Rozvážné řezání Oswald Schneider

Víceméně v naprosté tichosti vydala mezi Prahou a Berounem operující, a jazzem, taneční muzikou i alternativou prosáklá stálice Oswald Schneider, svou další nahrávku. Po dlouhých patnácti letech.
Skutečnost, že kapela existující 34 let vydává své čtvrté řadové album, je skoro na nějaký zápis do knihy negativních rekordů. „Tři z kapely ještě máme malé děti, takže i času na zkoušení a další činnost moc není, ale ještě jsme to nazabalili,“ krčí rameny zpívající kytarista Luděk Majer. „Dále vymýšlíme naším šnečím tempem nové písně, občas někoho z nás popadne záchvat nějaké aktivity, ale bohužel rychle utichá. Třeba nás ta nahrávka trochu nakopne, už jsem oslovil i jednoho kamaráda, aby se o nás staral, uvidíme. A taky se naštěstí většina z toho mála koncertů, co máme, povede, funguje nám to, a nás i ty diváky to baví.“
Pozoruhodné je, že formace, kterou v minulosti prošlo značné množství muzikantů, a to leckdy později dost slavných (namátkou kytarista Dan Šustr známý z Tiché dohody, jazzový bubeník Branko Križek, pozdější opora Olympiku Milan Peroutka, baskytarista a dechař Filip Nebřenský, v současnosti aktivní v Hm… a Sto zvířat, a nebo celých osm let za bicími sedící Milan Cais, známý z Tata Bojs), tentokrát už třináct let vydržela ve stabilní sestavě. Tu vedle zakladatelů Luďka Majera a klávesisty Jana Kopeckého tvoří zpěvačka Ivana Stanislavová, a po minulém albu ustálená rytmika z baskytaristy Ondřeje Schickera a bubeníka Miloše Sojky. Stabilním členem je i dřívější host, saxofonista Joe Kučera.
Nové album nakonec shodou náhod vznikalo „do it yourself“ způsobem, což se ovšem poněkud protáhlo. „Chtěli jsme něco nahrát u Ondry Ježka, jenže asi půl roku jsme nebyli schopní domluvit termín, tak jsme si to zkusili nahrát sami, že si alespoň vyzkoušíme, jak co funguje, než půjdeme k Ondrovi do studia naostro. Za velkého nadšení jsme (tedy hlavně já a Honza Kopecký) začali amatérsky míchat a tvořit, a asi po roce jsme zjistili, že se z té naší amatérské nahrávky dá něco vydolovat. A že si to asi doděláme sami. Tehdy nás to ještě pořád dost bavilo. Asi po dalším roce kutění jsme pomalu přicházeli na to, že to asi sami nikdy nedoděláme, a začali hledat někoho, kdo by nám s tím pomohl – hlavně rozhodoval a ukončoval to nekonečno možností. Takže jsme to poslali Vladimíru Dudkovi z Fru Fru, Petrovi Kloučkovi alias Peklovi z Prodavače a Dušanovi Neuwerthovi z Tata Bojs. A všichni na to reagovali podobně. Tedy že je to dobrý a že jsme už tak daleko, že si to musíme dodělat sami a nemá cenu do toho nějak vstupovat a předělávat to.“ Základy nahrávky tak vznikly v klubu Bárka v Točníku a pokračovalo se ve zkušebně. S masteringem se kapela znovu vydala za Ondřejem Ježkem a na několikátý pokus vznikla verze, se kterou byli všichni spokojeni. Vydání se ujalo Polí 5, s nímž si Oswald Schneider splnili sen a album tak vychází i na vinylové desce.
K šesti novinkám „Oswaldi“ přihráli trojici starších skladeb, které jsou v současné koncertní verzi oproti původním podobám značně přearanžované. „Jde nám zkrátka všechno pěkně rychle od ruky, s tempem každé dva roky jedna píseň (sedmou vytvořenou už zas kapela nehraje) se hodíme do dnešní doby…“ směje se Luděk. Jako host byl pozván Jakub Čapka na sitár a v jedné ze skladeb došlo i na vysamplované elektronické bicí předchozího bubeníka Yonatana Omera, nahrané v roce 2004. Album nakonec dostalo název Wald Schneid (což je v překladu něco jako „lesní říz“) podtitul 2004–2017 a o jeho grafiku se postarala Anna Issová. „Beru to jako záznam našeho působení v uplynulých letech, který by mohl být impulsem k další činnosti hlavně tím, že už jsme ho vůbec dodělali,“ usmívá se Honza Kopecký. „Tím pádem bude čas na novinky.“
Oswald Schneider prostě nikam nespěchá. Bylo by ale škoda jejich zajímavou muziku kvůli tomu přehlédnout. Už proto, jak se důrazně vzpírá všem trendům a zůstává výsledkem toho, co mají všichni zúčastnění rádi. Klávesista, kterému ostatní přezdívají Kopeček, přidává další důvod: „Proměny scény ani moc nesleduji. Nemám nic, co bych ‚musel slyšet‘, něco jako bývali třeba Dunaj nebo Psí vojáci. Spíš mě mile překvapí kapela, kterou léta znám, a najednou zjistím, že je pořád skvělá a originální. Naposled třeba SRPR. Kapel je hodně, vše je dotažené, s jasným názorem, všichni hrají a zní dobře…a je to trochu nezajímavé.“
A proč vlastně Wald Schneid? „Kdysi jsem si hrál s názvem Oswald Schneider a zkoušel jen z těch dvou slov napsat báseň od fiktivního autora. A tím je Wald Schneid,“ vysvětluje Honza. „Taky jsem tím názvem destruoval jméno výrobce napsané na mých starých klávesách.“ Patrné je to i z obalu. Ostatně – na předchůdce Dudytojz Werk navazuje novinka svým názvem víc než důstojně.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *