Zatloukám hranatý špalík do kulatého otvoru

Nurse With Wound patří k nejoriginálnějším kapelám osmdesátých let. Přišli se zcela originálním pojetím zvukových koláží spojujících raný minimalismus s elektronikou  a využitím netradičních zdrojů zvuku. Nurse With Wound založil Steve Stapleton už v roce 1978 s Johnem Fothergillem and Hemanem Pathakem, ale od roku 1982 už v nich působil sám, desky však často natáčel s hosty, jako byla jeho žena Diana Rogerson, David Tibet, David Jackman nebo John Balance. Od roku 1992 působí jako duo s Colinem Potterem, v novém tisíciletí se rozšířili na kvarteto doplněné o Matta Waldrona a Andrewa Lilese a v roce 2005 se po jedenadvacetileté pauze vrátili na pódia. Vloni zahráli v Praze v rámci festivalu Stimul.

5_zatloukám_1Jak vlastně nahlížíte na hudbu, u které většina lidí hovoří o melodii, harmonii, rytmu.
Steve Stapleton:
První, co bych řekl, je, že dělám hudbu pro sebe a pro nikoho jiného. Mám rád svou hudbu. Může být překvapující, ale současně má charakter mantry, snažím se kombinovat prvky, které jiní lidé nespojují. Sám jsem rád při poslechu hudby překvapován. U hudby platí, že vás může vždycky překvapovat. Nerozumím přesně rozdílu mezi fi lmem a hudbou, ale fi lm můžete vidět dvakrát třikrát možná dokonce čtyřikrát a pořád jste překvapen nebo zaujat – myslím vizuálně. Velvet Underground však poslouchám už od svých dvanácti a pořád jsem překvapován. Hudba je imaginativnější, více zaměstnává mozek.

Homotopy To Marie i některé další vaše desky byly hodně vzdálené tomu, jak se normálně na hudbu nahlíží. Hodně mluveného slova, někde zase jen činely.
Měl jsem velký zájem o raný dadaismus. O spojování věcí, které by neměly spolu fungovat, velmi věřím na zatloukání hranatého špalíku do kulatého otvoru. Chci to zkusit bez ohledu na to, jestli to funguje. A nevidím žádný rozdíl mezi svými ranými deskami a tím, co dělám nyní. Jsou to stejné tahy štětcem a dělá je stejná osoba. Co jsem ale objevil, je potěšení z editace. Ta přináší ony překvapivé elementy, věci, které odpálí reproduktory. Byla zábava mít stereo, se kterým si můžete hrát. Lidé to moc neuplatňují. A teď nemyslím jen muzikanty, moc s ním nepracují ani umělci pohybující se v oblasti zvuků. Říkají, že to, co dělám, je klišé. Přitom na začátku šedesátých let vznikaly skvělé nahrávky, kde třeba umístili kapelu do jednoho reproduktoru a do druhého vokály nebo jen bubeníka. Jako jsem to udělal na Paradise Project. Celá kapela do kulatého otvoru na jedné straně a na druhé jen tamburína. A když na konci písně na jedné straně nastoupila trubka, bylo to skutečně šokující. Rád si hraju se stereem. A na Homotopy jsem se učil, jak to dělat, jak používat dynamiku. Dal jsem to dohromady do jakési dadaistické koláže, vytvořil merzbild. Jednotlivé části Homotopy samostatně nefungují, neznamenají nic, je to vlastně jen odpad. Ale když je dáte dohromady, vytvoří něco mnohem zajímavějšího, než co představovaly samy o sobě.

Váš loňský koncert byl ale méně postaven na koláži a asambláži, větší prostor měly běžné nástroje, digitální zařízení a předem natočené záznamy na CD.
Ano, naživo zkoušíme mnoho různých přístupů. Za tři roky jsme odehráli třicet koncertů, což je skutečně hodně, když si uvědomíte, že třicet let jsme neměli žádný. Se současnými technologiemi je to snazší. Nemůžeme doufat, že naživo znovu vytvoříme Homotopy To Marie, to by bylo směšné a ani by to nemělo smysl. Pokouším se proto improvizovat kolem nápadů nebo idejí, které máme nyní. A to závisí na momentálních rozhodnutích, jaké jsme udělali na konci Rock’n’Roll Station. To bylo něco, o čem jsme předem neuvažovali, bylo to spontánní. Každý z nás má určitou sumu přístupů, které využívá. Záměrně jsme se rozhodli uplatnit běžné nástroje, protože jsme chtěli udělat něco, co by stálo více na kytarách. Album Soliloqui for Lilith je celé vytvořené jen na kytarových krabičkách a my jsme před pár měsíci v Renu tuto desku oživili. Bylo to s jinou skupinou, s Blind Cave Salamander, a použili jsme jen efekty ke kytarám. ¨

5_zatloukam_2Při poslechu vašich starších věcí jsem si uvědomil, že právě omezené prostředky vedly k tomu, že výsledné nahrávky byly zajímavější než to, co vzniká dnes pomocí digitálních technologií.
Zcela s vámi souhlasím, nenávidím moderní vymoženosti a současné možnosti, je jich příliš mnoho. Rád využívám stará studia, kdy vám řeknou – ale tohle nefunguje, je to rozbité, ven jde jen jeden kanál… Takhle jsme udělali hodně věcí. Když jdeme do studia, neurčuju si předem pravidla. Dívám se po tom, co mě povede. Neplánoval jsem natočit desku jako byla Soliloqui for Lilith. Prostě k tomu došlo, ubíralo se to tímto směrem, vyšlo to z aktuální situace. Něco bylo rozbité, něco se nedalo použít. Vždycky použiju, co jsem zrovna objevil, podívám se na to a zkusím nějaký zajímavý způsob, jak to uplatnit. A asi to už nikdy znovu nepoužiju. Proto je každá moje deska zcela odlišná, je na ní použit jiný přístup. Mám štěstí, že můj zvukař Colin je blázen do vybavení. Je skvělé mít ho v kapele, protože je vysoce profesionální, zatímco já nejsem vůbec technický typ.

Často používáte v nahrávkách řeč. Je pro vás podstatné, co ti lidi říkají?
Není to důležité. Nesnažím se dávat do nahrávek poselství. Zajímá mě absurdita a líbí se mi lidský hlas jako nástroj. Vytvořil jsem hodně skladeb, které jsou postavené jen na hlase. Všechno je na této planetě určeno k použití, nástroje i slova. Snažím se toho uplatnit tolik, kolik jen mohu, a variovat to, jak jen lze. Na jedné desce jsem měl vypravěče, byl to italský kamarád. Jeho angličtina byla dobrá, ale velmi italská, jeho původ se v ní dal poznat. On to chtěl kvůli tomu vyřadit, ale já řekl ne, mně se líbilo, jak hlas plyne.

5_zatloukam_3Jak si vybíráte své spolupracovníky?
Jen na základě příležitosti. U žádného z nich jsem se nerozhodl, že právě s ním budu dělat. Prostě potkáváte lidi, a někdy spolu něco uděláte.

Ale třeba s Davidem Tibetem jste pracoval dlouhé roky.
Ano, ale on ke mně taky jen přišel, bylo to ještě předtím, než začal s Current 93, byl v Psychic TV, a řekl mi: „Hrozně se mi líbí tvoje hudba. Můžu ti zaplatit drink?“ A já mu řekl, posaď se. Stali jsme se přáteli a přirozeně jsme oba skončili ve studiu.
Jedinou osobou, se kterou jsem sám projevil zájem pracovat, je další kamarád Eberhard Kranemann, působící jako pod jménem Fritz Müller. Je to zakladatel skupin Kraftwerk a Neu!. Mojí velkou láskou je německý krautrock, takže jsem se snažil spolupracovat s lidmi z kapel jako Faust, Guru Guru nebo Anima. Jako teenager jsem byl fanda krautrocku, úplná krautrock groupie, všude jsem tyhle kapely následoval. Byli ke mně velmi otevření, vítali mě.

Byl jste nějak ovlivněn i hudbou šedesátých let? Mám na mysli zejména minimalisty jako byl třeba Steve Reich nebo La Monte Young?
Značně. Byl jsem minimalistickou hudbou posedlý dávno před tím, než se stala záležitostí mainstreamu. Velký vliv na mě měli divadelní experimenty Johna Calea a Angus MacLise, raný Rob Ashley, Alvin Lucier ze Sonic Arts a pak It’s Gonna Rain od Stevea Reicha. To byla jedna z mých nejhranějších desek, úplně jsem ji prodřel. Ale skvělou ukázku použití slov nabízí i Alvin Lucier a nádherně je využívají i lidé jako Robert Ashley. Raný minimalismus je velmi zajímavý. Je legrační, jak jsou všechna hnutí v prvních čtyřech letech nová a fascinující a pak se to z nich vytratí. Miluju rap. Celé roky miluju rap, ale teď je úplně mrtvý.

5_zatloukam_4Stalo se z něj zboží, je to komerční záležitost.
Jo, přesně.

A když změníte hudbu ve zboží, ztratí ducha.
Přesně, zcela souhlasím.

Zdálo se mi taky, že máte taky docela blízko k Harrymu Partchovi.
Byl jsem jím docela ovlivněn. Skladby jako And On The Seventh Day Petals Fell In Petaluma jsou docela pozoruhodné. Ale byl jsem jím ovlivněn přes Residents, protože Residents měli na albu Fingerprince skladbu Six Things To A Cycle, což je v zásadě Harry Partch. I Residents jsou ostatně kapelou, která byla zpočátku zajímavá, myslím na prvních pěti šesti deskách. Ale co se stalo, že jedna z vůbec nejvíce inovativních neobyčejných kapel s ohromnou imaginací na prvních pěti šesti deskách se náhle změnila? Myslím si, že Commercial Album byl jejich polibek smrti. Myslím, že v Residents šlo o kombinaci talentů, a když jeden z nich odešel, vše se vytratilo. Jo, mají stejný hlas, ale nemají tutéž imaginaci, kterou měli v raných letech.

Většinu desek jste vydal na vlastním labelu United Diaries. Jaké to je vydávat si desky sám a sám je taky prodávat?
Bylo to docela revoluční. Když jsem měl prvních pět šest desek natočených a vylisovaných a seděl jsem mezi nimi ve svém domě, musel jsem je začít distribuovat. Nikdo o ně neměl zájem, tak jsem je dal do batohu, sedl na kolo a objel různé obchody v Londýně. Bavilo mě to, ale nerad jsem vydával jiné kapely, hudbu dalších lidí. Nejsem obchodník. A setkávat se s dalšími hudebníky a jejich egy není zábavné. Se vším zacházím velmi volně a jen jednat s lidmi, kteří takoví nejsou, ubíjí můj entu ziasmus, takže jsem se dostal až do bodu, kdy jsem přestal vydávat desky dalších kapel a pokračoval jsem ve vydávání pouze své vlastní hudby.

Jedna věc je desky rozvézt, ale druhá dostat za ně zaplaceno. To může být dost komplikované.
Přesně tak, ale nedělal jsem to kvůli příjmu, měl jsem svou práci, tohle byl můj koníček. A hudba je pořád mým hobby, nejsem profesionál, nepovažuji se za profesionála, pořád ji dělám pro zábavu. Od počátku jsem se jí věnoval pro zábavu a dělám to i teď. Peníze získávám tím, že jsem tesař a vyrábím kuchyně. Taky stavím kamenné zdi a vytvářím anglické zahrady.

Žít z hudby by nebylo snadné.
Je to úplně absurdní. Vydáme CD a za dvě hodiny si už může každý nahrávku stáhnout. Nikdo z toho nic nemá.

Přidat komentář