žil jsem spíš samotářským životem, který jsem měl ale zaplněný svými zájmy. Hudbu jsem začal brát jako svůj zásadní prostředek komunikace a mám pocit, že právě díky tomuhle jazyku se můžeš konfrontovat s mnohem širším spektrem kultur. Nicméně si uvědomuju určitá omezení lyrické výpovědi v cizím jazyce.
PLEASE THE TREES
Nejprve začal Václav Havelka koncertovat pod jménem selFbrush jako sólista, případně se obklopoval dalšími hostujícími muzikanty. Víceméně náhodné setkání s táborskou postrockovou kapelou Some Other Place vytvořilo základ Please The Trees, kteří se brzo stali velkým objevem české indie scény. Skupina na Havelkově vlastním labelu Absent Hour vydala zatím dvě alba, Lion Prayer (2007) a Inlakesh (2010). Jejím dosavadním největším úspěchem bylo loňské americké turné po USA, jehož součástí bylo i vystoupení v ofi ciálním programu prestižního festivalu South By Southwest v texaském Austinu.
Myslím, že i Češi, kteří třeba umějí velmi dobře anglicky, málokdy vnímají texty anglicky zpívaných písniček, protože to prostě není mateřský jazyk. Není ti to líto?
To máš určitě pravdu. Ale ve mně pořád vítězí touha po tom přesahu, po konfrontaci. Já bych prostě chtěl s kapelou normálně jezdit na různá zajímavá místa a tam hrát. Baví mě to, motivuje mě to, inspiruje mě to. Kdybych se chtěl najednou zabývat češtinou, byl by to – byť je to můj rodný jazyk – strašně složitý proces. V rámci té práce, kterou už jsem na „tom svém“ odvedl, už mám nějaký systém, nějaký způsob vnímání a vyjadřování, a i když samozřejmě cítím rezervy, vždycky mám radost, když se mi podaří udělat každý další krok v jejich odstraňování.
Říkáš, že bys rád jezdil hrát po světě. Jseš si jist, že by tě to bavilo na klubové úrovni žít třeba měsíc v autě „z ruky do huby“ a prakticky z toho nic nemít? Nebo máš představu, že se s muzikou, kterou s kapelou děláte, dá dosáhnout nějaké vyšší úrovně?
Já si upřímně myslím, že jo. Cítím, že to, co ze mě jde, jsou prostě písničky, do kterých se snažím dát všechno. Je samozřejmě otázka, jestli v nich to „všechno“ někdo najde a jestli ten „někdo“ bude tolik lidí, že se dopídíme do nějakého uspokojivého bodu.
Ale mě baví ta „cesta“. Dokonce nemám ani ten ideál, že se tím budu naplno živit, protože dělám rád i spoustu jiných věcí. Nicméně bych byl rád, aby lidi v kapele byli spokojení a cítili se naplnění, aby věděli, že se jim vrací to, co do kapely investují. Teď jsme ve stádiu, že si všechno děláme sami. Vloni jsme vyrazili na vlastní náklady do Států s vidinou toho, že nás tam možná někdo uvidí, možná nám tam vyjde deska, možná se tam pak vrátíme a možná se nám tam bude dařit. No a stalo se to, že nás tam opravdu „někdo“ viděl, opravdu tam ta deska vyjde a na podzim se tam zřejmě opravdu vrátíme. A navíc je dost pravděpodobné, že tam během toho turné k minulé desce budeme točit novou. Ale nerad bych, aby to vypadalo, že jsem se z té Ameriky úplně posral. Jasně že ne. Myslím, že jsem docela realista, dobře vím, že to žádná „země snů“ není, všechno je tam syrové a nekompromisní, nikdo se tam s tebou nemaže.
No ale v Austinu jste hráli na docela slavném festivalu…
Ano. Ale z něj ti napíšou, že je pro tebe čest, že na tomhle prestižním festivalu v ofi ciálním programu můžeš vystoupit, a že ti tudíž nic nezaplatí. Nabídnou ti pro kapelu buď sto dolarů nebo pasy, abys mohl chodit na koncerty celého festivalu. No a samotné vystoupení si musíš zprodukovat sám. Dostaneš čas a místo, kde budeš hrát, ale například propagaci si musíš obstarat. Takže si vypálíš hromadu cédéček, vytiskneš balík plakátů, chodíš mezi lidma a zveš je. A takhle to tam dělají všichni, z celého světa.
Ale ono je to normální. My jsme všichni hrozně zhýčkaní. Nikdo ti sám od sebe nepomůže, všechno si musíš zařídit sám. Já ať dělám, co dělám, vždycky se snažím, aby to aspoň malinko prospělo kapele. A doba tomu přeje, přestože pořád všichni kňourají. Bude to znít jako úplně trapná hláška, ale já opravdu věřím v práci. Vždyť to vidíš u lidí jako je Neil Young nebo Bob Dylan. Proč je lidi dodnes poslouchají? No protože pořád makají! Makají desetkrát víc než každý druhý! Ne že se budou někde válet a říkat si, že jsou přece talentovaní, tak nemusí nic.
Třeba zrovna Dylan by opravdu už nemusel dělat vůbec nic, každou vteřinu se někde na světě hraje jeho písnička, ze které dostává tantiémy. Ale on to neustálé hraní zřejmě opravdu potřebuje.
No a to je právě ono! To musíš potřebovat, jinak se to dělat nedá! Proč vydává jednu lepší desku než druhou? A Neil Young to samé? No protože ti chlapíci mají všech pět pohromadě a dělají to z potřeby. Asi se tomu bude někdo smát, ale já se v tomhle s nimi cítím být na jedné lodi.
Jak dlouho se to dá vydržet?
To právě zatím nevím. Prostě do momentu, kdy zjistíš, že už to dál nejde. Je to stejné, jako když pečeš rohlíky: když je lidi úplně přestanou kupovat, asi se na to musíš vykašlat. Existuje „fenomén první desky“, tam se může povést leckomu leccos. Pak se začínáš učit, přijde druhá, třetí, vnímáš věci kolem sebe, snažíš se uvědomit si, co je vlastně tvůj vlastní příběh. Chceš pro to udělat maximum a řekneš si – dobře, třeba to bude ta pátá, šestá. Nebo až desátá. Nebo žádná. Ale to vůbec nijak nesnižuje moji potřebu ty desky točit.
Jak do téhle, řekněme, „volné tvorby“ zapadá psaní hudby pro divadlo, které jsi už udělal relativně dost?
To ti je zvláštní. Já nikdy nebyl žádný velký divadelní fanoušek, ale najednou mi po nějakém televizním profi lu zavolal Michal Dočekal z Národního divadla, že se mu to líbilo a jestli bych nechtěl něco zkusit. Tak jsem samozřejmě řekl, že hrozně rád.
Já myslel, že ses k tomu dostal přes rodinné vazby, konkrétně tchána Miroslava Krobota…
Ne ne ne, vůbec. Ta první práce měla být do Revizora pro Dočekala, z toho sešlo, a pak jsem pro něj udělal jinou hru. Až teprve poté jsme se dohodli na spolupráci s tchánem.
Hudbu pro fi lm jsi nedělal?
Ještě ne, ale hodně by mě to zajímalo. Já nejsem žádný klasický skladatel, baví mě dělat různé sonické plochy, ale myslím, že bych si s fi lmem rozuměl. Bohužel nemám studio, kde bych si mohl ty věci zkoušet a zaznamenávat. Nic si nenahrávám, spoustu věcí, které mě napadnou, hned zapomenu.
Ovlivňuje nějak skládání divadelní hudby tvoji písničkářskou činnost a věci, které děláš s kapelou?
Já nejsem člověk, který by cvičil. Zahraju a zazpívám to, co potřebuju. Ale když si sednu s kytarou, začnou se sypat kvanta nápadů. Filtrem toho, aby se ten nápad překlenul do skutečné písničky, je vždycky text. To u divadelní hudby odpadá, čili se vyžíváš vlastně v tom, že si jen hraješ. Nicméně některý ten nápad, původně vzniklý pro divadlo, se může později objevit v písničce.
Odkud myslíš, že přichází inspirace k tomu „sypání nápadů“?
Podle mě člověk musí být hlavně hodně emotivní a vnímavý. Trošku pozorovatel – i když já nepíšu žádné tematické skladby. Můžu obecně říct, že mě inspirují vztahy a lidi, pocity z nich. Mám rád silné lyrické věci, ale hodně abstraktní a bizarní.
Filtruješ nějak do vlastní tvorby podněty z jiné hudby, literatury, fi lmu, divadla?
Určitě. Kolikrát sedím, dívám se na fi lm, ale nejsem schopen si ho užít, protože musím myslet na nějakou situaci nebo hlášku, kterou jsem viděl. Totéž s četbou.
Co čteš?
Teď už docela dlouho téměř výhradně biografi e, hlavně muzikantské: Minguse, Coltranea, Davise. V nějaké šatně po koncertě jsem našel biografi i Townese van Zandta – to bylo jako osvícení! A teď zrovna čtu Hanka Williamse.
Hmm… Co vůbec ty a country? Některé tvoje písničky se tohoto stylu dotýkají, nicméně v našem prostředí a tvé i mé generaci je country většinově spíš opovrhovaným žánrem…
Možná v tom trochu hraje ten mámin Matuška…děda měl rád Tučného…ale z mojí strany to asi bude hlavně Cash. Díky němu jsem zjistil, že je to opravdu hudba „té země“. Že blues je hudba černého lidu a country bílého. A taky jsem si uvědomil, kolik věcí mě s tou hudbou spojuje. My jsme v těch Čechách s rodiči pendlovali z místa na místo, máma dělala pokojskou, táta domovníka, posléze se ukázalo, že to bylo hlavně proto, že tatík dost popíjel, takže když to už někde nešlo, posunuli jsme se dál, no a když to přestalo jít úplně, šel taky úplně pryč… A navíc z máminy strany: můj pradědeček a prastrýc koňáci, statek na Broumově… Takže já mám vlastně v krvi přesně to, co ti country písničkáři. Taky jsem to žil.
MLUVME O STÁŘÍ
Skupina Please The Trees se zapojila do kampaně Mluvme o stáří, kterou vloni na podzim rozjela nezisková organizace Elpida Plus. Zpěvák kapely Václav Havelka se stal jednou z tváří kampaně, která vyvrcholí 10. února v pražském kostele sv. Šimona a Judy benefi čním koncertem, na kterém zahrají Please The Trees blok vlastních písní, z nichž v některých je doprovodí nově vzniklý smíšený sbor Elpida, v několika písních zcela unikátně doprovodí Please The Trees legendu české country a rock´n´rollu Pavla Bobka a v samostatném bloku vystoupí i zpěvák a výtvarník Jaromír 99. Výtěžek z koncertu půjde na podporu Linky seniorů, bezplatné a anonymní linky důvěry, která seniorům pomáhá už osm let.
Je ve tvojí představě hudby, ať už ji děláš sám nebo jen posloucháš, místo pro nadhled a humor?
No to musí být, jinak to nejde dělat!
Vidíš, vůbec tak nepůsobíš…
Ale já tu hudbu beru velmi vážně. Nicméně mi jde o to, aby to byl prostředek k radosti, aby se z toho lidi radovali. To ale neznamená, že budu někde poskakovat v paruce a trenkách.